Do pekelných zahrad 4

8. srpna 2014 v 12:55 | Levianth
"Honem, pojď……ti co s tebou přišli, brzo narazí na pasti. Můžeme si s nimi hrát!" řekl vesele, jako by si neuvědomoval celu tuhle absurdní situaci.
"Tobiášku, musíme jim pomoci! Jsou to moji přátelé! Nesmí umřít….," pokoušela jsem se vstát, abych mohla jít, ač jsem vůbec nic neviděla. Nohy mě malinko poslouchaly a bolest se srazila na minimum. Nezbylo sice téměř nic na magii, ale tělo se dostalo z toho největšího masakru. Vnitřní žebra občas mírně zaprotestovala, avšak adrenalin a strach o Marca mi dodávali sílu.
Velice mě zaráželo, že jsem kolem sebe necítila přítomnost Lokiho. Žádná odezva. Je možné, že jej mrtví udolali? Nebo za mnou nemohl ? Co to je za tmu proboha?!
"Tak pojď, bude zábava !!" za zápěstí mě chytly zkostnatělé prsty a táhly mne dopředu. Tedy, jestli to, kam mě vede je dopředu. Byla jsem si vědoma celé situace. Někam do téhle tmy mě táhl mrtvý Tobiáš, o kterém jsem si nemohla být jista, že je to on a navíc jsem pociťovala absolutní bezmoc při pocitu, že mám otevřené oči a stejně nic nevidím. Zakopávala jsem i na hladkém povrchu a nestabilně jsem se potácela za Tobiášem.
Navíc mě mátlo, že v normální tmě vidím alespoň fialový nádech místa. Tady nic, takže to musela být magie.
"Nic nevidím, běžíme už věčnost," postěžovala jsem si. Zdálo se mi, jako bysme se vůbec nehýbali z místa.
"Už jsme téměř u nich," zašeptal Toibáš a zvolnil tlak v prstech. Navíc se pozastavil a já do něj narazila. Povalila jsem něco malého a strašlivě hubeného. Kosti zarachotily o zem a Tobiáš rozezleně zaskučel. Tak tak, jsem udržela rovnováhu, abych nespadla na něj. Navíc mi z ruky vypadl jeden nůž. Krucinál !!
"Promiň !" zaklela jsem.
"Tiše!! Vystrašíš je a vzbudíš Zlého strýčka!!! Tumáš hračky," zašeptal s hrůzou v hlase Tobiáš a vrazil mi zpět do ruky nůž.
"Strýčka?" Co to u Átry mele za hlouposti?!
"Když těm živáčkům pomůžu, vezmeš mě sebou pryč? Slib mi, že mě tu nenecháš…slib Tobiáškovi, že ho vezmeš ven a pustíš ho za jinými, aby si mohl hrát," zasyčel dětský hlas těsně u mého ucha.
"Vezmu Tobiáška ven, slibuju, ale musíš jim pomoci!" odkývala jsem mu jeho prosbu. Následky budu řešit po získání toho debilního šutru.
"Tak tu počkala a já si jdu hrát," zasmál se zvesela a podle tichého plácání bosých nohou na hladké zemi odcházel pryč.
Bože…..Nyat!!! Proč jsi mi neřekla, že to tu je. Musela jsi to vědět!! A ten Tobiáš, co myslel tím, že jsem ho sem přivedla. Co to je za klamy. LOKI !!!
Čekala jsem strašně dlouho. Muselo to být tisíc let. Uši jsem měla nastražené na maximum a nervy mi hráli bardskou sonátu po deseti pivech. Přemýšlela jsem nad všemi možnými věcmi, které se vznášeli nad mojí hlavou ve formě otazníčků. Ve tmě se ozvaly váhavé ťápoty.
"Tobiášku?" zašeptala jsem a postavila se do bojové pozice. Pokud umřít, tak v boji.
Kroky se zastavily.
"Bála se ?" usmál se hlas Tobiáše.
"Ne, ale nerada by ho rozkrájela na kousíčky," odpověděla jsem medově jízlivým hlasem.
" Je srandovní, když takhle stojí….hmm…..šla se mnou," kostičky mě znovu chytly za zápěstí a táhly mě jinam.
PO chvilce cupitání ve tmě jsem spatřila slabou záři Dračího ohně. Radostí mi začalo bušit srdce a chtěla jsem se rozběhnout ke zdroji toho příjemného svitu. Zastavili jsme se kousek od světla .
"Tady je máš……a teď vezmi Tobiáška pryč!"
"Určitě tě vezmu pryč, přece bych tu Tobiáška nenechala," řekla jsem zcela přesvědčivě, ač jsem velice váhala nad tím, jestli toho kostlivce chci někam brát , " ale ještě bych potřebovala vědět, jestli Tobiášek neví něco o kameni, který by tu někde měl být. Říká se mu kámen Mrtvých lovců."
"Kámen? Všude kolem leží kameny, vezmi si, který se ti líbí."
"Tohle není obyčejný kámen. Měl by být zvláštní, měl by umět čarovat," zaťala jsem zuby a pokoušela jsem se na něj nekřičet. Jeho dětinská jednoduchost mne opravdu rozčilovala.
"Nevím o žádném čarovném kameni. Jediný, kdo tu umí dělat kouzla je zlý strýček a jeho ošklivá hůl. A za strýčkem nepůjdu ! Vždycky se ošklivě na Toibáška dívá a ničí mu hračky !" rozzlobil se Tobiáš. Rozlobil se tak, že zvýšil hlas. Evidentně to myslel zcela vážně.
Nevěděla jsem, ale koho myslí. Jestli mluví o nějakém kněžím, nebo o Fragosovi či Toerovi.
"A jak se ten zlý strýček jmenuje?" pokusila jsem se z něj vypáčit víc.
"Nevím," štěkl Tobiáš.
"A jak strýčkovi říkají ostatní?"
"Nikdo už tu kromě Tobiáška není. Všichni museli pryč. Strýček je poslal ven, aby to tu lépe hlídali. A každý, kdo sem vstoupil a s kým si Tobiášek hrál, zabil. Vždycky je mučí a pak zabije a oni si potom už semnou nechtějí hrát," mluvil smutným hlasem, " ale říkali mu Generále Flagoosi, nebo tak nějak. Tobiášek je moc neposlouchal."
"Generál Fragos," vydechla jsem. Je to tu. První velký protivník a já mám sílu leda na rozmačkání žížal. To bude prohranný souboj. Leda, že by ho kluci dokázali dlouho zdržet a já dokázala přivolat Lokiho, nebo alespoň dost kerberů. Jenže má ten kámen. To nepůjde jednoduše. Krucinál! Do psích výkalů!!! Takhle blízko….budu si muset promluvit s klukama.
"Tobiášku, mohl bys nás s přáteli dovést ke strýčkovi? Chtěla bych mu vynadat za to, jak se k tobě ošklivě choval a pak půjdeme pryč, co ty na to?" Napadla mě jen tahle lež. Snad to bude stačit.
"Ty chceš za Generálem? Ale to umřeš a už ………….," zmlk najednou , " tak jo." V jeho hlase znělo neskrývaný smutek. To by mě zajímalo, co ho napadlo. Nebo ne, raději to vědět nechci.
"Ale nejdřív potřebuju své přátele. Bez nich za tím zlým strýčkem nemůžu. Sama mu vynadat nedokážu."
" Snažila se neumřít………opravdu bych chtěl pryč. Je tu pořád tma a není si tu s kým hrát," povzdechl si Tobiáš.
" Nechci umřít, chci potrestat Fragose, za to, že tě trápil a pak půjdeme pryč. Dostala jsem tě sem, tak tě dostanu i ven, ale velmi by mi pomohlo, kdybys nám mohl říct vše, co o něm víš."
"Řeknu vše..….chci pryč. Ale jestli mi lže, tak se odtud nikdy nedostane. Tobiášek není hloupý !!" pohrozil mi dětský hlas. Avšak i přes svůj dětský tón zněl velmi vážně a nebezpečně. Nedokážu si představit, jak dlouho zde je, ale rozhodně to nebyla procházka růžovou dětskou zahradou.
Dovedl mě k Marcovi a Nautilovi. Seděli na zemi a byli abnormálně tiše. Docela mne to překvapilo. Docela dost. Sedět uprostřed téhle divné tmy s absolutním klidem je rozhodně zneklidňující.
"Buď potichu, jsme velmi blízko ke dveřím do jeho místnosti. Nemá rád hluk a světlo."
Potichu jsem došla ke klukům a musela jsem zavírat oči, jak mě pálil Dračí oheň po té chvilce ve tmě.
"Marco, Nautile, to jsem já….," zašeptala jsem, když jsem slyšela břinknutí oceli.
"Enyah!!!!! Můžeš nám vysvětlit, kdo je Tobiáš a proč nás navedl až sem?!?! A proč jsi tady v té tmě?" zvýšil rozrušeně hlas Marco. Neviděla jsem mu přes světlo do tváře, takže jsem nevěděla, jestli mě vlastně rád vidí, nebo ne.
"Kluci, potichu! Jsme kousek od Fragose a kamenu Mrtvých Lovců. Teď musíme být nejopatrnější. Tobiášek nám řekne, co všechno ví a dovede nás tam. Na oplátku ho musíme odvést z tohohle hnusného místa. Kdo to je se bude řešit později.""No tak to ani náhodu, nebudu se hnát proti nejmocnějšímu mrtvému Generálu na základě dětských rad!! Vy jste se zbláznili!" protestoval Nautil.
"A jak to chceš udělat chytráku? Vždyť ani nevíš, kde teď jsi!!" oponovala jsem mu.
"Eny, musíš uznat, že je to doopravdy divné. Zčista jasna se tu objeví nějaká mrtvola, co si říká Tobiášek a vede nás tmou za naším nepřítelem. To se prostě nestává ani v pohádkách!! Mimo to, ani se nám neukázal, jak mám vědět, že to není nějaká seši……..," rozvášnil se Marco a přistoupil na Nautilovu stranu.
" Tobiášek je opravdový!!!!!! Nikdy by nebyl mrtvý, kdyby ho nebyla zabila!!! Jestli chtějí, můžou si se mnou hrát, dokud nenarazí na všechny pasti, které jsou nastražené. Nebo může vzbudit Generála a on si s nimi poradí."
"Neee, Tobiášku oni to tak nemysleli. Že ne?" Píchla jsem do nich očima. Přísahám, že kdyby mohli, tak vzplanou.
"Fajn, nemám chuť se hádat." Ukončil odpor Marco, ale bylo jasně vidět, že si myslí svoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama