Srpen 2013

Vesnice Ztracených osadníků + Nezapomínej, kdo jsi

21. srpna 2013 v 21:09 | Levianth |  Poslední z ostrovů
"Nesměli nic říct, jelikož slíbili to vrchnímu Šamanovi, proto vše budovali potají po nocích. Věřili, že je přes den Qurtové sledují," odmlčel se Arelis a smutně sledoval své zablácené nohy.
"Musíme prohledat ostatní domy a najít zbytek živých!" Prohlásil sebejistě můj bratr. Byl dva roky starší než já. Byl oficiálním lovcem, ale denního světla. Staral se o to, abychom měli ve vesnici co jíst a sbíral zatoulané strobíky.
Na jeho rozkaz postupně prohlédli ostatní domy. Našli ještě tři skrýše. V nich se schovávali kurdnatá Waleris dcera sběračů potravin a šlachovitý Dener syn místního technika a kováře. Lylien se nepřítomně dívala po nově nalezených přeživších. Nedear všechny objímal a nejvíce Waleris. Dlouho si na ni myslel a po této tragédii už nechtěl promarnit další den tím, že by jí nedal najevo, co k ní cítí. Waleris jeho objetí a city opětovala. Byla na tom totiž stejně. Arelis poplácal Denera a Waleris po zádech a bylo na něm vidět, že mu to zlepšilo malinko náladu.
Přesunuli se do chrámu a sedli si všichni kromě Arelise na zem.
"Otec mi při mém nočním zácviku sdělil tajemství, které jsem mělo až do zítřejšího večera držet v tichosti mezi vyvolenými. Vrchní Šamanové a vyvolení zástupci rodin si po generace předávali tajemství o Qurtech. Zde na zdi Yioldiny pravdy je zobrazeno jak Velká vyvolená Šamanka Pera s vojskem kmenovců bojuje s Qurty. Tehdy prý Qurtové vysáli přes půl ostrova a když se přiblížili k poslední z vesnic, tak byla Pera obdařena božskou silou od Yioldy a lukem nebeského hněvu, který mohl ničit celá jejich vojska. Po jejím boku umřela značná část starého kmene, avšak zvítězila a zbytek lidu byl vysvobozen od sklizní, které byly předtím namátkové několik let za sebou. Několik století po její smrti byl klid. Avšak před třemi roky se k nám dostala zpráva z vedlejšího ostrova, že Qurové se po šestistech letech opět objevili. Proto se našinci snažili s dalšími kmeny spolupracovat na obnově města Ztracených, které je prý kolébkou všech civilizací a kde Pera získala požehnání od Yioldy."
"A na co potřebujeme přenést oheň z tohoto chrámu? To se tam nedá rozdělat nový?" Přihlásil se Nedear.
"To nevím, ale jistě se nejednalo o oheň, ale o světlo. Tohle tajemství vědí jen Šamani," pokrčil rameny Arelis. Všichni se otočili na Lylien. Učenku chrámových Šamanů.
"No na mě nekoukejte! Já se učila jen uzdravovat rány a odvolávat padlé duše," zakroutila odmítavě Lylien hlavou.
"Opravdu nic nevíš?! My neříkej, že jsi tu seděla a spala, když k tobě mluvili!!" Vyštěkla podrážděně Waleris. Lylien chápala situaci velmi dobře. Všichni byli velice smutní a podráždění ze zmizení svých blízkých a rodin. Jediné vysvětlení jim podal Arelis a ten teď skončil s vyprávěním u ní a ona nic neví. Chtěla zalézt do nejčernějšího kouta a umřít. Už jen kvůli svému přání a celé téhle zkáze. Pátrala v hlavě, co jí kdy kněží sdělili, zda-li v tom nebyla zmíňka o světle.
"No to si děláte srandu," zaskučel Dener.
"Tím, že si mě budete dobírat a dělat ze mě krávu si nikterak nepomůžete! Nechte mně nepokoji. Já taky ztratila rodinu a zrovna teď si prostě nemůžu vzpomenout, jako by se vám to nikdy nestalo!" zavrčela Lylien.
"Má pravdu. Tím, že ji tu budeme osočovat, nic nepřinese. Hlasuju pro posbírání důležitých věcí a ubytujeme se u prvního baráku v levo. Dveře pod podlahu zůstanou otevřené. Já si vezmu první hlídku a pak mě vystřídá Dener, Waleris s Denerem posbíraté prosím jídlo a nějaké potřebné věci, které by se nám pro přespání pod podlahou mohli hodit? Nechám výběr na Vás a věřím ve vaši poctivost a úsudek. Denera pak podle domluvy vystřídám při večerních paprscích," Waleris se usmála a chytla Denera za ruku. Vyběhli ven a živě debatovali o tom, co musí přinést a co bude potřeba.
"Nedeare, prosím prozkoumej opatrně okolí, jestli nenajdeš něco zajímavého. Díky tvému otci to tu znáš nejlépe a víš, kde by se něco, či někdo mohl schovávat. Nezapomeň si vzít od Waleris jídlo a pití."
"Jistě! Večer jsem zpět i s hlášením!" napružil se bratr a vyběhl přikrčený k našemu baráku, aby si vzal potřebné věci.
"Mohu pomoci bratrovi, Arelisi," špitla jsem.
"Ne, ty se porozhlédni po chrámě a prohledej dům Šamana. Nikdo z nás nemůže vstoupit do jeho domu a prohrabovat se mu věcmi. Vím, že tam má i nebezpečné věci, které by ostatní mohli vystrašit. Ty jsi jeho učenka a zvládneš to lépe, než ostatní. Spoléháme, že si vzpomeneš a najdeš světlo, abychom mohli vyrazit do Ztraceného města. Jsi silné děvče a vzpomeneš si. Já ti věřím," usmál se na mě Arelis a pohladil ji po vlasech. Odešel za ostatními, aby jim mohl pomoci a doladil pár věcí.
"Tak Lylien, jsi v průseru. Začni vzpomínat, nebo tě večer sežerou místo Waleriina jídla," pošeptala si a začala prozkoumávat chrám kousek po kousku.


Nezapomínej, kdo jsi
Arelis prohledával domy a věci, které chtěl sebou vzít na cestu do džungle. Přinesl každému lovecký batoh a přemýšlel, jak to nejlépe vymyslet, aby byl každý užitečný a přitom aby nikdo nebyl nijak přetížen. Bylo mu jasné, že Waleris s Lylien ponesou jídlo a léky. Nedear musí nést zbraně a Dener s ním oblečení a přístřešek. Propočítával kolik každý unese vody, aby se nemuseli zbytečně zdržovat. Cesta k městu trvala s otcem vždy tak tři dny. Ale to ho hnal a byl vždy na minimálních příjmech potravy a vody. Při představě, jak mučí takhle Lylien se musel usmát. Věděl, že by ani nehlesla a snažila by se mu dokázat, jak se silná. Už několikrát přemýšlel nad tím, proč ji vlastně nevybrali mezi lovce. Byla rychlá a pružná. Pamatoval si velice dobře její střelbu na divoké kočky v lese a to jak vždy převyšovala atletikou ostatní děvčata. Její narození bylo zvláštní a dost komplikované, ale ty modré oči museli být jistě znamení něčeho velkého. Celá vesnice je měla hnědé a zelené. Jen ona je měla modré jako jasné letní nebe. Spíš se bál o frfňání Waleris a Denera. Oba byli vždy ve vesnici a neznali pláň. Ač Dener by jej vždy předčil v kování a své zručnosti při výrobě zbraní a jejich výrobou, tak on měl dost vytrvalosti a odolnosti. Avšak nač by mu to bylo, kdyby bojoval s nočními dravci holýma rukama.
Slunce se vyhouplo do nejvyšších míst na obloze a on pocítil škubání žaludku. Vzal si něco ze zásob své matky a vyšplhal na Chrám, aby mohl sledovat oblohu a možné nebezpečí. Občas se podíval dolů a sledoval ostatní, jak pracují.
Waleris sbírala v domácnostech do několika vaků jídlo. Pečlivě jídlo třídila, aby se nesmíchali jejich chutě a vůně. Posbírala kopu sušeného masa, které bylo u mužů velice oblíbené. Vzala i pečené bochánky chleba a i sušené placky pro cestování. Sladké kořeny Namiru a zavařenou pryskyřici ze stromu Bora, která byla tou největší lahůdkou mezi sladkostmi. Vzala i zasolené kusy masa, které stačilo jen opéct na ohni. Ty pečlivě přebalila do listových sáčků, aby jí pomalu pouštěná šťáva neodkapávala do vaku. Při druhém kole posbírala deset lahví na vodu a s Denerem dotáhla k domu velký barel s pitnou vodou. Připravila pro všechny teplá lůžka z kůží a připravila kopičky oblečení z jejich domů, aby se ostatní mohli rozhodnout, co si vezmou sebou. Byla velice přísně vychovaná matkou, která byla hlavní sběračkou. Nikdy si nesměla stěžovat, že jí něco bolí, či se absolutně nepřipouštělo nedosbírání daných denních norem. Za odměnu měla přístup k zásobám a společně s ostatním sběrači si mohla vybírat nejlepší kusy jídla. Ty občas měnila s techničáky za šperky a malé drobnosti. Matka jí každý večer starostlivě mazala záda a namožené svaly a zpívala jí ukolébavky. Vždy na sobě tvrdě dřela, aby byla stejně dobrá jako ona a hlavně spravedlivá. Věděla, že pokud by se pokusila někomu ulevit, tak to musí udělat někdo jiný. Pokud to neudělá nikdo jiný, bude muset ona. A převzít práci deseti lidí není žádná sranda. Občas tajně sledovala Lylien a Šamana, jak se učí bylinkám a dovednostem léčitelství a také otravy. Bylo vidět, že to je lehké a jakýkoliv nezdar nebyl tvrdě trestán. Záviděla jí, že bude mít jednoduchý život bez bolesti a bez odpovědnosti k ostatním. Ale pak si řekla, že pokud nemůže být na jejím místě, pak bude nejlepší ve svém oboru a pokusí se zastínit její slávu. Protože i Šaman jí to, co ona sežene a vypěstuje. Usmála se a zvedla jeden z posledních vaků, který odnesla do domu.
Dener táhl s Waleris těžký velký barel vody k základnímu domu. Překvapovalo ho, že taková drobná dívka dokáže utáhnout tak těžký barel. Myslel si, že sbírání je pro slabochy a nejnižší lidi v kmenu. Ale došlo mu, že to nebude nějaká lehká věc. Pobíhala sem a tam a systematicky vybírala domy a táhla sebou těžké vaky plné jídla a oblečení. Myslela dopředu na spaní a ani jednou si nevzdychla, že by byla unavená. Viděl, jak se kopla do palce o futra v jednom domě. Nevydala ani hlásku. Jen si ho promnula a pokračovala ve své práci. Možná, že by jí šla i kovařina. S její vytrvalostí by jistě ukovala malou dýku.
Spočítal šípy s různými hroty a pečlivě je zabalil do plátna. Vzal jeden menší luk pro sebe a dva větší pro Arelise a Nedeara. Svému otci vzal z vitrínky nejlepší ukované dýky s obaly z trobičí kůže. Byli ostřejší než ty klasické, které Otec dělal lovcům. Patřili děděčkovi a patřili mezi ukázkovou mistrovskou práci. Dokonce měli zakalenou čepel a Yioldino tepání na rukojeti. Pro jistotu vzal ještě dva malé praky a zásobu železných kuliček a silné dlouhé lano. Do své příruční brašničky si schoval brousek a drobné nářadí, s kterým dokázal opravit téměř vše. Dlouho se rozmýšlel, jestli vezme i staré knihy, které sepsali jeho učitelé. Ale věřil, že se sem jednou vrátí, nebo si pro to dojde i sám.
Nedear se plížil v nízkých křovinách na okraji Džungle. Jediné, co z vesnice viděl, byla vysoká chrámová věž. Velice matně rozpoznal Arelise stojícího na Nejvyšším bodu. Tiše se pohyboval skrz tmavá místa a snažil se maximálně schovat před případnými nepřáteli. Občas se musel v duchu okřiknout, protože neustále myslel na to, co se stalo ve vesnici. Byl Yioldě nesmírně vděčen, že Waleris a Lylien přežili, ale zároveň cítil hluboký smutek za rodiče a všechny známé. Spokojeně se prodíral hustým porostem a byl si jistý svou neviditelností. Jeho Otec ho učil to nejlepší. Patřil k předním lovcům a elitě denních lovců. Noční lovce považoval za bratry a rovnocenné. Arelis s ním jednou potají v noci vyrazil na průzkum a tehdy zjistil, že to je stejně těžké, jako ve dne. V noci se sice schováte všude,ale hůře se člověk pohybuje, aby nebyl slyšet. Jemné nášlapy jsou kolikrát absolutně k ničemu. Veškeré denní učení přišlo vniveč a přes den to bylo obráceně. Arelis byl neustále vidět a nedokázal se sžít se světlem a jeho rozmařilostí. Došel až k místům, kde končila rýha v zemi a kde byli rozházené poslední kousky z vesnice. Našel několik páru dámských bot, kusy střech, trus od strobíků, drobnosti a něco velmi zvláštního.
Lylien se zhluboka nadechla a vydechla. Pokusila se přestat myslet na veškerý zmatek, který měla v hlavě. Myšlenky jí poletovali sem a tam. Představila si, že má v ruce síť na motýli a její myšlenky se zhmotnily v drobně popsané papírky. Imaginárně zamávala sítí a pochytala všechny rozptylující poletující papírky. Ve vzduchu jí zůstal jen jeden. Opatrně se pro něj natáhla a uchopila jej do ruky. Byl na něm zachycen jeden z důležitých okamžiků jejího života. Rozhovor s Šamanem o světle.
- "Lylien, dnes budeme mluvit o Světle a jeho důležitosti," zašeptal rozvážně Šaman.
- "O světle? Světlo je zajisté důležité. Díky němu ve dne vidíme, rostou nám rostliny a další věci,"usmála jsem se.
- "Ne tohle světlo, ale Světlo samotné Yioldy. Je skryté před zraky obyčejných lidí, protože by mohli někteří díky nedostatku víry oslepnout. Když Yiolda darovala toto světlo našemu kmenu, tak jsme byli ve velmi těžkých časech. A Šamané jej použili k tomu, aby se nám žilo lépe. Je to velmi mocná věc, která nepatří do nepovolaných rukou. Jeho samotné podstaty se mohou dotknout jen ženy. Muži jej mohou přenést, ale jen čistá žena ho může použít k rozkvětu své civilizace."
- "A jak to světlo vypadá mistře? Kde jej schováváme?"

- "To ti nemohu říci, dokud nebudeš první velkou vyvolenou Šamankou. Do té doby střežím já a pár strážců jeho skrytou komnatu. Avšak již brzy přijde čas, kdy i ty spatříš jeho zář,"usmál se a nabral několik mrtvých broučku do misky.

Trochu dole

21. srpna 2013 v 21:06 | Levianth |  Kousky střípků
Jaké to je se dotknout toho černého dna?
Utonout ve svém vlastním nádechu.
Nepřát si nic víc, než spánek na věky.
Utéct před stíny své vlastní hlavy
A zavřít se v kouzelné krabičce zapomnění?
Nechtít nic víc, než vstát a znovu neupadnout.
Protože při každém pádu jsou kolena odřenější a krvavější.
Jednoho dne se může stát, že narazím na kost a už nevstanu.

Pak stane se mým přítelem tma a prázdná mysl.

Vesnice Ztracených osadníků

19. srpna 2013 v 15:13 | Levianth |  Poslední z ostrovů
Stála na okraji vysokého útesu. Tisíce metrů pod ní se rozbíjelo moře o okraje šedivé skály. Letní tráva jí šimrala kotníky v každém silnějším záchvěvu větru. Poslední paprsky slunce jí hladily po tváři. Drobné ruce měla pevně zatnuté v pěst. Oči jí těkaly po horizontu a v jemné tváři se jí odrážel neklid.
"Já se o to neprosila!!!" vykřikla rozzlobeně do prázdného prostoru.
Dnes za ní přišel stařešina a sdělil jí, že je čas k jejímu postupu ve společnosti. Chtěl ji zasvětit chrámu Yioldy. Měla se stát další šamankou kmene Yiol. Odevzdat celý svůj život a své vědomosti pouze modle z kamene. Věděla moc dobře, že už nebude moci vyběhnout s bratrem na lov lišek, žádné koupání v modré laguně a průzkumné cesty ke středu ostrova. Každý den se bude muset modlit, učit a pomáhat všem starším v komunitě.
Sebrala zlostně ze země malý kulatý kámen a hodila ho do nekonečného moře. Udělala tak ještě s dalšími, ale necítila žádnou úlevu. Ramena povolila a její drobné pružné tělo se zhroutilo do smaragdové trávy. Slzy jí z tváře spadávaly podél útesu a spojovaly se se slanou vodou.
"Nesnáším tě Yioldo!! Nechci být nějakou hloupou šamankou, která nemá vlastní život!!!" volala hlasitě k nebi.
"Nechci….nechci….," sklonila se a šeptala do trávy.¨
Azurově modré oči jí zarudly. Mnula si je rukama a na tváři jí zůstávaly stopy od špíny. Brečela dlouho a spílala na celý svět. Až po hodině jí ukonejšili vysílení a spánek . Schoulila se kousek od okraje pod suchý roztřepený strom.
Zatím co spala, tak se nejspíše Yiolda, nebo prostě osud postaraly o její problém.
Na tvář jí spadl jeden z posledních lístku, jež se držely na některých zkroucených větvích. Otevřela oči a chvilku přemýšlela, kde to vlastně je. Vzpomněla si na včerejší večer díky šumění vody dole pod skalisky. Slunce se ještě napůl schovávalo za vodou.
Posadila se a protáhla své rozlámané a ztuhlé tělo. I přes tvrdý spánek se cítila strašně vyčerpaně. V zákoutí jejího probouzejícího se mozku se jí vynořil ten ošklivý problém, kvůli kterému skončila tady. Chtěla utéct, ale věděla, že by její matce prasklo srdce žalem a otec by jí to dával za vinu do konce života. Řekla si, že bude prostě sabotovat učení a kmen se nad ní smiluje a dá jí něco obyčejnější. Klidně sběrače potravin, alespoň bude moci mít volno a užívat si života, než se stane ženou. Otřásla se zimou. Její oblek z tygří kůže jí příliš v noci nezahřál a teď byla prokřehlá.
Klidnější než předešlý večer se vracela po vyšlapané cestičce zpět do vesnice.
Něco bylo velice zvláštní. Na políčkách a na krajích lesa se nepohybovali ranní sběrači a nepotkala jediného lovce, který by mířil do lesů na průzkum. Ani pasáček malých strobíků nebyl nikde poblíž. A že ty malé chlupaté zelenožravce je slyšet občas na míle daleko. Zvlášť, když mají období říje.
Lyliena se dala do běhu. Vůbec se jí ta situace nelíbila. Tohle se stává jen jednou za několik let a pokaždé je to jen díky velice závažnému důvodu. Doufala, že ten důvod není ona. To by byl veliký malér a už by se nikdy nemusela stát ničím, jen výlukou kmene za neposlušnost. Pokud by se náčelník špatně vyspal. To by bylo ještě horší než chrám.
Už byla na kraji své rodné vsi, když si všimla, že nikde nikdo není. Po zemi se válely prázdné nádoby sběračů, místy leželi luky se šípy ašak nejvíce ji znepokojovala ta hluboká táhnoucí se rýha v půdě, která se táhla napříč vesnicí. Ve směru, kam nejspíše ta věc šla, byli rozbořené baráky a zbytky trosek se táhli k džungli jejíž stromy nejevili žádné známky újmy.
"Mami!!!!Toe!!!Pao!!!Nedear!!!Tati!!!!" volala zoufale a prohledávala prázdné budovy. Vběhla i do chrámu, kam mají normální lidé zákaz, pokud nejsou vyloženě pozváni. Bohužel ani tam se nikdo nenacházel. Před vstupem do chrámu se válela zaprášená slavnostní čepice velešamana.
Doběhla do jejich chýše. Modlila se, aby tam byla její rodina schovaná a čekala na její návrat. Ve vnitř seděl tiše v kleci papoušek Pao. Nejevil žádné rozčilení, nebo že by byl nějak rozrušen. Nikdo jiný tam nebyl.
"Pao, kde je maminka?!A Otec?!" zatřásla nepříčetně klecí, " kde jsou!! Řekni mi to!!"
"Pao keksík! Pao keksík!" zakřičel papoušek a zamával nespokojeně křídly.
"Já ti prdím na keksíky! Kde jsou všichni….bože…. zbyl my jen hloupej papoušek!!" křičela Lylien na Paoa. Nejraději by práskla klecí o zem. Byla si vědoma, že je to jen papoušek a že jí nic nepoví, ale ta bezmoc a nevědomost, kam všichni odešli, jí zcela pohltili.
"Lylien?!" ozval se velice tlumený hlásek pod prkny domu.
"Nedear?!" podívala se na podlahu.
"Lylien!!! Dostaň mě ven! Je tu strašná tma a bojím se!" Odpověděl jí tlumeně Nedear.
"Ale já nevím jak?!"
Rodiče jí sice vždycky strašili s tím, že jí zavřou do kobky pod barák a že jí tam sní temný muž, ale nikdy to nesplnili. Časem na kobku zapomněla úplně anebo s ní zlobila nevlastního bratra Nedeara.
"Temný muž….," zašeptala zděšeně. To by ještě scházelo, aby ho snědl, když ho zrovna našla. Zběsile pobíhala přes místnost a hledala nějaká dvířka nebo poklop. Odházela z podlahy okrasné deky a odtáhla veškerý nábytek, na který měla sílu.
"Kudy jsi se tam dostal Nedeare?!" lehla si k podlaze a volala silně do dřeva.
"Skříň! Otevři skříň!"
Přeběhla bosýma nohama ke skříni s oblečením. Vše bylo na svém místě, ale ne tak vyrovnané, jak to dělala mamka. Zašmátrala na zadní stranu. Nic. Vyházela oblečení na zem a i všechnu nahromaděnou kůži. Vpravo dole byl malinký kus provázku. Zatáhla za něj a zadní část skříně se otevřela.
"Vidím světlo Lyli! Jdu za ním," zaskřehotal bratr pod dřevem. Uslyšela dupot malých nožek.
"ÁAAAAAA!!!!" zakřičel náhle a uslyšela rychlý krok a zvuky zápasu.
"Nedeare!!!!" zděsila se. Temný muž ho našel!
"Nesnáším ty malé myši!" jeho drobná hlava vykoukla ze spod nově otevřeného otvoru.
Lylien mu dala pohlavek a pak ho obejmula. Přitiskla ho pevně k sobě, jako by to mělo být naposled.
"Kde je máma a otec?!! Co se stalo, kde jsou všichni?" odstrčila ho roztěkaně od sebe a čekala, že jí všechno vysvětlí.
"Já nevím," vzlyknul Nedear , " já jsem si hrál s klukama venku a najednou mě mamka popadla do náruče a odnesla mě sem. Říkala, že mám být ticho jako myška a počkat, než se vrátí. Pak jsem slyšel jen křik a podivné hvízdání. Strašně jsem se bál. Musel jsem tam být celou noc, protože jsem tam seděl strašně dlouho. Párkrát jsem se dovážil zavolat maminku, ale nikdo se mi neozýval. Až ty teď. Kde jsi vlastně byla?!"
"Já jsem včera usla na útesu a chtěla jsem se vrátit včas, aby mě nehledali," posadila se na podlahu , "venku je strašný nepořádek. Všechno je zpřeházené, některé domy jsou zbořené. Nikoho jsem kromě tebe nenašla."
"Počkej, jako nikoho?! Chceš mi říct, že je mamka s tátou pryč?! Nevěřím ti!!" zvedl se prudce a vyběhl ven. Slyšela, jak se snažil přes vzlyky volat ztracené rodiče. Vyšla zkroušeně ven a sledovala ubrečeného pobíhajícího bratra. Do očí se jí také pomalu vkrádaly slané slzy.
"Lylien!! Pojď sem!" zahulákal její bratr z chýše, která stála u chrámu. Proběhla mezi domy a zastavila se na prahu dveří. Nedear zrovna vyhazoval věci ze skříně a vytahával kůže, které ležely na dně. Otevřel zadní dvířka, která jsme měli i u nás doma.
Jakmile proniklo světlo dolů do skrýše, tak vykoukl Arelis. Byl stejně starý jako já a měl být nočním lovcem v naší domovině. Jeho tvář byla celá špinavá od prachu a na tváři měl zaschnuté slzy. Jeho matka měla evidentně stejný nápad jako ta naše.
"Arelisi, co se tu stalo? Kde jsou naši rodiče?"
"Jsou pryč Lylien," popotáhl nosem , " přijeli Qurtové a vzali je všechny pryč. Otec mě sem násilím zavřel. Chtěl jsem jít s nimi a bojovat proti tomu, ale on mne neposlouchal a donutil mě sem sednout. Velká Qur je všechny pohltila."
"Cože?! Kdo jsou Qurtové?! A co to je Qur?! Co to povídáš?! Nejsou tam žádné známky boje, žádná krev…."
"Když jsem byl s otcem na prvních loveckých mších, tak jsem ho zaslechl, jak se modlí k Yioldě, aby oddálila Qurty, než dostaví město Ztracených. Ptal jsem se ho, co to povídal. Dal mi strašnou facku a řekl mi, že jsem nic neslyšel a jestli někdy zjistí, že jsem to někomu řekl, tak mě zabije a i ty, kterým to řeknu. Za pár měsíců mě vzal na noční lov a ukázal mi zakázané." Utřel si oči zapatlanou rukou a vysmrkal se do Nedearem nabídnuté látky.
"Když se objeví záhadná loď Qur, tak pohltí všechno živé na povrchu země v této vesnici a jejím okolí. Jedinou obranou je schovat se pod podlahy vyvolených domů, které prý mají kouzelný stříbřitý obraný štít v podlahách. Můj otec a několik dalších z vesnice potají v noci stavěli a budovali město Ztracených hluboko v džungli, aby se mohli schovat před tou sklizní. Jediné, co potřebovali, bylo chrámové světlo Yioldino přenést do schovky. Bylo to v plánu pozítří. Měli jsme se všichni přesunout a zachránit se." Praštil pěstí do kůží Arelis.
"Ale zítra jsem měla mít večer ceremoniál přijetí, nikdo nic o přesunu neříkal! A proč nám nic neřekli rodiče?!!"
"Ano Lylien, měla jsi být Šamankou a první ženou Velkou Yioldinou vyvolenou, která by odvedla světlo do spásy. Můj otec v tvé schopnosti velmi věřil. Vrchní Šaman mu řekl, že ty nás zachráníš a povedeš světlo správným směrem. Ale Yiolda nás podvedla, nedala nám ani čas a ani ty jsi nás nezachránila."

Lylien si vzpomněla na své přání, které včera večer vyřkla. Nechtěla být Šamankou a Yiolda jí vyhověla, avšak za tu nejvyšší cenu. Zarytě mlčela a neodvážila se cokoliv namítnout. Pocit viny se na ní svalil jako kámen.

Můj věčně nespokojený rarach

4. srpna 2013 v 21:06 | Levianth |  Kousky střípků
Seděla jsem na měkké fialové dece a s kapucí hozenou přes hlavu jsem sledovala scenérii před sebou.
To, že jsem neustále plná pochybností je všeobecně daný fakt. Moje komplikované rozhodování a nízká sebedůvěra jsou v mém nitru otisknuty jako odlitek dinosauřích stop.
Krátkým ulomeným kusem suché větve jsem si kreslila obrazce do písku. Šum právě probuzeného moře se rozléhal po dlouhé pláži a vlnky něžně hladily okraje svého nekonečného oceánu. Slunce v dáli se loučilo z romantického objetí s vodou a stoupalo do nebeských výšek mezi nadýchané obláčky rozličných tvarů.
Tak proč mi neustále podráží nohy? Ať udělám, co udělám, tak mi připomene někoho lepšího, než jsem já. Vím, že nejsem středem vesmíru a nebudu nikdy bohatá módní diva, ale přesto by mohl být přeci trošku shovívavější.
Rozzlobeně jsem rozpitvala pracně namalovaný obrázek a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla jsem hlavou. Nechci brečet a už vůbec ne kvůli němu.
Zahodila jsem klacík do písku, jenž mě obklopoval až po okraje deky. Přitáhla jsem si zkroušeně nohy k sobě a opřela jsem si bradu o kolena. Rukama jsem si stahovala okraje kalhot, které neposlušně lezly nahoru. Kousek ode mne přistála parta racků. Hledali zajímavé zbytky civilizace pro své pobavení, nebo nakrmení. Někteří se na mě dívali svýma černýma očkama a občas se zachechtali. Litovala jsem, že jsme si ten klacík nenechala na tyhle chechtající se neřády.
Přeci nemůžu být tak špatná a nemotorná. Musí být něco, co by si ostatní na mě mohli cenit. Za co by mne mohl ON pochválit! Vždyť nejsem nijak naivní nána.
Slzy prorazily obranou bariéru a stekly mi po tváři. Objala jsem si nohy a přitulila jsem se k nim. Teplé krůpěje se mi linuly po tváři v pravidelných intervalech mých vzlyků. Na chvilku jsem se hluboce nadechla a pokusila se přestat.

Nezabralo to.