Leden 2014

Co s tím 2

22. ledna 2014 v 22:46 | Levianth |  Poslední z ostrovů
Dener se zvedl a odešel spravit hůl. Ostatní za zvuků bouře přeběhli do domu a přebrali si plán na další den. Živě debatovali o objevu, který našli a nakonec se utěšovali ve svém zármutku. Nedear se přitulil k Waleris a usnul s ní v náručí. Dener lepil pracně hůl a nechával si pomoci od Arelise. Lylien odběhla zpět do domu Šamana a hledala léčivé masti a vše, co by jim mohlo být užitečné na jejich cestě do města Ztracených.
Odnesla na stůl vše, co jí přišlo zajímavé, nebo potřebné. Otevírala sáček po sáčku a zjišťovala, co všechno má Šaman schované. Jasně žlutým pytlíčkům se vyhýbala, protože věděla, že to jsou jedy anebo nebezpečné věci.
Venku řádila bouřka a skrz zatažené plátěné závěsy do místnosti pronikalo elektrizující modré světlo. Lylien na chvilku přestala přemýšlet o problémech, které ji před chvílí sužovali a fascinovaně sledovala to nepřeberné množství rostlin a přeplněných skleniček.
"Můžu?" ozvalo se od otevřených dveří. Lylien sebou polekaně cukla a upustila kořen shurmu.
"Jistě," vydechla, když zjistila, že to je Arelis.
"Našla jsi něco zajímavého?"
"No, ani ne. Jen mne překvapilo, kolik toho tady Šaman má. Dřív mi to přišlo zbytečné a strašně nudné. A teď přemýšlím, co k čemu slouží a jak by nám to mohlo pomoci. A přitom zjišťuji, že každé má své pro a proti," usmála se na něho a zvedla kořen ze země a vzala si do ruky skleničku se slizem.
"Nikdy jsem tady ve vnitř nebyl. Představoval jsem si to jako děsivé místo, plné mrtvých zvířat a podivných magických znaků. A přitom se to moc neliší od mého pokoje. Teda je pravda, že tolik skelniček jsem nikdy nevlastnil. Jsem spíše zbraňový typ."
"Nápodobně, taky mám v pokoji víc šípů, než šamanských věcí," položila skelničku se zeleným slizem na stůl.
"Strašně se mi stýská po otci a matce. Když šel otec na lov, tak jsem alespoň věděl, že se vrátí. Ale takhle nevím, jestli žijí nebo ne. Nemůžu přestat myslet na Qury," promluvil najednou tiše.
"Taky se mi stýská po rodičích. A děkuju Yioldě, že mi tu nechala Nedeara. Protože bez něj bych byla úplně ztracená. Je mi líto tvého otce Arelisi. Doufám, že brzy zjistíme, co se stalo a pokud to půjde, tak je pomstíme."
Arelis si sedl ke stolu a přehazoval knihy z jedné kopičky na druhou.
"Děkuji ti za ta slova útěchy, člověk je rád, že v okolí existují lidé, kteří to jsou veselejších myšlenek i v tomto těžkém období. A musím ti říct, že jsem strašně moc rád, že jsi přežila a neodvedli tě pryč. Byl bych pak doopravdy ztracený a určitě bych udělal něco velmi hloupého. Není to nejspíše pravá chvíle na vylévání srdce, ale nenáviděl bych se, kdybych ti to neřekl, když vím, že v budoucnu už nic nemusí být tak jisté."
"Myslím, že teď je ta pravá chvíle na tahle slova. Dodávají mi více odvahy a o to více se budu snažit být tvou rodinou." Lylien obešla stůl a pohladila ho po vlasech.
"Jsi z nás nejsilnější a nejstarší. Ostatní k tobě vzhlížejí a potřebují vědět, že je povedeš hrdě a bez strachu v naší budoucnosti, ač si sám nebudeš jist jejím průběhem. Čekají tě těžké časy, ale já za tebou budu vždy stát a podporovat tě, pokud to bude jen trochu možné."
"Lylien, moc si toho vážím. Jsi moje světlo, které budu vždy sledovat a až mé kroky budou směřovat do tmy, pak věřím v tvou sílu a to, že mne navrátíš zpět, i kdybych měl jít ve svých stopách zpět," pohladil ji po ruce. V očích se mu třpytily slzy a trošku se třásl. Nervózně si otřel ruce do kalhot a sklopil hlavu.
"Mám tě ráda Arelisi. Přestaňme opisovat své pocity do zbytečných zmatků." Zvedla mu pomalu hlavu a sklonila se, abych ho mohla políbit. Bála se odmítnutí, avšak jeho slova jí dodaly odvahu k uskutečnění toho, o čem se jí dlouho pouze zdálo.
Arelisovi se značně ulevilo. Netušil jak z nastolené situace ven. Při slovech mám tě rád, se mu zadrhával hlas a šimravý pocit v těle mu akorát rozházel veškeré myšlenky, které doposud byli srovnané a klidné. Opětoval její polibek s lehkostí a vzrostla v něm odvaha k tomu, aby ji konečně objal. Zvedl se ze židle a trošku se přikrčil, protože byl vyšší než ona. Vzal ji do náruče a posadil si ji na stůl. Nevěděl, co přesně dělá, ale ruce ho neposlouchaly a samovolně si dělaly, co chtěly. Očekával facku, nebo odmítavé ne, které by vyřkla mezi krátkými nádechy při líbání. Nic z toho nepřicházelo. Vůbec nezaznamenal, že shodila ze stolu několik knih, které před chvilkou za ní leželi na stole. V podstatě se nedokázal soustředit na nic jiného než na ni. Na její měkké rty, hebkou pokožku a zrychlený pulz na krčních tepnách, které hladil svými polibky.
Když jí zajel rukou pod tričko, které měla na sobě, tak na chvilku zaváhal a chtěl to skončit, než by to zašlo daleko. Jeho zaváhání bylo odměněno tichým vzdechem a přimknutím jeho těla k ní jejími dlouhými nohami.

Do Šamanova pokoje vešel Nedear a rozhlížel se, zda-li neuvidí ty dva vítečníky, které už od rána hledá. Spatřil je, jak se rozvalují na Šamanově posteli. Byli přikrytí dekou a každý se choulil na jiné straně postele. Chvilku váhal, jestli má něco říkat, nebo vycouvat z pokoje pryč. Přemýšlel na tím, jestli opravdu vidí dobře a jeho milovaná sestra podlehla kouzlu nočního lovce, nebo jestli tam prostě jen spí. Rozhodl se pro jejich probuzení a musel se začít usmívat, protože jej přepadla zvědavost, jak budou reagovat na prozrazení.
"Já Vás všude hledám a už jsem se bál nejhoršího, a vy se tu válíte v posteli! Vstávat a hybaj něco dělat."
Arelis se prudce posadil na posteli a vyděšeně se rozhlížel.
"Co tu řveš, jak na lesy! Jsem se lekl, že se něco stalo." Vydechl s viditelným ulehčením. Potom se podíval, kde leží a s kým.
"Nic se nestalo, ale prozkoumáváme vesnici a hledáme ještě potřebné věci a přišlo mi nefér, že se někde válíte, nebo mě taky napadlo, jestli vás neunesli dodatečně. Ale jak vidím, tak je vše v pořádku. Tak vzbuď prosím Lyli a pojďte nám taky pomoct." Nedear se otočil na patě a odcházel pryč. Na tváři se mu míhal šibalský úsměv. Věděl už nějaký čas, že se Lyli Arelisovi líbí. Sám teď poznal, že občas je lepší zariskovat a zkusit štěstí, než bude pozdě. Ale běda mu, pokud jí zlomí srdce, tak pozná, co všechno denní lovci umí.

Arelis se ještě chvilku strnule díval za Nedearem a něco mu bránilo se hýbat. Podíval se na stůl a potom na rozházené knihy na podlaze. Nakonec spočinul zrakem na zachumlané Lylien.
"Takže to nebyl sen," usmál se. Něžně pohladil Lylien po obnažených zádech a spokojeně se k ní přitulil.
Lyli rozespale našmátrala jeho ruku a přitáhla si ho co nejvíce k sobě.
Arelis jí políbil na krk a tiše zašeptal :" Vstávej Lyli, už je ráno."
"Hmmmjjm," zabručela a stiskla mu ruku.
"Arelsi?" řekla tichým chraplavým hlasem.
"Ano?"
"Zdá se mi to, nebo je to pravda?"
"A co přesně myslíš?"
"Tebe, zdáš se mi, nebo tu doopravdy jsi?"
"Jsem tu, byl jsem tu celou noc."
Lylien se spokojeně usmála a pootevřela oči. Stále si myslela, že je to sen. Arelis ležící vedle ní a v podstatě první muž, kterému kdy podlehla. Celý večer se jí promítal zpětně v hlavě a spolu s detaily se jí na tváři rozléval větší a větší úsměv. Cítila se v bezpečí a veškeré chmury jí na chvilku odpluly z hlavy pryč. Přála si, aby tato chvíle byla nekonečná. Alespoň jednu kladnou věc má ta strašná věc s Qurty na svědomí.
"Musíme vstát Lyli, ostatní už dávno pracují. A podle toho, jak ti kručí v bříšku, tak bychom se mohli i najíst,"
Arelis se odtáhl a začal hledat svoje oblečení, které bylo chaoticky rozházené po pokoji. Lyli ho chvilku zvědavě sledovala a potom také vstala.
Protáhla ruce a spokojeně zívla. Na hlavě jí přistálo její tričko. Naoko rozzlobeně si ho stáhla a zakřenila se na vrhače trička.
"Jdu napřed, tak zatím…….ahoj," rozloučil se s ní s úsměvem Arelis a při pozdravu se mírně zasekl. Nevěděl, jak se má vlastně rozloučit, aby to nevypadalo, že to dělal každý den a zároveň netušil, jak jinak by to vlastně měl udělat.
"Ahoj!" zamávala mu Lylien. Byla trochu zmatená, že jí tak rychle opustil a ani jí nedal pusu.
"Zníš jako nějaká měkkotina z pastušek, přece tu nebude stát a čekat, až se milost pani zvedne," zašeptala si a zasmála se. Našla své oblečení a oblékla se. Pokusila se dát do pořádku knihy, které někdo večer rozházel po podlaze a uklidila postel. I když to není její pokoj, tak by k tomuto místu měla mít trochu úcty a udržet ho čisté.
Venku svítilo sluníčko a vzduch se začínal ohřívat díky paprskům, které doslova hladily po tváři. Blankytně modré nebe se Lylien odráželo v očích jako zrcadlo. Na náměstíčku bylo smutné ticho a nikde nebylo slyšet ani živáčka. Vykročila do provizorního stanoviště v jednom z domů. U plotny stála Waleris a vytvářela oběd pro členy skupiny přeživších.

Co je vlastně pravda 3

19. ledna 2014 v 13:06 | Levianth
O dva dny později, kdy jsem se uzdravila a mohla jsem samostatně fungovat, jsme zabalili nutné zásoby na cestu a vyrazili vstříc dalšímu kusu pustin.
Nautil s námi komunikoval velmi málo a to jen v nutných situacích. Marco byl zmatený a často mizel z domu ven, aby mohl v klidu přemýšlet nad dosavadními událostmi.
Večer před odjezdem se ze stínu vynořil Loki a stanul po mém boku. Uzdravování a zničení chrámu mě stálo většinu mých sil, ale nebála jsem se nedostatku potravy, obzvláště když cíl cesty byl jídla plný.
Naštěstí ve městě zbyli dva koně, které nám mohli zlepšit komfort, našeho dalšího cestování. Já jela s Marcem a Nautil na druhém koni. Marco naštěstí mohl použít svůj vak na zabalení našich věcí a frňala jsme nechali, ať se s tím potrápí sám.
Místo aby se v mém srdci usídlila radost z pokračování naší cesty, tak se tam objevil strach z toho, co nás čeká. Hlavně jsem se bála Marcových myšlenek. Udělala jsem dost špatných rozhodnutí v jeho přítomnosti a velice nerada bych jej ztratila, ale zároveň jsem uvažovala i nad možností toho, že by chtěl přeci jen dokončit svůj úkol. Několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, jež obsahovala jeho vraždu. Jenže jak bych jej teď mohla zabít, když on mě v mé nejslabší chvilce nenechal umřít?
Otázka mne sžírala do hlouby duše a nemohla jsem dojít žádnému rozumnému rozhodnutí.
Několik prvních dní cesty probíhalo klidně. Bylo to nejspíše i prázdnými pustinami, které by neschovali nikoho, včetně nás. Nautil nás vedl k vysokým horám hraničícími se vstupem do Svatyně. Značně jsme se odklonili od nakreslené cesty v mapě, ale přesto jsme kráčeli po tence vyšlapané stezce v mechu. Chvilku jsme se prodírali hustým lesem, kde jsem nasbírala trochu sil z lovené zvěře, a po několika dalších dnech se před námi objevila holá pláň. Nebyla vůbec podobná pustině. Zem byla černá a zapáchala spáleninou. Osmahnuté malé keře se trpce klaněly k zemi a bylo zde dusivé ticho.
"Cítím tu temnou magii smrti. Tahle zem je varování pro cizince." Zašeptal Marco.
"Odteď nás nečeká nic hezkého. Žádná živá zvěř, žádná zelená tráva a stromy. Po pár metrech budeme rádi, že vidíme nebe. Za dva dny dorazíme k úpatí hor a vejdeme do starých jeskyní. S mými bratry jsme poznačili správnou cestu ke Svatyni." Promluvil zcela vážně Nautil.
"A to potom vejdeme přímo do Svatyně?"
"Ne, staneme na okraji údolí Mrtvých zahrad. Na mapě jsou značeny jako Ráj, ale dnes připomínají spíše předsíň samotného Pekla. Je to první chráněné území a je zamořeno nemrtvými přízraky a strážícími mrtvolami. Tam najdeme mé mrtvé bratry, nebo spíše zbytky toho nerovného boje. Než vstoupíme na toto prokleté místo, tak tě Enyah musím varovat. Jakmile použiješ své démonické schopnosti, budeš prozrazena a náš náskok bude rázem na nulovém bodě. To samé se týká Marca a jeho magických schopností. Odteď musíte používat pouze lidskou sílu a zbraně. Ničemu nevěřte a všechno podezřelé hlašte ostatním, protože to může zachránit naše životy."
"Je něco, o čem bychom měli ještě vědět, než vstoupíme do pomyslného bitevního pole?" Otočila jsem se na Nautila a čekala jsem na jeho odpověď.
"Nedotýkejte se červených květin. Vznikají z toho jen potíže." Pobídnul svého koně, aby vyrazil vpřed. Pod jeho kopyty zachroupaly kusy spálené země a zdvihaly se obláčky černého prachu.
Zhluboka jsem se nadechla a přimknula jsem se k Marcovi. Marco to vzal jako souhlas k pokračování v naší cestě a následovali jsme Nautila do území nepřítele.
Byla jsem nervózní z nepříjemně vzhlížející krajiny a moje oči kontrolovali každý kousek v našem okolí. Všechno na mě působilo velice skličujícím dojmem. Jediným zpestřením v tomto šedočerném světě byli ty nebezpečné červené květiny, které se hladově plazily po zemi. Párkrát jsem zaznamenala pohyb Lokiho ve stínu. Přesouval se z místa na místo a střežil každý můj krok.
V naprostém tichu jsme se pohybovali po černé zemi a každý z nás přemýšlel nad svými myšlenkami. Doufala jsem, že Marco přemítá v dobrém nad mojí situací. Musela jsem si vnitřně přiznat, že ho mám ráda a velice nerada bych kvůli svojí minulosti ztratila mého vraha. Musela jsem se tomu pousmát. Zamilovaná do vlastního vraha, kterého jsem sama málem zabila. Velice úsměvná situace. Jelikož jsem věděla, že se nemůže odsunout, tak jsem se k němu co nejvíce přitulila.
K mému překvapení mi vzal ruku a odsunul ji z hrudi na břicho. Zamračila jsem se. Chtěla jsem se odtáhnout a chytnout se sedla vzadu. Ale na druhou stranu mu to potěšení neudělám.
Přemítala jsem, jaké to bude, stanout svému odvěkému nepříteli tváří v tvář. V hlavě mi vyvstávaly různé obrazce, kde jsem toho prokletého oživovače zabila svým mečem. A co potom? Potom vůbec nevím. Potom je jen prázdno a čistá mysl. Možná bych se mohla vrátit k Strakhům a pokračovat ve výcviku, možná bych se mohla poklonit Whalosovým osvícencům a žít s Marcem.
"Přemýšlela jsi nad tím, co budeš dělat, až bude po všem?" Zeptal se najednou Marco.
"Neříkal jsi, že jsi telepat." Usmála jsem se.
"Cože?"
"Zrovna jsem nad tím přemýšlela a nevím. Vůbec nevím, kam se pak vrtnu. Chtěla bych možná cihlový červený domek s kupou malých polo démonických dětí, které budou pobíhat kolem. Nebo se vrátím k výcviku Černých Vod, nebo se budu jen tak potulovat po světě sama a nebo s někým. A co plánuješ ty?"
"Ten domeček zněl dobře, pokud se neplánuješ usadit ve vyčištěné Svatyni. Já bych nejspíš cestoval po světě a hledal nějaké místo, kam bych patřil a zapadnul bez strachu před Osvícenými a mohl se plně věnovat léčivé magii."
"To mě ani nenapadlo, ale možná by to stálo za to. Bylo by tam dost pokojů pro všechny děti a možná bys ses tam mohl usadit i ty a přebudovat to zpět k původní slávě. Nakonec bychom mohli svoje sny a představy spojit."
"Že bych tam zůstal s tebou? A díval se na tvoje děti?!"
"Moje?! Pro děti jsou potřeba dva." Naznačila jsem ofenzívu.
"To ano, ale kdo by chtěl dítě se šílenou polodémonkou, co by ho přeprala rychleji, enž by mrkl oknem," zasmál se Marcus , "tohle je stejně utopie Enyah. Pokud přežijeme, tak budeme rádi, že žijeme a nějaké plánování teď je jen vytváření vzdušných zámků."
"Možná potřebuju vzdušné zámky, abych se snažila přežít celou tuhle situaci a měla se na co těšit. I kdybych měla povolat celé peklo, tak přežijeme."
"Hmmm," pohladil mě po ruce a ztichl.
"Dneska se utáboříme v této malé jeskyni. Nemá smysl cestovat v noci." Ukázal na malou vypouklou díru v blízké skále Nautil.
"Ale mohli bychom se posunout o značný kus," namítal Marco.
"Věřte mi, nechtěli byste být na koni a už vůbec ne na volné cestě. Až se setmí, tak pochopíte." Sesedl rozhodně Nautil z koně dolů a šel k naší budoucí přespávárně.
Nedovolila jsem si protestovat, jelikož jsem věděla, že o tomhle místě ví víc než my. A Marca také nic takového nenapadlo, protože poslušně nasměroval koně a jel za ním.
Rozbili jsme tábor a odpočívali. Marco odstrojil koně a otřel je do sucha, aby si také odpočinuli. Přece jen toho měli dost za sebou a ještě je hodně čekalo. Nautil zapálil provizorní Dračí oheň. Chtěla jsem se ho zeptat, kde ho sehnal, ale bylo mi jasné, že mi to neřekne. A navíc jsem to dost tušila. Dračí oheň měl tu výbornou schopnost, že dokázal hořet dlouho a téměř kdekoliv. Některé verze hořeli i v silných deštích. A nosili ho u sebe zásobovači vyslaných výprav.
"Co to je?" Zeptal se Marco a ukázal na nazelenalý plamen, který se spokojeně kolébal kolem své osy.
"Dračí oheň, je to specialita Dračích run." Odpověděl stroze Nautil.
" Hmm, tak to nemáme. Naší specialitou jsou leda výborné víno a bezedné vaky."
"Bezedný vak je taky dobrá věc na cesty."
"Dračí oheň…hmmm….," zamumlal Marco a fascinovaně se díval na ten jasný bod na zemi.
Vzduch kolem nás se pomalu stahoval a začal se plnit černou inkoustovou barvou. Musím říct, že tak černou tmu jsem hodně dlouho neviděla. Já jsem v podstatě neviděla vůbec nic, co mi bylo dál jak pět metrů od ohně.
"Co to je?" Rozhlížela jsem se nevěřícně.
"To je noc v tomto místě. Večer se nečekaně objeví a ráno se zase rozplyne. Tahle tma nám při první zastávce sežrala jednoho koně. Nevím, co se tam pohybuje, ale rozhodně to je mrtvé a velice tiché."
Z mého stínu se vynořil Loki a sedl si k ohni zády. Sledoval klidně černou tmu a možná bych se i vsadila, že se usmíval.

Creative :)

19. ledna 2014 v 12:59 | Levianth |  Zabookmarkováno
http://creativelife.cz/

https://plus.google.com/104381216058302478072/posts

Velice doporučuji, je tam spousta krásných věcí a inspirace :)


Co je vlastně pravda 2

19. ledna 2014 v 12:55 | Levianth
" Teprve teď to celé zapadá do sebe." Vzdychl Marco a chytil si hlavu do dlaní.
"Co tím myslíš?" chtěla jsem se k němu přivinout a pohladit ho po tváři. Ale raději jsem se ani nehnula, abych ho nevyplašila.
"Enyah, byl jsem vyslán Ragnorem abych tě eliminoval. Jediné, co mi k mému úkolu řekl, bylo to, že jsi nebezpečně posedlá démonem, který si říká Nyat. Že zabiješ po své cestě do Svatyně Zapomnění stovky životů a zničíš chrám v příliš nechvalném městě. A ač je sice tvůj plán na zničení Toera ušlechtilý, pak tvůj neúspěch může rozpoutat válku s Nemrtvými." Mnul si nervózně hlavu a hlas se mu třásl.
"Řekl mi, kde tě mám přepadnout a jakým způsobem. Předvídal i moje cestování s tebou. Dnes, když jsi zbořila ten chrám, tak jsem tě mohl zabít. Opravdu jsem mohl." Podíval se na mě a v očích se mu leskly slzy. Zatřásl hlavou, jako kdyby chtěl všechno vysypat ven. Stiskl rty a přikrčil čelo. Bylo vidět, že to v něm opravdu bojuje.
"Ležela jsi na zemi zcela bezvládná a tvůj černý ochránce byl pryč. Stačilo velice málo a celá tvá výprava by skončila pod ostřím mého meče. Na této cestě za pomstou se ve tvých otisknutých stopách se rozlévá krev a kolem tebe snad tancuje snad sama Átra. A tam v tribunále jsi vypadala, jako by tě na zem poslalo samo peklo. Byla jsi plná nenávisti a byla jsi v tu chvíli pro mne démonem. Myslel jsem, že proto je potřeba tě zabít. Proto tvoji neovladatelnost a možnost ublížit nevinným lidem. Můj vlastní strach mi vštěpoval, že tě bude nutné zabít hned, jak se zbavíš Toera a ty jsi mi dala příležitost to uskutečnit dřív."
Zkameněla jsem. Moje poblouznění po jeho osobě mi zcela zakalilo mozek a já jsem úplně zapomněla na jeho prvotní úkol. Přestala jsem se hlídat a dala jsem si za svá záda mého vlastního potencionálního vraha.
"Jenže jsem to nedokázal udělat. Místo tvé popravy jsem tě vzal do náruče a přinesl sem. Dva dny jsem nespal a skoro nedýchal, abych tě mohl uzdravit. Včera večer mě už musel Nautil vystřídat, protože jsem už nedokázal stát na svých vlastních nohách. Až teď chápu, proč se to všechno mělo stát. Ne kvůli Toerovi, protože ten se může vrátit kdykoliv i bez tvé pomoci, ale kvůli samotnému Ragnarovi a celé radě Osvícených. Přední Mág Světla se bojí tebe a toho, co by se stalo, kdybys vyčistila Svatyni Zapomnění." Po tváři mu stekla slaná slza. Podíval se na mě se slzami v očích a připadal mi, jako by byl malé podvedené dítě.
"Pojď ke mně," zašeptala se jsem a natáhla ruce směrem k němu.
Pomalu a neochotně se ke mně přisunul a bezradně mi položil hlavu na hruď. Objala jsem ho a hladila po vlasech. Na nahou kůži mi dopadly slané slzy. Jeho mužné tělo se zachvělo pod emočním náporem a začal tiše plakat. Chtěla jsem mu říct, že všechno bude dobrý, ale sama jsme tomu dostatečně nevěřila.



Protože když....

14. ledna 2014 v 21:34 | Levianth |  Kousky střípků
Protože když dýcháme, tak do posledního nádechu.
Protože když se díváme, tak než zavřeme oči.
Protože když bojujeme, tak do roztrhání duše.
Protože když chceme, tak najdeme možnosti proč ano.
Protože když žijeme, tak proto, abychom brzo neumřeli.....


Roztrhaná duše

14. ledna 2014 v 12:42 | Levianth |  Kousky střípků
Jako když se Vám thrá hůže na srdci a vy tomu nemůžete zabránit.
Každý nádech bolí a slova zrady se Vám příčí v krku.
Přes slzy nevidíte skutečný svět,
jen rozmazané šmouhy mimulého štěstí.
A přijde Vám to jako nekonečná samota ve věži střežené s drakem,
který Vás možná chrání a možná Vás uzavírá.
Chcete všechen vztek hodit za sebe a hrdě vstanout, ale nemůžete.
Přivázáni hluboko ke své duši se krčíte v přítmí minulosti a obelháváte se.


Bude líp ?