Říjen 2014

Svatyně zapomnění

18. října 2014 v 16:35 | Levianth
V mezisálí opadla magická tma a prošla jsem se svojí armádou skrz velkou rozbořenou svatyni. Sloupoví podél stěn se sesouvalo k zemi a zub času se silně podepsal i na božských sochách, které teď tiše šeptali historii zašlé slávy. Mramorová podlaha byla místy rozdrcená a značná část byla pokryta krví a dalšími směskami tekutin z umučených těl. Na jedné velké hromadě v rohu svatyně ležely vybělené kosti. Tobiáškova práce dlouholetého uvěznění.
Za mnou se po podlaze plazila mrtvá těla, která následovala kámen, vedle mne po pravici kráčela vyzbrojená Nyat a po levé straně Loki. Na konci zástupu se pohyboval chumel těl, který nesl Marcovo tělo.
Venku již padla magická tma a vše od vchodu dál bylo černočerné.Jen v chrámu bylo jasno, neboť Fragosova nadvláda nad tímto územím padla. Tobiášek bázlivě vystrčil ruku ze dveří a zase ji rychle schoval. Nikdy nebyl venku a i přes touhu být pryč, se bál.
Venku bylo slyšet mručení smíchané se silným lijákem. Cítila jsem sílu tisíců nemrtvých těl, která byla povolána Toerem.
"Vier de muest!" zavelela Nyat a ukázala k obloze.
Nad plání se rozsvítila velká žlutá koule, která žhnula, jako čerstvě zapálená louč. Světle oranžová záře vycházející z magického světla dopadala společně s hustým deštěm na zem. Před námi se objevila armáda nemrtvých, kteří se klátili ze strany na stranu a několik opravdu hrůzně vypadajících slepených monster, která držela v ruce zlomené kmeny stromů.
"Gratmu vi sreats?" zeptala se mne Nyat.
"Nerfp, rika tasan," zakroutila jsem hlavou a zavelela jsem vojsku, aby zaútočilo v případě mého ohrožení.
Vystoupila jsem sama proti té mase mrtvých. Potřebovala jsem si vybít tu zlost a pokoření, které ve mně vřelo stejnou mírou, jako právě rozpálený olej.
Déšť mi omýval mé poničené tělo a veškeré hnusy, které na mě lpěly, pomalu stékaly dolů společně s mým klidem a rozvahou. Roztrhaná kombinéza na mém těle držela na tenkých nitkách a hrozila tím, že po dalším boji, bude nucena zcela opustit mé tělo.
V hlavě mi pulzovaly tisíce myšlenek a celý svět se smrskl do absolutního odporu vůči všem, kteří mne mohli kdy tahat za nos. Marcova smrt mi připadalo, jako to nejhorší ponížení a potrestání na celé téhle výpravě. A Fragosova slova mi vlila krev do žil a zběsilý tlukot mého polomrtvého srdce mne nutil udělat něco šíleného. Podala jsem hůl s kamenem Nyat a velmi vražedným pohledem jsem ji naznačila, že jestli se o něco pokusí, tak tuhle noc nepřěžije. V porozumění této tiché výhružky sklopila oči a pokývala hlavou.
V rukách mi vyrostly dva velké meče na jejichž koncích plál pekelný oheň. Mihotal se s hladovou radostí sem a tam. Otočila jsem se k hordě čelem.
"Nevear def guat!" zařvala jsem v démonštině a vyrazila jsem s rozběhem proti nim. Pochroumané tělo protestovalo, ale adrenalin, který mi koloval v žilách, jej přemlouval, aby bojovalo tak, jako nikdy předtím.
Nepřátelské mrtvoly se s hrčením rozběhli proti mně a obrovské koule vyrazili na mé vojsko.
"Hetre di volues!" Vytvořila Nyat vysokou ohnivou stěnu před nimi a dalšími pruhy oddělila mě, masové koule a moje oběti. Proběhla s Lokim skrz stěny a zaútočili na Hromotluky, kteří se mi dostali do mých zad.
Na mé tělo dopadaly stříkance mrtvolných šťáv, které následně milosrdně smil déšť. Sekala jsem do nich hlava nehlava a s neskutečnou radostí jsem je porcovala na malé nugetky.
Po chvilce, mi na pomoc přišla moje armáda, která byla osvobozena od vysokých ohnivých stěn, a zabíjela, co jí přišlo do cesty. Nyat si připoutala hůl na záda a svým propracovaným lukem oslepovala splácané mrtvé a poté je za pomoci Lokiho a několika mrtvých na mé straně, rozsekávala na původní těla.
Mohla bych to popsat, jako absolutní masakr. Nemrtví vojáci se přelévali sem a tam. Každý můj zabitý se vynořil u Nyat, jako můj služebný. Zbytek nebožtíků leželo nehnutě na zemi a poukazovali na tu zkázu, kterou jsem ochotna udělat, jen kvůli své vlastní pomstě.
A najednou tu už nebyl žádný mrtvý, který by se mi postavil.
Udýchaně jsem se svezla na zem a nechala jsem zmizet své meče. Stovky malých stříbrných dušiček se třepotaly vzduchem a vpíjeli se do mé kůže a vlasů, protože všechny nestíhaly nalézt ústa a mizet v mých útrobách.
Mrtvá vlna se přelévala přes poražená těla a držela si dostatečný odstup od mé maličkosti. Obtekla mne a blížila se ke schodům, kde na mě čekala stejně poslušně, jako kerberové.
Loki ke mně přiběhl a posadil se vedle mě. Byl silnější víc než jindy. Pod černou kůží mu pulzovaly ohnivé žíly a oči mu rudě žhnuly. Až teď jsem si všimla, že mu vyrostlo několik dalších očí a každé zvědavě ťekalo po okolí. Spokojeně oddechoval a usmíval se. Nyat stanula po druhém boku a hleděla svýma nebesky modrýma očima na vchod do Svatyně Zapomnění. V hlavě se jí konstruovaly plány na útok a v tom zamyšlení schovala své zbraně.
Velká budova vytesaná do skály na nás zamračeně shlížela dolů a světlo nad námi dodávalo samotné stavbě abnormálně strašidelný vzhled. Silně připomínala Whalosovy chrámy ve městech až na to, že značná část byla jen čistá skála. Whalosovi nadbožské sochy majestátně stály mezi sloupy a necitelně sledovali veškeré dění v Pekelných zahradách. Na konci dlouhého schodiště u vchodových dveří jsme spatřili zapálené pochodně. Čekali na nás. Bylo nadmíru jasné, kam povedou mé kroky.
"Jsi připravena na poslední střet, který nás čeká?" prolomila dešťové ticho Nyat a podávala mi Kámen mrtvých Lovců.
"Ne, ale to nebudu nikdy," zvedla jsem se ze země a uchopila hůl. Mrtvé moře se zavlnilo a začalo se přesouvat k prvním schodům Svatyně.
"Možná by bylo fajn si vykouzlit trochu oblečení…..pokud nechceš vést finální střet nahá," neodpustila si poznámku.
Musela jsem se začít smát. Byl to šílený smích smíchaný se zoufalstvím. Já tu stojím před možností své vlastní smrti a ona se mě ptá, jestli si vykouzlím nové oblečení. Znatelně sebou cukla v překvapení.
"Opravdu? Jedna z tvých posledních vět bude o tom, jestli si vykouzlím oblečení?" Rozesmála jsem se ještě víc.
"Rozhodně to není má poslední věta a ano, ptám se tě, jestli tam půjdeš nahá," podívala se na mě trochu skepticky a zároveň pobaveně. Déšť ustal a posledních pár kapek mi dopadlo do vlasů.
Zalovila jsem ve své mysli a nechala jsem se obléct do obláčkově bílých šatů, které připomínali ceremoniální šaty při přijímaní do stavu kněžek, avšak s tím rozdílem, že boční rozparky do výše boků, by nikdy neschválili. Na rukách se mi objevily sněhobílé rukavice s vyšitými znaky Átřiných kněžek. Nohy jsem si nechala bosé a bohužel obalené trochou bláta z rozmokřené země.
Spodní lem šatů se začal máchat ve směsce bahna kaluží ze zbytků mrtvol. Naprostá chuťvka.
Na krku se mi zahoupal řetízek, který mi matka darovala.
Uchopila jsem ho a chtěla ho strhnout. Ale zastavila jsem se. Ještě není konec. Padne společně s Toerem.
Stříbrné vlasy jsem uvolnila z rozpadlého culíku.

"Hmm…ta otrhaná verze byla zajímavější," rýpla si Nyat, " připomínáš mi mé nebeské příbuzné."

Kámen mrtvých lovců 3

10. října 2014 v 18:02 | Levianth
= Nečekaně jsem se probudila u Nyat.
Vyskočila jsem, jako pružina.
"Řekni mi celou pravdu ty ku*** jedna proradná!! Nedělej tu na mě ty svoje plány, nebo tě rozpářu v tvém vlastním pekle!!!" Křičela jsem vytočeně.
Nyat se zaskočeně zamračila a pokusila se mne svou mocí přikovat ke stěně.
Jenže já byla plná zloby a síly z právě zabitého Fragose, že jsem svým máchnutím praštila s jejím tělem o strop a pak ji prudce stáhla dolů na podlahu. Druhým máchnutím jsem ji přešpendlila na stěnu ke krbu a zlostně jsem ji praštila do břicha plnou silou.
Vydechla obláček černého dehtu a zlostně po mě blýskla pohledem. Ze spánku jí tekla černá tekutina a její pohled byl více než vražedný.
"Tyhle pohledy si nech!!! Nemáš nejmenší právo se na mne takhle dívat. Jsi jen obyčejná lůza, co nedokáže jednat férově a navíc jsi horší než samotný mor! Nenávidím tě, nenávidím tě tak moc, že mám chuť tě rozpárat a kousky tvého těla naházet do pekelného ohně. Nejraději bych udělala dohodu s Manosem a strčila tě na dno lávových řek, kde bys byla jen mřenka v tomhle zasr*** pekle !!! Rozumíš mi, co ti povídám?" Křičela jsem na ní a převrátila jsem svojí myslí její n postel s nebesy.
"Samozřejmě, že ti rozumím." Odpověděla jedovatě, ale přitom s pokorou.
"To doufám!! Všichni si ze mě děláte jen loutku a přehazujete si mě, jako horký kamen. Já přísahám, že až zabiju Toera, tak si přijdu pro tebe…dojdu si až sem a vlastnoručně ti ukážu obsah tvého těla!"
"Enyah!"
"Nemluv na mě, nechci nic slyšet. Vrať mě zpět k Marcovi!"
"Enyah, nech mě chvilku mluvit,"
Zavrtěla jsem hlavou a uhasila vzteky oheň v krbu. Místnost zahalila tma, která byla přerušovaná oranžovým světlem z venku.
"Já jsem byla povolána do tvého těla. Ano přivedl mě Toer, ale porušil smlouvu a chtěl tě zabít! To jen díky mě si přežila a dotáhla svou pomstu až sem! Nemohla jsem nijak zabránit Toerovi se vyspat s tvou matkou!!! Uvažuj trochu logicky. Jsem stejný pěšák jako ty. Bojuju jen s tím, co mám v rukách. Manos mě vytáhl z téhle díry na svět a dal mi tvé tělo! Ale Toer tě chtěl ovládat, nebo se tě zbavit a najít svého vlastního šampiona, co by donášel duše kamenu. To já tě chránila a vedla tam, kam jsi chtěla."
"Nevěřím nikomu, nikomu nevěřím…chcete mě zavít všichni….i matka…jste jen kreatury bez srdcí!" křičela jsem na ni.=
Nadechla se, aby mi řekla další z jejích lží, ale nestihla to. Před očima se mi objevila černota a cítila jsem, jak se moje duše přesouvá zpět na povrch země k mému tělu. Akorát to vzala malinko obklikou do nejvyššího paláce v samotném podsvětí.
Kolem mne se rozprostřel obrovský sál v barvách Drahystejského obsidiánu. Nejčernější černá, která snad existovala, se třpytila a jemně vlnila a přitom podlaha pod mýma nohama byla pevná a bez pohybu. V nejvyšším bodě tohoto sálu sálalo bílé světlo, které připomínalo slunce, ale místo tepla z něj chlad, který jemně štípal do kůže. Kromě honosného trůnu naproti mně, tu nebylo absolutně nic. Trůn se třytil a vlnil stejně, jako zbytek místnosti.
"Vítej smrtelníku, jenž nosíš jméno Enyah," zapředl zvonivý hlas místností.
Na černém trůnu se rozsvítili rudé žíly, které předtím nebyli vidět. Pulzovali v pravidelných intervalech, jako živý organismus. Protkávali ho naprosto celý.
Kolem něj se rozprostřel černý dým, který se přelil přes okraje opěrky a ustálil se na sedátku. Přímo před mýma očima se zhmotnila ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy mohla ve svém životě spatřit. A žádné z jejích podobizen v chrámech ji zdaleka nevystihovaly.
Dlouhé černé vlasy, které neměli konce, jelikož se u pasu měnily na jemnou tmavou mlhu, se točily v prsténkové záplavě podél nerozmlhovaných ladných křivek této ženy. Její obličej byl ostře řezaný a přitom jsem neviděla jemnější linie, které by mohla kterákoliv žena mít. Červené oči jemně žhnuly a zároveň se na mne usmívaly, jako čerstvě rozhořelý ohýnek.
Rudé rty na bílé tváři se ani nepohnuli a přesto se ten zvonivý hlas rozezněl znovu.
"Již dlouho sleduji tvé kroky a činy, kterými obdařuješ Pláně. Jsi neúnavný bojovník, který již párkrát unikl mému království, a přesto s mým jménem na rtech pokračuješ ve své cestě. Dnešní heroický výkon, jenž se doposud nikomu za ta léta nepovedl, mne přesvědčil o tvých kvalitách. Chtěla bych ti dopřát možnost, být mým šampionem a v mém jménu vracet do podsvětí všechny, kteří se z mého království dostali jakýmkoliv způsobem. Přijímáš mou nabídku smrtelníku?"
Podsvětí, krásná paní a tyto komnaty mohly znamenat pouze jednu osobu, která by mi tohle mohla nabídnout.
"Ty jsi Átra?"
"Ano, jsem ta, kterou mě označuješ. Mé jméno má tisíc podob a přitom ani jednu."
"A co znamená být tvým šampiónem? Budu muset plnit rozkazy, které si ty vymyslíš?"
"Čas od času budeš požádána o splnění nějakého poslání, avšak jinak půjdeš po své cestičce osudu. Ber, nebo nech být."
"Ještě poslední otázka…."
" Ber, nebo nech být….není nad čím přemýšlet."
"Přijímám tedy,"
"Na podstavci po tvé pravé straně leží má dýka. Kdykoliv s ní pošleš někoho do mého království, budeš si moci vyvolat malého pomocníka. Čím větší duše, tím větší pomocník. Jeden střídá druhého, nejde je shromažďovat, proto vol dobře. Od malých démonů, po arci démony. Tvé tělo je již při vědomí, tak běž a pošli mi sem mého nepřítele a já ti splním jedno malé přání."
Mávla rukou a po mé pravici se opravdu objevil podstaveček s větší stříbrnou dýkou. Měla tvar zvlněného hada. Její rukojeť připomínala opravdovou hadí hlavu a oči měla vykládané rudými drahokamy. Jakmile jsem ji vzala do ruky, tak sál kolem mě potemněl a já se přenesla zpět do svého těla. Tentokrát již doopravdy. =
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi a v jedné ruce jsem držela dar od Átry a v druhé jsem měla něčí ruku. Otočila jsem se směrem k ruce.
"MARCO!" vykřikla jsem a malátně jsem se zvedla. Mé tělo bylo díky Fragosově duši zcela zdravé a navíc ve mně pulzovala jeho energie. Odložila jsem dýku na zem a vzala jsem do náruče mého miláčka. Velice slabě jsem cítila jeho pulzující srdce. Naopak to mé zběsile bušilo. Zamumlala jsem tiše léčivou magii a snažila se jej vrátit zpět mezi živé a vitální lidi. Po tvářích si skrz špínu klestily slané slzy cestičku.
Otevřel malátně oči a tiše zamumlal : " Nemá to cenu Eny, cítím strašnou bolest v hrudi a sotva dýchám."
S prožívanou bolestí se ošklivě zašklebil, otočil se na stranu a vykašlal na podlahu krev. Jemně se zachvěl a schoulil se co nejblíže ke mně.
Rozhlédla jsem se. Nautil byl sežehnutý na uhlík a zbytky, které nebyli tak spálené spokojeně ožužlávala malá schoulená kostřička. Tobiášek s největší pravděpodobností. Nejprve jsem jej chtěla od těla odehnat, ale pak mi došlo, že mi nejspíše zachránil život a že Nautilovi je to beztak jedno. Kolem dokola leželi ta prohnilá torza a nedaleko ode mne ležela hůl s kamenem.
"To zvládneme Marco, mám spoustu energie a máme ten kámen…..,"
"Eny, tohle nezvládneme. Já to cítím, že je pozdě. Vem……….vem…ká….echmmm," vykašlal další krev a zavřel oči. Velmi slabě dýchal.
V hlavě mi najednou naskočil slabý hlásek Ragnora : "Uspějte, ale ne tak, jak byste chtěla. Dovolte mi dát jednu radu : Až potkáte stříbrného hada, tak neváhejte, jelikož život nebude Váš jediný spojenec."
Do očí se mi nahrnuli slzy. Bylo mi zcela jasné, co tím Ragnor myslel a na druhou stranu jsem to absolutně odmítala. Přece nemohu zabít Marca! Obětovat ho pro dokončení mé msty!! Poslat ho k samotné Átře do podsvětí.
Jeho srdce se pomalu zastavovalo a tep se stával nepravidelným. Celý svět se mi začal točit. Jsem tu sama, s Tobiášem a kamenem, který ovládá nemrtvé, které jsem sem sama přivedla. Nemám žádného bojovníka a ani nikoho, kdo by mi mohl krýt záda a jediný, kdo mi teď může pomoci je umírající Marco.
"Marco?" zašeptala jsem přes vzlyky a pustila jsem do něj proud léčivé energie.
Zachvěly se mu řasy na očích, ale neotevřel je.
"Marco, já to nechci udělat, ale musím…..tvá smrt mi přinese bojovníka…….ale slibuji ti, že tě dostanu zpět! Já si pro tebe dojdu a přivedu tě ke mně!" uklidňovala jsem jeho a zároveň i sebe. Átra mi něco slíbila za smrt Toera a já teď měla naprosto jasno, co od ní budu chtít……
Zašmátrala jsem po stříbrném hadovi. Avšak, jak mám zabít mého milovaného muže, aniž bych zničila jeho tělo? Musela jsem mu opatrně sundat hrudní plát osvícenské zbroje. Rozvázala jsem postranní šněrování a s kovovým cinknutím se plát svezl na zem. Během toho jsem mpouštěla do Marca oživovací energii, aby mi neumřel dřív, než bylo potřeba. Přes mé krokodýlí slzy se to dělalo velmi těžko, ale věděla jsem, že jinak jej nebudu moci vrátit zpět mezi živé. Rychle jsem se pomodlila k Átře a sedla jsem si na bok k Marcovi. Napřáhla jsem se a snažila jsem se ho trefit do srdce. Přes nekonečný příval slz, který mne zaslepoval, to bylo téměř němožné. Zadržela jsem dech a tiše naslouchala.
Marco naposled vydechl a jeho stříbrné vlákno se točivě přibližovalo k mé puse. Přijmula jsem jeho podstatu a začala jsem hystericky brečet a volat jeho jméno.
Moje tváře zmáčené od slz se trochu očistili od špíny a do mé mysli se pomalu vkrádalo šílenství. Mé modré oči se stříbrně leskly zlobou a absolutní prázdnotou ze ztráty milovaného muže. Marcovo jménu živě pulzovalo v mé mysli a bylo to jediné, co mě nakonec postavilo na nohy.
K pasu jsem si připnula stříbrného hada a do ruky jsem uchopila hůl s kamenem. Kámen žlutě zapulzoval a zpod jeho stínu se začali vynořovat služebníci, kteří padli mou rukou. Mrtvá těla se plazila kolem mě a s pokorou vyčkávala na rozkazy.
Na tváři se mi usídlil bezmyšlenkovitý výraz a leckdo by si mne mohl splést s mrtvolou. Tobiášek ustrašeně zalezl za nejbližší sloup a bázlivě vyčkával.
"Má paní, v jejíž jméně byl zabit tento muž, prosím o tvého služebníka, který by mě doprovázel k Toerovi," pronesla jsem tiše do mrazivého ticha.
Několik metrů ode mě vyrostl ze země vysoký černý stín. Z jeho černoty vystoupila Nyat. Měla sklopenou hlavu a byla absolutně tiše. Jakmile vystoupila celá ze stínu, tak poklekla.
Byla oblečena do rudé válečnické zbroje, která byla nejspíše zároveň sváděcím nástrojem, nebo alespoň omračovadlem mužské nenasytnosti. V ruce třímala větší zaoblené nože z adamitové oceli, které temně pulzovali a na zádech měla přidělaný obrovský luk. Nikde jsem neviděla toulec, ale s jejími schopnostmi magie, byl i zbytečný.
Nevědla jsem, jestli se mám smát, nebo ji strčit zpět do toho stínu, ale na druhou stranu mi teď sloužila. Měla možnost mi dokázat, že je stejně dobrá v boji, jako v intrikách. Alespoň mě nebude mrzet, když ji Toer rozpráší.
V hlavě jsem přikázala části mrtvé armády, aby jemně do sebe zabalili Marca a vzali ho sebou.
"Jsi volný Tobiášku, nikdo ti již nebude bránit jít ven," zavolala jsem na malého vystrašeného kostlivce a vyrazila vstříc konečnému střetu.

Prvotní výchova 3

8. října 2014 v 22:44 | Levianth |  Pochod srdce do tmy
" Přirovnáváš mne k batoleti? Tak to doopravdy dokáže pozvednout náladu a sebevědomí každému maldému muži," usmál jsem se ironicky.
"Na vás maldých lidech je zajímavá jedna věc. A to vaše absolutní přesvědčení, že vše víte nejlépe. Přeci jsi viděl tisíce filmů a přečetl hafo knih, abys dostatečně věděl, co tě čeká. Ale poslouchej dobře, nemáš ani ponětí. Nejsi nesmrtelnej, nejsi superman, nejsi x-men a ani se netřpytíš na světle. Jsi teď lépe geneticky vybaven, než obyčejní lidé a tvá potrava se bude skládat z příjmu krve. Ale není nezbytně nutné vysávat lidi na ulici. Máme jiné metody krmení se a hlavně to neříkáme na potkání. Pamatuj si, že tvá nová rodina má pravidla, která se nesmí porušit. A jedno hlavní zní: Nebudeš se světu prezentovat a budeš lidstvo sledovat z povzdálí a v tichosti," zamračil se Alex a díval se na mne přísným otcovským pohledem. Lícní kosti se mu stáhli a jeho demonstrativnost se tak prohloubila.
"Chápu, žádná diskotéka na světle a být tajemný, jak hrad v Karpatech," jeho pohled mi právě nechal explodovat hlavu , " je mi to jasné. Jsem prostě zatracený stejně, jako za živa, s tou změnou, že teď to nikomu povídat nebudu."
" Jsem rád, že si rozumíme. Pojď, chtěl bych si s tebou připít na tvé narození a pak půjdeme domů, abys si mohl odpočinout a nabrat sílu."
Alex ukázal ke dveřím, kterými jsme přišli. Stál tam, jako antická socha a čekal na moji reakci. Nikterak nekomntoval můj malátný sesun z kamenného oltáře. Když jsem rukou sjížděl po rytinách, tak jsem cítil každý prohyb a moje předchozí představa o rytině ztratila zcela ssvou vizi.
Nebylo to zvíře, ale upír a nebyly to stránky z kamasutry, ale jemné výjevy z předváření člověka na upíra.
Když jsem stál na nohách a odhodlal se vykročit, tak jsem zpozoroval v koutě stojící postavu. Byl to docela vysoký a svalnatý muž. Odlepil se od stěny a pomalu kráčel ke mně a Alexovi. Jeho tvář byla velice přátelská na to, že patřil mezi upíry. Žádné propadlé kosti, žádné ustarané pohledy plné rozvážnosti a moudrosti. Jeho oblečení se ale vůbec nehodilo do tohoto klubu. Měl na sobě smoking s kravatou a černé společenské kalhoty a polobotky.
"Lestate, můj pane," poklonil se Alex uctivě.
"Dobrý večer, Alexi a dobrý večer i tobě Chestere, chtěl bych tě jako první přivítat do naší velké rodiny a pogratulovat ti k novému životu. Je mi jasné, že nejsi zvědav na nějaké formality a jistě se ještě hodně naposloucháš všech možných zákazů a možností od Alexe. Jsem Lestat, ždáný přídomek, který by nutný, nebo který by jsi si zapamatovatl," usmál se mile , " Jsem synem Alexandrie a mohu se skroměn označit za korunovaného spravovatele Samaelské říše z Iluovi strany. A tak se nazývá tvá pokrevní linie - Iluova a tvůj domov je Samaelská říše. To jen malá uvívatcí zdvořilost, abys věděl, kam patříš," po celou dobu se na mne usmíval a vyzařoval z něj klid a vyrovnanost. Přistoupil ke mně velmi blízko a podíval se mi do očí.
Jeho oči nebyl vůbec milé...ne tedy takto zblízka. Chtěl jsem vykřiknout anebo ho něčím vzít přes halvu. Jeho oči bodali studeným žárem a spalovaly mi mysl pokaždé, když jsem se snažil neuhnout s pohledem. Milosrdně se otočil k Alexovi.
"Chtěl bych Vás pozvat na drink, mé apartmá je prázdné a pro slabšího jedince, kterým teď chvilku Chester bude, tam je adekvátní prostředí. Nenamítáš-li nic můj příteli."
"Naopak, s radostí přijímám. Jsme poctěni touto nabídkou," uklonil se zlehka Alex. Birokracie....nikdy jsem ji nechápal a byla mi cizí. Přišlo mi to, jako olizování bot, kdy jste nikdy předem nevěděli, jestli na té botě není nějaké hovno.
Alex mne pobídl a doprovodil mne ke dveřím. Šli jsme za Lestatem do jeho královského apatrmá, které se nacházelo nad tanečním parketem. Zváštní, před tím jsem si ho vůbec nevšiml. Musel jsem překonat několik schodů a ač to pro mě v tu chvíli byla Spartan race, tak jsem na sobě nedal nic znát.
"Lestat, celkem známé jméno nemyslíš?" zeptal jsem se hned, co se moje prdel doktla koženého polstrování na gauči. Opřít nohy o skleněný stoleček jsem se neodvážil.

"Ano, mezi lidmi ano. Jako by nedokázali vymyslet nějaké jiné, originálnější jméno. Smutné a zábavné zároveň."

Kámen mrtvých lovců 2

4. října 2014 v 18:02 | Levianth

"Čekal jsem na tebe Enyah, na samotný zdroj mých mrtvých duší." Zaskřípali zuby pod maskou z mrtvého masa.
Nepromluvila jsem a rovnou jsem zaútočila na tu hnusnou hroudu utrpení. Černé čepele se míhaly vzduchem.
Fragos k sobě přivolal příliv svých poddaných a udělal kolem sebe hradbu, která mu poskytovala čas k nabití sil a zásob nových útočníků.
"Ty zbabělče!" Křičela jsem a rozsekávala jeho živé hradby.
"Mládí a nevědomost tě zaslepují Toerovo dítě, sloužíš nejvyššímu a nedokážeš unést fakt, že tě nechal napospas tomu prohnilému světu,"
"Drž hubu!!!!" zavřeštěla jsem a přivolala jsem si posily z pekel. Horečně jsem přemýšlela, jak ho zlikviduju, když se tu objevují další a další mrtvoly. Na své spolubojovníky jsem se nedovolila otočit, protože jsem tajně doufala, že se Marco zachránil pod štítem, ale teď je vysílen.
Bohužel i myšlenka na mého milého mi byla osudná. Mrtvolná stěna se rozestoupila a do mne narazil proud paralyzující síly.
Zkameněla jsem na místě s rozpraženýma rukama. Psi se kolem mne seskupili a udržovali obrannou linii. Mezi Fragosem a mnou teď stál jen Loki a několik mých přisluhovačů. Mrtvá těla se přelila kolem nich a vytvořila kruh, který nýs odděloval od kluků.
To je konec, pomyslela jsem si. Právě jsem promeškala nejlepší možnou chvíli pro zabití tohohle bastarda!
Těla se z Fragose sesypala na podlahu a vytvořila původní trůn. Unaveně se posadil. Ukázal na mne holí a pro jistotu zopakoval kouzlo paralýzy.
"Vy ženy z rodu Tolkiénů jste dělali svému jménu vždy čest. Tedy až na tvou matku, která tento rod nedokázala udržet v počestnosti a porodila tebe…," zakuckal se smíchy," tebe má maličká. Sémě Toerovo bez své vlastní duše naplněna pouze peklem a touhou sloužit kameni."
Nerozuměla jsem, co mi povídal, ale nemohla jsem na něj křičet a ani proti němu cokoliv udělat. Mohla jsem jen potupně poslouchat výplody jeho choré fantasie. Kerberovské řady ale houstly a čekali na příkaz. Nemělo smysl zaútočit v dalším bezhlavém chvatu, ptose by to byl nekonečný boj. Místo toho jsem si v hlavě probírala všechny možné formule, které by mi mohli pomoci v této situaci.
Nechtěla jsem si přiznat fakt, že bych mohla být poražena, tak jednoduše.
"Dovol, abych ti osvětlil několik věcí, lidské dítě. Každý tvor živý, či neživý, který padne tvou rukou, se přesune sem do tohoto krásného kamene a zhmotní se, jako můj sluha. Čím zkaženější tím, lepší. Jsi v podstatě výborný stroj na tvoření armády. Tvá zaslepenost mi přivedla tisíce chutných přisluhovačů, kteří nedobrovolně nosí Toerovo znamení. Jediné zklamání byl ten malý hoch, který se tu prohání v temnotách. Navždy zatracen." Zvedl se a jemně ťuknul holí do mramoru. Mrtvá těla přisunula torza Marca a Nautila k trůnu. Díval se, jak trpím a
Krve by se ve mně nedořezal. Moje vnitřní pýcha se zhroutila, jako domeček ze špatně postavených karet. Pohled na bezvládné Marcovo tělo mě sžíral a chtělo se mi brečet.
"Čekal bych lepší doprovod, než nájemného vraha Osvícených a zkaženou Dračí runu smrti. Zvláštní," nadechl se zhluboka přes rozežranné nosní přepážky, " necítím tu naši malou poběhlici. Jen její slabý odér. Že by ti prozradila své malé tajemství a tobě se jí podařilo vypudit? Hahahahahahahahha…." Začal se smát hromovým smíchem Fragos.
"Za tvou kůži budu nadmíru pochválen. Podrobím si tě a pak zničíme celou tuhle směšnou zem. Kámen Mrtvých lovců budu konečně se svým nástrojem zkázy a on konečně bude sloužit pravému pánovi Plání. Jistě se těšíš na setkání s otcem, jako on na tebe." Zaskřehotal Generál a namířil a mě holí.
Najednou se z času stal hutný med.
Do hradby mrtvých narazilo malé kostěné tělíčko, které na chvilku zaujalo Fragosův pohled. Ta chvilka stačila na to, že jeho paralýza povolila a já na nic nemeškala a transportovala jsem se přesně do stínu hole, odkud jsem jedním mocným máchnutím mých mečů vjela do jeho těla až po čepele a veškerou zlobou, kterou jsem v sobě měla, jsem jeho polorozpadlé tělo rozdělila ve dvě půlky. Shnilé vnitřnosti mě ohodily od hlavy k patě a zkažená krev mne polila v jednom mohutném výbuchu.
Kerberové se pustili do mrtvol, které ztratili svoji formaci a snažili se rychle odplazit pryč. Hůl s kamenem dopadli na zem.
Do mého těla se vedrala neskutečně silná duše Generála Fragose a cítíla jsem jeho opovržení všemi živými a spatřila jsem úryvky z jeho života. Veškeré jeho vědění a snahy mnou projeli a trhali moje vnitřní maso na kaši. Z plic jsem vydala veškerý vzduch a sesunula jsem se na podlahu. V mojí hlavě přeskakovali rozostřené obrazy mé matky, jak souloží s Toerem, mé narození v záplavě obětovaných lidí, prapodivný rituál v kruhu nemrtvých, Nyat a kámen Lovců, Matčina smrt, Fragosovo tažení na malé vesnice, výstup duší z kamene a Toerův smích, když mě pozoroval v orákulu…..Všechno se to na mě valilo a já chtěla řvát a brečet. Nechtěla jsem takovou vizi, nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo stát. Copak těch strašných věcí nebylo dost už se smrtí mé matky.
Otřásla jsem se a upadla do kómatu.
*Marco pootevřel zmoženě oči. Kolem něj se válely kusy zkaženého masa a mrtvý Nautil. Pootočil hlavu a spatřil Enyah, jak leží na podlaze. Prohnul se jako tětiva a zmoženě vyzvracel obsah svého žaludku.
"Whalosi svatý!" zaklel a pokusil se ještě jednou podívat na svoji družku.
Ležela v roztrhaném oblečení pokrytá smradlavými vnitřnostmi a nad jejím tělem stála malá vyhublá postava, kterou někdo potáhl kůží a mezi tím z ní vytáhl jakékoliv maso.
Při zmínce o Whalosovi s oklepala a přikolíbala se k němu.
"Tobiášek Vás zachránil! A ona zabila strýčka! Srýčka! Strýčka!!" Poskakoval vesele Tobiášek a ukazoval na zbytky Fragose.
Mátožně se doplazil k Enyah a chytl ji za ruku. Omdlel*

Kámen mrtých lovců

2. října 2014 v 17:49 | Levianth
"Fajn, dejme tomu, že bychom tam mohli vyrazit. Já moc sil nemám a zbývá mi energie na několik kouzel. Pak můžu útočit jen mečem a to nebude žádná sláva. Ta hora masa mě malinko unavila a to motání se tady v té tmě mi na síle nepřidalo. Nautil je na tom podobně, akorát, že nekouzlí. Ty vypadáš, jako kdyby tě někdo hodil do drtiče a potom vytáhl. Máš nějaké duše na kouzlení? Protože s Fragosem slovní bitku nevyhrajeme." Shrnul status quo Marcus a podíval se na mě.
Tělo se mi zregenerovalo na maximální úroveň, kdy mi pohyb nedělal bolest, ale o uzdravení tu nemohla být řeč. Stačila jedna dobře mířená rána a budu se válet na zemi bolestí ve zcela nepoužitelném stavu. Podle rozsahu zranění mohu v klidu prohlásit, že bych rozhodně potřebovala den na regeneraci. Několik duší ve mně zbylo a z fleku mohu rozpoutat několikaminutové peklo, které ale bude zcela rozhodující, jelikož potom nevykouzlím ani žížalu.
" Jsem v pořádku, podívej ," zamávala jsem povadlou kůží, která se snažila ze všech sil přisát zpět na ruku, " téměř jako nová. A na pár kouzel duše mám. Možná by bylo fajn se ještě najíst, ale nechci se brouzdat tmou sem a tam. Toer o nás rozhodně ví, takže teď je to jen boj o hodiny, ne-li minuty. Až mu dojde, že si jdeme vyzvednout jeho zdroj moci, tak podnikne hodně rychlé kroky, aby se nám to nepovedlo."
"Dobře, to znamená, že vlastně nemáme jinou možnost," zakroutil hlavou Nautil a chvilku si něco tiše brumlal.
"Tobiášku, můžeš nám říct, kde je Fragos a na co bychom si měli dávat pozor ?" Otočila jsem se ke tmě, kde jsem předpokládala jeho stanoviště.
" Fragos je za dveřmi, které jsou kousek od Vás. Je to jeho pokoj, kde přebývá a odkud vypouští ty zmatené hračky. Vždycky, když se zlobí, tak na Tobiáška posílá oheň a přiková ho k zemi, takže se nemůže hýbat."
"Takže oheň a paralyzace…. V tom případě musíme být rychlejší my."
"A neviděl jsi u něj nějaký kámen? Kouzelný kámen? Nebo něco mu podobného?"
"Žádné kameny, jen ošklivá hůl," zavrčel Tobiáš.
"Hůl? A co dělá s tou holí? Bije tě alespoň?" rýpnul si Marco.
"Ne….nebije. Z hole šeptají zlé hlasy a ubližují mí," hlesnul velmi ublíženě.
"Inu, takže kámen bychom měli. Teď ho ještě dostat od Fragose a můžeme pokračovat v našem dobrodružství za bájným pokladem…."zasmál se mírně zoufale Nautil.
"Ještě jedna otázka, má tam stejnou tmu, jako je tady?" napadlo mně.
"Fragos, nemá rád tmu," ozvalo se ze tmy.
Stanula jsem do bojového postoje a s odhodláním jsem se připravila na ten boj, který nás měl čekat. Nemělo smysl nic prodlužovat. Pokud o nás ví a Fragos si pěchuje armádu za dveřmi, tak by bylo dobře to utnout dřív, než tam bude narváno. Nesnáším fronty.
"Tak vstávat hoši, na svátky se tu nezdržíme," usmála jsem se na ně.
"Tvoji energii a odhodlání bych chtěl mít," postavil se Marco s Nautilem.
Přesunuli jsme se v té na nervy jdoucí tmě o dalších pár metrů blíž k našemu cíli.



Tobiášek mi opatrně položil ruku na kliku, pro mne naprosto neviditelných dveří. Napjetí, které mezi námi gradovalo se dalo by se téměř krájet.
"Na tři…..jeden……dva……tři!" zašeptala jsem s roztřeseným hlasem a stiskla kliku od dveří.
Dveře se s hlučným skřípáním otevřeli a my skočili do místnosti prosvícené studeným magickým ohněm. Mohu říct, že v tu chvíli se mi zastavilo srdce a strašně dlouho trvalo, než jsem zaregistrovala jeho tlukot. Nejenže mě přes nos praštil nepředstavitelný smrad z rozkládajících se těl, ale navíc se mi chtělo zvracet z pohledu na ohlodané kosti, které se válely na podlaze. Před námi se otevřela velká místnost lemovaná sloupy. Mramorové obklady se jemně leskly a odlesky se mihotaly v diktatuře zapálených světel. Dominantou místnosti byl velký trůn poskládaný z lidských těl a malý stoleček, který i z té vzdálenosti připomínal shrbeného muže. Ve stínech okolo trůnu se kroutila mrtvá lidská těla a tiše sténala v bolestech. Na trůnu seděla mohutná postava generála.
A v okamžiku, kdy jsme vkročili do místnosti, tak se upřely všechny hlavy těch odporných nemrtvých torz na nás. Jejich pološedá bělma nás probodávala a na Fragosově obličeji se objevil velice zlověstný úsměv.
Nebyl čas se nějak rozmýšlet, nebo se s ním dávat do řeči.
Vyslala jsem myšlenku na Lokiho a on se okamžitě objevil vedle mne. Začala jsem vyvolávat své malé přisluhovače a snažila jsem se držet na dostatečné úrovni svých sil, abych se nesložila k zemi v nevhodnou chvíli.
Nautil s Marcem odhodili Dračí oheň a vytasili meče. S pokřikem se vrhli vstříc plazícím se tělům, která se snažila zformovat do jedné velké kreatury. Fragos pozvedl hůl a jemně s ní ťuknul o chladný mramor. Trůn pod ním se nedobrovolně začal propadat a zároveň jej obtékal, jako když vás hodí do vody a ta vás pak pomalinku pohlcuje.
Moje síla se rychle dostala k hranicím zásob a já přestala přivolávat své služebníky. V rukách se mi objevili meče z černě kalené oceli a rozhodným krokem jsem vykročila k Fragosovi. Velice ráda bych se přesunula ve stínech, ale musím počkat, než se ke mně dostanou duše těch polomrtvých zatracenců.
Loki vystoupil z mého stínu a veden mojí intuicí vyrazil proti našemu hlavnímu cíli.
Muži statečně usekávali nenechavé ruce ve změti mrtvého moře, které se k nim valilo. Nevím, odkud se brala všechna ta mrtvá těla, ale byl to téměř nekonečný zástup, který nebral konce.
Trůn pozřel Fragose a vytvořil kolem něj mrtvolné brnění. Monstrum povstalo a začalo vrhat svojí holí ohnivé orby ve směru pohybujícího se Lokiho, který plul stíny podél místnosti a občas zacvakal zuby na mrtvoly.
Loki se dostal ke generálovi a zuřivě na něj dorážel. Fragos jej odháněl orby a docela dost obratně zacházel i s holí.
Kluci se nehnuli snad ani o píď. Stále jen kolem sebe sekali a jediné, co jim dodávalo sílu, byl strach z toho, že by přestali. Já jsem měla podobný problém. Mrtvoly se smýkali a nechávali si usekávat vše možné, ale když byla možnost některou zabít useknutím hlavy, tak ji ostatní stáhli dovnitř.




Děsilo mě, že si sou vědomi možnosti zabití. S inteligentní formou jsem se ještě nesetkala. Určitě to bude díky přítomnosti kamene a psychické síle Fragose, nebo v to alespoň doufám. Přeci jen to nebyl řádový stoupenec, ale téměř stavební kámen nemrtvých.
Marcovi se podařilo jednomu useknout hlavu. Místností se prohnal vysoký kvílivý zvuk a moře se na chvilku stáhlo k sobě.
Ve vzduchu zapraskala nemrtvá magie a za Fragosem se seskupovala těla do obrovské koule, která silně připomínala venkovní nestvůru.
Věděla jsem, že to nemůžu dovolit. Tahle koule by mohla znamenat náš konec, nebo nás dost oslabit.
Budu muset zariskovat….
Zavřela jsem oči a vpila jsem se do nejbližšího stínu. Kolem mne se zvedl mlhavý opar a s každým krokem jsem se přesouvala blíže k nedokončené kouli masa.
"Gaaaarrrhhh!" zavrčela zmutovaná koule a hltala zbytky těl. V nejbližším okolí se objevila špinavá mramorová podlaha bez mrtvol.
Vystoupila jsem těsně za ní a přísahám, že jsem měla co dělat, abych neupadla na podlahu. Opustili mně veškeré síly a stěny mého žaludku divoce skandovali na protest téhle jízdy.
A v tomto okamžiku se stala řada nezastavitelných věcí.
Loki byl právě rozprášen jedním z orbů a Fragosova pozornost se přendala na Marca s Nautilem. Ti si nemohli ničeho podobného všimnout, protože úpěnlivě zápasili s hýbající se podlahou. Marcovi se podařilo vyvolat mrazivý dech a značnou část znehybnil a poté roztříštil prudkým úderem meče. Kvílení mrtvých se skoro vyrovnalo pištícím solím a stříbrné vlákno syrové energie zavanulo mým směrem.
Fragos vyslal několik žhavých koulí na mé společníky a Marco na poslední chvíli vyvolal ochranný štít, který pohltil většinu z útočné magie. Nárazová vlna oba dva odmrštila o pár metrů z jejich stanoviště.
Žhavé těleso opeklo několik poddaných a ti s kapitulujícím řevem se rozpekli a jejich energie se opět přesunula ke mně.
Já po pozření prvních doušků mé ambry jsem dokázala pozvednout meč a začala jsem párat téměř dokončenou obludu. Odříkávala jsem formule pro mé kerbery a ti rozlíceně trhali utíkající kusy, které se chtěly vyhnout nadcházejícímu masakru.
Fragos zasáhl kluky svým orbem Nautila a změnil ho v prach, neboť Marco měl už sílu jen na svou ochranu.
Desítky duší se ve mně uhnízdili a oči se mi stříbrně zaleskly. Loki opět vyskočil z mého stínu a začal opět dorážet na Fragose. Otočila jsem se na podpatku a s nově nabitou sílou jsem stanula před Generálem.
Fragos se příšerně zasmál a zpod jeho hole pomalu vylízali stíny, které se zvětšovali do mrtvých těl.
Tak to je ta síla kamene!! Vyvolává zabité nemrtvé zpět do služby!! Proto neubývali, ale spíše přibývali. Každá zmizelá duše byla obnovena novou. Ta úmluva vytahovala mrtvoly z pekla a nutila je sloužit nemrtvému generálovi. Nebylo potřeba vyjíždět a rekrutovat nové mrtvoly, když zdroj sídlil přímo v Pekelných zahradách.