Kámen mrtvých lovců 3

10. října 2014 v 18:02 | Levianth
= Nečekaně jsem se probudila u Nyat.
Vyskočila jsem, jako pružina.
"Řekni mi celou pravdu ty ku*** jedna proradná!! Nedělej tu na mě ty svoje plány, nebo tě rozpářu v tvém vlastním pekle!!!" Křičela jsem vytočeně.
Nyat se zaskočeně zamračila a pokusila se mne svou mocí přikovat ke stěně.
Jenže já byla plná zloby a síly z právě zabitého Fragose, že jsem svým máchnutím praštila s jejím tělem o strop a pak ji prudce stáhla dolů na podlahu. Druhým máchnutím jsem ji přešpendlila na stěnu ke krbu a zlostně jsem ji praštila do břicha plnou silou.
Vydechla obláček černého dehtu a zlostně po mě blýskla pohledem. Ze spánku jí tekla černá tekutina a její pohled byl více než vražedný.
"Tyhle pohledy si nech!!! Nemáš nejmenší právo se na mne takhle dívat. Jsi jen obyčejná lůza, co nedokáže jednat férově a navíc jsi horší než samotný mor! Nenávidím tě, nenávidím tě tak moc, že mám chuť tě rozpárat a kousky tvého těla naházet do pekelného ohně. Nejraději bych udělala dohodu s Manosem a strčila tě na dno lávových řek, kde bys byla jen mřenka v tomhle zasr*** pekle !!! Rozumíš mi, co ti povídám?" Křičela jsem na ní a převrátila jsem svojí myslí její n postel s nebesy.
"Samozřejmě, že ti rozumím." Odpověděla jedovatě, ale přitom s pokorou.
"To doufám!! Všichni si ze mě děláte jen loutku a přehazujete si mě, jako horký kamen. Já přísahám, že až zabiju Toera, tak si přijdu pro tebe…dojdu si až sem a vlastnoručně ti ukážu obsah tvého těla!"
"Enyah!"
"Nemluv na mě, nechci nic slyšet. Vrať mě zpět k Marcovi!"
"Enyah, nech mě chvilku mluvit,"
Zavrtěla jsem hlavou a uhasila vzteky oheň v krbu. Místnost zahalila tma, která byla přerušovaná oranžovým světlem z venku.
"Já jsem byla povolána do tvého těla. Ano přivedl mě Toer, ale porušil smlouvu a chtěl tě zabít! To jen díky mě si přežila a dotáhla svou pomstu až sem! Nemohla jsem nijak zabránit Toerovi se vyspat s tvou matkou!!! Uvažuj trochu logicky. Jsem stejný pěšák jako ty. Bojuju jen s tím, co mám v rukách. Manos mě vytáhl z téhle díry na svět a dal mi tvé tělo! Ale Toer tě chtěl ovládat, nebo se tě zbavit a najít svého vlastního šampiona, co by donášel duše kamenu. To já tě chránila a vedla tam, kam jsi chtěla."
"Nevěřím nikomu, nikomu nevěřím…chcete mě zavít všichni….i matka…jste jen kreatury bez srdcí!" křičela jsem na ni.=
Nadechla se, aby mi řekla další z jejích lží, ale nestihla to. Před očima se mi objevila černota a cítila jsem, jak se moje duše přesouvá zpět na povrch země k mému tělu. Akorát to vzala malinko obklikou do nejvyššího paláce v samotném podsvětí.
Kolem mne se rozprostřel obrovský sál v barvách Drahystejského obsidiánu. Nejčernější černá, která snad existovala, se třpytila a jemně vlnila a přitom podlaha pod mýma nohama byla pevná a bez pohybu. V nejvyšším bodě tohoto sálu sálalo bílé světlo, které připomínalo slunce, ale místo tepla z něj chlad, který jemně štípal do kůže. Kromě honosného trůnu naproti mně, tu nebylo absolutně nic. Trůn se třytil a vlnil stejně, jako zbytek místnosti.
"Vítej smrtelníku, jenž nosíš jméno Enyah," zapředl zvonivý hlas místností.
Na černém trůnu se rozsvítili rudé žíly, které předtím nebyli vidět. Pulzovali v pravidelných intervalech, jako živý organismus. Protkávali ho naprosto celý.
Kolem něj se rozprostřel černý dým, který se přelil přes okraje opěrky a ustálil se na sedátku. Přímo před mýma očima se zhmotnila ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy mohla ve svém životě spatřit. A žádné z jejích podobizen v chrámech ji zdaleka nevystihovaly.
Dlouhé černé vlasy, které neměli konce, jelikož se u pasu měnily na jemnou tmavou mlhu, se točily v prsténkové záplavě podél nerozmlhovaných ladných křivek této ženy. Její obličej byl ostře řezaný a přitom jsem neviděla jemnější linie, které by mohla kterákoliv žena mít. Červené oči jemně žhnuly a zároveň se na mne usmívaly, jako čerstvě rozhořelý ohýnek.
Rudé rty na bílé tváři se ani nepohnuli a přesto se ten zvonivý hlas rozezněl znovu.
"Již dlouho sleduji tvé kroky a činy, kterými obdařuješ Pláně. Jsi neúnavný bojovník, který již párkrát unikl mému království, a přesto s mým jménem na rtech pokračuješ ve své cestě. Dnešní heroický výkon, jenž se doposud nikomu za ta léta nepovedl, mne přesvědčil o tvých kvalitách. Chtěla bych ti dopřát možnost, být mým šampionem a v mém jménu vracet do podsvětí všechny, kteří se z mého království dostali jakýmkoliv způsobem. Přijímáš mou nabídku smrtelníku?"
Podsvětí, krásná paní a tyto komnaty mohly znamenat pouze jednu osobu, která by mi tohle mohla nabídnout.
"Ty jsi Átra?"
"Ano, jsem ta, kterou mě označuješ. Mé jméno má tisíc podob a přitom ani jednu."
"A co znamená být tvým šampiónem? Budu muset plnit rozkazy, které si ty vymyslíš?"
"Čas od času budeš požádána o splnění nějakého poslání, avšak jinak půjdeš po své cestičce osudu. Ber, nebo nech být."
"Ještě poslední otázka…."
" Ber, nebo nech být….není nad čím přemýšlet."
"Přijímám tedy,"
"Na podstavci po tvé pravé straně leží má dýka. Kdykoliv s ní pošleš někoho do mého království, budeš si moci vyvolat malého pomocníka. Čím větší duše, tím větší pomocník. Jeden střídá druhého, nejde je shromažďovat, proto vol dobře. Od malých démonů, po arci démony. Tvé tělo je již při vědomí, tak běž a pošli mi sem mého nepřítele a já ti splním jedno malé přání."
Mávla rukou a po mé pravici se opravdu objevil podstaveček s větší stříbrnou dýkou. Měla tvar zvlněného hada. Její rukojeť připomínala opravdovou hadí hlavu a oči měla vykládané rudými drahokamy. Jakmile jsem ji vzala do ruky, tak sál kolem mě potemněl a já se přenesla zpět do svého těla. Tentokrát již doopravdy. =
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi a v jedné ruce jsem držela dar od Átry a v druhé jsem měla něčí ruku. Otočila jsem se směrem k ruce.
"MARCO!" vykřikla jsem a malátně jsem se zvedla. Mé tělo bylo díky Fragosově duši zcela zdravé a navíc ve mně pulzovala jeho energie. Odložila jsem dýku na zem a vzala jsem do náruče mého miláčka. Velice slabě jsem cítila jeho pulzující srdce. Naopak to mé zběsile bušilo. Zamumlala jsem tiše léčivou magii a snažila se jej vrátit zpět mezi živé a vitální lidi. Po tvářích si skrz špínu klestily slané slzy cestičku.
Otevřel malátně oči a tiše zamumlal : " Nemá to cenu Eny, cítím strašnou bolest v hrudi a sotva dýchám."
S prožívanou bolestí se ošklivě zašklebil, otočil se na stranu a vykašlal na podlahu krev. Jemně se zachvěl a schoulil se co nejblíže ke mně.
Rozhlédla jsem se. Nautil byl sežehnutý na uhlík a zbytky, které nebyli tak spálené spokojeně ožužlávala malá schoulená kostřička. Tobiášek s největší pravděpodobností. Nejprve jsem jej chtěla od těla odehnat, ale pak mi došlo, že mi nejspíše zachránil život a že Nautilovi je to beztak jedno. Kolem dokola leželi ta prohnilá torza a nedaleko ode mne ležela hůl s kamenem.
"To zvládneme Marco, mám spoustu energie a máme ten kámen…..,"
"Eny, tohle nezvládneme. Já to cítím, že je pozdě. Vem……….vem…ká….echmmm," vykašlal další krev a zavřel oči. Velmi slabě dýchal.
V hlavě mi najednou naskočil slabý hlásek Ragnora : "Uspějte, ale ne tak, jak byste chtěla. Dovolte mi dát jednu radu : Až potkáte stříbrného hada, tak neváhejte, jelikož život nebude Váš jediný spojenec."
Do očí se mi nahrnuli slzy. Bylo mi zcela jasné, co tím Ragnor myslel a na druhou stranu jsem to absolutně odmítala. Přece nemohu zabít Marca! Obětovat ho pro dokončení mé msty!! Poslat ho k samotné Átře do podsvětí.
Jeho srdce se pomalu zastavovalo a tep se stával nepravidelným. Celý svět se mi začal točit. Jsem tu sama, s Tobiášem a kamenem, který ovládá nemrtvé, které jsem sem sama přivedla. Nemám žádného bojovníka a ani nikoho, kdo by mi mohl krýt záda a jediný, kdo mi teď může pomoci je umírající Marco.
"Marco?" zašeptala jsem přes vzlyky a pustila jsem do něj proud léčivé energie.
Zachvěly se mu řasy na očích, ale neotevřel je.
"Marco, já to nechci udělat, ale musím…..tvá smrt mi přinese bojovníka…….ale slibuji ti, že tě dostanu zpět! Já si pro tebe dojdu a přivedu tě ke mně!" uklidňovala jsem jeho a zároveň i sebe. Átra mi něco slíbila za smrt Toera a já teď měla naprosto jasno, co od ní budu chtít……
Zašmátrala jsem po stříbrném hadovi. Avšak, jak mám zabít mého milovaného muže, aniž bych zničila jeho tělo? Musela jsem mu opatrně sundat hrudní plát osvícenské zbroje. Rozvázala jsem postranní šněrování a s kovovým cinknutím se plát svezl na zem. Během toho jsem mpouštěla do Marca oživovací energii, aby mi neumřel dřív, než bylo potřeba. Přes mé krokodýlí slzy se to dělalo velmi těžko, ale věděla jsem, že jinak jej nebudu moci vrátit zpět mezi živé. Rychle jsem se pomodlila k Átře a sedla jsem si na bok k Marcovi. Napřáhla jsem se a snažila jsem se ho trefit do srdce. Přes nekonečný příval slz, který mne zaslepoval, to bylo téměř němožné. Zadržela jsem dech a tiše naslouchala.
Marco naposled vydechl a jeho stříbrné vlákno se točivě přibližovalo k mé puse. Přijmula jsem jeho podstatu a začala jsem hystericky brečet a volat jeho jméno.
Moje tváře zmáčené od slz se trochu očistili od špíny a do mé mysli se pomalu vkrádalo šílenství. Mé modré oči se stříbrně leskly zlobou a absolutní prázdnotou ze ztráty milovaného muže. Marcovo jménu živě pulzovalo v mé mysli a bylo to jediné, co mě nakonec postavilo na nohy.
K pasu jsem si připnula stříbrného hada a do ruky jsem uchopila hůl s kamenem. Kámen žlutě zapulzoval a zpod jeho stínu se začali vynořovat služebníci, kteří padli mou rukou. Mrtvá těla se plazila kolem mě a s pokorou vyčkávala na rozkazy.
Na tváři se mi usídlil bezmyšlenkovitý výraz a leckdo by si mne mohl splést s mrtvolou. Tobiášek ustrašeně zalezl za nejbližší sloup a bázlivě vyčkával.
"Má paní, v jejíž jméně byl zabit tento muž, prosím o tvého služebníka, který by mě doprovázel k Toerovi," pronesla jsem tiše do mrazivého ticha.
Několik metrů ode mě vyrostl ze země vysoký černý stín. Z jeho černoty vystoupila Nyat. Měla sklopenou hlavu a byla absolutně tiše. Jakmile vystoupila celá ze stínu, tak poklekla.
Byla oblečena do rudé válečnické zbroje, která byla nejspíše zároveň sváděcím nástrojem, nebo alespoň omračovadlem mužské nenasytnosti. V ruce třímala větší zaoblené nože z adamitové oceli, které temně pulzovali a na zádech měla přidělaný obrovský luk. Nikde jsem neviděla toulec, ale s jejími schopnostmi magie, byl i zbytečný.
Nevědla jsem, jestli se mám smát, nebo ji strčit zpět do toho stínu, ale na druhou stranu mi teď sloužila. Měla možnost mi dokázat, že je stejně dobrá v boji, jako v intrikách. Alespoň mě nebude mrzet, když ji Toer rozpráší.
V hlavě jsem přikázala části mrtvé armády, aby jemně do sebe zabalili Marca a vzali ho sebou.
"Jsi volný Tobiášku, nikdo ti již nebude bránit jít ven," zavolala jsem na malého vystrašeného kostlivce a vyrazila vstříc konečnému střetu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama