Tisíce očí 2

27. října 2013 v 10:34 | Levianth

Poodstoupila jsem několik kroků dozadu. Nevěděla jsem, jestli mám dveře otevřít, nebo nechat to hnusné stvoření za tou bariérou a znovu zavřít zámky a mříže. Z úst mi vyšel povel pro otevření dveří. Nebudu se bát takové maličkosti, když chci zabýt Toera. Nazývat znetvořenou kreaturu maličkostí bylo možná mírně neuvážené.
Do místnosti vběhla dvou metrová hromada rukou a nohou. Její trup byl těžko spatřitelný a malinká hlava mizela ve velkém rozpoložení cizích údú. Loki vyrazil do útoku. Skrz stíny se přiblížil k nestvůře a několikrát jí kousnul. Občas se mu povedlo ukousnout nějakou přebytečnou část těla, která se pak msrkala na podlaze jako čerstvě vylovená ryba.
Mrtvý byl jeho dorážením silně podrážděn a veškerou pozornost upnul na něj. Rozmáchával se a snažil se ho udeřit a odehnat. Vykročila jsem jistým krokem k němu. Několikrát jsem se musela uhnout a poskočit do strany, když se rozpřahoval na Lokiho. Podařilo se mi ho třikrát bodnout hluboko do rosolovitého těla. Vůbec mu to nevadilo. Určitá část rukou se začala ohánět za mým stínem. Dala jsem Lokimu příkaz, aby mi ho otočil zády. Jakmile se mu to povedlo, tak jsem monstru zasadila smrtelnou ránu. Meče mu rozpáraly celou rosolovitou stěnu a z otevřené rány začala padat na zem zkažená krev spolu s vnitřnostmi. Poprvé za svůj život jsem se musela držet, abych do té kaluže nepřihodila své vlastní žaludeční šťávy. Zavčasu jsem uskočila, takže moje oblečení bylo ušetřeno jakéhokoliv smradu. Protože jsem se nedávno umyla a to by mne fakt nasral, kdyby to vypadlo na mě. Pro příště si to budu pamatovat, že to z něho padá, aby nedošlo k nemilé události.
Znechuceně jsem odcházela k východu. Loki poslušně běžel za mnou.
"Už tu nic není?" Kerber zmizel a po několika vteřinách se vrátil. Sednul si klidně na zem a sklonil hlavu.
"Chápu to jako ano, jdeme pryč. Pošlu sem nějaké dobrovolníky, kteří by to mohli zlikvidovat."
U hlavních dveří krypty už stáli první zvědavci, kteří poslouchali ten boj ze zdola. V jejich očích se leskl strach a zároveň oddechnutí. Bylo vidět, že někteří vědí moc dobře, cože se to dole nachází.
"Doporučovala bych tam hodit hořící sud a nechala bych to všechno spálit." Oznámila jsem jim.
"A proč to nezapálíte pekelným ohněm?"
"Protože tyhle nestvůry z pekla přišla můj drahý. A jenom náš lidský oheň je může poslat tam, kam patří. Nebojte, ti dole už dávno nekoušou. A věřte mi, že ignorovat tu kryptu, by se vám mohlo vymstít. Zapalte ji, pokud najdete dost odvahy."
"A proč to neuděláš ty? Jsme jen lidi,"zvýšil vzdorovitě hlas první člověk.
"Protože," nestačila jsem doříct. Loki byl několika skoky u něj a svalil jej na zem, výhružně na něj vrčel a jsem si zcela jista, že naschvál na něj nechal kapat ty zbytky z monstra.
Všichni s křikem a odvoláváním na Whalose utekli. Dva muži sebou pouze cukli a uklonili se.
"Zapálím to, zapálím!!! Slibuju!!!" rozbrečel se opovážlivec.
"Protože, jsou tu takový jako ty. Jsou spokojeni, když se za ně dělají věci. A takové já nemám ráda a nebudu dělat práci za vás a ani pro vás." Zasyčela jsem na něj.A ucítila jsem zápach moči.
"Jdeme, Loki. A ty nezapomeň, co jsi slíbil. Protože ani smrt tě ode mě pak neochrání, rozumíš?"
"A…a…ano," pokýval spěšně hlavou.
Teď už na mém seznamu byla jen jedna věc. Ta první, která mě napadla, když jsem se procházela městem a pro mne také nejdůležitější hned po nakrmení se. Odešla jsem do středu města, kde stál vysoký kruhový chrám. Kdyby byl Whalosův, tak bych jej nechala bez povšimnutí. Avšak tento chrám byl jako jeden z mála zasvěcen lidské bytosti. Tedy lidské. Spíše nemrtvé stvůře, která Átře tahala duše pod nosem, na povrch zemský. A to se mi nelíbilo.
Vešla jsem po schodech dovnitř. Loki si sedl na první schod a čekal. Na hlavních sloupech se třepetala fialová vlajka se zlatými znaky nekromancie. V podloubíčkách byl ten odporný muž vyobrazen, když vyvolával nemrtvé ze země a také v momentě bitvy a jeho vítězství nad Svěcenými. V obrovské kulaté aule bylo hlučné ticho. Jen já a jeho obrovská socha z mramoru. Stál naproti mně a roztahoval své ruce na demonstraci síly a nadvlády. Jeho oči se dívali dolů a na vrcholu jeho magické hole se leskl snad největší drahý kamen, který jsem za svůj život viděla. Z záhybech jeho kamenného roucha se leskly malé kamínky, jež se prolínali s vytesanými nápisy. Byla to nejspíše přesná kopie jeho samotného. Roucho opravdu silně připomínalo řád Nejvyššího Nekromancera. A jeho pohled byl odporný.
Uprostřed kruhové podlahy byl vyvolávací kruh komunikaci s jiným chrámem či svatyní. Podle zaschlých skvrn na podlaze bylo zcela jasné, co je potřeba pro zahájení přenosu.
"Tady si Toere skončil. Tohle je první z mých bitev, které jsem vyhrála. Tímto ti oficiálně vyhlašuji válku. Dokud budu dýchat, tak ti hrozí smrt z mé ruky, tak přísahám!" Řekla jsem rozhodným hlasem do prostoru auly.
Díky malému krmení v kryptě jsem si byla jista dalším krokem.
"Deuera se tekm noju ijk huoper se….," mumlala jsem tiše kouzelnou formuli a rozsvěcené pochodně na stěnách začali zhasínat. Základy se otřásly. První malby v podloubíčkách se začali drolit. Kousek po kousku jeho obrazy mizeli pod tekoucí vodou a rozemletou omítkou. V šeru hlavní síně se rozsvítil drahokam na konci hole. Kruh přede mnou se zazelenal jemným plamenem.
"Troakl di sero bude ti voe tarkw mie voela……," pokračovala jsem v soustředění své síly.
V místnosti začali problikávat pochodně a plamen v kruhu začal sílit.
Malby v aule se začaly také rozpadat. Malé sošky jeho pobočníků a podkněžích pukali a mramor se tříštil o hladkou podlahu.
V kruhu se objevila silueta mladého muže. Nebyl ještě v této místnosti, ale na cestě. Zmateně se otáčel, protože slyšel rámus, ale neviděl, co se děje.
"Tole?!" zvolala mužská silueta.
"Lura de Toer huas kue pare tui vzat mu kale!" Vykřikla jsem poslední slova a vyčerpaně jsem si klekla na zem. Za mými zády se vynořil Loki a stál v bojovém postoji.
Na chvilku se rozhostilo místností ticho. Přenášecí kruh již skoro dokončil transfer. Silueta se změnila v postavu. Vyděšené oči se rozhlížely po spoušti v chrámu. Nakonec dotěkal s pohledem až ke mně.
"Tyyy!!!" Bylo vidět, že by rád zaútočil, ale ještě nemohl.
Náhle soše Toera pukla vedví hlava a prasklina se šířila skrz kámen jako nemoc. Kusy mramoru dopadaly na zem a ničili podlahu. Blýskavé drahokamy padaly do prachu a s největším rachotem se svezla převážná část hlavy dolů a spadla přesně na kruh. Mladý nekromacer v mžiku umřel. Nestihl uskočit, protože v té samé vteřině byl plně přenesen. Jediné, co se z kruhu dostalo, byl silný leketrický výboj, který byl mířen na mě. Loki mne prudce odstrčil a nechal výboj zasáhnout jeho tělo. S pisklavým zvukem se vypařil. Já jsem se narazila na bok o tlustý sloup a zároveň jsem se praštila do hlavy. Tělem mi projela neskutečná bolest. Celá jsem se prohla a volala Lokiho. Nepřiběhl. Pomalu jsem se snažila plazit ven. Moje rychlost šneka mě nejen že štvala, ale hlavně neskutečně bolela. Za mnou se stále rozpadal Toer a sesouval se postupně na podlahu. Prach se mohutně proháněl vzduchem a bylo jasné, že se udusím, než vylezu ven. Omdlela jsem a ponořila jsem se do chlácholivé tmy.
"Enyah?" zavolal na mě Marcův hlas.
"Marco?" pohnula jsem rty bez jediné hlásky.
"Enyah?"
Otevřela jsem oči. Spatřila jsem Marcovu starostlivou tvář. Byla jsem zpět v předchozím domě a ležela jsem v posteli. Bolela snad každá kůstka v těle a špatně se mi dýchalo. Tělo absolutně odmítalo provést jakýkoliv pohyb, který by měl rozsah větší než 3 cm.
"Tebe někam pustit," rýpnul si Marco.
Zavřela jsem oči a vnímala jen tu bolest, co se mi tupě rozlévala z místa na místo. Do nosu mne zašimrala vůně léčivé magie. Vzduch mi mírně zavibroval kolem uší a cítila jsem teplo v hrudi. Marco soustředil svou sílu na moje vyléčení.
Otevřela jsme znovu unaveně oči a dívala jsem se na něj. Měl přivřená víčka a tiše pohyboval rty. Jeho ruka se vznášela těsně nad mou hrudí a ze středu jeho dlaně svítilo drobné modré světlo. Občas jsem sebou škubla a projela mnou vlna intenzivní bolesti. To se mi srovnávaly pochroumané kosti v těle. Samozřejmě by to šlo i pomaleji, přirozeně a bezbolestně, ale to by nás opravdu zdrželo. Marcova léčba dokáže srovnat nejhorší věci a zbytek snad srovná moje démonická část. Hlavně ten prach v plicích by se mohl dostat rychle ven. Marco skončil a láskyplně mne pohladil po vlasech. V očích se mu leskl soucit a lítost.
"Teď tě uspím, aby tvoje tělo mohlo v klidu pracovat," fouknul na mne skořicový prášek a já začala velice rychle usínat, " mám tě rád Enyah." Chtěla jsem mu odpovědět, že ho mám také ráda. Bohužel jsem to již nestihla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama