Svatyně zapomnění

18. října 2014 v 16:35 | Levianth
V mezisálí opadla magická tma a prošla jsem se svojí armádou skrz velkou rozbořenou svatyni. Sloupoví podél stěn se sesouvalo k zemi a zub času se silně podepsal i na božských sochách, které teď tiše šeptali historii zašlé slávy. Mramorová podlaha byla místy rozdrcená a značná část byla pokryta krví a dalšími směskami tekutin z umučených těl. Na jedné velké hromadě v rohu svatyně ležely vybělené kosti. Tobiáškova práce dlouholetého uvěznění.
Za mnou se po podlaze plazila mrtvá těla, která následovala kámen, vedle mne po pravici kráčela vyzbrojená Nyat a po levé straně Loki. Na konci zástupu se pohyboval chumel těl, který nesl Marcovo tělo.
Venku již padla magická tma a vše od vchodu dál bylo černočerné.Jen v chrámu bylo jasno, neboť Fragosova nadvláda nad tímto územím padla. Tobiášek bázlivě vystrčil ruku ze dveří a zase ji rychle schoval. Nikdy nebyl venku a i přes touhu být pryč, se bál.
Venku bylo slyšet mručení smíchané se silným lijákem. Cítila jsem sílu tisíců nemrtvých těl, která byla povolána Toerem.
"Vier de muest!" zavelela Nyat a ukázala k obloze.
Nad plání se rozsvítila velká žlutá koule, která žhnula, jako čerstvě zapálená louč. Světle oranžová záře vycházející z magického světla dopadala společně s hustým deštěm na zem. Před námi se objevila armáda nemrtvých, kteří se klátili ze strany na stranu a několik opravdu hrůzně vypadajících slepených monster, která držela v ruce zlomené kmeny stromů.
"Gratmu vi sreats?" zeptala se mne Nyat.
"Nerfp, rika tasan," zakroutila jsem hlavou a zavelela jsem vojsku, aby zaútočilo v případě mého ohrožení.
Vystoupila jsem sama proti té mase mrtvých. Potřebovala jsem si vybít tu zlost a pokoření, které ve mně vřelo stejnou mírou, jako právě rozpálený olej.
Déšť mi omýval mé poničené tělo a veškeré hnusy, které na mě lpěly, pomalu stékaly dolů společně s mým klidem a rozvahou. Roztrhaná kombinéza na mém těle držela na tenkých nitkách a hrozila tím, že po dalším boji, bude nucena zcela opustit mé tělo.
V hlavě mi pulzovaly tisíce myšlenek a celý svět se smrskl do absolutního odporu vůči všem, kteří mne mohli kdy tahat za nos. Marcova smrt mi připadalo, jako to nejhorší ponížení a potrestání na celé téhle výpravě. A Fragosova slova mi vlila krev do žil a zběsilý tlukot mého polomrtvého srdce mne nutil udělat něco šíleného. Podala jsem hůl s kamenem Nyat a velmi vražedným pohledem jsem ji naznačila, že jestli se o něco pokusí, tak tuhle noc nepřěžije. V porozumění této tiché výhružky sklopila oči a pokývala hlavou.
V rukách mi vyrostly dva velké meče na jejichž koncích plál pekelný oheň. Mihotal se s hladovou radostí sem a tam. Otočila jsem se k hordě čelem.
"Nevear def guat!" zařvala jsem v démonštině a vyrazila jsem s rozběhem proti nim. Pochroumané tělo protestovalo, ale adrenalin, který mi koloval v žilách, jej přemlouval, aby bojovalo tak, jako nikdy předtím.
Nepřátelské mrtvoly se s hrčením rozběhli proti mně a obrovské koule vyrazili na mé vojsko.
"Hetre di volues!" Vytvořila Nyat vysokou ohnivou stěnu před nimi a dalšími pruhy oddělila mě, masové koule a moje oběti. Proběhla s Lokim skrz stěny a zaútočili na Hromotluky, kteří se mi dostali do mých zad.
Na mé tělo dopadaly stříkance mrtvolných šťáv, které následně milosrdně smil déšť. Sekala jsem do nich hlava nehlava a s neskutečnou radostí jsem je porcovala na malé nugetky.
Po chvilce, mi na pomoc přišla moje armáda, která byla osvobozena od vysokých ohnivých stěn, a zabíjela, co jí přišlo do cesty. Nyat si připoutala hůl na záda a svým propracovaným lukem oslepovala splácané mrtvé a poté je za pomoci Lokiho a několika mrtvých na mé straně, rozsekávala na původní těla.
Mohla bych to popsat, jako absolutní masakr. Nemrtví vojáci se přelévali sem a tam. Každý můj zabitý se vynořil u Nyat, jako můj služebný. Zbytek nebožtíků leželo nehnutě na zemi a poukazovali na tu zkázu, kterou jsem ochotna udělat, jen kvůli své vlastní pomstě.
A najednou tu už nebyl žádný mrtvý, který by se mi postavil.
Udýchaně jsem se svezla na zem a nechala jsem zmizet své meče. Stovky malých stříbrných dušiček se třepotaly vzduchem a vpíjeli se do mé kůže a vlasů, protože všechny nestíhaly nalézt ústa a mizet v mých útrobách.
Mrtvá vlna se přelévala přes poražená těla a držela si dostatečný odstup od mé maličkosti. Obtekla mne a blížila se ke schodům, kde na mě čekala stejně poslušně, jako kerberové.
Loki ke mně přiběhl a posadil se vedle mě. Byl silnější víc než jindy. Pod černou kůží mu pulzovaly ohnivé žíly a oči mu rudě žhnuly. Až teď jsem si všimla, že mu vyrostlo několik dalších očí a každé zvědavě ťekalo po okolí. Spokojeně oddechoval a usmíval se. Nyat stanula po druhém boku a hleděla svýma nebesky modrýma očima na vchod do Svatyně Zapomnění. V hlavě se jí konstruovaly plány na útok a v tom zamyšlení schovala své zbraně.
Velká budova vytesaná do skály na nás zamračeně shlížela dolů a světlo nad námi dodávalo samotné stavbě abnormálně strašidelný vzhled. Silně připomínala Whalosovy chrámy ve městech až na to, že značná část byla jen čistá skála. Whalosovi nadbožské sochy majestátně stály mezi sloupy a necitelně sledovali veškeré dění v Pekelných zahradách. Na konci dlouhého schodiště u vchodových dveří jsme spatřili zapálené pochodně. Čekali na nás. Bylo nadmíru jasné, kam povedou mé kroky.
"Jsi připravena na poslední střet, který nás čeká?" prolomila dešťové ticho Nyat a podávala mi Kámen mrtvých Lovců.
"Ne, ale to nebudu nikdy," zvedla jsem se ze země a uchopila hůl. Mrtvé moře se zavlnilo a začalo se přesouvat k prvním schodům Svatyně.
"Možná by bylo fajn si vykouzlit trochu oblečení…..pokud nechceš vést finální střet nahá," neodpustila si poznámku.
Musela jsem se začít smát. Byl to šílený smích smíchaný se zoufalstvím. Já tu stojím před možností své vlastní smrti a ona se mě ptá, jestli si vykouzlím nové oblečení. Znatelně sebou cukla v překvapení.
"Opravdu? Jedna z tvých posledních vět bude o tom, jestli si vykouzlím oblečení?" Rozesmála jsem se ještě víc.
"Rozhodně to není má poslední věta a ano, ptám se tě, jestli tam půjdeš nahá," podívala se na mě trochu skepticky a zároveň pobaveně. Déšť ustal a posledních pár kapek mi dopadlo do vlasů.
Zalovila jsem ve své mysli a nechala jsem se obléct do obláčkově bílých šatů, které připomínali ceremoniální šaty při přijímaní do stavu kněžek, avšak s tím rozdílem, že boční rozparky do výše boků, by nikdy neschválili. Na rukách se mi objevily sněhobílé rukavice s vyšitými znaky Átřiných kněžek. Nohy jsem si nechala bosé a bohužel obalené trochou bláta z rozmokřené země.
Spodní lem šatů se začal máchat ve směsce bahna kaluží ze zbytků mrtvol. Naprostá chuťvka.
Na krku se mi zahoupal řetízek, který mi matka darovala.
Uchopila jsem ho a chtěla ho strhnout. Ale zastavila jsem se. Ještě není konec. Padne společně s Toerem.
Stříbrné vlasy jsem uvolnila z rozpadlého culíku.

"Hmm…ta otrhaná verze byla zajímavější," rýpla si Nyat, " připomínáš mi mé nebeské příbuzné."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama