Pohlcení

17. července 2013 v 20:41 | Levianth |  Kousky střípků
Poslední dobou se mi stává, že mne za plného bdění pohltí nekonečné moře tekutého ticha.
Svět kolem mne se plní vibracemi dopadajících nohou a tóny nesourodého žvatlaní. Změť barevných obrázků je v mém mozku promítána jako nekonečný film, který se barevně mění podle intenzity kmitů okolního prostředí.
Má ústa se otvírají a vydávají nesmyslnou větu plnou hlubokého barytonu a dávky znechucení. Mohu se i přistihnout, jak se směji ve vysokém tónu, který se tříští o ledové stěny přihlížejících.

Nemám v tomto období náladu si povídat o čemkoliv, co neskrývá kouzlo vesmíru a nenabízí nově otevřené dveře do zapomenutého kosmu. Potřebuji zjistit, proč je v zrcadle odraz plný barev, proč gekončí nohy přilnou k hladkému povrchu. Odkud se bere to spektrum barev, které dokážu vnímat svým okem a jak se za 9 měsíců dokáže vytvořit takové stvoření, jako jsem já. Slabší povahy povrchních příživníků čerpajících z poznatků naklonovaných vědomostí mrtvých lidí se zasmějí a odrecitují mi básně sepsané velikány jejich myšlenek. Avšak proč tak sveřepě papouškujeme něčí názor, jež je staletími patentován? Je to tou jednoduchostí dnešních závitů na malém obláčku růžového středu naší hlavy? Žádné diskuze o teorii neexistujících věcí. Zamítněme vše v zárodku své podstaty, protože to někdo řekl jinak a náš slabý hlas nechť zhyne v dýmu uhašeného ohně nadějí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama