Červenec 2014

Bojujeme

25. července 2014 v 22:52 | Levianth |  Raději neuvažovat
To, jak sveřepě se bráníme fakt o své pravdě a jedinečnosti i přes jasně danou presumpci toho, že jsme jen kopie již vyslovených názorů, mě občas rozesmává. Snažíme se dokázat společnosti ve světle pokořených dogmat a vyvrácených úvah s hlavním cílem - být tím srdcem právě objeveného neznámého.
Bijeme svými imaginárními hrníčky o mříže postavené lidskou neústupností a vytváříme tím zvuk svého vlastního rozzuřeného hlasu.
Bojujeme i s posledními nádechy a pouze poslední argumenty, jež nás pohřbí a jejichž síla nabírá podoby podzimní bouřky, nám mohou ukázat, že prohráváme.
Nevzdáváme se právě ukousnutého dílu našeho soukromí a výhry stejně tak. Nedovoluje nám to hrdost, nebo snad lidská domýšlivost? Či jste snad takhle naprogramovaní od společnosti a jejího pohledu na dnešní život?
Ne, přec tohle nemůže být pravdou. Je to dáno námi. Naší vlastní úvahou. Náš názor je vytepaný v pecích správného uvažování a zakalené pouze naším zrakem. My jsme pánové našich životů a náš pohled je nad plný vyleštěných křišťálů.
A co když ne? Co když nám byl ten nápad podsunut? Nenápadně Vám jej nastražil tázající se s tím, protože věděl, jak budete reagovat? Nebo se snad v těch svinutých závitech schovává kapka poctivého přemýšlení? Budete přemýšlet nad tím, jestli je Vaše úvaha to pravé pro danou diskuzi, či tam hodíte první myšlenku, jež Vám vyplave na povrchu míšního moku?
Ptáte se, zda-li je to konec?
Otázka je spíše - Přesvědčila jsem Vás?
Pokud ano, myslíte si, že ten malý červíček pochybností se Vám bude dostatečně dlouho vyhýbat a potom se Vám nezavrtá ještě hlouběji, než byl?

Pokud ne, ukončila jsem Váš boj, či šáhnete po nebližší záchranné větvi a postavíte se zpět na nohy, abyste ty zákeřné hlasy pochybnosti drželi dál od svých uší?

Chtěla bych....

22. července 2014 v 22:42 | Levianth |  Kousky střípků
Chtěla bych pocítit tu chuť, když se rodí nový den.
Chtěla bych pohladit tekoucí proud křišťálové vody.
Chtěla bych šlápnout do dešťových mraků.
Chtěla bych spadnout do ledové záře diamantů.
Chtěla bych spatřit tlukot pravé lásky.
Chtěla bych svázat vášeň divokého tance.
Chtěla bych obejmout pláč smutných dětí.
Chtěla bych přerušit trhání rodinných pout.
Chtěla bych zaplést chmurné myšlenky do pevných provazů.
Chtěla bych se potopit do hlubin zklamání.
Dala bych cokoliv za ochutnávání života místo beznadějného pohledu na probíhající život kolem mého vědomí......

Černý trh s dětmi

16. července 2014 v 21:18 | Levianth |  Kousky střípků
Roste, dýchá má svůj vlastní svět.
Jsem mu cizí.
Přitom roste ve mně a je můj potomek.
Neví, netuší ,nezklamán světem.
Ve sladkém nálevu tepla se jemně houpá.
Uspávám jej ukolébavkou.
Nemohu, nechci mu ublížiti.
Hladím polehounku jeho ručku.
Bez doteku a stejně jej cítím.
Můj malý, nezkažený synu.
Slzy mi tečou po jemné tváři.
Z lůna mi mé dítě berou.
A teď tu sedím bez něj.
Opět si pohladím bříško,
avšak teď vím,
že jeho ručka se mne nikdy nedotkne.
(A po pár letech)
Nepoznal si hoře své matky.
Nepoznáš je ani nadále.

Jsi sirotek a tak to zůstane.

Ulička plná zvěře

11. července 2014 v 21:17 | Levianth |  Kousky střípků
Plná a přesto naprosto prázdná a bez známek života.
Tiše se klátím uličkou svých obav a strachu.
Neopřená o kousek zdi, vysílená bez možnosti zastavit.
Sama po pokolenech se plazím.
Prsty beton nemilosrdně drápají.
Pár stop navíc z barev noční oblohy.
Žádná hvězda na nebi.
Pár kapek ranní rosy dopadá mi na tváře.
Brzy přišla světelná hlídka severních věží.
Pozdě volají pomoc svou vílu z ocele.
Nebude-li mi někdo nápomocen, pak již nevstanu z asfaltové postele.
Chladný vánek zavřel má ztěžklá víčka.
Úsměv utrpení náznakem se mi na tváři objevil.
Rukama se obejmu a zahrnu se podzimním listím.
Šustění havraních per v paletě západu slunce.
Teplem oplývám.
Pod pokrývkou se svým tělem.
Šerá ulička uzavírá své průchody.
Nemohu se již zvednouti.
Noční dravci pod závojem sametu v barvě obrácené bílé
schoulení u mne mě chrání svým tělem.



Dnešní ohlédnutí po realitě

8. července 2014 v 20:48 | Levianth |  Kousky střípků
Proč nepodat ruku společenskému bytí a neprodat svoji duši krásným očím?
Za zdí poskládanou z dogmat je spořádaný život a jednoduchá krása.

Tady v království roztříštěných zrcadel jsou naruby všechny věci.

Do pekelných zahrad 3

8. července 2014 v 20:43 | Levianth
Naložili mne na psa, který se postavil a pomalu mě odnášel do chrámu. Chtělo se mi křičet a zároveň strašně brečet. Moje tělo spotřebovávalo vstřebanou sílu velice rychle a jen díky Lokimu se ke mně hrnuli další duše mrtvých hlídačů chrámu, které mi velice pomáhaly se zregenerovat. Avšak ta bolest, která mi tepala v celém těle, byla spalující a měla jsem opravdu na krajíčku k tomu, abych někoho poprosila, aby mě zbavil mého utrpení. Chvílemi jsem si připadala směšně, když jsem chtěla umřít kousek od konce své dlouhé cesty po pomstě a tak šílený smích se střídal se slzami.
Kluci se zastavili před menšími dveřmi, které sice byli otevřené, ale za jejich prahem se skrývala absolutní tma. Dokonce i Loki se před nimi zastavil a odmítal jít dále.
"Co to je?" zeptal se Nautil.
"Nevím, ale podle té temnoty, která v té místnosti panuje si myslím, že to bude něco, jako pečeť proti nepovolaným. Něco zkusím," zalovil Marcus ve svém vaku a vytáhl pochodeň.
"Mohl bys na ní zapálit Dračí oheň? Nemyslím, že normální by zde měl úspěch."
Nautil potřel konec klacku směsí a zapálil ji speciálním křesadlem na směs. Světlo se rozplývalo do stran, ale tam, kde začínala tam, se ztrácelo a vůbec nic neosvětlilo, krom malého kousku v okolí.
"Připomíná mi to tmu, jež se večer snáší nad tímto místem." Zakroutil hlavou Nautil.
"Je to ta samá tma. Tohle místo bude vysoce střeženo." Pokýval hlavou Marcus.
Ve tmě se ozvalo jemné zacvakání zubů a tichoučký smutný hlas, který něco šeptal.
"Slyšíte to?" Napnula jsem uši na maximální možné poslouchání.
"Slyšíme co?"
"Ten hlas, něco říká…"
"Asi by bylo dobré, abys tu počkala Enyah a nabrala trochu sil. V té tmě tě nebudu moci ochraňovat a můžeš nám krýt záda. A tohle není dotaz, ani prosba. Je to strohé přikázání." Stoupnul si před psa Marco.
"Dobře," bylo mi jasné, že bych jim doopravdy nepomohla.
"Jdeme…buď připraven na cokoliv Nautile. Ale za žádnou cenu nevystupuj z toho malého kruhu světla."
Nautil pokýval hlavou a stoupl si co nejblíže k Dračímu ohni. Vyrazili do tmy s vytasenými zbraněmi a Marco držel louči v ruce. Jen co udělali několik kroků dovnitř, tak jsem ztratila to světlo z mého dohledu. Jako by přede mne pověsili velkou černou sametovou oponu, která schovala vše, co se za ní dalo. Tma se jemně vlnila, mihotala, leskla a připomínala mi temné Drahystejské obsiány. Nejčernější drahokamy, které znám.
Loki vedle mě neklidně přešlapoval a sledoval jemné vlnky kroužící na povrchu tmy.
Základní kosti se mi v těle narovnaly, ale jakýkoliv pohyb byl čistým martýriem. Ani Nyatina krev, ani duše nemohli tak rychle a za plného vědomí napravit ten podařený úder velké nelidské koule.
Je pravda, že moje končetiny nabraly již hezčí tvary a ty zdravější i barvy, které poukazovali na to, že je to lidské tělo. Pokud tedy vynecháme modré lívance.
Loki se otočil k východu a hrozivě zavrčel. Do chodby se začali šourat nemrtvý z okolí.
"Jdi….potřebuju ještě několik duší." Ukázala jsem na východ a poslala ho pro potravu. Loki vyrazil. Vpíjel se do stínů a trhal nemrtvé na kusy. Občas i on dostal pořádnou ránu a když se hlavní dveře zaplnily po celém horizontu, tak jsem uznala za vhodné, že by potřeboval pomoci.
Část nespotřebované síly jsem chtěla použít na vyvolání dalších Kerberů, jenže v té chvíli mě něco chytlo za nohu a stáhlo mě to prudce do obsidiánové tmy.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" křičela jsem bolestí. Žádné překvapení, nebo zoufalost, ale ta bolest, která se mi vpíjela do všech nervů v těle mě ochromovala a zcela jsem se zapomněla bránit. Naštěstí moje touha žít byla silnější než moje paralýza. Zašmátrala jsem k pasu a vytáhla jsem dva bojové nože. Sekla jsem si k nohám a několikrát kolem těla. Žádný zásah. Stáhla jsem si nohy k tělu a začala jsem couvat k místu, odkud jsem myslela, že mě to stáhlo.
Černý pes se rozprskl o stěnu s tichým zakvítnutím.
"Nesekala do něj, chtěl jen pomoci!!! Zlá žena, zlá! Příště ji nechá napospas mrtvolkám, nebo ji raději strčí hned zpět." Zašeptal zoufalý hlas ve tmě.
"Co jsi zač ?!" Vyhrkla jsem vysokým tónem. Loki? Zavolala jsem svého ochránce.
"Co to je za otázky? Tobiášek přeci!! Zapomněla jsi na mě, řekni, že jsi zapomněla, pošupajdíš zpět," zahihňal se tichý hlas
"Nezapomněla, neznám Tobiáška!!"
"Nezná Tobiáška, to by měla, když ho zabila! A nechala tady v tom ošklivé místě!! Tak dlouho……..dlouho…….ale ona nevěděla, nevěděla, co umí…."
"Tobiáška, co to meleš! Víš, co raději mě strč zpátky, já si tě nepamatuju. Nevím, co jsi sakra zač a nelíbí se mi ta tma."
"Tma? Co to povídá? Nepamatuje si Tobiáška…dlouho…….dlouho……Tma….,"
"Nepřišla jsem sem, abych si tu povídala se svojí hlavou. Mě stačila Nyat, ještě Tobiáška, to tak ! Moje hlava není Lunapark!! Ven, okamžitě!" Rozčílila jsem se. Nesnáším to. Povídala jsem si nejspíše sama se sebou a nepotřebuju další pseudo náhražku místo Nyat.
"Chachachacahaccah…..ale ona si nepovídá se sebou. Ona si povídá s Tobiáškem!"
Praštilo mě něco do nohy a zase se to rychle stáhlo pryč. Takže si nepovídám se sebou. Bolest v noze toho byla důkazem. Naštěstí už ne, tak velká jako předchýlí. Spotřebované duše se činily a obnovily pod léčebnou formulí maximum z mého těla.
"Tobiášku, odkud tě teda znám?"
"Ona k nám přišla, Mariana jí nechtěla a pak zabila Tobiáška! Ale ona to nevěděla, neví, co umí. Tobiášek se už nezlobí, chce hlavně pryč!"
Mariana ? Tobiášek…..Mari……a….na….slova mi proplouvala mozkem, jako lžíce v hutné kaši. A při druhém opakování jsem si vzpomněla. Mariana a Tobiáš byli děti rodiny, která mě přijmula po smrti mojí matky. Vydržela jsem u nich dva roky a to je kvůli těm dvěma. Neustále se mi posmívali a dávali mi najevo, že jsem jen obyčejná služka, co nic neumí. Jednoho dne, kdy jsem dala vládu Nyat nad svým tělem, aby ty dva poučila, se nešťastnou souhrou náhod ulomil kus okrasného chrliče na chrámu a spadlo to na Tobiáše. Na místě umřel. Naštěstí nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát, ale protože všichni věděli, kdo jsem já a co se v chrámu stalo, tak byl nejvyšší čas odejít pryč. To tihle lidé na mě později poslali inkvizici. Malá pomsta za smrt malého chlapce.
"Tobiášku?"
"Vzpomněla si na Tobiáška!!! Vezme ho pryč? Už se mu tu nelíbí. Nikdo si se mnou nechce hrát. A ti, co si hrají, stejně vždycky umřou."
"Tobiášku, jak ses tu ocitl? Kdo tě sem přivedl?"
"Ty přeci,"
"Já tu nikdy nebyla. Nemohla jsem tě sem přivést."Evidentně tu byl opravdu hodně dlouho.