Vesnice Ztracených osadníků

19. srpna 2013 v 15:13 | Levianth |  Poslední z ostrovů
Stála na okraji vysokého útesu. Tisíce metrů pod ní se rozbíjelo moře o okraje šedivé skály. Letní tráva jí šimrala kotníky v každém silnějším záchvěvu větru. Poslední paprsky slunce jí hladily po tváři. Drobné ruce měla pevně zatnuté v pěst. Oči jí těkaly po horizontu a v jemné tváři se jí odrážel neklid.
"Já se o to neprosila!!!" vykřikla rozzlobeně do prázdného prostoru.
Dnes za ní přišel stařešina a sdělil jí, že je čas k jejímu postupu ve společnosti. Chtěl ji zasvětit chrámu Yioldy. Měla se stát další šamankou kmene Yiol. Odevzdat celý svůj život a své vědomosti pouze modle z kamene. Věděla moc dobře, že už nebude moci vyběhnout s bratrem na lov lišek, žádné koupání v modré laguně a průzkumné cesty ke středu ostrova. Každý den se bude muset modlit, učit a pomáhat všem starším v komunitě.
Sebrala zlostně ze země malý kulatý kámen a hodila ho do nekonečného moře. Udělala tak ještě s dalšími, ale necítila žádnou úlevu. Ramena povolila a její drobné pružné tělo se zhroutilo do smaragdové trávy. Slzy jí z tváře spadávaly podél útesu a spojovaly se se slanou vodou.
"Nesnáším tě Yioldo!! Nechci být nějakou hloupou šamankou, která nemá vlastní život!!!" volala hlasitě k nebi.
"Nechci….nechci….," sklonila se a šeptala do trávy.¨
Azurově modré oči jí zarudly. Mnula si je rukama a na tváři jí zůstávaly stopy od špíny. Brečela dlouho a spílala na celý svět. Až po hodině jí ukonejšili vysílení a spánek . Schoulila se kousek od okraje pod suchý roztřepený strom.
Zatím co spala, tak se nejspíše Yiolda, nebo prostě osud postaraly o její problém.
Na tvář jí spadl jeden z posledních lístku, jež se držely na některých zkroucených větvích. Otevřela oči a chvilku přemýšlela, kde to vlastně je. Vzpomněla si na včerejší večer díky šumění vody dole pod skalisky. Slunce se ještě napůl schovávalo za vodou.
Posadila se a protáhla své rozlámané a ztuhlé tělo. I přes tvrdý spánek se cítila strašně vyčerpaně. V zákoutí jejího probouzejícího se mozku se jí vynořil ten ošklivý problém, kvůli kterému skončila tady. Chtěla utéct, ale věděla, že by její matce prasklo srdce žalem a otec by jí to dával za vinu do konce života. Řekla si, že bude prostě sabotovat učení a kmen se nad ní smiluje a dá jí něco obyčejnější. Klidně sběrače potravin, alespoň bude moci mít volno a užívat si života, než se stane ženou. Otřásla se zimou. Její oblek z tygří kůže jí příliš v noci nezahřál a teď byla prokřehlá.
Klidnější než předešlý večer se vracela po vyšlapané cestičce zpět do vesnice.
Něco bylo velice zvláštní. Na políčkách a na krajích lesa se nepohybovali ranní sběrači a nepotkala jediného lovce, který by mířil do lesů na průzkum. Ani pasáček malých strobíků nebyl nikde poblíž. A že ty malé chlupaté zelenožravce je slyšet občas na míle daleko. Zvlášť, když mají období říje.
Lyliena se dala do běhu. Vůbec se jí ta situace nelíbila. Tohle se stává jen jednou za několik let a pokaždé je to jen díky velice závažnému důvodu. Doufala, že ten důvod není ona. To by byl veliký malér a už by se nikdy nemusela stát ničím, jen výlukou kmene za neposlušnost. Pokud by se náčelník špatně vyspal. To by bylo ještě horší než chrám.
Už byla na kraji své rodné vsi, když si všimla, že nikde nikdo není. Po zemi se válely prázdné nádoby sběračů, místy leželi luky se šípy ašak nejvíce ji znepokojovala ta hluboká táhnoucí se rýha v půdě, která se táhla napříč vesnicí. Ve směru, kam nejspíše ta věc šla, byli rozbořené baráky a zbytky trosek se táhli k džungli jejíž stromy nejevili žádné známky újmy.
"Mami!!!!Toe!!!Pao!!!Nedear!!!Tati!!!!" volala zoufale a prohledávala prázdné budovy. Vběhla i do chrámu, kam mají normální lidé zákaz, pokud nejsou vyloženě pozváni. Bohužel ani tam se nikdo nenacházel. Před vstupem do chrámu se válela zaprášená slavnostní čepice velešamana.
Doběhla do jejich chýše. Modlila se, aby tam byla její rodina schovaná a čekala na její návrat. Ve vnitř seděl tiše v kleci papoušek Pao. Nejevil žádné rozčilení, nebo že by byl nějak rozrušen. Nikdo jiný tam nebyl.
"Pao, kde je maminka?!A Otec?!" zatřásla nepříčetně klecí, " kde jsou!! Řekni mi to!!"
"Pao keksík! Pao keksík!" zakřičel papoušek a zamával nespokojeně křídly.
"Já ti prdím na keksíky! Kde jsou všichni….bože…. zbyl my jen hloupej papoušek!!" křičela Lylien na Paoa. Nejraději by práskla klecí o zem. Byla si vědoma, že je to jen papoušek a že jí nic nepoví, ale ta bezmoc a nevědomost, kam všichni odešli, jí zcela pohltili.
"Lylien?!" ozval se velice tlumený hlásek pod prkny domu.
"Nedear?!" podívala se na podlahu.
"Lylien!!! Dostaň mě ven! Je tu strašná tma a bojím se!" Odpověděl jí tlumeně Nedear.
"Ale já nevím jak?!"
Rodiče jí sice vždycky strašili s tím, že jí zavřou do kobky pod barák a že jí tam sní temný muž, ale nikdy to nesplnili. Časem na kobku zapomněla úplně anebo s ní zlobila nevlastního bratra Nedeara.
"Temný muž….," zašeptala zděšeně. To by ještě scházelo, aby ho snědl, když ho zrovna našla. Zběsile pobíhala přes místnost a hledala nějaká dvířka nebo poklop. Odházela z podlahy okrasné deky a odtáhla veškerý nábytek, na který měla sílu.
"Kudy jsi se tam dostal Nedeare?!" lehla si k podlaze a volala silně do dřeva.
"Skříň! Otevři skříň!"
Přeběhla bosýma nohama ke skříni s oblečením. Vše bylo na svém místě, ale ne tak vyrovnané, jak to dělala mamka. Zašmátrala na zadní stranu. Nic. Vyházela oblečení na zem a i všechnu nahromaděnou kůži. Vpravo dole byl malinký kus provázku. Zatáhla za něj a zadní část skříně se otevřela.
"Vidím světlo Lyli! Jdu za ním," zaskřehotal bratr pod dřevem. Uslyšela dupot malých nožek.
"ÁAAAAAA!!!!" zakřičel náhle a uslyšela rychlý krok a zvuky zápasu.
"Nedeare!!!!" zděsila se. Temný muž ho našel!
"Nesnáším ty malé myši!" jeho drobná hlava vykoukla ze spod nově otevřeného otvoru.
Lylien mu dala pohlavek a pak ho obejmula. Přitiskla ho pevně k sobě, jako by to mělo být naposled.
"Kde je máma a otec?!! Co se stalo, kde jsou všichni?" odstrčila ho roztěkaně od sebe a čekala, že jí všechno vysvětlí.
"Já nevím," vzlyknul Nedear , " já jsem si hrál s klukama venku a najednou mě mamka popadla do náruče a odnesla mě sem. Říkala, že mám být ticho jako myška a počkat, než se vrátí. Pak jsem slyšel jen křik a podivné hvízdání. Strašně jsem se bál. Musel jsem tam být celou noc, protože jsem tam seděl strašně dlouho. Párkrát jsem se dovážil zavolat maminku, ale nikdo se mi neozýval. Až ty teď. Kde jsi vlastně byla?!"
"Já jsem včera usla na útesu a chtěla jsem se vrátit včas, aby mě nehledali," posadila se na podlahu , "venku je strašný nepořádek. Všechno je zpřeházené, některé domy jsou zbořené. Nikoho jsem kromě tebe nenašla."
"Počkej, jako nikoho?! Chceš mi říct, že je mamka s tátou pryč?! Nevěřím ti!!" zvedl se prudce a vyběhl ven. Slyšela, jak se snažil přes vzlyky volat ztracené rodiče. Vyšla zkroušeně ven a sledovala ubrečeného pobíhajícího bratra. Do očí se jí také pomalu vkrádaly slané slzy.
"Lylien!! Pojď sem!" zahulákal její bratr z chýše, která stála u chrámu. Proběhla mezi domy a zastavila se na prahu dveří. Nedear zrovna vyhazoval věci ze skříně a vytahával kůže, které ležely na dně. Otevřel zadní dvířka, která jsme měli i u nás doma.
Jakmile proniklo světlo dolů do skrýše, tak vykoukl Arelis. Byl stejně starý jako já a měl být nočním lovcem v naší domovině. Jeho tvář byla celá špinavá od prachu a na tváři měl zaschnuté slzy. Jeho matka měla evidentně stejný nápad jako ta naše.
"Arelisi, co se tu stalo? Kde jsou naši rodiče?"
"Jsou pryč Lylien," popotáhl nosem , " přijeli Qurtové a vzali je všechny pryč. Otec mě sem násilím zavřel. Chtěl jsem jít s nimi a bojovat proti tomu, ale on mne neposlouchal a donutil mě sem sednout. Velká Qur je všechny pohltila."
"Cože?! Kdo jsou Qurtové?! A co to je Qur?! Co to povídáš?! Nejsou tam žádné známky boje, žádná krev…."
"Když jsem byl s otcem na prvních loveckých mších, tak jsem ho zaslechl, jak se modlí k Yioldě, aby oddálila Qurty, než dostaví město Ztracených. Ptal jsem se ho, co to povídal. Dal mi strašnou facku a řekl mi, že jsem nic neslyšel a jestli někdy zjistí, že jsem to někomu řekl, tak mě zabije a i ty, kterým to řeknu. Za pár měsíců mě vzal na noční lov a ukázal mi zakázané." Utřel si oči zapatlanou rukou a vysmrkal se do Nedearem nabídnuté látky.
"Když se objeví záhadná loď Qur, tak pohltí všechno živé na povrchu země v této vesnici a jejím okolí. Jedinou obranou je schovat se pod podlahy vyvolených domů, které prý mají kouzelný stříbřitý obraný štít v podlahách. Můj otec a několik dalších z vesnice potají v noci stavěli a budovali město Ztracených hluboko v džungli, aby se mohli schovat před tou sklizní. Jediné, co potřebovali, bylo chrámové světlo Yioldino přenést do schovky. Bylo to v plánu pozítří. Měli jsme se všichni přesunout a zachránit se." Praštil pěstí do kůží Arelis.
"Ale zítra jsem měla mít večer ceremoniál přijetí, nikdo nic o přesunu neříkal! A proč nám nic neřekli rodiče?!!"
"Ano Lylien, měla jsi být Šamankou a první ženou Velkou Yioldinou vyvolenou, která by odvedla světlo do spásy. Můj otec v tvé schopnosti velmi věřil. Vrchní Šaman mu řekl, že ty nás zachráníš a povedeš světlo správným směrem. Ale Yiolda nás podvedla, nedala nám ani čas a ani ty jsi nás nezachránila."

Lylien si vzpomněla na své přání, které včera večer vyřkla. Nechtěla být Šamankou a Yiolda jí vyhověla, avšak za tu nejvyšší cenu. Zarytě mlčela a neodvážila se cokoliv namítnout. Pocit viny se na ní svalil jako kámen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama