Březen 2014

Vlastní peklo

11. března 2014 v 20:23 | Levianth |  Raději neuvažovat
Naprostá beznaděj. Čisté pusté prázdno naplněné touhou spásy v rukou milosrdného rozptýlení se do prostoru. Ztěžklé ruce táhnoucí se daleko za torzem přervané lidské kůže chtějí pohladit ten chuchvalec neusmiřitelného pláče. Avšak každý dotek zpocených prstů spíše připomíná vlepení facky a neovladatelnou sílu rozhněvaného moře, které se tělem rozlévá v rytmu křičících výčitek.
Hlava se snaží schovat co nejhlouběji mezi ramena, v hranicích bolesti se prudce napřimuje a vrací se zpět do zranitelné polohy a výšin, kde každý vidí ten smutný pláč rozervaného srdce.
Stačilo by se možná schoulit do polohy mateřského plodu, ale není to možné udělat, když v okolí je tolik naléhajících hlasů, které se dožadují přízně vašeho šepotu z těch zničených hlasivek.
Nádech se stal martyriem, které pohání celou tu snůšku života, a při pokusech zastavit plíce v jejich přirozené činnosti se nám nedostává milosrdenství. Otevřeme proto všechny své myšlenky pro cirkus předstírajících životních funkcí, aby si nás okolí nespletlo s mrtvolami a my útrpně předstírali zájem o ostatní problémy, které jsou pro nás zcela nepodstatné.
Možná proto nám nikdo nepomůže a nechávají nás vylouhovat v nálevu pro beznadějné případy a některé ruce nás dokonce potápějí se zvonivým smíchem v hrdle. Nesnášíme ten zvuk. Drásá nám to nervy a nutí nás to bojovat a putovat k hladinám nespokojenosti, abychom byli znovu potopeni.

Někdo řekl, že je důležité se umět postavit znovu na nohy, ale zapomněl dodat, že je to možná mírně nemožné, pokud jsou nám odňaty. Proč tedy nezatnout zuby a neplížit se po koberečku překreslených realit a vytahávat červené nitky zapletených snů zpoza svého těla?

Do Pekelných Zahrad 1

10. března 2014 v 15:43 | Levianth
Ještě dva dny jsme museli sledovat úzkou neupravovanou cestu k srdci našeho dobrodružství. Pokaždé, když se setmělo, tak jsem se těšila na ráno a výhled na oblohu, protože přes noc nebylo možné se podívat na hvězdy. Vždy přišla inkoustově hustá tma, která přikryla absolutně cokoliv, co jí stálo v cestě, kromě Dračího ohně a jeho malého osvíceného okolí.
Navíc ve mně vzrůstal neodbytný pocit strachu. Nešlo o strach z mojí smrti, nebo špatného konce, ale z možnosti Marcovi smrti. Doposud jsem neznala nic podobného této citové svírající kazajce. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Když jsme jeli na koni, tak jsem se k Marcovi přilepila jak smůla na podrážku a při večerním ulehnutí jsem se mu nacpala do náruče a odmítala se pohnout. Přistihla jsem se, že v noci propadám ve svých snech panice a hrůze a často se budím s oroseným čelem a pevně přimknutá k Marcovi. Ten mi to oplácel něžnými pohlazeními, líbáním a starostlivými pohledy.

"Vím, že to bude znít divně, ale potřebuji, abyste tu počkali. Nevím, jak dlouho to bude trvat, hodinu možná tři, ale musím se jet podívat napřed ke vchodu do jeskyní. Nedá se tam nikde schovat a nerad bych, aby nás tak blízko k zahradě něco překvapilo. Mám posledních pár zrnek mlžného zevření, které na sebe použiji a můžu se nepozorovaně podívat do začátku jeskyně. Nechám tu všechny věci a pak se vrátím. Kdybych se nevrátil, než padne tma, tak tam nejezděte a vezměte to raději hlavní cestou." Překvapil nás třetí ráno v našem provizorním táboře Nautil.
"To myslíš vážně?!" Vykulili jsme na něj oči.
"Ani jeden z Vás tady ještě nebyl, takže to nemá smysl, abyste šli vy. A zrnek mám tak akorát pro sebe tam a zpět. Ale jestli tam chcete jet jen tak v plné parádě do rukou bandy mrtvých a Nekromacerů, tak prosím. Ale boj bych si raději schovával do Pekla."
"Dobře, ale půjde s tebou Loki. Bude ve stínech a bude tě do večera sledovat a zároveň chránit. Nestrávili jsme spolu dost dní na to, abych ti bezmezně věřila. Ber to jako nutné krytí zad," usmála jsem se nakonec a dala mu zároveň najevo, že mu opravdu moc nevěřím. Což je pravda.
Chvilku se na mě zaraženě díval a nakonec přikývl. Stejně neměl šanci odporovat. Vybavil se základními věcmi a vyrazil s Lokim v zádech.
"Doufám, že toho rozhodnutí nebudeme litovat." Sedl si Marco na kus velkého kamene.
Zaparkovala jsem koně k okraji roklinky a přivázala jsem je k šikovně vyčnívajícímu kusu kamene.
"Není se čeho bát. Je tam Loki a ten ho pohlídá. Je to chytrý pes."
"O to mi nejde," zavrtěl hlavou , " spíš mluvím o tvém rozhodnutí mě nechat naživu a mém rozhodnutí nechat tebe naživu."
Nechápala jsem, kam s tím míří a čekala jsem, co z něj vyleze. Rozhodně se mi ale začátek nelíbil.
"Hodně jsem přemýšlel, já vím, nekoukej se na mě tak, je divné, že jsem přemýšlel, ale je to čistá pravda. Já….nikdy jsem si nemyslel, že to dotáhneme takhle daleko. Víš….já….no…bojím se. Já jsem sice původně vrah nevinných dívek s vzácným démonem v těle, ale taky jsem jen chlap. No a…..ten chlap, který přežil díky tomu, že jsi mi neuřízla hlavu, k tobě začal něco cítit. Teda ne chlap, ale já. Teda já jsem chlap….ehhhhmmm," povzdechl si , " jde o to, že teď chápu, jak jsi to myslela s tou odtažitostí. Bojím se, že bych tě mohl ztratit, že by tě mohl zabít někdo jiný něž já, je to blbej vtip, já vím, ale snad pomohl odlehčit tuhle situaci, ne? Sakra, no stejně. Já tě prostě mám rád a děsím se toho, co je na druhé straně hor."
Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Bylo to strašně roztomilé, tohle smrtelné vyznání lásky těsně před bojem. Je to přesně to, co jsem nechtěla slyšet, protože mě to oslabí a přitom jsem si to přála nejvíc na světě, aby mi tohle řekl nějaký muž. Tedy bez toho vtipu o zabíjení.
"Marco, to je to, proč jsem se tě snažila držet od sebe dál. Jenže je to strašně těžké, když někoho máš rád. Nejtěžší je si vybrat, co je pro koho dobré. Ale právě, protože jsme tak blízko možné smrti, tak se tě snažím co nejvíce nabažit. Zapamatovat si každý stín na tvé tváři, každý tvůj nádech a ohřívat se v tvé náruči, co nejdéle. V té malé válce, která nás čeká, mi budeš přítěží a zároveň mou největší silou. Budu se tě snažit chránit a přesto mě tvoje přítomnost vyburcuje k mým životním výkonům."
V očích se mi zrcadlily slzy a v srdci se začala rozpínat bezdůvodná prázdnota a bolest. Vstal a pomalu mě objal kolem ramen.
"Přežijeme, zvládneme to. Nakopeme Toerovi zadek a ty se nakrmíš na těch příšernostech, které sužují tento svět. Budeme pak žít v té velké svatyni s kopou malých démonických dětí, které pak ovládnou svět a budou otročit veškeré obyvatelstvo v pustinách." Snažil se odlehčit situaci, ale neříkal to příliš jistým hlasem.
"To zní jako plán," usmála jsem se přes bolestný výraz v tváři.
Starostlivě mi utřel slzy. Byla jsem strašně spokojená a vyděšená zároveň. Věděla jsem, že ho nechci ztratit, ale zároveň jsem si uvědomovala, že ho nemůžu ochránit proti tomu, co nás čeká. Jediná cesta k tomu, abychom to zvládli, je ten kámen. Jeho síla by jí udělala téměř neporazitelnou a mohla by ho ochránit a přitom by se mohla plně soustředit na Toera. A když by tam měli cestu, tak by se s nimi jistě vypravil i Nautil, který po něm touží. Jeden pár smrtících rukou navíc, které by sice nejspíše zmizeli, hned jak by zjistil skutečnost, že kámen Mrtvých Lovců nedostane. To mi pak, ale bude už jedno. Že by přeci jen Nyat nebyla, tak špatná jak jsem si ji představovala?
"Teď musíme počkat, než se Nautil vrátí." Povolil stisk Marco.
"Měli bychom se zatím připravit na možnost boje," špitla jsem do jeho tlustého vlněného kabátu.
"Nebo si užít poslední klidnou chvilku před masakrem," odvětil Marco a zvedl mi pomalu hlavu. Přeci jen byl o hlavu větší než já, takže jsem se musela trochu zaklonit, aby mě mohl políbit.
"Přece bys ne….," zarazila jsem se po chvilce, kdy se mu podařilo mě přitlačit ke kusu ploché skály.
"Co? Co bych ne?" Zeptal se a opatrně mě mi začal rozepínat knoflíky na kabátku.
Upřímně mi to moc nemyslelo a jediné, co jsem zvládla, bylo občas po očku koukat, jestli se náhodu Nautil nevrací zpět.

Když se Nautil vrátil, tak jsme seděli na jednom pohodlnějším kameni a povídali si. Řekla jsem Marcovi o svém snu s Nyat, avšak dala jsem si velký pozor, abych neřekla víc, než doopravdy potřeboval vědět. Zeptala jsem se ho na názor ohledně kamene, který je v Pekle schován. K mému překvapení souhlasil se zmocněním se kamene. Bylo vidět, že ho potěšilo, že o tom spolu mluvíme a já nevymýšlím bláznivé plány sama a hlavně mu bylo jasné, že po Nautilovi rozhodně nekoukám.
"Tak jak to tam vypadá?" Zeptala jsem se zvědavě.

"No, je tam klid. Nikde jsem neviděl žádné stopy po Nekromacerech a ani po nemrtvých. Značky jsou pořád na stejném místě. Dnes se přesuneme do vnitřních prostor jeskyní a schováme se v našem prvním úkrytu. Budeme muset celou noc hlídkovat a nastražit pasti kolem přespávajícího stanoviště. Skrz jeskyně jsou to dva dny cesty. Naštěstí pro tuhle výpravu jsme s mými muži cestu označili a udělali stanoviště zhruba napůl cesty."

Co je vlastně pravda 5

8. března 2014 v 15:30 | Levianth
Podívala jsem se na ní podezíravě.
"Enyah, netoužím po ničem jiném, než abys zabila Toera a já mohla stanout znovu na své minulé pozici vyšší Sukuby. A udělám cokoliv, abych se vrátila do hlavní věže Provorozeného. A to všechno znamená tě dovést k vítězství! Takže opravdu nemám zájem tě nechat zabít, nebo dostat šutřík do rukou. Mimo to by mi byl k ničemu. V naší sféře by nefungoval, leda by se dal dát do šperku," zamračila se Nyat a v rozčilení mi strhla deku z těla.
"Takže, si buď jdi pro svoji dávku moci, nebo nech být." Vstala společně s dekou a odcházela pryč.
"Omouvám se, za své pochyby, ale ty jsi démon, sukuba a stvoření z podsvětí a nahoře leží lhář a prospěchář, který také využil mé dobroty. Kolem mých ramen mě drží můj osobní vrah a zároveň milenec, který mě nezabil, když mohl. Nevím, čemu mám věřit a nevím, co mám udělat, aby to bylo správné. Moje touha po Toerově smrti zabila tolik lidí, kolik snad ani sám Toer nezabil." Po tváři mi začali stékat horké slzy. V půli své strastiplné cesty se odpařily do vzduchu.
"Enyah, jsem sukuba. Démon touhy, nesplněných přání a marnosti a rozhodně nejsem určena pro intriky, pletichy a lhaní, tedy ne pro Vás smrtelníky. Ženu tě za tvou touhou zabít Toera i z vlastních důvodů. Mimo toho marnost je u tebe marná." Hodila deku do ohně a nechala ji vzplát a shořet, pak se otočila, klekla si a pohladila mě po tváři.
"Vzbuď se Enyah a sama se rozhodni, jak chceš, aby to bylo" políbila mně. Zavřela jsem oči. =
Otevřela jsem oči a byla jsem zpět u Nautila a Marca. Opět v kruté realitě. Loki vběhnul do nejbližšího stínu, protože byl zbaven povinnosti hlídat.
Ležela jsem na zádech a Marco mě láskyplně hladil po vlasech. Ležel na boku a tiše mě sledoval.
"Dobré ráno," usmál se na mě a políbil mně.
Musím říct, že mě trochu překvapil. Nevěděla jsem, jestli se mi zase něco nezdá. Takhle milý na mě nebyl od našeho vážného rozhovoru v Heaveru. Hodný ano, ale ne milý.
"Dobré ráno," chtěla jsem se zeptat, jestli se něco nestalo. Zda-li se v noci nepraštil šutrem do hlavy, nebo jestli se omylem nějak neočaroval. Druhou variantu jsem vyloučila kvůli místu, kde jsme se nacházeli.
"Musím říct, že se velice hezky poslouchá, že se ti o mě zdá," usmál se šibalsky.
"Z..d..dá?" vykoktala jsem zmateně. Já mluvím ze spaní?!
"No jsem si zcela jist, že jsi volala mé jméno. Sice ses u toho mračila a pak natahovala pusu, ale přesto si myslím, že to nic moc špatného nebylo. Těsně před vzbuzením jsi i velice zajímavě vzdechla." Stále mě hladil po vlasech a v oříškových očích přeskakovali jiskřičky pobavení a zároveň i něco mnohem hlubšího.
Bylo mi jasné, že mluvit o Nyat a konečné líbací scéně nemá smysl. Nejspíše by bylo lepší si to trochu přibarvit. Možná rovnou přemalovat na něco zcela jiného.
"Zdálo se mi to tobě a o velice příjemných věcech, které jsme spolu dělali," zašeptala jsem mu do ucha. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Sama jsem nad svou odvahou zamrkala a začervenala jsem se.
Byla jsem ráda, že byl zticha a nijak to nekomentoval, protože bych nevěděla, jak z toho ven. Soudě podle jeho výrazu v tváři si to představoval a pak se zavrtěním hlavy se to snažil zaplašit.
"Tohle bys neměla dělat, takhle mě mučit," políbil mě hladově.
"Ehm, nechci vás dva rušit, ale mohli bychom prosím pokračovat v cestě do Pekla?" Přerušil naší romantickou chvilku Nautil.
"Rozkaz," odpověděl mu Marco a ukončil naší zamilovanou chvilku. Pak spiklenecky mrknul na mě a začal se připravovat a balit věci na další cestu.
Tak tohle bylo opravdu zajímavé. V duchu jsem nadávala na Nyat a zároveň jsem se uculovala nad tím, jak se mi podařilo Marca vykolejit. Bohužel tento pocit za chvilku vystřídalo něco jiného. O hodně smutnějšího a v této chvíli i důležitějšího. Plán do budoucna a obstarání toho kamene. Jak to ale udělat, aby si Nautil myslel, že mě to napadlo samotnou?