Co s tím 2

22. ledna 2014 v 22:46 | Levianth |  Poslední z ostrovů
Dener se zvedl a odešel spravit hůl. Ostatní za zvuků bouře přeběhli do domu a přebrali si plán na další den. Živě debatovali o objevu, který našli a nakonec se utěšovali ve svém zármutku. Nedear se přitulil k Waleris a usnul s ní v náručí. Dener lepil pracně hůl a nechával si pomoci od Arelise. Lylien odběhla zpět do domu Šamana a hledala léčivé masti a vše, co by jim mohlo být užitečné na jejich cestě do města Ztracených.
Odnesla na stůl vše, co jí přišlo zajímavé, nebo potřebné. Otevírala sáček po sáčku a zjišťovala, co všechno má Šaman schované. Jasně žlutým pytlíčkům se vyhýbala, protože věděla, že to jsou jedy anebo nebezpečné věci.
Venku řádila bouřka a skrz zatažené plátěné závěsy do místnosti pronikalo elektrizující modré světlo. Lylien na chvilku přestala přemýšlet o problémech, které ji před chvílí sužovali a fascinovaně sledovala to nepřeberné množství rostlin a přeplněných skleniček.
"Můžu?" ozvalo se od otevřených dveří. Lylien sebou polekaně cukla a upustila kořen shurmu.
"Jistě," vydechla, když zjistila, že to je Arelis.
"Našla jsi něco zajímavého?"
"No, ani ne. Jen mne překvapilo, kolik toho tady Šaman má. Dřív mi to přišlo zbytečné a strašně nudné. A teď přemýšlím, co k čemu slouží a jak by nám to mohlo pomoci. A přitom zjišťuji, že každé má své pro a proti," usmála se na něho a zvedla kořen ze země a vzala si do ruky skleničku se slizem.
"Nikdy jsem tady ve vnitř nebyl. Představoval jsem si to jako děsivé místo, plné mrtvých zvířat a podivných magických znaků. A přitom se to moc neliší od mého pokoje. Teda je pravda, že tolik skelniček jsem nikdy nevlastnil. Jsem spíše zbraňový typ."
"Nápodobně, taky mám v pokoji víc šípů, než šamanských věcí," položila skelničku se zeleným slizem na stůl.
"Strašně se mi stýská po otci a matce. Když šel otec na lov, tak jsem alespoň věděl, že se vrátí. Ale takhle nevím, jestli žijí nebo ne. Nemůžu přestat myslet na Qury," promluvil najednou tiše.
"Taky se mi stýská po rodičích. A děkuju Yioldě, že mi tu nechala Nedeara. Protože bez něj bych byla úplně ztracená. Je mi líto tvého otce Arelisi. Doufám, že brzy zjistíme, co se stalo a pokud to půjde, tak je pomstíme."
Arelis si sedl ke stolu a přehazoval knihy z jedné kopičky na druhou.
"Děkuji ti za ta slova útěchy, člověk je rád, že v okolí existují lidé, kteří to jsou veselejších myšlenek i v tomto těžkém období. A musím ti říct, že jsem strašně moc rád, že jsi přežila a neodvedli tě pryč. Byl bych pak doopravdy ztracený a určitě bych udělal něco velmi hloupého. Není to nejspíše pravá chvíle na vylévání srdce, ale nenáviděl bych se, kdybych ti to neřekl, když vím, že v budoucnu už nic nemusí být tak jisté."
"Myslím, že teď je ta pravá chvíle na tahle slova. Dodávají mi více odvahy a o to více se budu snažit být tvou rodinou." Lylien obešla stůl a pohladila ho po vlasech.
"Jsi z nás nejsilnější a nejstarší. Ostatní k tobě vzhlížejí a potřebují vědět, že je povedeš hrdě a bez strachu v naší budoucnosti, ač si sám nebudeš jist jejím průběhem. Čekají tě těžké časy, ale já za tebou budu vždy stát a podporovat tě, pokud to bude jen trochu možné."
"Lylien, moc si toho vážím. Jsi moje světlo, které budu vždy sledovat a až mé kroky budou směřovat do tmy, pak věřím v tvou sílu a to, že mne navrátíš zpět, i kdybych měl jít ve svých stopách zpět," pohladil ji po ruce. V očích se mu třpytily slzy a trošku se třásl. Nervózně si otřel ruce do kalhot a sklopil hlavu.
"Mám tě ráda Arelisi. Přestaňme opisovat své pocity do zbytečných zmatků." Zvedla mu pomalu hlavu a sklonila se, abych ho mohla políbit. Bála se odmítnutí, avšak jeho slova jí dodaly odvahu k uskutečnění toho, o čem se jí dlouho pouze zdálo.
Arelisovi se značně ulevilo. Netušil jak z nastolené situace ven. Při slovech mám tě rád, se mu zadrhával hlas a šimravý pocit v těle mu akorát rozházel veškeré myšlenky, které doposud byli srovnané a klidné. Opětoval její polibek s lehkostí a vzrostla v něm odvaha k tomu, aby ji konečně objal. Zvedl se ze židle a trošku se přikrčil, protože byl vyšší než ona. Vzal ji do náruče a posadil si ji na stůl. Nevěděl, co přesně dělá, ale ruce ho neposlouchaly a samovolně si dělaly, co chtěly. Očekával facku, nebo odmítavé ne, které by vyřkla mezi krátkými nádechy při líbání. Nic z toho nepřicházelo. Vůbec nezaznamenal, že shodila ze stolu několik knih, které před chvilkou za ní leželi na stole. V podstatě se nedokázal soustředit na nic jiného než na ni. Na její měkké rty, hebkou pokožku a zrychlený pulz na krčních tepnách, které hladil svými polibky.
Když jí zajel rukou pod tričko, které měla na sobě, tak na chvilku zaváhal a chtěl to skončit, než by to zašlo daleko. Jeho zaváhání bylo odměněno tichým vzdechem a přimknutím jeho těla k ní jejími dlouhými nohami.

Do Šamanova pokoje vešel Nedear a rozhlížel se, zda-li neuvidí ty dva vítečníky, které už od rána hledá. Spatřil je, jak se rozvalují na Šamanově posteli. Byli přikrytí dekou a každý se choulil na jiné straně postele. Chvilku váhal, jestli má něco říkat, nebo vycouvat z pokoje pryč. Přemýšlel na tím, jestli opravdu vidí dobře a jeho milovaná sestra podlehla kouzlu nočního lovce, nebo jestli tam prostě jen spí. Rozhodl se pro jejich probuzení a musel se začít usmívat, protože jej přepadla zvědavost, jak budou reagovat na prozrazení.
"Já Vás všude hledám a už jsem se bál nejhoršího, a vy se tu válíte v posteli! Vstávat a hybaj něco dělat."
Arelis se prudce posadil na posteli a vyděšeně se rozhlížel.
"Co tu řveš, jak na lesy! Jsem se lekl, že se něco stalo." Vydechl s viditelným ulehčením. Potom se podíval, kde leží a s kým.
"Nic se nestalo, ale prozkoumáváme vesnici a hledáme ještě potřebné věci a přišlo mi nefér, že se někde válíte, nebo mě taky napadlo, jestli vás neunesli dodatečně. Ale jak vidím, tak je vše v pořádku. Tak vzbuď prosím Lyli a pojďte nám taky pomoct." Nedear se otočil na patě a odcházel pryč. Na tváři se mu míhal šibalský úsměv. Věděl už nějaký čas, že se Lyli Arelisovi líbí. Sám teď poznal, že občas je lepší zariskovat a zkusit štěstí, než bude pozdě. Ale běda mu, pokud jí zlomí srdce, tak pozná, co všechno denní lovci umí.

Arelis se ještě chvilku strnule díval za Nedearem a něco mu bránilo se hýbat. Podíval se na stůl a potom na rozházené knihy na podlaze. Nakonec spočinul zrakem na zachumlané Lylien.
"Takže to nebyl sen," usmál se. Něžně pohladil Lylien po obnažených zádech a spokojeně se k ní přitulil.
Lyli rozespale našmátrala jeho ruku a přitáhla si ho co nejvíce k sobě.
Arelis jí políbil na krk a tiše zašeptal :" Vstávej Lyli, už je ráno."
"Hmmmjjm," zabručela a stiskla mu ruku.
"Arelsi?" řekla tichým chraplavým hlasem.
"Ano?"
"Zdá se mi to, nebo je to pravda?"
"A co přesně myslíš?"
"Tebe, zdáš se mi, nebo tu doopravdy jsi?"
"Jsem tu, byl jsem tu celou noc."
Lylien se spokojeně usmála a pootevřela oči. Stále si myslela, že je to sen. Arelis ležící vedle ní a v podstatě první muž, kterému kdy podlehla. Celý večer se jí promítal zpětně v hlavě a spolu s detaily se jí na tváři rozléval větší a větší úsměv. Cítila se v bezpečí a veškeré chmury jí na chvilku odpluly z hlavy pryč. Přála si, aby tato chvíle byla nekonečná. Alespoň jednu kladnou věc má ta strašná věc s Qurty na svědomí.
"Musíme vstát Lyli, ostatní už dávno pracují. A podle toho, jak ti kručí v bříšku, tak bychom se mohli i najíst,"
Arelis se odtáhl a začal hledat svoje oblečení, které bylo chaoticky rozházené po pokoji. Lyli ho chvilku zvědavě sledovala a potom také vstala.
Protáhla ruce a spokojeně zívla. Na hlavě jí přistálo její tričko. Naoko rozzlobeně si ho stáhla a zakřenila se na vrhače trička.
"Jdu napřed, tak zatím…….ahoj," rozloučil se s ní s úsměvem Arelis a při pozdravu se mírně zasekl. Nevěděl, jak se má vlastně rozloučit, aby to nevypadalo, že to dělal každý den a zároveň netušil, jak jinak by to vlastně měl udělat.
"Ahoj!" zamávala mu Lylien. Byla trochu zmatená, že jí tak rychle opustil a ani jí nedal pusu.
"Zníš jako nějaká měkkotina z pastušek, přece tu nebude stát a čekat, až se milost pani zvedne," zašeptala si a zasmála se. Našla své oblečení a oblékla se. Pokusila se dát do pořádku knihy, které někdo večer rozházel po podlaze a uklidila postel. I když to není její pokoj, tak by k tomuto místu měla mít trochu úcty a udržet ho čisté.
Venku svítilo sluníčko a vzduch se začínal ohřívat díky paprskům, které doslova hladily po tváři. Blankytně modré nebe se Lylien odráželo v očích jako zrcadlo. Na náměstíčku bylo smutné ticho a nikde nebylo slyšet ani živáčka. Vykročila do provizorního stanoviště v jednom z domů. U plotny stála Waleris a vytvářela oběd pro členy skupiny přeživších.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama