Listopad 2013

Pochmurné ráno

30. listopadu 2013 v 22:12 | Levianth |  Kousky střípků
"Wake me up, when september ends ," začal nemilosrdně zpívat můj budík v telefonu.
Povedlo se mi ten nástroj, který si dovolil mi přerušit sny, nahmatat aniž bych musela otevřít oči. Zmáčkla jsem ukončení a spokojeně ho položila zpět. S chutí jsem se převalila na druhý bok a řekla jsem si, že bych to dnes mohla sabotovat. Na druhou stranu jsem věděla, že za deset minut bude cvrlikat znovu a donutí mě se otočit a nejspíše i vstát. Nezklamal.
Znechuceně jsem otevřela oči a ukončila jeho druhé kolo do-re-mi. Zpoza zatažených žaluzií se mi do pokoje dobývalo chladné ranní světlo. Chvilku jsem se převalovala ve vyhřáté posteli a nakonec po několika vnitřních rozhovorech jsem vstala. Odkopla jsem peřinu do nejzazšího rohu, aby mě nenapadlo se pod ní znovu schovat a sedla jsem si na okraj. Promnula jsem si obličej a malátně jsem se zvedla.

Bylo mi sice přímené teplo, ale těžko se mi dýchalo.Přesunula jsem se k oknu a otevřela jsem jej v pyžamu dokořán. Studený podzimní vzduch se okamžitě dral do vytopené místnosti. Slabé denní světlo se po krůčcích procházelo místností a hledalo věci, které by si s ním hráli se stíny.

Duše

30. listopadu 2013 v 20:52 | Levianth
A duše nebude moci býti vykoupena ze spárů samoty, jež ti byly přichystány. Protože nebude sama chtít. Její černota spalující mysl tě zahřeje, až tě poslední člověk opustí. A ani bible, ten kus papíru nic nezmění, že jsi jiná(ý). Zabreč si a uvolni se. Uvolni tu sílu, tvou nenávist a zlost. Nadechni se zhluboka, protože tohle může být tvůj poslední nádech.
Duše je jen bezcenný vzduch v tvém těle. Neplní plíce vzduchem, není to krev v žilách. Je to jen část myšlenky. Ale pro mocnosti je to pokrm. Cennost, kterou mohou získat jen od tebe. Každý je unikát. A každý na to sere. Je nám to jedno co jsme. Nebo jsi snad přemýšlel(a)? chceš do nebe nebo pekla? Tak, či tak myslím, že to sám(ama) nerozhodneš…..


Povstaň z hrobu

28. listopadu 2013 v 20:49 | Levianth |  Kousky střípků

A až budeš ležet s rukama bez krve s jizvou po žiletce, já přijdu a posbírám tvé tělo, abych splnil tvé poslední přání. Zanesu tě pod měsíc a pohřbím. Bez proslovu k němu jen s tichem večera. Já nezapomenu tvou lehkost, se kterou si milovala tmu v mém srdci. A počkám u tvého hrobu, dokud si nebudu jist, že je čas tě vzbudit. Nejsem tvůj anděl a nespasím tě. Chci jen být u tvého zrození, které je mým dílem. Dal jsem ti kousek sebe, aby se žíly, jež jsi otevřela z krutosti lidí znovu zacelily. Neboj se umřít ve špatném světě. Vezmi jsi tu trochu zapomnění do světlých nocí smrtících výletů. Udělej sama sobě radost, že jsi přežila svou smrt. Modli se k e tmě a žádej ji o shovívavost až budeme spolu lovit. Jako divou zvěř si lidi ochočíme a necháme je pokleknout. Položím ti k nohám celý svět, který ti vnuknul tu myšlenku se zabít. A nebude vykoupení ze spáru naší lásky, tak se stane až ty má lásko vstaneš z hrobu. Z hrobu, který sem ti sám vykopal pro zachování rodu. A moje tma zahalí tvé tělo, aniž by ses styděla za svou bezbrannou nahotu. Slyším smrt tebou procházet a vím, že ti dává novou naději. Vstaň má lásko do měsíční záře jako bytost z pavučin a pírek havranů. Pojď si pro kousek nebe z temných pilířů. Pomohu ti, nezůstaneš sama. Již to nebude, jako když si byla živá.

Ovce

26. listopadu 2013 v 20:47 | Levianth |  Kousky střípků
Není tak jednoduché žít, když na prsou ti leží kámen.
Není ani pěkné, když ti k němu někdo přindává další závaží.
Ale bohužel takový lidé jsou.
Vidí, jak plaveš dole a ještě tě přidupnou.
Dělá jim to snad radost?
Mysli….Jsou to prostě ovce.
Dělají to co ostatní. A nesnaží se žít.
Jen strhávají nás níž, aby byli sami nahoře.
Svazují tě obvazy, aby nebylo tolik vidět tvé krvácení
Nikdy neudělají krok, který by je od ostatních odlišil a proto právě ty a já budeme tem dole SVOBODNÍ.
Ovšem musíš se snažit.
Nekoukat a dělat.
Dělat odlišnosti a vybočit z řady.
Vystoupit z pásu jednolitosti.

Inspirace

24. listopadu 2013 v 20:52 | Levianth |  Zabookmarkováno


Vždycky, když si sednu a chybí mi inspirace, tak si je pustím. Nechám se houpat na vlnách basové linky a zlehka si zpívám text, který je mi povětšinou blízký :)

Cesta

21. listopadu 2013 v 22:10 | Levianth |  Kousky střípků
Stanula jsem na konci jedné ze svých životních cest. Ušla jsem několik set kilometrů absolutní nevědomosti, pár kilometrů psychické rozpolcenosti po poslední kroky sentimentální nestability zakončené tímto rozcestím. Tak jako já teď, má každý možnost volby. Není nikdy dané, která cesta je ta pravá a nikdy není pravidlem, že po ní musíte dojít až do konce svého života. A pokud je vám to vštěpováno, či dokonce omlacováno o hlavu, tak se jedná pouze o předsudek neinformovaného člověka.

Co je vlastně pravda 1

18. listopadu 2013 v 21:58 | Levianth
"Marco?"
"Ne, teď jsem tu já Nautil. Marco šel něco zařídit."
"Hmmm, mohla bych prosím dostat napít? Mám strašnou žízeň."
"Jasně, vydrž chvilku. Budeš pít sama, nebo ti mám pomoct?"
Otevřela jsem po dlouhém spánku oči a rozespale jsem se snažila zachytit Nautilův obličej.
"Zkusím to sama," nadzvedla jsem se a posadila. Marcova snaha a výboné magické schopnosti byly zcela viditelné. Žádná bolest, jen omámené smysly ze spánku. Měla jsem sice pocit, že po mně muselo přeběhnout stádo koní, ale to naštěstí nemohla být pravda.
Nautil se na mne chvilku zamyšleně díval a pak mi vytáhl ke krku spadlou deku. Vůbec jsem si nepamatovala, že by mi při zvedání sklouzla, ale těžko říct v takovém stavu. A i kdyby něco viděl, tak se nemám za co stydět. Vnitřně jsem pokrčila rameny a soustředila jsem se na podávanou láhev.
"Proč jsi to udělala?" vystřelil Nautil otázku.
"A co máš konkrétně na mysli?"
"Proč jsi zničila ten chrám?"
"Byl tam portál pro Nekromacery. Mohli by nás celkem rychle přepadnout ze zálohy a ani bychom to nepostřehli. Na druhou stranu uznávám, že jsem ho zničila i z čisté z nenávisti vůči Toerovi."
"Zajímavé. Hodně lidí tě teď jistě považuje za zachránce a hrdinu. Za svou službu u Run jsem zažil opravdu hodně věcí, ale ještě nikdy jsem neviděl, aby se jedné osobě povedlo zbořit celý chrám. Stačilo zničit portál a lidem nakukat, aby rozložili sochu na kousky. Bylo by to bez práce."
"To ano, ale Toer by nikdy nedostal můj vzkaz."
"A to?"
"Že jsem rozhodnutá ho zničit a vše, co je jeho padne mojí rukou v prach."
"A můžeš mi říct, kdo mu to asi řekne? Když je tohle město plné otroků a jim podobných a sluhové spolu s dalšími jsou buď mrtví, nebo mimo město?"
"O to se nemusíš starat."
"Hele ty jsi dost blázen viď? To ti nic neříká jít tam inkognito a potají? S momentem překvapení?"
"Sám jsi mi řekl, že tam o mně vědí. Tak teď si jsou už jisti a chci, aby se báli a odpočítávali každý den hodiny do mého příchodu."
"Já být Toerem, tak tam nechám pár mameluků a zmizím."
"To je možné, ale on si je jistý, že nemůže umřít. Počká, aby mne mohl vidět umírat."
"Celkem veselé vyhlídky do budoucnosti."
Dostala jsem do sebe několik loků vody a sledovala jsem Nautilovu přísnou tvář.
"Když už hrajeme hru na otázky a odpovědi, tak mi řekni, proč jsi byl zajat v tomhle městě? Celkem daleko od hradu Strakhů a ještě k tomu sám."
"Před několika měsíci jsem sám nebyl. Bohužel větší skupinka Nekromancerů, která se přesouvala ke Svatyni Zapomnění, nás nemile překvapila nepřipravené. Moji přátelé a spolubojovníci padli v tuhém a nevyrovnaném boji. Jen o vlásek jsem unikl smrti. Je pravda, že jsem neměl umírající opustit, ale rozkazy jsou rozkazy. Proto jsem se snažil o útěky a přežití v aréně."
" Neříkej mi, že se Strakhové rozhodli válčit s Nekromancery?!"
"Ne to ne. Nemohu ti říct nic bližšího než to, že by bylo velice moudré počkat do dne Dračího probuzení."
"Do dne Dračího ……tudíž mi neřekneš, co se děje, ale dáš mi přátelskou radu. Jak šlechetné. Pokud mi však neřekneš, co tak tajemného se skrývá pod tímto dnem, tak jen stěží na ten den budu čekat. Víš moc dobře jako já, že by to znamenalo počkat ještě další dva měsíce! A já jsem od Svatyně měsíc cesty. Maximálně měsíc a půl, když budu bloudit."
"Nemůžu a ty jako příslušník řádu bys to mohla pochopit."
"Právě protože jsem příslušník řádu, tak bys mi to říct měl. Jestli mi chceš říct, že je pro tebe Lidský stín jen obyčejná přítěž, pak nepotřebuju už žádný doprovod na mé cestě."
"Enyah!" praštil zlostně do stolu. Bylo vidět, že se docela dost přemáhá. Zvedl se ze židle a přecházel po místnosti jako lapený dravec. Obličej mu brunátněl a jeho vnitřní já ho drželo, aby něco neřekl.
"Řekni mi Nautile, komu bych tvé tajemství asi tak řekla? Marcovi?! Vždyť se mnou cestuje a nemá čas posílat nějaké zprávy."
"Právě že Marcovi! Pokud jsem si dobře všiml, tak nejste zrovna sestra s bratrem! Nepotřebuju, aby to předával na vyšší místa. Moc dobře vím, že je Osvícený. Na jeho rukávu jsou drobné runy, které ho prozrazují. A ty Lidský stín a nepřítel Whalose se s ním navíc přátelíš," poslední slovo řekl se silným podtextem a odporem. Myslel na to, že s ním spím.
"Tenhle Osvícený ti zachránil život. Tvé naduté ego to asi ještě nepochopilo! Udělej nám laskavost a odejdi. Dodělej si ten svůj super tajný úkol od Dračích run a nech nás nepokoji! Nepotřebuju nafoukanou bublinu, která se ani nedokáže dostat z vězení! Měl jsi mou nabídku odmítnout, když jsi tak výborný a neomylný! A než tu zase na mne budeš řvát svoji obhajobu, tak si laskavě připomeň ta slova, která zněla hradem! Já jsem štít a meč nevinných, neustoupím před hrozbami temných stran a budu vždy plně vykonávat své povolání i přes překážky, které mi život přinese!"
"Přestaň! Nemáš nárok tohle požadovat! Jsi jen Stín! Po tvém boku neumřeli ti nejlepší, protože jsi plnila životně důležité rozkazy! Válela sis šunky někde v měkké posteli a jen přemýšlela nad tou svou nesmyslnou sebevražednou misí!"
"A za každým Drakem vyrost stín. Jeho mocná zbraň, když se nepřátelé nedívali."
"Vždyť ani nemáš cejch! Jsi lhářka!"
"A dost! Nenechám se okřikovat někým, jako jsi ty! Já jsem Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium! Lidský stín rodu Strakhů a stoupenec Temných vod! Můj cejch Lidského stínu je na mém krku. Je sice napůl ztracený díky Whalosovým inkvizicím, ale stále ho mám na těle. Zatím co ty ses učil základní techniky přežívání, já už jsem bojovala po boku těch největších a Átra je mi svědkem, že kdyby mne mistr Opertus neposlal sám na moji misi, tak bych byla mnohem lepší než ty!"
Do dveří zrovna vešel Marco a Nautil na mě vyvalil oči. A bylo to. Po několika letech jsem to řekla veřejně. Temné vody byly nejvyhlášenějším guildem v naší zemi. Nikdo nevěděl, kdo k němu patří a dokonce se spekulovalo, jestli vůbec existuje. Avšak při těch nejvyšších ušlechtilých vraždách a politických posunech měli často hlavní slovo. Kdo měl na své straně Temné vody, ten měl jistotu toho, že bude mít pod palcem podsvětí. Patřila jsem sice jen k doručovatelům nemilých zpráv, ale o to víc jsem musela žít mimo hlavní světla a pohybovat se na hraně zákona.
"Nechci žádný vděk nebo protislužbu za záchranu. Buď mi ukážeš cestu ke Svatyni a budeš akceptovat Marca jako sobě rovného, nebo se sbal a odejdi mezi tlusté hradby Strakhů. Marco mi zachránil život i přes své prvotní přesvědčení a nestál v porotě Osvícených, kteří mě nechali potrestat za to, že jsem Lidský stín. Nemám s ním problém, ale s tebou. S člověkem, který je ze stejného hradu a měl by mít v hlavě stejné hodnoty a trochu chladného rozumu."
Nautil mlčel a zarytě se díval do země. Marco se na mě naopak díval s velice zvláštním odrazem v očích. Nevěděla jsem, co si o mně myslí a jestli mě při cestě opustí, když ví, kdo jsem. Byl to přece jen Osvícený a vždycky k nim patřil. Pokud byla pravda, co mi tehdy říkal, tak s námi už i bojoval a Temné vody nepatřili k těm milosrdným.
"Jsem Dračí runa smrti a splatím svoje osvobození doprovodem ke Svatyni Zapomnění Lidskému stínu Enyah. Budu akceptovat Marca jako člověka, ale nejsem mu nikterak zavázán, protože byl Osvícený a vždy bude. Nechť činy v budoucnosti mluví za něj. Půjdu dolů a budu se pomalu připravovat na cestu." Celou dobu se díval do země a nezvedl ani trochu hlavu. Potom se obrátil a odešel pryč.
Čekala jsem, že na mě teď vystartuje Marco a bude vyptávat na věci, které se staly momentálně otazníkem ve vzduchu. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby odešel dolů za Nautilem a poslal by ho do prdele. Nejspíš bych i pochopila nějaký ten řev.
"No, tak to je zajímavý. Ještě něco, co bych měl vědět?" Sedl si opatrně na kraj postele a celou dobu na mě ani nepohlédl.
"Jsem Enyah z rodu Tolkiénů, městem Palacium. Jsem bývalá služebná ve Whalosově chrámu v Palaciu a patřím k Dračím runám jako Lidský stín. Jsem členem Temných vod a můj jediný úkol do budoucnosti je smrt Toera, nebo případné zničení Svatyně Zapomnění. Jsem napůl démon a napůl člověk a umím vyvolávat stínové psy a pohlcovat duše. Je velice malá pravděpodobnost, že cestu se
mnou přežiješ. Nemám přátele, rodinu a ani nikoho blízkého. Ne protože bych nemohla, ale protože nechci. Bojím se, že bych o ně přišla kvůli mému osobnímu boji a zatáhal bych je do nebezpečných věcí. Jsem velice ráda za tvou přítomnost, ale právě protože tě mám ráda, tak se snažím co nejvíce ovládat své city, což přiznávám, že mi úplně nejde. Já se vším všudy jsem viděla umírat tolik mi blízkých lidí, že mám na pokraji puknutí srdce. Nejsem svatá a nikdy nebudu, přeci jen ve mně koluje démonská krev."
Místností se rozlehlo tíživé ticho. Marco se stále zarytě díval na něco strašně zajímavého, co nejspíše ani neexistovalo, ale zcela mu to pomáhalo se na mne nepodívat.
"Marco, nebudu tě přemlouvat a ani se omlouvat. Vím, že je spousta věcí, které jsou v mém životě špatně, ale to patří ke mně. Ale nikdo není bez chyb nebo viny. Velice nerada to připomínám, ale ty sám jsi mě chtěl zabít a pak jsi mě nakonec zachránil ve věži před nemrtvými. Neuznávám Whalosovi kněží a zarputilé stoupence, protože jsem již několikrát byla lidem předhazována jako ten největší kacíř, jelikož jsem se nepoklonila jejich nadutým egům. Whalose jako boha akceptuju stejně jako Átru, která mě provází na cestách. Ale nikdy bych nikoho nezabila jen kvůli tomu, že by si to někdo v jejím jméně přál. Každý člověk, který mne potkal, jako Temnou vodu zaplatil čistě kvůli svým činům na lidech. Každý nepřítel, který se mi postavil, jakožto Lidskému stínu mě chtěl zabít dříve, než mě vůbec znal jako člověka."