Živá Dračí runa Smrti 2

29. září 2013 v 22:11 | Levianth
"Démonika je cítit pouze Vyšším mágům. A má reakce byla v souladu s pravidly. Jestliže je použito pomocné kouzlo,může být přivoláno i z oponentovi strany. Nemám chuť a ani čas se s Vámi hádat o něčem, čemu nerozumíte. Byla použita démonika a já chci zdroj tohoto kouzla, aby se přiznal, nebo vězen umře." Varoval Toer Lukiase a zároveň i nepřímo mne.
"Tohle je moje město Tole a moje zákony! Rozhodně nikdo nebude zabíjet vězně, odveďte ho! A tribunu nikdo neopustí, dokud se nenajde náš podezřelý."
"Nikam nepůjde! Naše lordstvo Vaši krysí díru dotuje, takže tu mám poslední slovo. Buď jeho život, nebo chci toho, kdo to způsobil," zamračil se Nekromancer. Lukias nařídil zvednout mříž a odvést vězně.To byl rozhodující moment. Buď ho zachrání, nebo se prozradí. A její hrdost jí nedovolila porušit dané slovo Dračí Runě Smrti.
Enyah náhle věděla, co dělat. Napadla ji jen jediná věc, kterou se rozhodla provést. V hlavě se soustředila na pořádnou armádu kerberů. Tiše zašeptala démonický rozkaz a byla připravena se bránit a bojovat do posledního dechu. Za jejími zády se v jejím stínu zhmotnilo dvacet hladových kerberů. Jakmile se jejich tlapy dotkly mramorované podlahy, tak vyrazili zabíjet. Lukias vytáhl meč a začal se bránit. Avšak každý druhý žoldéř podlehl démonickým psům. Kaluže krve vytvářely abstraktní obrazce na podlaze a na stěnách okolo Enyah. Několik silných pruhů ocáklo Enyah a tmavý mrak kolem ní ještě víc zhoustnul. Marco se vpletl mezi kerbery a chránil Enyah před útoky lučištníků. Necromancer se na chvilku zarazil a poté začal do vzduchu odříkávat mrtvou magii a vdechoval život mrtvým mužům. Pro další vlnu psů jsem pohltila poletující duše a přišeptala slova pro zuřivost a peklo. Z poza mého stínu vystoupilo dalších dvacet malých kerberů a jeden dvoumetrový. Měl ohnivé oči a z nozder mu na zem kapala černá krev. Vpil se do stínu stojanu, který stál u mého boku a pomalu se přesouval ze stínu do stínu. Směřoval k Tolovi. Ten vyvolával mrtvé jako vzteklý a snažil se přitom odrážet útoky mých malých věrných služebníků. Nautil se dal do pohybu. Vyrazil k pootevřené bráně a probíjel se skrz stráže, které ho chtěli zabít. Probojovával se spodní částí kolosea, kde pobíhali křičící lidé a polomrtvý zombíci. Část honosně oblečených kupců byla v rozích okusována. Nastal absolutní chaos. Temné stíny trhali vše, na co přišli a přitom nejvíce trestali nepokojné mrtvoly.
Marco bleskovými výboji paralyzoval střílející lučištníky a odrážel nahodilé útoky vyděšených mužů. Celou dobu pozoroval Enyah, jak stojí uprostřed balkónu a nepřítomně mumlá slova. Kolem ní se s každým zabitým rozpínal do větší dálky temný pohybující se stín. V pravidelných intervalech od ní vybíhali malý kerberové a při každé páté vlně se vynořila pekelná bestie, která naháněla hrůzu i jemu. Vůbec nechápal ten masakr, který vyvolala. Přece si něco slíbili! Počítal s tím, že budou muset zabít pár neřádů, ale vyplenit celé město? Z toho ho nejvíce mrazilo.
"Enyah! Nesmíš zabít nevinné! Zastav ten masakr!" zakřičel Marco. Kerberové v jeho blízkosti strhnuli a pohlédli na něj. Někteří z nich vrčeli a cenili na něj ostře nabroušené zuby.
"Toe des baset, necro mi dal," zaskřehotala jsem rozkaz pro mé miláčky. Psi se rozběhli do stran a zmizeli ze stadionu, který byl již bez živé duše.
Marco slyšel z útrob budovy, jak psi trhají nemrtvé na malé kousky. Pomalu přistoupil k Enyah a pohlédl jí do očí. Byli zakalené a plné krvavých žilek. Měla do široka otevřenou pusu a pohlcovala zatracené duše. Vlasy jí pomalu poletovaly ve vzduchu a na první pohled to vypadalo, jako když se kolem ní zpomalil čas. Oblečení se jí na těle úplně rozpadlo. Stála tam zcela nahá pouze v obklopení černé mlhy, jež jí hladila tělo jako milenku. Bál se jí. Poprvé od věže spatřil tu pravou podstatu její mrtvé démonky. Malá zvířátka byla jen přesnídávkou oproti tomuto stadionu.
Toel se obklopil mrtvými a nechal je zápasit s velkými Kerbery.
"Vzdej se démonovo dítko, nemáš šanci proti vyššímu kněžímu Nekromancie Tolovi! Když se vydáš, tak ti ponechám tvou služebnou a nezabiju tě!" zakřičel Tolo
"Dues ti vaum, dnes umřeš a tvá duše mě nakrmí, juep kur necro mi dal Tolo!" Vysmála jsem se jeho nadutosti. Nikdo nebude rozkazovat mě a mé síle. Proto jsem tu, aby Nekromanceři umřeli. Pokud možno do jednoho.
Na balkon vtrhl Nautil s mečem v ruce.
"Co to kurva je?!" zarazil se hned ve dveřích. Měl v tváři chlístance krve a jeho oblečení bylo značně potrhané.
"Jsem Marco, její přítel a tohle je Enyah. Tedy spíše promítnutí mrtvé démonky v jejím lidském těle," povzdechl si Marco a dlouze sledoval její tělo.
"Vůbec nevím, co tu meleš! Všichni jsou snad mrtví! Viděl jsem spoustu městských kupců a podobné pakáže, jak jsou roztrhaní těma kouřovýma psama a pak začali vstávat ze země a vrhali se na ty démony a pak na ostatní živé. Hotový masakr! Kdyby mi nezachránila život, tak bych jí tu zabil!" křičel napůl Nautil. Přecházel sem a tam jako hladový lev a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.
Udělala jsem krok dopředu a zmizela jsem v chuchvalci černého mraku. Byla jsem plná energie z duší, že jsem ji přesměrovala do portálu pro překlenutí vzdálenosti k mému nepříteli. Umře za svou opovážlivost.
"Enyah!" vykřikl Marco a Nautil tasil meč.
Vstupovala jsem ze stínu do stínu. Bylo to jako v mlžném oparu, kde na konci byl světlý konec. Chvilku se mi motala hlava a chtěla jsem vystoupit v příští zastávce, ale nakonec jsem stanula těsně za Tolovými zády. Poháněla mě zloba a nenávist vůči němu. Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že jej odněkud znám. Jeho tvář jsem jistě už jednou v životě viděla, ale kde?
"Ty odpade pekla!" zaklel Tolo a vytáhl malý obětní nůž.
"Diea de rove,"(dej mi duši) usmála jsem se velice děsivě. V rukách mi vyrostli dlouhé meče z černé oceli. Jejich povrch se jemně leskl ve slunečním světle. Udělala jsem několik svižných kroků a usekla jsem Tolovi hlavu. Neměl žádnou šanci, hlavně s tou jeho malou dýkou. Jakmile na mne dopadli první kapky z jeho rudé tekutiny, tak svolávala své kerbery. Nebyli již zapotřebí a nebála jsem se, že by na nás chtěl ještě někdo útočit, tedy jestli ještě někdo zbyl. Věděla jsem, že jsem jim nedovolila trhat lidi v klecích a jakéhokoliv člověka, jenž nepatřil do tohoto města. Protože jsem nechtěla duše otroků, ale těch, kteří je zde vlastnili anebo je prodávali. Krev z jeho těla mi potřísnila celé tělo. Poslední psi vbíhali do mé temnoty a já pohltila Tolovu duši. Byla největší ze všech, které jsem měla tu čest pozřít. Nejdříve mi strašně chutnala, ale potom jsem měla pocit, jako by mi někdo trhal vnitřnosti. Omdlela jsem. Jeho duše byla stará a plná strašlivých zločinů.
"Nyat," vydechla jsem.
Marco spatřil, jak Enyah spadla k zemi. Seběhl dolů do chodeb a proplétal se uličkami k druhému balkónu. Po cestě nejednou počítal do deseti a přemáhal se, aby se nepozvracel. Všude kolem něj byla jatka. Kusy těl a neskutečná spoušť. Párkrát se i přistihl, že šlápl do vnitřností, protože takový čvachtavý zvuk mohla vydat jen jedna věc. Slyšel za sebou druhé kroky. Nautil běžel za ním. Bylo slyšet, jak se přemáhá stejně jako on.
Enyah ležela nahá v krvavé kaluži vedle mrtvého Tola. Vypadala zcela bezbranně a přitom z ní oba dva měli strach a respekt. Marco vytáhl ze svého bezedného vaku velký plášť a podal jej Nautilovi. Vytáhl ji z rubínové kaluže a s pomocí Nautila ji pak opatrně zabalili do pláště. Vzal ji do náruče. Společně s Nautilem, který byl ve střehu, aby je mohl bránit, vyrazili do nejbližšího baráku, aby ji mohli umýt a položit do postele.
Teprve teď Marco pochopil, proč jí měl zabít. Vypadala jako démoni, kteří byli vyobrazováni ve svatých knihách. Byla nebezpečná. Nejen světu, ale i sobě. Bylo vidět, že nad svou silou nemá kontrolu a každé krmení se může změnit v masakr. Bude muset splnit svůj úděl hned, jak zabije Toera. Pak by mohla být opravdovým problémem pro celý svět. V hlavě se začal probouzet ten malý zamilovaný hlásek, který mu to všechno vymlouval a ospravedlňoval mu její počínání.
V okolí kolosea bylo absolutní ticho. Kam až oko dohlédlo, bylo možno spatřit mrtvá těla obyvatel tohoto prokletého města.
Z ulice napravo se náhle vynořil dav rozlícených otroků, kteří okrádali mrtvé a brali si z domů, co se jim líbilo. Když spatřili vycházející trojici z kolosea, tak se na ně s křikem rozeběhli. Někteří jen s hrozící pěstí a někteří měli již nakradeny meče od mrtvých stráží.
"Tak to jsme v prdeli…polož jí a připrav se, bez boje nás rozhodně nedostanou, " zaskučel Nautil a čekal, až se ta masa naštvaných otroků přivlní k nim. Marco položil Enyah na zem a připravoval si v hlavě útočné rozkazy.

= Ležela jsem v měkké teplé posteli. Oblečená do nejjemnějšího hedvábí v podobě krátké noční košilky. Posadila jsem se na okraj a jemné šustění prozradilo saténové povlečení. Lesklo se jako stříbrné doly v měsíčním světle. V malém černě vymalovaném kruhovém pokoji nebylo nic než postel, ve které jsem ležela. Zvedla jsem se a přešla k jednomu ze tří vysokých oken. Roztáhla jsem těžké temně rudé závěsy a pohlédla z okna ven. Musela jsem být v nějaké velice vysoké budově, protože jsem se dívala příkře dolů, kde byly prapodivně zkroucené domečky. V dálce svítilo tlumené Okrové slunce. Nebylo žluté, ale okrové. Veškerý prostor venku byl vyplněn touto divnou barvou a místy v prostranství se k zemi snášely malé černé kousky něčeho neurčitého.
Nejvíce na tom bylo zvláštní, že mi to všechno připadalo velice blízké a známé. Jako bych tu žila roky a bylo to mým domovem. Ale byla jsem si jista, že jsem zde nikdy nebyla. Kolem mého nosu se protáhla sladká vůně pokušení.
"Enyah," oslovila mne sladký hlas tiše.
"Nyat?!" prudce jsem se otočila a hledala mojí sukubu. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky. Má mrtvá démonka!
Stála u jednoho z vyřezávaných sloupů postele. Rukou hladila vystouplé lístky na dřevě. Její ladná postava byla zahalena do bílého nadýchaného županu. Fialové vlasy ji sahaly do půli těla a byli na nich zřejmé kapky vody. Kde se v pekle vzala voda?
"Myslela jsem, že jsi mrtvá!" Vykřikla jsem rozrušeně a do očí se mi začali drát slzy. Zaťala jsem pěsti a chtěla jsem ji uhodit. Chtěla jsem, aby věděla jaká bolest ve mně je.
"Ne, pouze jsem se vrátila zpět do svého domova. Nesmím na povrch několik dlouhých století, ale jednou se tam zase vydám. Ale je vidět, že ti opravdu chybím. Nedokážeš beze mě žít maličká?" usmála se a v modrých očích jí zajiskřilo.
"Žije se mi bez tebe skvěle, abys věděla," zamračila jsem se a vzdorovitě jsem se podívala z okna.
"Zvláštní, než ses objevila u mne, tak jsem slyšela své jméno," pomalu ke mně kráčela a vlnila se jako had. Na tváři se jí otiskl spokojený úsměv spojený s kapkou šibalství.
"To bylo ze zlosti. Stala se ze mě odporná bytost! Jsem napůl démon a ještě vysávám z bytostí duše!"
"Řekni mi, opravdu je ti líto lidí tom městě? Moji miláčkové trhali pouze zkažené a prohnilé lidi. A nejdůležitější je, že umřela ta bezdechá kreatura jménem Tol. Je tam nahoře o jednoho okradače duší míň," pohladila mě po nahé kůži svou rukou. Odtáhla jsem se od ní a přitiskla se víc k oknu. Ne, protože by mi byla odporná, nebo bych ji snad nenáviděla, ale bála jsem se toho příjemného pocitu, který se mi pomalu rozléval v hrudi.
"Proč jsi mi vlastně dala svoje umění ?" dívala jsem se jí přímo do těch nebeských očí.
"Protože jsem myslela, že se rozplynu a nevrátím se sem. Bohužel jsem ti dala značnou část svého já a tady dole jsem teď to nejnižší stvoření. Takže nechci slyšet žádné výčitky. Měla bys mi být vděčná. Moje síla tě udržela naživu a ty teď můžeš do chrámu Zapomnění klidně nastoupit se silnou armádou nočních psů. Tudíž se spíše nabízí otázka, co mi za to můžeš dát?"pohladila mě něžně po tváři.
"Pokud vím, tak jsem bych umřela jen kvůli tobě. To ty jsi mne posedla a schovávala ses před ní. A možná jen díky mě tu teď stojíš a nejsi jen kus vzduchu," stáhla jsem jí ruku dolů a vyzývavě jsem se k ní naklonila.
Místnost se zaplnila cinkavým zvukem jejího smíchu.
"To se mi líbí, vyrostla jsi!" otočila se a přecházela pomalu po pokoji.
"Čekala bych, že tě tu roztrhají, nebo budeš někde přikládat pod kotlíky," rýpla jsem si. Cítila jsem se v právu a chtěla jsem jí její rýpavost a samozřejmost vrátit.
"Pche, nejsem žádná sprostá sukuba nízkého stupně! Je pravda, že jsem si musela svoje vytrpět a můj pán mi to dal značně sežrat," její vlasy náhle rozvlnily a stoupla z nich pára, " ale dokud budeš do pekla vracet ukradené duše a zabiješ dostatečné množství nemrtvých, tak já budu v suchu. A když se ti podaří zabít i Toera," odmlčela se a vlasy jí opět padly na župan.
"Co? Tak co?"
"To ti řeknu, až bude čas. Budu tě sledovat má drahá. Víc než předtím, to mi věř. Prozatím tě smím navštívit jen, když se ti povede podobný úlovek jako je Tol."
"Takže na mně závisí tvé živobytí v pekle?"
"Jak se opovažuješ!" vykřikla podrážděně. Potom se párkrát nadechla a bylo vidět, že přemýšlí.
"Ano," řekla prostě. Bez emocí a očekávala můj posměch.
"Dobře budu se snažit, aby ses měla dobře," přikývla jsem. Přece jen ji mám ráda. Ať je sebevíc pekelná.
"Dám ti Lokiho. Druhého hlídače mých dveří. Bude ti věrně složit a nespustí z tebe oči. I když jej neuvidíš, tak vždy bude schován v nejbližším stínu. Stačí zašeptat jeho jméno v hlavě a on k tobě přiběhne. Tím jsme prozatím vyrovnány."
Okolí se začalo rozmazávat. Její postava mizela jako pára v lese.
"Nyat!" rozběhla jsem se k ní, abych ji mohla obejmout.
"Jsem tebou!" dolehl ke mně její vzdálený hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 2. října 2013 v 16:19 | Reagovat

Děkuji ti za pochvalu. To potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama