Říjen 2013

Tisíce očí 2

27. října 2013 v 10:34 | Levianth

Poodstoupila jsem několik kroků dozadu. Nevěděla jsem, jestli mám dveře otevřít, nebo nechat to hnusné stvoření za tou bariérou a znovu zavřít zámky a mříže. Z úst mi vyšel povel pro otevření dveří. Nebudu se bát takové maličkosti, když chci zabýt Toera. Nazývat znetvořenou kreaturu maličkostí bylo možná mírně neuvážené.
Do místnosti vběhla dvou metrová hromada rukou a nohou. Její trup byl těžko spatřitelný a malinká hlava mizela ve velkém rozpoložení cizích údú. Loki vyrazil do útoku. Skrz stíny se přiblížil k nestvůře a několikrát jí kousnul. Občas se mu povedlo ukousnout nějakou přebytečnou část těla, která se pak msrkala na podlaze jako čerstvě vylovená ryba.
Mrtvý byl jeho dorážením silně podrážděn a veškerou pozornost upnul na něj. Rozmáchával se a snažil se ho udeřit a odehnat. Vykročila jsem jistým krokem k němu. Několikrát jsem se musela uhnout a poskočit do strany, když se rozpřahoval na Lokiho. Podařilo se mi ho třikrát bodnout hluboko do rosolovitého těla. Vůbec mu to nevadilo. Určitá část rukou se začala ohánět za mým stínem. Dala jsem Lokimu příkaz, aby mi ho otočil zády. Jakmile se mu to povedlo, tak jsem monstru zasadila smrtelnou ránu. Meče mu rozpáraly celou rosolovitou stěnu a z otevřené rány začala padat na zem zkažená krev spolu s vnitřnostmi. Poprvé za svůj život jsem se musela držet, abych do té kaluže nepřihodila své vlastní žaludeční šťávy. Zavčasu jsem uskočila, takže moje oblečení bylo ušetřeno jakéhokoliv smradu. Protože jsem se nedávno umyla a to by mne fakt nasral, kdyby to vypadlo na mě. Pro příště si to budu pamatovat, že to z něho padá, aby nedošlo k nemilé události.
Znechuceně jsem odcházela k východu. Loki poslušně běžel za mnou.
"Už tu nic není?" Kerber zmizel a po několika vteřinách se vrátil. Sednul si klidně na zem a sklonil hlavu.
"Chápu to jako ano, jdeme pryč. Pošlu sem nějaké dobrovolníky, kteří by to mohli zlikvidovat."
U hlavních dveří krypty už stáli první zvědavci, kteří poslouchali ten boj ze zdola. V jejich očích se leskl strach a zároveň oddechnutí. Bylo vidět, že někteří vědí moc dobře, cože se to dole nachází.
"Doporučovala bych tam hodit hořící sud a nechala bych to všechno spálit." Oznámila jsem jim.
"A proč to nezapálíte pekelným ohněm?"
"Protože tyhle nestvůry z pekla přišla můj drahý. A jenom náš lidský oheň je může poslat tam, kam patří. Nebojte, ti dole už dávno nekoušou. A věřte mi, že ignorovat tu kryptu, by se vám mohlo vymstít. Zapalte ji, pokud najdete dost odvahy."
"A proč to neuděláš ty? Jsme jen lidi,"zvýšil vzdorovitě hlas první člověk.
"Protože," nestačila jsem doříct. Loki byl několika skoky u něj a svalil jej na zem, výhružně na něj vrčel a jsem si zcela jista, že naschvál na něj nechal kapat ty zbytky z monstra.
Všichni s křikem a odvoláváním na Whalose utekli. Dva muži sebou pouze cukli a uklonili se.
"Zapálím to, zapálím!!! Slibuju!!!" rozbrečel se opovážlivec.
"Protože, jsou tu takový jako ty. Jsou spokojeni, když se za ně dělají věci. A takové já nemám ráda a nebudu dělat práci za vás a ani pro vás." Zasyčela jsem na něj.A ucítila jsem zápach moči.
"Jdeme, Loki. A ty nezapomeň, co jsi slíbil. Protože ani smrt tě ode mě pak neochrání, rozumíš?"
"A…a…ano," pokýval spěšně hlavou.
Teď už na mém seznamu byla jen jedna věc. Ta první, která mě napadla, když jsem se procházela městem a pro mne také nejdůležitější hned po nakrmení se. Odešla jsem do středu města, kde stál vysoký kruhový chrám. Kdyby byl Whalosův, tak bych jej nechala bez povšimnutí. Avšak tento chrám byl jako jeden z mála zasvěcen lidské bytosti. Tedy lidské. Spíše nemrtvé stvůře, která Átře tahala duše pod nosem, na povrch zemský. A to se mi nelíbilo.
Vešla jsem po schodech dovnitř. Loki si sedl na první schod a čekal. Na hlavních sloupech se třepetala fialová vlajka se zlatými znaky nekromancie. V podloubíčkách byl ten odporný muž vyobrazen, když vyvolával nemrtvé ze země a také v momentě bitvy a jeho vítězství nad Svěcenými. V obrovské kulaté aule bylo hlučné ticho. Jen já a jeho obrovská socha z mramoru. Stál naproti mně a roztahoval své ruce na demonstraci síly a nadvlády. Jeho oči se dívali dolů a na vrcholu jeho magické hole se leskl snad největší drahý kamen, který jsem za svůj život viděla. Z záhybech jeho kamenného roucha se leskly malé kamínky, jež se prolínali s vytesanými nápisy. Byla to nejspíše přesná kopie jeho samotného. Roucho opravdu silně připomínalo řád Nejvyššího Nekromancera. A jeho pohled byl odporný.
Uprostřed kruhové podlahy byl vyvolávací kruh komunikaci s jiným chrámem či svatyní. Podle zaschlých skvrn na podlaze bylo zcela jasné, co je potřeba pro zahájení přenosu.
"Tady si Toere skončil. Tohle je první z mých bitev, které jsem vyhrála. Tímto ti oficiálně vyhlašuji válku. Dokud budu dýchat, tak ti hrozí smrt z mé ruky, tak přísahám!" Řekla jsem rozhodným hlasem do prostoru auly.
Díky malému krmení v kryptě jsem si byla jista dalším krokem.
"Deuera se tekm noju ijk huoper se….," mumlala jsem tiše kouzelnou formuli a rozsvěcené pochodně na stěnách začali zhasínat. Základy se otřásly. První malby v podloubíčkách se začali drolit. Kousek po kousku jeho obrazy mizeli pod tekoucí vodou a rozemletou omítkou. V šeru hlavní síně se rozsvítil drahokam na konci hole. Kruh přede mnou se zazelenal jemným plamenem.
"Troakl di sero bude ti voe tarkw mie voela……," pokračovala jsem v soustředění své síly.
V místnosti začali problikávat pochodně a plamen v kruhu začal sílit.
Malby v aule se začaly také rozpadat. Malé sošky jeho pobočníků a podkněžích pukali a mramor se tříštil o hladkou podlahu.
V kruhu se objevila silueta mladého muže. Nebyl ještě v této místnosti, ale na cestě. Zmateně se otáčel, protože slyšel rámus, ale neviděl, co se děje.
"Tole?!" zvolala mužská silueta.
"Lura de Toer huas kue pare tui vzat mu kale!" Vykřikla jsem poslední slova a vyčerpaně jsem si klekla na zem. Za mými zády se vynořil Loki a stál v bojovém postoji.
Na chvilku se rozhostilo místností ticho. Přenášecí kruh již skoro dokončil transfer. Silueta se změnila v postavu. Vyděšené oči se rozhlížely po spoušti v chrámu. Nakonec dotěkal s pohledem až ke mně.
"Tyyy!!!" Bylo vidět, že by rád zaútočil, ale ještě nemohl.
Náhle soše Toera pukla vedví hlava a prasklina se šířila skrz kámen jako nemoc. Kusy mramoru dopadaly na zem a ničili podlahu. Blýskavé drahokamy padaly do prachu a s největším rachotem se svezla převážná část hlavy dolů a spadla přesně na kruh. Mladý nekromacer v mžiku umřel. Nestihl uskočit, protože v té samé vteřině byl plně přenesen. Jediné, co se z kruhu dostalo, byl silný leketrický výboj, který byl mířen na mě. Loki mne prudce odstrčil a nechal výboj zasáhnout jeho tělo. S pisklavým zvukem se vypařil. Já jsem se narazila na bok o tlustý sloup a zároveň jsem se praštila do hlavy. Tělem mi projela neskutečná bolest. Celá jsem se prohla a volala Lokiho. Nepřiběhl. Pomalu jsem se snažila plazit ven. Moje rychlost šneka mě nejen že štvala, ale hlavně neskutečně bolela. Za mnou se stále rozpadal Toer a sesouval se postupně na podlahu. Prach se mohutně proháněl vzduchem a bylo jasné, že se udusím, než vylezu ven. Omdlela jsem a ponořila jsem se do chlácholivé tmy.
"Enyah?" zavolal na mě Marcův hlas.
"Marco?" pohnula jsem rty bez jediné hlásky.
"Enyah?"
Otevřela jsem oči. Spatřila jsem Marcovu starostlivou tvář. Byla jsem zpět v předchozím domě a ležela jsem v posteli. Bolela snad každá kůstka v těle a špatně se mi dýchalo. Tělo absolutně odmítalo provést jakýkoliv pohyb, který by měl rozsah větší než 3 cm.
"Tebe někam pustit," rýpnul si Marco.
Zavřela jsem oči a vnímala jen tu bolest, co se mi tupě rozlévala z místa na místo. Do nosu mne zašimrala vůně léčivé magie. Vzduch mi mírně zavibroval kolem uší a cítila jsem teplo v hrudi. Marco soustředil svou sílu na moje vyléčení.
Otevřela jsme znovu unaveně oči a dívala jsem se na něj. Měl přivřená víčka a tiše pohyboval rty. Jeho ruka se vznášela těsně nad mou hrudí a ze středu jeho dlaně svítilo drobné modré světlo. Občas jsem sebou škubla a projela mnou vlna intenzivní bolesti. To se mi srovnávaly pochroumané kosti v těle. Samozřejmě by to šlo i pomaleji, přirozeně a bezbolestně, ale to by nás opravdu zdrželo. Marcova léčba dokáže srovnat nejhorší věci a zbytek snad srovná moje démonická část. Hlavně ten prach v plicích by se mohl dostat rychle ven. Marco skončil a láskyplně mne pohladil po vlasech. V očích se mu leskl soucit a lítost.
"Teď tě uspím, aby tvoje tělo mohlo v klidu pracovat," fouknul na mne skořicový prášek a já začala velice rychle usínat, " mám tě rád Enyah." Chtěla jsem mu odpovědět, že ho mám také ráda. Bohužel jsem to již nestihla.

Tisíce očí

26. října 2013 v 10:23 | Levianth

Byli již velice blízko a rozvířený prach ze země se dal téměř nasát nosem. Náhle se vlna rozčilených lidí zastavila a padla na kolena. Ti odvážnější ještě kousek popoběhli a poté také zvolnili. Marco ucítil za svými zády pomalý pohyb.
Enyah se zvedala ze země a přidržovala si levou rukou svůj jediný oděv, který u sebe měla. Druhou rukou se držela za černou srst mohutného psa.
Kerberovi z nozder ucházel teplý vzduch a z očí mu koukalo samo peklo. Stál tiše a majestátně.

"Naše spása! Náš osvoboditel! Démon, který chrání nevinné!" a podobnými výkřiky se začal plnit vzduch.
"Potřebovala bych se umýt, musím vypadat naprosto otřesně," celé moje tělo bylo od krve a pod pláštěm jsem byla zcela nahá. Sice jsem netušila, proč jsem byla celá nahá a na zemi uprostřed ulice, ale věděla jsem, že to raději ani vědět nechci. Čas s Nyat se evidentně podepsal i v reálném světě.
"Odnesu tě," otočil se Marco a chtěl mě vzít do náruče.
"Ne, Loki mne ponese. Najděte mi prosím nějaký dům, kde bych se mohla umýt a převléci."
Nautil se s Marcem na sebe podívali. Neřekli ani slovo a vyrazili k prvnímu baráku, aby zkontrolovali jeho výbavu.
Několik opovážlivců z řad vypuštěných otroků se přišourali se shrbenými zády až téměř ke mně. Obezřetně sledovali pohyby Lokiho.
"Chceme Vám poděkovat za osvobození," promluvil ten blíž ke mně.
"Osvobodila jsem vás, jelikož nesnáším proradné kupce s bílým masem a nejvíce na světě nesnáším nemrtvé. Nechte si tohle město, nebo odejděte. Věřte, že nekromanceři se teď budou tomuto místu vyhýbat, jako by to bylo to nejposvátnější území v celém kraji. Jistě se sem budou ještě stahovat zbytky překupníků, ale s tím už nemám, co dočinění. Vyberte si sami svůj osud. Ale varuju Vás, čas od času se tu objevím, a jestliže zjistím, že jste se z jejich chyb nepoučily, pak Vás stihne stejný trest."
"Jste opravdu démon?" zašeptala se strachem v hlase přikrčená žena.
"Jsem démon. A každý, kdo o tom pochybuje nechť vystoupí z řady a vyvrátí mou pravost!" Zvolala jsem na zástup otroků vzadu.
"Neměli by být démoni zlý? Jistě v tom je nějaký vrtoch!" Ohradil se jeden z mužů.
"Jsem první svého druhu. Mé jméno bude v řadách zla probouzet strach! Ale nepleťte si mne si božím poslem," odplivla jsem si na demonstraci opovržení, " nesnáším je stejně jako grázly."
"A jaké jméno se snoubí s vaší bytostí?"
"Enyah."
"Našli jsme barák, který je akorát pro nás," vrátil se zpět Nautil. Marco čekal v domě.
"Vyrazíme," pomalu jsem vykročila za Nautilem. Loki pomalu kráčel vedle mě a byl mi oporou. Voněl po síře a pekelném ohni. Jemně jsem se ho držela za černé chlupy a občas jsem ho láskyplně pohladila.
Marco s Nautilem vybrali obyčejný dvoupatrový dům. Druhé patro připadlo mně a spodek hlídali kluci. Před vchodovými dveřmi seděl Loki a hlídal nás všechny. Okolo občas prošli lidé a klaněli se baráku, kde jsme byli. Někteří klukům dolů přinesli jídlo a víno, co našli v ostatních domech. Marco chtěl některým vysvětlit, že nejsou zachránci, ale přes jejich děkování a pusinkování podlahy neměl moc šanci něco říct.
Nejdříve jsem se vydrhla u veliké mísy s mýdlovou vodou. Pak jsem si napustila teplou vodu do dřevěné vany a zalezla jsem do ní až po uši. Celé tělo mi děkovalo a pomalu se uvolňovalo. Vzpomněla jsem si na Nyat a na její živobytí v pekle. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Takže ta moje mučitelka, vražedkyně a nakonec zachránce, je na mě závislá. Faktem je, že bych se nejspíše až sem nikdy bez její pomoci nedostala. Avšak otázka je, jestli bych sem někdy musela cestovat, kdyby se nestala mou součástí. Byla sice ve mně už od malička, ale její přítomnost se projevila až kolem patnácti let. Našeptávala mi různé lumpárny a vždy se mi smála, když mě chytili a dostala jsem výprask.
Nikdy jsem se od matky nedozvěděla, proč ve mně je. Pouze mě varovala, ať to nikdy nikomu neříkám. Prý by mě okamžitě zabili. Což jsem díky několika honům, které byli pořádané na údajné čarodějnice, rychle pochopila.
Matka mne pak vychovávala v duchu Whalosových tradic a jeho učení, tudíž jsem byla silně ovlivněna vírou a názory hlavní matky chrámu se staly mými názory. To období Nyat těžce nesla. Měla jsem z toho noční můry a často se mne snažila přemluvit, abych odtud utekla. Snažila jsem se jí ignorovat a být normální. Vše změnilo v den, kdy se nestala ta tragédie. V den, kdy jsem měla být přijata do řádu, se objevili v chrámu Nekromanceři a pozabíjeli téměř všechny služebné a sloužící. Netuším, jak se matce povedlo mne schovat v tom malém úkrytu pod schody, ale vyšlo jí to. Toer a jeho přisluhovači mne nenašli. Nejvyšší představené, včetně mé matky, odvedli sebou a už je nikdo neviděl. První odvážlivci, kteří se snažili najít přeživší a uklidit mrtvé, mě našli až po dvou dnech. Byla jsem vyčerpaná a na kraji svých sil. Když bylo po všem, tak si mne z chrámu vzali máminy příbuzní. Patřili do spodní chudiny a život u nich byl opravdu o holém přežívání. Nemohu říct, že by se o mě špatně starali, ale můj život nabral zcela jiné obrátky. Musela jsem začít tvrdě pracovat a pomáhat adoptivní rodině, jak jen to šlo. Moji noví dva sourozenci si občas neodpustili poznámku o rozmazlené služce z chrámu. Pouze díky tomuto období jsem popustila Nyat pravomoce a nechala jsem jí mi pomáhat v krizových situacích. Možná se stalo několik věcí, které mě dnes mrzí, avšak i přesto bych je udělala znovu. Vydržela jsem u nich dva roky, než jsem se dozvěděla o Strakhech a bojovníkách Dračích run.
Někdo mi zaklepal na dveře a vytrhnul mne z myšlenek na minulost.
"Ano?"
"Tady Marco, můžu dovnitř?"
"Jistě."
Do pokoje vešel špinavý a velice zamračený. Bylo vidět, že má něco na srdci. Když mě spatřil naloženou ve vaně, tak jeho rázný krok mírně znejistěl.
"Chtěl bych si s tebou promluvit," začal náš rozhovor. V jeho tónu hlasu bylo slyšet, že to bude nejspíše dlouhý rozhovor. A to se mi nelíbilo. Byla jsem unavená a pár minut jsem si chtěla vychutnat klid. Zvolila jsem proto taktiku, která selhávala málo kdy.
"Dobře, ale dřív, než začneme cokoliv řešit, tak bys mohl jít za mnou do vany, co ty na to?"
"Ne, já…..ehm….já se umyju potom," zakroutil hlavou.
"Ale no tak," zvedla jsem se a vylezla opatrně ven. Pomalinku jsem k němu přešla a pohladila jsem ho po tváři. Zachvěl se a ustoupil o krok dozadu.
"Slibuju, že nebudu používat žádné triky. Jenom si tam spolu sedneme a popovídáme si v příjemně teplé vodě. Jsem neskutečně unavená a ráda bych si odpočinula, nebo to probrala ve vaně. Nutit tě nebudu," otočila jsem se a stejně pomalu jsem se vrátila do vany. S tím rozdílem, že jsem se opravdu hodně soustředila na to, abych se nenuceně houpala v bocích.
"Já," vyklouzlo mu vysokým tónem z pusy a viditelně v něm vyhrála ta mužská část, které jsem se líbila.
"Slibuju, že se nebudu dívat, jestli se stydíš," zavřela jsem oči, abych demonstrovala, že to myslím vážně.
K mým uším dolehlo známé šustění sundávajícího se oblečení a o chvilku později seděl u mě.
"Už jsem ti říkal, že tě nemám rád?" zašklebil se a jeho počáteční mračení bylo pryč.
"Ne, ale jsem ráda, že jsi mi to řekl. Budeme tedy rozebírat to, proč jsi přišel?"
"Určitě, ale až za chvilku. Přiznávám se, že mi nejde moc přemýšlet."
"Možná, že to byl i účel. A za odměnu ti s radostí umyju záda, co ty na to?"
"Myslel jsem si to. A umytí zad je velice dobrý nápad," spokojeně se ke mně otočil zády a nechal se čistit houbou na mytí.
O několik hodin později jsme leželi v rozhrabané posteli. Spokojeně jsem se tulila k jeho hrudi a pozorovala jsem, jak jemně oddechuje ve spánku. Na krku mu tiše pulzovala krční tepna a jeho řasy se občas zachvěly, když se snažil zmizet z nějakého snu, jenž mu v hlavě hrál.
Zvedla jsem se a oblékla jsem se do připraveného oblečení. Po dlouhé době jsem opět vklouzla do kůže a mé klasické výstroje. Městské obyčejné ženy bylo až kam, teď je čas být zase starou Enyah. Tedy starou. Musím ještě zařídit pár věcí, než odejdu z tohoto města.
"Ty někam odcházíš?" promluvil napůl ze spaní Marco.
"Jen se dojdu projít a vrátím se. Dnes tu ještě zůstaneme a zítra bychom vyrazili na cestu. Budu opatrná a za chvilku jsem zpět." Vrátila jsem se k němu a políbila jsem ho.
"Já půjdu s tebou," otevřel oči.
"Ne, ty tu zůstaň a naber síly. Potřebuju se jen provětrat a hned jsem tady." Usmála jsem se na něj a vyrazila pryč.
"Kampak?" vybafl na mne Nautil, který seděl v křesle v obývacím pokoji.
"Na procházku přeci." Odpověděla jsem vesele.
"Půjdu s tebou," zvedl se. Byl čistý a oblečený do oblečení, které nejspíše našel v tomto době. Připadal mi trochu směšný, ale zase lepší, než ty otrhané vězeňské kalhoty a nahá hruď.
"Ne, chci jít sama. To samé jsem říkala Marcovi," zakroutila jsem hlavou.
"Jo, to jsem slyšel, co jsi mu povídala," rýpnul si.
"Nikdo tě tu nedrží Nautile. Nejsi mi nic dlužen a já nejsem nic dlužna tobě. Pomohla jsem ti, protože jsi z rodu Strakhů. Tam kam s Marcem jdeme, čeká jen smrt a vidina nenávratna." Otočila jsem se k odchodu.
"Byl jsem u Svatyně. Vím, kudy se tam jde." Vyštěkl náhle Nautil.
"Mám mapu, takže ne děkuji."
"Nemyslím si, že máš mapu z posledních dní. Tvé jméno tě evidentně předchází a Nemrtví již čekají v první linii. Mimo to, jsem šle také podle jedné mapy a málem jsem umřel, protože už dávno neodpovídá terénu, který je tam teď. A možná ti přeci jen alespoň ten doprovod k prvním branám Svatyně dlužím. A sama víš, že Dračí runy smrti své dluhy splácí."
"Uvážím to při své procházce. Zatím je to stále ne. A nepokoušej se mne prosím sledovat. Mám oči všude."
"Jistě."
Vyrazila jsem z baráku ven. Lokiho jsem zatím nechala před dveřmi baráku. Musela jsem přeskákat hromady drobných darů a jídla, které přinesli osvobození lidé. Občas bylo slyšet, jak se hádají, nebo náznaky boje. Ale nic, co by stálo za zasahování. Procházela jsem se ulicemi a sledovala obsazování luxusních vil a malých domků osvobozenými lidmi. Všichni se mi klaněli a vyhýbali. Část žen mi přinesla až podnos jídlo a pití. Jedna z těch mladších mne dokonce poprosila, zda bych jí mohla požehnat dítě. I přes oznámení, že jsem Démon, chtěla malou holčičku požehnat.
"Nikomu nežehnám, nikoho neochraňuji. Jste lidé a máte svou vůli i sílu věci měnit. Jediné, co pro ni mohu udělat, je popřát štěstí a sílu do života. A v tom případě jí přeji, aby měla štěstí ve svém životě a aby jej žila spravedlivě a co nejčistěji."
"Děkuji paní Enyah," uklonila se až k zemi a zmizela pryč.
Své kroky jsem namířila k žalářům a propustila poslední vezněné. Došla jsem až ke kryptě, kde byla cítit nemrtvá těla.
"Vrrrrrr," s rychlostí mé myšlenky se vedle mě ze stínu vynořil Loki a hladově vrčel na dveře krypty.
"Neříkej mi, že máš ještě hlad. Já už jsem docela plná." Loki se na mě tázavě podíval a pak se znovu s vrčením otočil na dveře.
Otevřela jsem dveře a pohlédla na prudké schody dolů. Na první část dopadlo světlo zpoza mých zad. Zbytek byl zahalen do černé temnoty a hnilobného zápachu smrti.
"Ruut oha," zašeptala jsem pokyn pro zapálení nejbližších pochodní. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a pomalu jsem scházela po schodech dolů. V rukách se mi zhmotnily ostré čepele kované v pekelném ohni. Loki šel obezřetně přede mnou a bylo na něm vidět, že přesně ví, kde ty hrůzy ze záhrobí budou.
"Ruut oha," osvětlila jsem si poslední patro schodů a část podzemní síně. Ztuchlý vzduch se mírně pohnul s příchodem čerstvého a začal se pohybovat sem a tam. V určitých místech teď se dalo dýchat a místy by člověk zvracel. V povzdálí se za mřížemi zvedali polorozpadlé mrtvoly. Některé už stály u mříží a nehlasně vzdychaly a otevírali pusu. Pár jich naprázdno zacvakalo a hladově mě pozorovali.
"Večeře se už vzbudila, tak prosím Loki," vybídla jsem svého čtyřnohého přítele. Nečekal ani minutu. Vpil se do tmy a začal odkusovat zmateným mrtvolám části těl. Občas se v matném světle zatřepotala jeho hlava a žahnuly oči, ale převážně byl slyšet mlaskavý zvuk kombinovaný s křupáním a úděsným křikem bezrtých příšer.
Po několika minutách honosné večeře se ke mně vrátil a olíznul si krvavou pusu.
" Tak to bychom měli," pohladila jsem ho a otočila se k odchodu.
"Vrrrrr," začal vrčet Loki a pomalu postupoval k levé straně mříží.
"Myslela jsem, že jsi je všechny zabil. Nemám chuť se s nikým patlat. Dodělej ho."
"Haf, haf," začal prudce štěkat a ustupoval dozadu. Skrz obnažené zuby mu tekly krvavé sliny.
"Ruut oha," přikázala jsem světlům na levé straně. V celách se nic nehýbalo. Ale uprostřed nich byl malý průchod ke kovaným dveřím. Měli na sobě pět mohutných zámků a dvě mříže navíc.
"Takže tu je ještě něco navíc. Teď nevím, jestli jsem sem chtěla vlastně chodit." Ušklíbla jsem se a přešla k zapečetěným dveřím.
"Doge jih mor," otevřela jsem mříže a s dalším příkazem odpadli i zámky. Loki už nestál v první řadě, ale obezřetně stál za mnou a byl přikrčen s maximálně naježeným zátylkem.
"Mám pocit, že mi chceš naznačit, že to nebude obyčejná mrtvola……," větu jsem už nedokončila. Do dveří prudce něco narazilo a první kování na nich popraskalo.
"Auuuuuuuuaaaahhhhhhhhhhhuhuuuuhaaaa!!" zařvalo něco nelidsky.

Fénixovo srdce

3. října 2013 v 22:22 | Levianth |  Kousky střípků
Mé srdce vzplanulo nesmírným smutkem. Plameny sžíravého pocitu prohry mě ve vnitř upalovaly za živa. Každý nádech rozdmýchal oheň víc a víc. Jako bych přihazovala dříví do malého ohínku, z kterého se pomalu stávala vatra. V koutcích mých očí se objevily slzy. Snad pro uhašení a uklidnění mého srdce. Pramínky slané vody mi stékali po tvářích a kapaly na malého plyšového psíka. Jeho plyš byla mokrá, jako bych jej právě vytáhla z pračky. Až takovou škodu dokázal udělat můj smutek.
Přistihla jsem se, že už hodinu koukám na malou prasklinku ve zdi a snažím se ji neexistující silou rozšířit, nebo dokonce scelit. Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Neviditelná síla mne držela pevně přimknutou k měkké peřině, do které jsem byla zachumlaná. Ledabyle jsem z okraje postele shodila na zem prázdné obaly od čokoládových tyčinek.
Jak mi to mohl udělat? Proč mě vlastně tak dlouho balamutil? Opravdu jsem tak špatné děvče?
Další tok myšlenek přerušil mocný vzlyk. Pohotově jsem nahmatala balení kapesníčků a začala smrkat.
V playlistu naskočila další písnička a na mých tvářích se objevila další slaná kapka. S absolutně prázdnou hlavou jsem hladila konečky roztřepené plyše a potichu jsem si zpívala úryvky smutného textu.