Když tě pohltí tma 2

11. července 2013 v 10:57 | Levianth
Já jsem se ztěžka posadila a pocítila jsem velkou slabost. Nemrtvý byl již dlouho na světě a ztratil veškeré své vědomí. Jeho energetická hodnota silně klesla, protože vnímal svět už jen jako nesmyslná existence. Jeho krvežíznivost mu nedodala žádný pocti provinění, který by mi pomohl. Místo toho mě má koncentrace připravila o několik zvířecích duší.
"Jste v pořádku? Jste zcela bílá jako stěna, nevěděl jsem, že jste tak citlivá. Říkala jste, že jste již viděla několik zápasů!?" Pronesl ustaraně Lukias.
"Viděla, ale vždy reaguji stejně. To napětí mi nesvědčí, ač mě to neskonale baví," zavrtěla jsem hlavou a začala jsem se na oko ovívat rukou. Lukias zavrtěl hlavou.
Zbytek večera jsme vedli dlouhou konverzaci na téma cestování a neobvyklé zážitky. Marco trpělivě celou dobu naslouchal s stál v pozoru na stáži. Po třech hodinách jsem se nad ním slitovala a odporoučela jsem se do své komnaty. trvala jsem na tom, že chci, aby mě Marco střežil celou noc v mém pokoji. Samozřejmě, že nestřežil, ale nechtěla jsem, aby spal někde na druhém konci baráku a já se musela případně sama bránit.
Dovolila jsem mu, aby si lehl na druhou půlku měkké postele. Potřebovala jsem ho odpočatého a schopného boje. Otevřel svůj očarovaný vak, který nosil u pasu a vyndal z něj všechny naše věci. Musím uznat, že tyhle čarovné vaky jsou nadmíru praktická věc. Spokojeně jsem se opláchla v blízkém lavůrku, který stál v rohu pokoje. Marco musel být celou dobu otočen zády ke mně. A když se umýval on, tak jsem se také otočila. A bohužel mi nedalo se občas nepodívat. Párkrát jsem za to v duchu okřikla, ale oči my stále klouzali sem a tam. Nebyl to svalovec, ale měl šlachovité pružné tělo a to se mi líbilo.
"Nemysli si, že o tom nevím!" promluvil náhle.
"Já…já…ale já se podívala jen malinko," bránila jsem se.
"Cože?! Ty se koukáš…ty…o tom vůbec nemluvím," přikryl se rychle osuškou , " já mluvím o té aréně."
"Aha…no…tak v tom případě nevím o čem mluvíš," snažila jsem se zachovat chladnou tvář.
"Já si všiml, jak se ten Dedo, nebo jak se jmenoval, na tebe otočil. Ty jsi musela něco udělat. Něco, co nebyla magie, protože jsem nic necítil. Ale jeho zaváhání si nedokážu jinak vysvětlit." Posadil se na okraj postele a oblékl si spodní prádlo.
"Prostě si nebyl jistý. Já neudělala vůbec nic," tvrdohlavě jsem oponovala a sedla jsem si na druhý kraj postele zahalená v osušce. Seděla jsem k němu zády.
"Enyah! Jestli spolu máme pokračovat v cestě, tak si ujasněme jedno pravidlo," obešel postel a stoupnul si přede mě, " nechci žádné lži. Pouze pravdu, nebo mlčení, což bude souhlas s tím, co ten druhý říká! Já jsem zvyklý mít za svými zády jen lidi, kterým můžu věřit."Držel si ručník kolem pasu a díval se mi do očí.
Nastalo trapné ticho. Přemýšlela jsem nad tím, jestli ho vlastně na tu cestu do Svatyně Zapomnění chci. Věděla jsem, že nám tady jde o krk, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Ale v Nekropoli mu půjde o život. Nechtěla jsem si vzít na triko něčí život. Ač se jednalo o život někoho, kdo mě chtěl zabít.
"To mi chceš říct, že mám teda vypadnout?" promluvil na mě tišeji.
"Ne, to ne….ale," zablekotala jsem.
"Ale?" Kleknul si na kolena a vzal mne za ruku.
"Nechci, abys se mnou šel do Svatyně," sklopila jsem hlavu a sledovala svou ruku, jež byla schovaná v té jeho.
"Proč? Co se za tu krátkou dobu změnilo? Byli jsme dohodnutí?!"
"Já…..já si nepřeju, abys tam šel kvůli mně a mé matce a přišel o život. Je to moje pomsta a můj osud. Ty si tady můžeš vzít spoustu peněz a koupit si budoucnost někde na jihu. Žádné mrtvoly, jen ty a velký dům se spoustou žen."
"Enyah, odmala jsem byl cvičen pro boj a toužil prožívat dobrodružství. Nemám rodinu, krom Ragnara a ten mě na tuto cestu poslal z nějakého důvodu. Jsem si čím dál více jistý, že to nebylo kvůli tvé vraždě, protože jinak by tu za branami postávali další rytíři a rozhodně by si nebrali servítky. A na jednu stranu jak jsem řekl, už dlouho jsem chtěl vidět Svatyni Zapomnění. Tudíž tvůj argument o tom, že to budeš dělat sama, abych neumřel, padá," nadechl se a pohladil mi ruku, "a navíc jsem nikdy nechtěl velký dům a spoustu žen. Spíše malou chatičku s jednou ženou a kupou dětí."
Musela jsem se usmát. Nedokázala jsem si ho představit s velkým barákem a ženami, natož s kupou dětí.
"Chci, abys mi tu odpřísáhla na čest tvé matky, že mi nebudeš lhát a nezmizíš mi po cestě, jen abys mě ochránila před nějakou tvou představou."Chytl mě pevně za ruku.
"A já chci abys mi odpřísáhl na život Ragnara, že tam půjdeš se mnou dobrovolně a necháš mě, abych to tam udělala po svém." Stiskla jsem mu ruku na oplátku.
"Slibuji."
"Slibuji."
"A teď mi řekni, co jsi udělala v tom koloseu."
"Já jsem se ho dotkla. Té vyvolané duše v Dredolovi. Představila jsem si, jak jsem se k němu přiblížila dotkla jsem se jeho podstaty. Podle Nyatiných vzpomínek se mohu dotýkat vyvolaných duší i na větší vzdálenost. Mohu je na sebe upozornit a případně napadnout. Bohužel to stojí docela dost sil."
"A proč jsi to udělala, nic ti po tom Nautilovy není!?"
"Bylo mi ho líto. Umřít pod krvežíznivou potvorou pro zábavu ostatních, když jsem to mohla změnit."
"Doufám, že to bude k dobré věci a v příštím kole neumře mnohem horší smrtí. Slyšel jsem, že v posledním kole dostávají mrtvoly dvě." Zamračil se Marco.
"Dvě……," hlesla jsem tiše.
"Nevěděla jsi to. Hlavně nezačni vymýšlet nějaký plán na osvobození!" Chytl mi bradu do ruky a zvedl mi ji. Podíval se mi zblízka do očí. Jeho oříškové hnědé oči vypadaly velice klidně, ale věděla jsem, že to myslí zcela vážně.
"Ne, nebudu dělat plán na jeho záchranu. Ale rozhodně se tu nakrmím, než půjdu do Nekropole."
"To doufám Enyah." Pustil mi bradu a vrátil se na druhou stranu postele.
Vyvolala jsem jednoho Kerbera, aby hlídal v noci vchod. Neměla jsem náladu rozhazovat své drobnosti po pokoji a nechtěla jsem ani ukazovat Marcovi svůj arzenál. Nemusí vědět zatím vše. Natáhla jsem se na svoji stranu postele a přikryla jsem se nadýchanou peřinou. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad Nautilem, nemrtvými, Marcem a Nyat. Nejvíce jsem přemítala o Nyat. Stále se mi nechtělo věřit, že je pryč a smutně jsem volala do své duše, jestli se neozve. Bohužel se neschovávala za žádnými z dveří v mém mozkovém labyrintu. Tiše jsem si povzdechla a zadržela slzu, jež mi už šimrala okraje oka.
Druhý den jsem se nechala Lukiakem provést krásami města. Ukázal mi téměř vše od nejlepších restaurací až po přelidněné věznice.
"Bylo by možné se setkat s tím včerejším hrdinným vítězem? Chtěla bych mu popřát štěstí v dalším finálním boji. Pokud to tedy není problém." Usmála jsem se nevinně na Lukia.
"A co dostanu na oplátku za svou velkorysost?"
"Co by jste si představoval?"
"Jeden večer ve vaší přítomnosti bez vaší stáže?"
"Ujednáno. Jediná podmínka je, že musí být v domě, ve kterém se budu nacházet já."
"Jsme tedy dohodnuti."
Vešli jsme s Lukiasem a jeho pěti poskoky do starého kamenného domu, jež byl v tomto městě věznicí. Jeho oprýskaná omítka na venkovní fasádě velice přesně poukazovala na stav vnitřní části. Rezavé mříže už na pohled postrádaly jakoukoliv stabilitu. Ty nejrozpadlejší místnosti byli proto využívány spíše jako sklad věcí. V zachovalejších prostorách posedávali a polehávali tlupy unavených mužů. Vzduchem se nesl silný odér výkalů a ztuchlého vzduchu.
"Pojď blíž kurvičko, ti ukážu jak vypadá chlap!"
"Zesvleč se, nebo zmiz ty krávo!" a další podobné hlášky se ozývali ze všech stran od mužů, kteří zaregistrovali mou přítomnost. Nečekala jsem, že mě uvítají tak vřelými slovy.
Nautil měl poslední celu na pravé straně. Jeho mříže byli téměř jako nové. Seno na zemi bylo viditelně čerstvě doplněné a na provizorním stolečku stál velký džbán s talířem naloženým masem a chlebem. Připomínalo to VIP celu. Přeci jen, měl na to právo po tolika bojích a před velkým finále.
"Poklekni otroku v přítomnosti dámy!" křikl na Nautila Lukias.
"V přítomnosti dámy bych vstal, ale jinak by to mělo být obráceně," zahuhlal Nautil, aniž by vzhlédl od talíře s jídlem.
"Ty, jeden….," rozčílil se Lukias a pokývnul na jednoho z mužů. Ti otevřeli dveře do cely a chtěli mu udělit lekci.
"Nemyslím, že to je nutné. Slova prostého otroka mne nemohou rozčílit ani urazit. Je to pouho pouhé zvíře vyjící ve své cele," zarazila jsem přicházející nakládačku.
Nautil vzhlédl od jídla a přeměřil si mě pohledem. Pokud ho můj přístup překvapil, tak to rozhodně nedal najevo. Pokud mě chtěl za ten proslov zabít, tak to rozhodně dokázal zakrýt také.
"A navoněná panička se přišla podívat na mé skromné bytí. Chcete provést, nebo zvládnete prohlídku sama?" rýpnul si naštvaně.
"Je mi líto, že vás má návštěva naštvala. Chtěla jsem se podívat na muže, který dokázal tak bravurně skolit několik nemrtvých a má před posledním bojem," odpověděla jsem zvesela.
"To je od vás velmi milé paničko, že jste se chtěla podívat na otroka. Bohužel mě ještě nenaučil žádným velkolepým kouskům, takže…..,"pokračoval v klidu s jídlem. Jeden z poskoků ho prudce udeřil do zad dřevěným klackem. Nautil se zakuckal a zlostně se ohnal po poskokovi. Na zápěstí jsem zaregistrovala malé tetování. Strhla se malá a zcela zbytečná bitka. Nautil byl několika dobře mířenými ranami uzemněn. Holt když je vás pět na jednoho, tak je to vždycky sranda.
"Myslím, že jsme viděli víc, než dost," uzavřel naši návštěvu Lukias.
"Myslím, že máte pravdu. Jen bych se ráda podívala tomu budižničemovi na jeho pravé zápěstí. Má tam nějaký cejch."
Chlapy jej chytly, aby se nemohl jakkoliv bránit a jeden z nich mi natočil jeho zápěstí, abych se mohla podívat na jeho označení. Překvapeně jsem zamrkala. Měl vytetovaného malého draka s roztaženými křídly, který měl na hrudi runu smrti. teď jsem věděla moc dobře kdo to je a o to víc mě překvapilo, jak se sem dostal a že je ještě za těmito mřížemi.
"Co to je?!" Vyštěkl na něj Lukias.
"To je přece erb starého rodu Strakhů, patřím jim. Jsem jejich otrok," odpověděl Nautil dobře naučenou lež.
"Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale musí to být chytří lidé, když si označují své stádečko. Tobě je to tady, ale zcela na nic," zakroutil vítězoslavně hlavou Lukias a pokynul svým mužům, aby jej pustili. Byl čas odejít.
"I přes vaši drzost a neomalenost bych vám chtěla popřát hodně štěstí v dalším boji. Vězte, že i drak může prohrát, jestliže ztratí svoji věž s pokladem," popřála jsem mu štěstí a odcházela jsem pryč.
"Děkuji paničko, ale poklad není pro draky to hlavní ," poděkoval Nautil. Jeho tvář jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že se usmíval. Měl by.
Nechala jsem se odvést do svého pokoje za Marcusem. Poschovávala jsem si pod oblečení několik nožů pro případ nejvyšší nouze a ohrožení v domě Lukiase.
"Marco musím ti něco říct," sedla jsem si do čalouněného křesla vedle malého kulatého stolečku.
"Hmm…," připravoval si Marco svůj arzenál pro případné nesnáze a balil si věci rozložené na posteli.
"Slyšel jsi někdy o bojovnících Dračích run?"
"Něco málo jo. To jsou bojovníci, kteří věří v draky a uctívají jeho kult. Jsou to prý obyčejní vrazi, proč?"
"Tak to je jedna z lží, kterou jsem přesně čekala. Takové pomluvy šíří Thalosův chrám už dlouho. Bojovníci Dračích run jsou jedni z nejlépe cvičených assasinů. A nejsou vycvičeni v duchu bezhlavé eliminace, ale ničí nebezpečné lidi, kteří by chtěli rozpoutat války. Dračí runy mají jasný řád. Nejváženějšími jsou Dračí křídla, pod nimi jsou Tygří drápy, Hadí zuby, Orlí křídla a Lidské stíny. Každá tato skupina je cvičena podle přísných pravidel mistrů. Můžeš se vyšplhat na jakoukoliv úroveň, ale jediná podmínka je neopustit chrám po dobu cvičení. Ten kdo zvládá vše je označen Drakem s runou smrti. A ten otrok, který je dole ve vězení je Drak s runou smrti. Nemůže to být náhoda, že tu je. A zavřen! "
"Co?! Sice v tom mám trochu zmatek, ale ty mi jednoduše chceš říct, že tu mají zajmutého jednoho z nejlepších vrahů? A nepokusil se o útěk. Je, či sebe zabít? Třeba byl jen opilý a nechal si vytetovat něco, co viděl v jednom z jiných lochů."
"Znal heslo. Nemohl to být podvodník. Značení si mohl vymyslet, ale určitě ne Hesla."
"Hesla?! Jak ty kruci můžeš vědět nějaká hesla. Hele přiznej mi tu, že se ti líbí a budeme zachraňovat, protože z něj máš vlhké sny?!"
"Co to?! Ty snad žárlíš?! ……..z nikoho vlhké sny nemám! Nepotřebuju nějakého muže, aby mi pak vyčítal takové kraviny, když potřebuju pomoct. Říkal jsi, že chceš pravdu a teď se tu za pravdu zlobíš. Je to Drak s runou smrti a je pravý. Zná hesla pro upozornění, že je stále neodhalen a zná frázi potřebnou k přijmutí nabídky pomoci," vstala jsem prudce z křesla a našponovala jsem se vztek proti Marcusovi.
"Já nežárlím, na co bych asi tak měl? Na potrhaného polonahého zabijáka zombií a pomatenou polodémonku, co jde zabíjet Nekromancery?! To zní šíleně!! " odmlčel se a stál se sklopenou hlavou.
"To tedy zní šíleně, avšak zatím mi nedokazuješ nic jiného," zmírnila jsem hlas.
"A co když žárlím? Co když tě mám bohužel rád a nelíbí se mi tu ta pohádka o dračím princi, kvůli kterému bych měl vsázet svůj život," díval se stále na postel.
"Marcusi, přísahám na svůj život, že se mi nelíbí a že si nevymýšlím pohádky. Dračí runy existují. Jsem živým příkladem toho, že jsou. Trvalo mi rok, než mě přijali a dokázala jsem se vypracovat jen na Lidský stín. Tři roky mého života jsem nechala za zdmi hradu rodu Strakhů. Dračí runy neopouštějí hrad, pokud k tomu nejsou donuceni……a já v přísaze slíbila, že nenechám nikoho z vyšších ve štychu. Rozhodně bych nenasazovala tvůj život kvůli bezcennému člověku. Já………," ztratila jsem hlas a sedla jsem si do křesla. Má pravdu. Jak ho vlastně chci zachránit? Původní myšlenka byla dokonalá. Vysát pár duší ve městě a vypařit se.
"Aréna! Můžu ovlivnit mrtvé a nechat ho zvítězit! Propustí ho sami a já splním svůj slib. A pak můžeme dokončit svůj vlastní úkol," navrhla jsem s malou nadějí v hlase.
Marcus přešel místnost a kleknul si k mému křeslu.
"Pokud jsi si jistá, že tě nemohou odhalit a pomůžeš mu, tak to zkusíme. Já budu připraven. Ale až vyhraje, tak se soustředíme na to svoje. Slib mi to Enyah."
"Neodhalí a pak půjdeme svou cestou," slíbila jsem. Pohladila jsem ho po kudrnách a dala mu pusu do vlasů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikola Mills Nikola Mills | Web | 11. července 2013 v 11:18 | Reagovat

velmi pěkné :)

jinak,pokud se zajímáš o kosmetiku,mrkni na můj blog,myslím že by se ti některé články mohly hodit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama