Do Pekelných Zahrad 1

10. března 2014 v 15:43 | Levianth
Ještě dva dny jsme museli sledovat úzkou neupravovanou cestu k srdci našeho dobrodružství. Pokaždé, když se setmělo, tak jsem se těšila na ráno a výhled na oblohu, protože přes noc nebylo možné se podívat na hvězdy. Vždy přišla inkoustově hustá tma, která přikryla absolutně cokoliv, co jí stálo v cestě, kromě Dračího ohně a jeho malého osvíceného okolí.
Navíc ve mně vzrůstal neodbytný pocit strachu. Nešlo o strach z mojí smrti, nebo špatného konce, ale z možnosti Marcovi smrti. Doposud jsem neznala nic podobného této citové svírající kazajce. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Když jsme jeli na koni, tak jsem se k Marcovi přilepila jak smůla na podrážku a při večerním ulehnutí jsem se mu nacpala do náruče a odmítala se pohnout. Přistihla jsem se, že v noci propadám ve svých snech panice a hrůze a často se budím s oroseným čelem a pevně přimknutá k Marcovi. Ten mi to oplácel něžnými pohlazeními, líbáním a starostlivými pohledy.

"Vím, že to bude znít divně, ale potřebuji, abyste tu počkali. Nevím, jak dlouho to bude trvat, hodinu možná tři, ale musím se jet podívat napřed ke vchodu do jeskyní. Nedá se tam nikde schovat a nerad bych, aby nás tak blízko k zahradě něco překvapilo. Mám posledních pár zrnek mlžného zevření, které na sebe použiji a můžu se nepozorovaně podívat do začátku jeskyně. Nechám tu všechny věci a pak se vrátím. Kdybych se nevrátil, než padne tma, tak tam nejezděte a vezměte to raději hlavní cestou." Překvapil nás třetí ráno v našem provizorním táboře Nautil.
"To myslíš vážně?!" Vykulili jsme na něj oči.
"Ani jeden z Vás tady ještě nebyl, takže to nemá smysl, abyste šli vy. A zrnek mám tak akorát pro sebe tam a zpět. Ale jestli tam chcete jet jen tak v plné parádě do rukou bandy mrtvých a Nekromacerů, tak prosím. Ale boj bych si raději schovával do Pekla."
"Dobře, ale půjde s tebou Loki. Bude ve stínech a bude tě do večera sledovat a zároveň chránit. Nestrávili jsme spolu dost dní na to, abych ti bezmezně věřila. Ber to jako nutné krytí zad," usmála jsem se nakonec a dala mu zároveň najevo, že mu opravdu moc nevěřím. Což je pravda.
Chvilku se na mě zaraženě díval a nakonec přikývl. Stejně neměl šanci odporovat. Vybavil se základními věcmi a vyrazil s Lokim v zádech.
"Doufám, že toho rozhodnutí nebudeme litovat." Sedl si Marco na kus velkého kamene.
Zaparkovala jsem koně k okraji roklinky a přivázala jsem je k šikovně vyčnívajícímu kusu kamene.
"Není se čeho bát. Je tam Loki a ten ho pohlídá. Je to chytrý pes."
"O to mi nejde," zavrtěl hlavou , " spíš mluvím o tvém rozhodnutí mě nechat naživu a mém rozhodnutí nechat tebe naživu."
Nechápala jsem, kam s tím míří a čekala jsem, co z něj vyleze. Rozhodně se mi ale začátek nelíbil.
"Hodně jsem přemýšlel, já vím, nekoukej se na mě tak, je divné, že jsem přemýšlel, ale je to čistá pravda. Já….nikdy jsem si nemyslel, že to dotáhneme takhle daleko. Víš….já….no…bojím se. Já jsem sice původně vrah nevinných dívek s vzácným démonem v těle, ale taky jsem jen chlap. No a…..ten chlap, který přežil díky tomu, že jsi mi neuřízla hlavu, k tobě začal něco cítit. Teda ne chlap, ale já. Teda já jsem chlap….ehhhhmmm," povzdechl si , " jde o to, že teď chápu, jak jsi to myslela s tou odtažitostí. Bojím se, že bych tě mohl ztratit, že by tě mohl zabít někdo jiný něž já, je to blbej vtip, já vím, ale snad pomohl odlehčit tuhle situaci, ne? Sakra, no stejně. Já tě prostě mám rád a děsím se toho, co je na druhé straně hor."
Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Bylo to strašně roztomilé, tohle smrtelné vyznání lásky těsně před bojem. Je to přesně to, co jsem nechtěla slyšet, protože mě to oslabí a přitom jsem si to přála nejvíc na světě, aby mi tohle řekl nějaký muž. Tedy bez toho vtipu o zabíjení.
"Marco, to je to, proč jsem se tě snažila držet od sebe dál. Jenže je to strašně těžké, když někoho máš rád. Nejtěžší je si vybrat, co je pro koho dobré. Ale právě, protože jsme tak blízko možné smrti, tak se tě snažím co nejvíce nabažit. Zapamatovat si každý stín na tvé tváři, každý tvůj nádech a ohřívat se v tvé náruči, co nejdéle. V té malé válce, která nás čeká, mi budeš přítěží a zároveň mou největší silou. Budu se tě snažit chránit a přesto mě tvoje přítomnost vyburcuje k mým životním výkonům."
V očích se mi zrcadlily slzy a v srdci se začala rozpínat bezdůvodná prázdnota a bolest. Vstal a pomalu mě objal kolem ramen.
"Přežijeme, zvládneme to. Nakopeme Toerovi zadek a ty se nakrmíš na těch příšernostech, které sužují tento svět. Budeme pak žít v té velké svatyni s kopou malých démonických dětí, které pak ovládnou svět a budou otročit veškeré obyvatelstvo v pustinách." Snažil se odlehčit situaci, ale neříkal to příliš jistým hlasem.
"To zní jako plán," usmála jsem se přes bolestný výraz v tváři.
Starostlivě mi utřel slzy. Byla jsem strašně spokojená a vyděšená zároveň. Věděla jsem, že ho nechci ztratit, ale zároveň jsem si uvědomovala, že ho nemůžu ochránit proti tomu, co nás čeká. Jediná cesta k tomu, abychom to zvládli, je ten kámen. Jeho síla by jí udělala téměř neporazitelnou a mohla by ho ochránit a přitom by se mohla plně soustředit na Toera. A když by tam měli cestu, tak by se s nimi jistě vypravil i Nautil, který po něm touží. Jeden pár smrtících rukou navíc, které by sice nejspíše zmizeli, hned jak by zjistil skutečnost, že kámen Mrtvých Lovců nedostane. To mi pak, ale bude už jedno. Že by přeci jen Nyat nebyla, tak špatná jak jsem si ji představovala?
"Teď musíme počkat, než se Nautil vrátí." Povolil stisk Marco.
"Měli bychom se zatím připravit na možnost boje," špitla jsem do jeho tlustého vlněného kabátu.
"Nebo si užít poslední klidnou chvilku před masakrem," odvětil Marco a zvedl mi pomalu hlavu. Přeci jen byl o hlavu větší než já, takže jsem se musela trochu zaklonit, aby mě mohl políbit.
"Přece bys ne….," zarazila jsem se po chvilce, kdy se mu podařilo mě přitlačit ke kusu ploché skály.
"Co? Co bych ne?" Zeptal se a opatrně mě mi začal rozepínat knoflíky na kabátku.
Upřímně mi to moc nemyslelo a jediné, co jsem zvládla, bylo občas po očku koukat, jestli se náhodu Nautil nevrací zpět.

Když se Nautil vrátil, tak jsme seděli na jednom pohodlnějším kameni a povídali si. Řekla jsem Marcovi o svém snu s Nyat, avšak dala jsem si velký pozor, abych neřekla víc, než doopravdy potřeboval vědět. Zeptala jsem se ho na názor ohledně kamene, který je v Pekle schován. K mému překvapení souhlasil se zmocněním se kamene. Bylo vidět, že ho potěšilo, že o tom spolu mluvíme a já nevymýšlím bláznivé plány sama a hlavně mu bylo jasné, že po Nautilovi rozhodně nekoukám.
"Tak jak to tam vypadá?" Zeptala jsem se zvědavě.

"No, je tam klid. Nikde jsem neviděl žádné stopy po Nekromacerech a ani po nemrtvých. Značky jsou pořád na stejném místě. Dnes se přesuneme do vnitřních prostor jeskyní a schováme se v našem prvním úkrytu. Budeme muset celou noc hlídkovat a nastražit pasti kolem přespávajícího stanoviště. Skrz jeskyně jsou to dva dny cesty. Naštěstí pro tuhle výpravu jsme s mými muži cestu označili a udělali stanoviště zhruba napůl cesty."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sima Sima | E-mail | Web | 11. května 2014 v 16:29 | Reagovat

zaujímavo napísané, obzvlášť sa mi páči úvodná časť.. :)

2 Levianth Levianth | Web | 14. května 2014 v 13:38 | Reagovat

Děkuji :) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama