Co je vlastně pravda 3

19. ledna 2014 v 13:06 | Levianth
O dva dny později, kdy jsem se uzdravila a mohla jsem samostatně fungovat, jsme zabalili nutné zásoby na cestu a vyrazili vstříc dalšímu kusu pustin.
Nautil s námi komunikoval velmi málo a to jen v nutných situacích. Marco byl zmatený a často mizel z domu ven, aby mohl v klidu přemýšlet nad dosavadními událostmi.
Večer před odjezdem se ze stínu vynořil Loki a stanul po mém boku. Uzdravování a zničení chrámu mě stálo většinu mých sil, ale nebála jsem se nedostatku potravy, obzvláště když cíl cesty byl jídla plný.
Naštěstí ve městě zbyli dva koně, které nám mohli zlepšit komfort, našeho dalšího cestování. Já jela s Marcem a Nautil na druhém koni. Marco naštěstí mohl použít svůj vak na zabalení našich věcí a frňala jsme nechali, ať se s tím potrápí sám.
Místo aby se v mém srdci usídlila radost z pokračování naší cesty, tak se tam objevil strach z toho, co nás čeká. Hlavně jsem se bála Marcových myšlenek. Udělala jsem dost špatných rozhodnutí v jeho přítomnosti a velice nerada bych jej ztratila, ale zároveň jsem uvažovala i nad možností toho, že by chtěl přeci jen dokončit svůj úkol. Několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, jež obsahovala jeho vraždu. Jenže jak bych jej teď mohla zabít, když on mě v mé nejslabší chvilce nenechal umřít?
Otázka mne sžírala do hlouby duše a nemohla jsem dojít žádnému rozumnému rozhodnutí.
Několik prvních dní cesty probíhalo klidně. Bylo to nejspíše i prázdnými pustinami, které by neschovali nikoho, včetně nás. Nautil nás vedl k vysokým horám hraničícími se vstupem do Svatyně. Značně jsme se odklonili od nakreslené cesty v mapě, ale přesto jsme kráčeli po tence vyšlapané stezce v mechu. Chvilku jsme se prodírali hustým lesem, kde jsem nasbírala trochu sil z lovené zvěře, a po několika dalších dnech se před námi objevila holá pláň. Nebyla vůbec podobná pustině. Zem byla černá a zapáchala spáleninou. Osmahnuté malé keře se trpce klaněly k zemi a bylo zde dusivé ticho.
"Cítím tu temnou magii smrti. Tahle zem je varování pro cizince." Zašeptal Marco.
"Odteď nás nečeká nic hezkého. Žádná živá zvěř, žádná zelená tráva a stromy. Po pár metrech budeme rádi, že vidíme nebe. Za dva dny dorazíme k úpatí hor a vejdeme do starých jeskyní. S mými bratry jsme poznačili správnou cestu ke Svatyni." Promluvil zcela vážně Nautil.
"A to potom vejdeme přímo do Svatyně?"
"Ne, staneme na okraji údolí Mrtvých zahrad. Na mapě jsou značeny jako Ráj, ale dnes připomínají spíše předsíň samotného Pekla. Je to první chráněné území a je zamořeno nemrtvými přízraky a strážícími mrtvolami. Tam najdeme mé mrtvé bratry, nebo spíše zbytky toho nerovného boje. Než vstoupíme na toto prokleté místo, tak tě Enyah musím varovat. Jakmile použiješ své démonické schopnosti, budeš prozrazena a náš náskok bude rázem na nulovém bodě. To samé se týká Marca a jeho magických schopností. Odteď musíte používat pouze lidskou sílu a zbraně. Ničemu nevěřte a všechno podezřelé hlašte ostatním, protože to může zachránit naše životy."
"Je něco, o čem bychom měli ještě vědět, než vstoupíme do pomyslného bitevního pole?" Otočila jsem se na Nautila a čekala jsem na jeho odpověď.
"Nedotýkejte se červených květin. Vznikají z toho jen potíže." Pobídnul svého koně, aby vyrazil vpřed. Pod jeho kopyty zachroupaly kusy spálené země a zdvihaly se obláčky černého prachu.
Zhluboka jsem se nadechla a přimknula jsem se k Marcovi. Marco to vzal jako souhlas k pokračování v naší cestě a následovali jsme Nautila do území nepřítele.
Byla jsem nervózní z nepříjemně vzhlížející krajiny a moje oči kontrolovali každý kousek v našem okolí. Všechno na mě působilo velice skličujícím dojmem. Jediným zpestřením v tomto šedočerném světě byli ty nebezpečné červené květiny, které se hladově plazily po zemi. Párkrát jsem zaznamenala pohyb Lokiho ve stínu. Přesouval se z místa na místo a střežil každý můj krok.
V naprostém tichu jsme se pohybovali po černé zemi a každý z nás přemýšlel nad svými myšlenkami. Doufala jsem, že Marco přemítá v dobrém nad mojí situací. Musela jsem si vnitřně přiznat, že ho mám ráda a velice nerada bych kvůli svojí minulosti ztratila mého vraha. Musela jsem se tomu pousmát. Zamilovaná do vlastního vraha, kterého jsem sama málem zabila. Velice úsměvná situace. Jelikož jsem věděla, že se nemůže odsunout, tak jsem se k němu co nejvíce přitulila.
K mému překvapení mi vzal ruku a odsunul ji z hrudi na břicho. Zamračila jsem se. Chtěla jsem se odtáhnout a chytnout se sedla vzadu. Ale na druhou stranu mu to potěšení neudělám.
Přemítala jsem, jaké to bude, stanout svému odvěkému nepříteli tváří v tvář. V hlavě mi vyvstávaly různé obrazce, kde jsem toho prokletého oživovače zabila svým mečem. A co potom? Potom vůbec nevím. Potom je jen prázdno a čistá mysl. Možná bych se mohla vrátit k Strakhům a pokračovat ve výcviku, možná bych se mohla poklonit Whalosovým osvícencům a žít s Marcem.
"Přemýšlela jsi nad tím, co budeš dělat, až bude po všem?" Zeptal se najednou Marco.
"Neříkal jsi, že jsi telepat." Usmála jsem se.
"Cože?"
"Zrovna jsem nad tím přemýšlela a nevím. Vůbec nevím, kam se pak vrtnu. Chtěla bych možná cihlový červený domek s kupou malých polo démonických dětí, které budou pobíhat kolem. Nebo se vrátím k výcviku Černých Vod, nebo se budu jen tak potulovat po světě sama a nebo s někým. A co plánuješ ty?"
"Ten domeček zněl dobře, pokud se neplánuješ usadit ve vyčištěné Svatyni. Já bych nejspíš cestoval po světě a hledal nějaké místo, kam bych patřil a zapadnul bez strachu před Osvícenými a mohl se plně věnovat léčivé magii."
"To mě ani nenapadlo, ale možná by to stálo za to. Bylo by tam dost pokojů pro všechny děti a možná bys ses tam mohl usadit i ty a přebudovat to zpět k původní slávě. Nakonec bychom mohli svoje sny a představy spojit."
"Že bych tam zůstal s tebou? A díval se na tvoje děti?!"
"Moje?! Pro děti jsou potřeba dva." Naznačila jsem ofenzívu.
"To ano, ale kdo by chtěl dítě se šílenou polodémonkou, co by ho přeprala rychleji, enž by mrkl oknem," zasmál se Marcus , "tohle je stejně utopie Enyah. Pokud přežijeme, tak budeme rádi, že žijeme a nějaké plánování teď je jen vytváření vzdušných zámků."
"Možná potřebuju vzdušné zámky, abych se snažila přežít celou tuhle situaci a měla se na co těšit. I kdybych měla povolat celé peklo, tak přežijeme."
"Hmmm," pohladil mě po ruce a ztichl.
"Dneska se utáboříme v této malé jeskyni. Nemá smysl cestovat v noci." Ukázal na malou vypouklou díru v blízké skále Nautil.
"Ale mohli bychom se posunout o značný kus," namítal Marco.
"Věřte mi, nechtěli byste být na koni a už vůbec ne na volné cestě. Až se setmí, tak pochopíte." Sesedl rozhodně Nautil z koně dolů a šel k naší budoucí přespávárně.
Nedovolila jsem si protestovat, jelikož jsem věděla, že o tomhle místě ví víc než my. A Marca také nic takového nenapadlo, protože poslušně nasměroval koně a jel za ním.
Rozbili jsme tábor a odpočívali. Marco odstrojil koně a otřel je do sucha, aby si také odpočinuli. Přece jen toho měli dost za sebou a ještě je hodně čekalo. Nautil zapálil provizorní Dračí oheň. Chtěla jsem se ho zeptat, kde ho sehnal, ale bylo mi jasné, že mi to neřekne. A navíc jsem to dost tušila. Dračí oheň měl tu výbornou schopnost, že dokázal hořet dlouho a téměř kdekoliv. Některé verze hořeli i v silných deštích. A nosili ho u sebe zásobovači vyslaných výprav.
"Co to je?" Zeptal se Marco a ukázal na nazelenalý plamen, který se spokojeně kolébal kolem své osy.
"Dračí oheň, je to specialita Dračích run." Odpověděl stroze Nautil.
" Hmm, tak to nemáme. Naší specialitou jsou leda výborné víno a bezedné vaky."
"Bezedný vak je taky dobrá věc na cesty."
"Dračí oheň…hmmm….," zamumlal Marco a fascinovaně se díval na ten jasný bod na zemi.
Vzduch kolem nás se pomalu stahoval a začal se plnit černou inkoustovou barvou. Musím říct, že tak černou tmu jsem hodně dlouho neviděla. Já jsem v podstatě neviděla vůbec nic, co mi bylo dál jak pět metrů od ohně.
"Co to je?" Rozhlížela jsem se nevěřícně.
"To je noc v tomto místě. Večer se nečekaně objeví a ráno se zase rozplyne. Tahle tma nám při první zastávce sežrala jednoho koně. Nevím, co se tam pohybuje, ale rozhodně to je mrtvé a velice tiché."
Z mého stínu se vynořil Loki a sedl si k ohni zády. Sledoval klidně černou tmu a možná bych se i vsadila, že se usmíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama