Do pekelných zahrad 2

11. května 2014 v 16:18 | Levianth
Naskočili jsme na koně a vyrazili jsme k jeskynním cestám. Naše cestování se doopravdy obešlo bez zbytečných bojů a průtahů, jelikož jsme nepotkali ani mrtváčka.
Dva dlouhé dny, které byli naplněné mlčením a s nastraženými uši, jsme prošli skrz labyrint zatáček, skluzů a slepých uliček. I přes Nautilovy značky se nám podařilo dvakrát zabloudit, ale nedovedu si představit cestu bez nich. V některých momentech se dalo napětí a nervozita krájet a servírovat místo suchých placek, které stejně nikomu nechutnali.
Hladké vlhké stěny skály se v odrazu tlumeného světla se leskly a občas se k sobě nebezpečně přibližovali, jako objetí člověka, kterého nesnášíte. Koně vyfasovali speciální botičky z oblečení, aby nebylo jejich veselé klapotání slyšet v tom těžkém tichu. Je teda pravda, že bychom nejspíše slyšeli mrtvé dříve, než oni nás, ale opatrnosti není nikdy dost.

Na začátku třetího dne jsme dorazili k zavalenému východu do Pekla. To by vysvětlovalo tu nestřeženou cestu v jeskyních. Do chodby se probojoval jen malý použek světla, který nám dodal alespoň trochu naděje, že se můžeme prohrabat skrz.
"To museli udělat po našem průzkumu. Sakra. Budeme muset minimálně půl dne hrabat, než se dostaneme na druhou stranu." Zanadával Nautil.
"No, tak to je super. Vyndejte lopatičky, jde se na pískoviště," povedlo se mi to říct, tak hezky, že v tom nebyl ani náznak mojí neskutečné nasranosti. Měla jsem chuť to vyhodit do povětří příkazem, ale to by mělo stejný efekt, jako zapnout pištící soli u Toerovi hlavy.
"Koně můžou zůstat tady. Stejně nám budou v Pekelných zahradách na nic. Stačí vyhrabat jen průlez pro nás tři." Snažil se to troch nadnést Marco.
"A neudusit se u toho. Navíc by bylo fajn, tam přijít taky trochu při síle anebo můžeme rozprostřít pak deku a udělat jim hostinu." Nakazil se mým ironickým přístupem Nautil.
Seskočila jsem z koně a stoupla jsem si před obrovský východ a tu kopu sutin.
Marco se začal přehrabovat ve svém mega vaku, jestli tam nenajde něco jako tři silné lopaty.
"No podle toho, co jsem našel," vytáhl jednu lopatu, " se budeme muset střídat. Víc sebou opravdu nemám. Přiznávám, že jsem nepočítal s tím, že se budu muset prohrabávat ven."
"A na co máš lopatu?" Řekli jsme s Nautilem jednohlasně.
" Pro případ nouze. Samotného mně to překvapilo, že jsem ji našel."
"Začnu a pak se vystřídáme. Doporučuji si dát přes pusu pořádnej kus hadru a taky připravit koně na tu směs prachu."
"Odvedu je dál a budeme hlídat cestu sem. Drž se a pak si pro nás přijď." Dala jsem mu pusu na tvář. Vzala jsem koně za uzdu a společně s Nautilem, jsme se přesunuli o značný kus dál od pracujícího Marca.
Rozhodla jsem se začít s fraškou ohledně kamene Mrtvých lovců. Teď je čas a možnost připravit našeho spolucestovatele na malé zlatokopecké dobrodružství.
Vytáhnula jsem mapu z Marocova vaku, sedla jsem si na složenou deku, kterou jsem si položila na chladnou skálu. Zamyšleně jsem si ji prohlížela a zkoumala jsem, jak se dostaneme k tomu chrámu Fragose. Předpokládám, že nepřekopávali zahradu a nepřemisťovali budovy a kameny.
"Co tam hledáš?"
"Hledám nejsnazší cestu k tomu chrámu uprostřed Pekla. Nyat mi kdysi dávno vyprávěla o nějakém kouzelném kamenu, který by nám mohl pomoci ve výhře ve válce s Toerem."
"Nyat? Kdo je Nyat?"
"To je moje učitelka démoniky. Patřila k elitě Temných Vod. To ona mi dala první základy k ovládání temné magie, abych byla schopna bojovat proti Toerovi. "
"Patřila? No náhodou jsem o tom kameni slyšel. Prý je velice cenný a má magickou moc."
"A to by se mi hodilo, potřebovala bych něco, co by mi dodalo sílu v boji. Doufám, že to nebude moc hlídané."
"No je to vzácný kámen, tak počítej, že hlídaný bude dost. Možná víc, než samotný Toer. Pekelné zahrady se zdají být klidné a přitom tě z každého kousku ruin sledují tisíce očí."
Na chvilku nastalo ticho. Viděla jsem, jak veškeré možné a nemožné scénáře se proplétají Nautilovou hlavou a on přemýšlí, co teď má dělat. Jediné, co rušilo klid v jeskyni, byl zvuk lopaty a bortícího se kamení s hlínou.
"Možná bych Vám mohl pomoci. Přeci jen, když už jsem došel až sem, tak by bylo neuctivé Vám nepomoci v boji proti takové přesile," vyřkl rozhodnutí po chvilce ticha.
Chtělo se mi vítězoslavně zakřičet a říct mu, že mi naprosto padl do pasti. Musela jsem se hodně ovládat, abych se mu nevysmála do obličeje. Hlavně jsem chtěla, aby jakákoliv moje odpověď byla zcela neutrální.
" Jsi si tím jistý? Znamená to s námi jít do Pekelných zahrad. Tvoji pomoc samozřejmě oceníme, jelikož to bude jistě tuhý boj a každý zkušený válečník se nám hodí."
"Ztratil jsem jednu družinu, mohl bych tedy pomoci té druhé. Jsem rozhodnut, půjdu s vámi. Avšak před Toera nepředstoupím."
"To ani nikdo nechce. Jakmile získáme kámen, tak bude jednoduché odejít z Pekla bezpečně."
Opřela jsem se zády o chladivou skálu a sledovala jsem jedinou příchodovou cestu k nám. Myšlenky mi běhaly v hlavě, jak při mistrovství házení nožů do dřevěné desky……..



"Křaaaaach!!" ozvala se ohlušující rána v daleké temnotě.
"Enyah!!!!!!" volal moje jméno neznámý hlas.
"Křááááách!!" ozvala se rána znovu, ale mnohem blíže než předtím.
Otevřela jsem oči.
Kousek ode mě se valila obrovská koule živého masa. Měla mnoho rukou a nohou a její hlava byla z obrovského ošklivého psa. V jedné z rukou držela veliký dřevěný kmen a mlátila do kolem sebe ve vzteklé zuřivosti, která se násobila s každým rozpřahem. Pod ním poskakoval muž v otrhaných šatech a snažil se přilákat pozornost nestvůry a pokud možno přežít.
Tisíce malých permoníků si vesele kovalo na kovadliny v mé hlavě, což mi silně znesnadňovalo koncentraci. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo jsem, proč tu jsem a co mám vlastně dělat.
"Enyah!!!! Přestaň se válet a pomoz mi!" zakřičel na mě poskakující mužík.
Jak pomoci? Podívala jsem se na své drobné ruce a pak na tu obrovskou příšeru. Si dělá ze mě srandu?
"Nautile!! U Whalos…….," muž upadl na zem. Naštěstí si i Ručkář musel odpočinout, takže dostal pár sekund života k dobru.
"Enyah, co proboha děláš? Použí magii, teď už je to stejně jedno," proběhl kolem mě další muž a běžel směrem k prvnímu. Seskočil z nízké zídky, na které jsem ležela já a zběsile začal křičet na Ručkáře a urážel ho vším, na co si nejspíše vzpomněl.
"Magii?" zakroutila jsem hlavou. O čem to mluví?
Pokusila jsem se vstát. Silná bolest zaplavila moje nohy a společně s bolestí se přikradlo několik myšlenek. Zjistila jsem, že tam dole jsou moji přátelé a já bych jim měla pomoci. Dostalo se mi i vědomí, že ovládám nějakou sílu. Pouze informace o mé osobě a užívání síly neměli tu čest se mi představit.
Mátožně jsem se postavila a opřela jsem se o mohutný mramorový sloup. Bolela mě snad každá kůstka v těle a narovnání se mi moc na klidu nepřineslo. Zpoza mé osoby vyběhl velký černý pes a utíkal k bojovníkům.
"Kde to….," zapřemýšlela jsem a permoníci se opět dali do práce. Zamlžil se mi zrak a veškeré dění se stalo jednou šedinou šmouhou. Znovu se mi zaostřil, když jsem se potočila a spatřila jsem zbytky mohutných vrat, které dříve kryly vchod malého chrámu. Bílé kameny chrámu byli částečně zčernalé a místy chyběli celé kusy okrasných ornamentů. Z vrat v podstatě zůstaly jen čtyři velké kusy, které vysely na prohnilých pantech.
V hlavě se mi vynořila vzpomínka na to, kdo jsem a co umím. Pomalu mi i docházelo, co se tu stalo a proč jsem tak zmrzačená!
Ta velká koule není živá, ale plná mrtvých částí z různých lidí a zvířat. Vyřítila se skrz dveře, když jsme se je pokoušeli otevřít a smetla mě s tím svým mega klackem v ruce. Můžu děkovat jen Átře, že si mě nechce vzít k sobě a démonické krvi, která ve mně koluje.
Zaostřila jsem zrak na své nohy a tělo a musela jsem se hodně držet, abych se znovu nesložila na zem. Levá ruka s nohou připomínali před přípravu surovin na jemnou kaši. Pravá ruka ztratila mírně barvu a moje noha byla jistě ráda, že vůbec je. Díky bohu, že tu nikde není nic podobné zrcadlu.
"Křáááááách, grrrmrmrmrmrmr." Ozvalo se od Nautila a Marca.
Lokimu se podařilo odtrhat několik hlavních rukou nechutné zombie a Nautil s Marcem zaútočili na oblast žaludku a rozpárali ji skoro od ucha k uchu. Vařící vnitřnosti se vyvrhli na zem a zalily velkou část půdy pod umírajícím netvorem.
Marco se rozběhl mým směrem.
Držela jsem se s posledními silami sloupu a cítila jsem, jak mi pomalu klouzaní prsty po hladkém povrchu. Marco se těsně přede mnou zastavil a velice bolestně mě sledoval.
"Eny…., Eny….," šeptal chraplavě a těkal očima po mém těle.
"Nechci nic slyšet Marco. Přesuneme se do chrámu a dojdeme si pro ten kámen. Máš v tom svém kouzelném váčku něco umrtvujícího na rány? Trochu mě bolí nohy." Usmála se jedna část mého obličeje.
Slyšitelně polknul a začal se přehrabovat v bezedném vaku. Loki vběhl do chrámového přítmí a spolu s děsivými skřeky jsem slyšela i nepřeslechnutelné praskání kostí a štěkání. Nautil přibehl k nám a napjatě pozoroval okolí.
"Proč jsi nepřičarovala pomoc, málem nás to zabilo?!" zakroutil nevěřícně hlavou Nautil.
"Řekněme, že mi to moc nešlo, když mám půlku těla na kaši. Nevím, jestli je to z tvého úhlu dobře vidět, ale já si jsme jista, že to není jen škrábnutí." Zcela rezignovaně jsem odpověděla.
Malý stříbrný vlásek proplul prostorem k mým ústům a já jen s vděčností snědla. Zasáhla mě síla desítek mrtvých a oči se mi rozšířily hrůzou, když se mi v mozku roztříštili všechny jejich poslední vzpomínky na smrt. Zamumlala jsem okamžitě uzdravovací kouzlo a cítila jsem, jak se moje tělo brání vůči vrácení do původního stavu.
"Tohle by mělo částečně utlumit bolest, ale nedokáže ji to zcela vymítit. A měla by sis lehnout a chvilku počkat. Nemůžeš takhle jít dovnitř." Soustředěně na mě hleděl a odříkával formulku, kterou našel ve svém vaku.
"Není čas, čím déle budeme otálet, tím těžší to bude." Věděla jsem, že to je pravda, ale věděla jsem také, že jestli udělám jen krok, tak mě uslyší až v hlavním chrámě. Z mého stínu vystoupil velký pes a položil se na zem.
"Jdeme a modleme se k našim bohům, abychom už nepotkali tu hnusnou kouli."
Naložili mne na psa, který se postavil a pomalu mě odnášel do chrámu. Chtělo se mi křičet a zároveň strašně brečet. Moje tělo spotřebovávalo vstřebanou sílu velice rychle a jen díky Lokimu se ke mně hrnuli další duše mrtvých hlídačů chrámu, které mi velice pomáhaly se zregenerovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama