Červenec 2013

Živá Dračí runa Smrti

31. července 2013 v 20:48 | Levianth
Lukias si mne odvedl podle dohody do svého domu a Marca ubytoval v jednom z četných pokojů. Musela jsem absolvovat různé balící techniky a snad 30 druhů svádění. S elegancí dámy a razancí vraha jsem jej odmítala, avšak stále jsem jej udržovala v naději, že by přeci jen mohl někdy spatřit lem mých kalhotek. Neříkám, že jsem neuvažovala nad tím, jaké by to s ním bylo, avšak před chvilkou jsem podlehla Marcovi a nechtělo se mi podléhat dalšímu muži. Nepřišlo mi to správné. A vím, že muže láká převážně to, co nemají, či neměli.
Několik dní jsme strávili v tomto městě. Procházela jsem se s Marcem, nebo s Lukiasem a prohlížela jsem si kde, co stojí za domy a kudy vedou různé uličky. V hlavě jsem si zapisovala mapu, která by nám mohla být případně užitečná k útěku v plánovaný den úderu. Dokonce mi byla ukázána budova, kde drželi nemrtvé pro boj v aréně. Sice byla na nejzazším konci města, ale jejich osvobození by jistě vyvolalo dost velký rozruch u všech a my bychom mohli téměř nepozorovaně proklouznout ven a zabít několik grázlíků. Těšila jsem se na jídlo jak malá holka. Už několik dní jsem nepozřela duši a slábla jsem.


Živá Dračí runa smrti
V den, kdy měla probíhat Nautilova poslední bitva v aréně, jsem byla velice nervózní. Přemýšlela jsem, jak bych mu mohla pomoci, aniž bych se prozradila. Bylo jasné, že magie musela stranou a zbývali mi pouze možnosti od Nyat. Démoniku jsem ještě neměla úplně v malíku, ale věřila jsem, že to zvládnu. Musím to zvládnout!
Lukias mne i na druhém klání posadil k sobě na balkon, odkud jsem měla výborný výhled na dění pod námi. Jako předkrm po obecenstvo poslali do boje nováčky, kteří v značné míře umírali. Marco stál v povzdálí a sledoval celou situaci. Lukias musel nabýt dojmu, že tyto zápasy miluji, protože při každém úmrtí jsem vesele křičela a gratulovala výherci. Zvesela jsem křičela, ale z jiného důvodu. S každým mrtvým jsem přijímala jejich duše a radostně jsem se krmila na jejich zločinech. Nejlepší bylo, když umřel nemrtvý. Jejich duše vytáhnutá z pekla, byla plná energie a měla sladkou dochuť. Bylo to jako jíst maliny. Avšak duše jednoho muže v aréně chutnala jako něco odporně hořkého. Dala bych ruku do ohně, že to byl mnich, nebo něco podobného. Neměl ničím zkaženou duši. Poučením se proto pro mě stalo, že nebudu zabíjet mnichy, kteří budou vypadat zbožně. Chutnají opravdu strašně.
Publikum náhle ožilo a všimla jsem si, že tribuny se přeplnili všemi možnými překupníky. Byl čas pro Nautilovu hru.
Byla jsem připravená mu pomoci. Měla jsem dost sil i na případný útěk.
Po povídání hlavního trubače vešel hrdě Nautil do arény. Držel v každé ruce po jednom meči. Jeden velký se silným ostřím a druhý menší, téměř dýkového vzhledu. Prohlédl si publikum a když mne spatřil, tak se úslužně poklonil.
"Vypadá to, že jste získala nového otroka," zasmál se mírně opilý Lukias.
"Nepotřebuji otroky. Mám už svého sluhu a i to je občas těžké k uhlídání."
Lukias se hluboce zasmál. Pohladil mne okrajem poháru, který byl napůl plný vína. Chtěla jsem mu ten pohár vrazit do pusy a udusit ho s ním. Místo toho jsem se na něj vesele usmála a mrkla jsem. Marca muselo bolet u srdce.
Do arény se vpotáceli dva nemrtvý. Joli a Noli. Evidentně bratři ve smrti.
Oba se k němu začali krvežíznivě přibližovat. Jeden div nelezl před druhého, aby si mohli kousnout. Napnutě jsem sledovala Joliho a Noliho a jejich snahu zabít jedinou živou věc v dosahu. Joli se na Nautila vrhnul zprava a rukama se mu snažil rozsápat obličej. Noli to vzal z druhé strany a pokoušel se o to samé, ale mnohem svědomitěji. S výrazem zmražené opice jsem sledovala, jak Nautil odolává těm mrtvolám. Postavila jsem opět pomyslný most mezi mnou a Jolim. Jeho pozornost se roztříštila jako sklenice o mramor. Zmateně se zapotácel a nechápavě se zadíval na svou kořist, čímž dal prostor Nautilovi k useknutí hlavy Nolimu. Teprve teď jsem si všimla jak má Nautil šlachovité a pružné tělo. Bylo teď ještě pravděpodobnější, že byl vycvičen u rodu Strakhů. Tisíce drobných jizev na jeho těle vzbuzovaly respekt a prozrazovaly, že má dostatek zkušeností s bojem a ví moc dobře, co je to smrt.

Joli se díky mé nepozornosti dostal zpět do krvelačného módu a bylo vidět, že má ještě větší chuť někoho zabít. Vzduchem zavířilo praskání a jemné bublání protnutého vzduchu. Ucítila jsem zápach spáleného masa. Několika prudkými pohyby se mu povedlo vytrhnout menší meč z ruky Nautila. Sápal se po živém člověku, jako by posednut démonem. Nebral ohledy na odsekávané maso z jeho těla. Byl jako v tranzu a snažil se za každou cenu zabít Nautila. Ne, že by se předtím nesnažil, ale jeho počínání bylo teď mnohem zběsilejší. Vzhlédla jsem od Nautila a těkala očima po tribunách. Byla jistě použita temná magie v čisté čarodějné formě. Mé oči se setkali s očima nekromancera. Byl tradičně oblečen do tmavofialového roucha s bílými znaky Svatyně zapomnění. Podle četnosti výšivek na jeho hábitu, patřil do vyšších kněží. Musel tedy pocítit můj pokus o odlákání pozornosti, ale nevěděl, kdo to udělal. Proto vyvolal čistou zuřivost a posílil tak Joliho sílu. Tím, že mne nalákal na takový banální kouzelnický trik, mne asi odhalil.
Překvapilo mě, že nehnul ani brvou a pozoroval moji reakci.
Já upřímně nevěděla, co mám dělat. Co když doopravdy neví, že jsem to já, kdo ovládá temnou magii. Jistě čeká, jestli Nautilovi pomohu. Začalo to ve mně vřít. Bojovala jsem mezi mým plánem a záchranou Nautila. Zatím co, jsem přemýšlela a nepřítomně jsem sledovala boj, tak se to rozhodlo za mne. Nautil naštěstí dokázal odolat takovému náporu zuřivosti a povedlo se mu Joliho srazit na zem a useknout mu část hlavy. Jakmile byl ochromen, tak šlo o pouze o jeho dodělání. Nautil mu vítězoslavně usekl zbytek hlavy. Udýchaně se opřel o meč a klesl na kolena do písku. Byl celý pokryt potem smíchaným s drobnými částečky písku z arény.
Znatelně se mi ulevilo. Ovšem jen na chvilku.
Nekromancer si přes vojáky a hlásiče vyžádal ticho.
"Mezi vámi se skrývá člověk se znalostmi temné magie. Tato magie byla použita pro manipulaci tohoto boje."
Davem se rozhostil neklidný šum. Lidé se zvědavě rozhlíželi a hledali mezi svými spolusedícími možného potenciálního mága. Marcus zbystřil a nenuceně se postavil vzpřímeně, aby mohl případně začít bojovat.
"Pokud se dotyčný nepřihlásí, pak budu muset potrestat tohoto statečného bojovníka," pohrozil Nekromancer.
"Tím chcete říct, že jsem nevyhrál poctivě a vy mě nepustíte?! Co to je kurva za spravedlnost?!" zařval Nautil rozhořčeně a díval se na Necromancera.
"Jediné, co jsem cítil, byla Vaše magie Toere. Vámi vyvolaná zuřivost byla více než jasná. To mi chcete vysvětlit jak?"

Je má víra to pravé?

31. července 2013 v 20:46 | Levianth |  Kousky střípků
Ztracen v kruzích své vlastní představivosti se poddávám tvé verzi o spravedlnosti.
Nechť je tvá vůle božím zákonem a v tvém tvrzení není nalezeno pochybení.
S každou modlitbou upadám do většího zapomnění a stávám se slepou ovcí.
S páskou přes oči se plížím k propasti marnosti a zbídačeného života.
Všechny své hříchy vkládám do jemných dlaní osudu a již nehledám směr.
Podej mi ruku a veď mě skrz střepy života a s mým zaváháním neměj slitování.
S každým zakrvácením se odvrátím od mučitelů a schovám se pod tvou nekonečnou moc.
Mé Martyrium je mi již denním chlebem a já se utápím v beznaději.
Bezsměré pláně na nezapadajícím slunci se mi staly domovem.
A všechen můj strach a hřích se vypaří jako dešťová voda dopadající na okraje mého horizontu.

Zbude pouze prázdná schránka pro povely z dobré víry.

Sociální bubliny

17. července 2013 v 20:42 | Levianth |  Kousky střípků
Pod pojmem sociální bublina si představuji možnosti náhledu lidí na svět.
Každý z nás si od dětství nafukuje kolem sebe bublinu vlastní reality. První základy bublin jsou založeny od prvních dní našeho vnímání. Od dětství si upravujeme a tvarujeme naše myšlení díky rodičům, médiím a potom sociálnímu prostředí.
Rodiče se nám odmalička snaží vštěpit určité principy, na kterých bychom později měli vyhodnocovat naše reakce k různým věcem. V podstatě je naše jádro bubliny tvarováno do tvaru přežvýkané žvýkačky, kdy se každý nový poznatek zakresluje do reliéfů a nových zákrutů. Od příkazů - nesmíš, je to horké, po životní moudra - měl by ses víc učit, aby ses jednou měl dobře. Každá tato informace se obtiskuje do naší podstaty a my s ní poté disponujeme, abychom na to nakonec stejně přišli po svém. Informace o horkém je přijata a zakódována tím konečným šáhnutím na onu věc. Při bližším pohledu na toto stavění si musíme povšimnout, že do sebe uzamykáme věci od našich rodičů stejně, jako naši rodiče čerpali od svých. Podstat žití je tedy v základu kopírována. Ač podvědomě, či nepřímo.
Už v útlém věku nás samozřejmě ovlivňují i média. Od pohádek, které leckdy jsou zcela skreslující a připravené pro dětský svět, aby jej balamutili až po naučné přínosy, které dávají pouze hmotu k dalšímu přehodnocení a případného dofoukání bubliny k obrazu vlastnímu. Pokud se dobře rozhlédneme, tak zjistíme, že naučných a pouze připravujících informací je málo. Myslím si, že je to dáno jistou potřebou chránit děti před tím vším špatným v tomto světě. Ale co je nakonec špatné? Je špatné doopravdy to, co máme na mysli, nebo to, co je všeobecně známé?
Když přidáme nějaký ten rok k věku, začínají náš úsudek a naši realitu dotvářet blízcí lidé. Naše bubliny jsou nestabilní a dokáží ještě vstřebávat okolní názory za své. Získáváme zde největší škálu těch špatných návyků a občas k nám připlují i ty správná rozhodnutí. Docela často si zablokujeme náhled na některé věci společensky stanovenými dogmaty a v budoucnu odmítáme jakýkoliv jiný pohled na určité názory.
Když překonáme pubertu a dostaneme se do období samostatného zaopatřování, tak se projeví naše bublina.
Promítáme své vlastní zkušenosti, názory a náš pohled na věc do ostatních. Chtě nechtě ostatní přeměřujeme podle svých vlastních zásad.
Například, když někdo něco ukradne, bude naše reakce adekvátní tím, jak bychom to udělali my. Přičteme-li nošení společenských přetvářek, tak dostaneme reakce typu - to bych nikdy neudělal a nechápu, jak to někdo může udělat, a v duchu si myslíme, jaký ten člověk byl hlupák, že nedokázal tak jednoduchou věc provést bez odhalení. To znamená, že pro společnost a okolní svět řekneme to, co je vhodné, aby to zbytečnými diskuzemi nemuselo vést k tomu, že už jsme také kradli, ale díky své bublině si pomyslíme to, co bychom skutečně chtěli sdělit. V tomto příkladu, že bychom také kradli, ale lépe, protože je to přece snadné a už jsme to někdy dělali bez načapání. Může to být zcela obráceně a to napovídá tomu, že daný člověk nekradl a doopravdy nechápe, jak to někdo může udělat, či někdo kradl a byl načapán a už to nikdy neudělá, ale kdyby to přeci dělal, tak nechce být chycen. Všechny tyto teorie vznikají u každého na základě té nafouknuté sociální bubliny, podle které opravdu měříme vše.
Nebo snad jste nikdy nepřemýšleli, jak se někdo mohl zachovat, tak jak se zachoval, protože vy byste to udělali zcela jinak. Nebo proč někdo dělá složité věci, které jdou ve vašich očích jednoduše, a vás rozčiluje, proč to nedělá tak jako vy?
Odpověď je zcela tristní - má svojí sociální bublinu. Svoje měřítko pro své a vaše činy a rozhodnutí.

Čím jsme starší, tím méně chceme své zvyky měnit a vyhovuje nám náš pohled na veškeré dění a nadáváme na vyjádření těch ostatních.

Pohlcení

17. července 2013 v 20:41 | Levianth |  Kousky střípků
Poslední dobou se mi stává, že mne za plného bdění pohltí nekonečné moře tekutého ticha.
Svět kolem mne se plní vibracemi dopadajících nohou a tóny nesourodého žvatlaní. Změť barevných obrázků je v mém mozku promítána jako nekonečný film, který se barevně mění podle intenzity kmitů okolního prostředí.
Má ústa se otvírají a vydávají nesmyslnou větu plnou hlubokého barytonu a dávky znechucení. Mohu se i přistihnout, jak se směji ve vysokém tónu, který se tříští o ledové stěny přihlížejících.

Nemám v tomto období náladu si povídat o čemkoliv, co neskrývá kouzlo vesmíru a nenabízí nově otevřené dveře do zapomenutého kosmu. Potřebuji zjistit, proč je v zrcadle odraz plný barev, proč gekončí nohy přilnou k hladkému povrchu. Odkud se bere to spektrum barev, které dokážu vnímat svým okem a jak se za 9 měsíců dokáže vytvořit takové stvoření, jako jsem já. Slabší povahy povrchních příživníků čerpajících z poznatků naklonovaných vědomostí mrtvých lidí se zasmějí a odrecitují mi básně sepsané velikány jejich myšlenek. Avšak proč tak sveřepě papouškujeme něčí názor, jež je staletími patentován? Je to tou jednoduchostí dnešních závitů na malém obláčku růžového středu naší hlavy? Žádné diskuze o teorii neexistujících věcí. Zamítněme vše v zárodku své podstaty, protože to někdo řekl jinak a náš slabý hlas nechť zhyne v dýmu uhašeného ohně nadějí.

Když tě pohltí tma 2

11. července 2013 v 10:57 | Levianth
Já jsem se ztěžka posadila a pocítila jsem velkou slabost. Nemrtvý byl již dlouho na světě a ztratil veškeré své vědomí. Jeho energetická hodnota silně klesla, protože vnímal svět už jen jako nesmyslná existence. Jeho krvežíznivost mu nedodala žádný pocti provinění, který by mi pomohl. Místo toho mě má koncentrace připravila o několik zvířecích duší.
"Jste v pořádku? Jste zcela bílá jako stěna, nevěděl jsem, že jste tak citlivá. Říkala jste, že jste již viděla několik zápasů!?" Pronesl ustaraně Lukias.
"Viděla, ale vždy reaguji stejně. To napětí mi nesvědčí, ač mě to neskonale baví," zavrtěla jsem hlavou a začala jsem se na oko ovívat rukou. Lukias zavrtěl hlavou.
Zbytek večera jsme vedli dlouhou konverzaci na téma cestování a neobvyklé zážitky. Marco trpělivě celou dobu naslouchal s stál v pozoru na stáži. Po třech hodinách jsem se nad ním slitovala a odporoučela jsem se do své komnaty. trvala jsem na tom, že chci, aby mě Marco střežil celou noc v mém pokoji. Samozřejmě, že nestřežil, ale nechtěla jsem, aby spal někde na druhém konci baráku a já se musela případně sama bránit.
Dovolila jsem mu, aby si lehl na druhou půlku měkké postele. Potřebovala jsem ho odpočatého a schopného boje. Otevřel svůj očarovaný vak, který nosil u pasu a vyndal z něj všechny naše věci. Musím uznat, že tyhle čarovné vaky jsou nadmíru praktická věc. Spokojeně jsem se opláchla v blízkém lavůrku, který stál v rohu pokoje. Marco musel být celou dobu otočen zády ke mně. A když se umýval on, tak jsem se také otočila. A bohužel mi nedalo se občas nepodívat. Párkrát jsem za to v duchu okřikla, ale oči my stále klouzali sem a tam. Nebyl to svalovec, ale měl šlachovité pružné tělo a to se mi líbilo.
"Nemysli si, že o tom nevím!" promluvil náhle.
"Já…já…ale já se podívala jen malinko," bránila jsem se.
"Cože?! Ty se koukáš…ty…o tom vůbec nemluvím," přikryl se rychle osuškou , " já mluvím o té aréně."
"Aha…no…tak v tom případě nevím o čem mluvíš," snažila jsem se zachovat chladnou tvář.
"Já si všiml, jak se ten Dedo, nebo jak se jmenoval, na tebe otočil. Ty jsi musela něco udělat. Něco, co nebyla magie, protože jsem nic necítil. Ale jeho zaváhání si nedokážu jinak vysvětlit." Posadil se na okraj postele a oblékl si spodní prádlo.
"Prostě si nebyl jistý. Já neudělala vůbec nic," tvrdohlavě jsem oponovala a sedla jsem si na druhý kraj postele zahalená v osušce. Seděla jsem k němu zády.
"Enyah! Jestli spolu máme pokračovat v cestě, tak si ujasněme jedno pravidlo," obešel postel a stoupnul si přede mě, " nechci žádné lži. Pouze pravdu, nebo mlčení, což bude souhlas s tím, co ten druhý říká! Já jsem zvyklý mít za svými zády jen lidi, kterým můžu věřit."Držel si ručník kolem pasu a díval se mi do očí.
Nastalo trapné ticho. Přemýšlela jsem nad tím, jestli ho vlastně na tu cestu do Svatyně Zapomnění chci. Věděla jsem, že nám tady jde o krk, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Ale v Nekropoli mu půjde o život. Nechtěla jsem si vzít na triko něčí život. Ač se jednalo o život někoho, kdo mě chtěl zabít.
"To mi chceš říct, že mám teda vypadnout?" promluvil na mě tišeji.
"Ne, to ne….ale," zablekotala jsem.
"Ale?" Kleknul si na kolena a vzal mne za ruku.
"Nechci, abys se mnou šel do Svatyně," sklopila jsem hlavu a sledovala svou ruku, jež byla schovaná v té jeho.
"Proč? Co se za tu krátkou dobu změnilo? Byli jsme dohodnutí?!"
"Já…..já si nepřeju, abys tam šel kvůli mně a mé matce a přišel o život. Je to moje pomsta a můj osud. Ty si tady můžeš vzít spoustu peněz a koupit si budoucnost někde na jihu. Žádné mrtvoly, jen ty a velký dům se spoustou žen."
"Enyah, odmala jsem byl cvičen pro boj a toužil prožívat dobrodružství. Nemám rodinu, krom Ragnara a ten mě na tuto cestu poslal z nějakého důvodu. Jsem si čím dál více jistý, že to nebylo kvůli tvé vraždě, protože jinak by tu za branami postávali další rytíři a rozhodně by si nebrali servítky. A na jednu stranu jak jsem řekl, už dlouho jsem chtěl vidět Svatyni Zapomnění. Tudíž tvůj argument o tom, že to budeš dělat sama, abych neumřel, padá," nadechl se a pohladil mi ruku, "a navíc jsem nikdy nechtěl velký dům a spoustu žen. Spíše malou chatičku s jednou ženou a kupou dětí."
Musela jsem se usmát. Nedokázala jsem si ho představit s velkým barákem a ženami, natož s kupou dětí.
"Chci, abys mi tu odpřísáhla na čest tvé matky, že mi nebudeš lhát a nezmizíš mi po cestě, jen abys mě ochránila před nějakou tvou představou."Chytl mě pevně za ruku.
"A já chci abys mi odpřísáhl na život Ragnara, že tam půjdeš se mnou dobrovolně a necháš mě, abych to tam udělala po svém." Stiskla jsem mu ruku na oplátku.
"Slibuji."
"Slibuji."
"A teď mi řekni, co jsi udělala v tom koloseu."
"Já jsem se ho dotkla. Té vyvolané duše v Dredolovi. Představila jsem si, jak jsem se k němu přiblížila dotkla jsem se jeho podstaty. Podle Nyatiných vzpomínek se mohu dotýkat vyvolaných duší i na větší vzdálenost. Mohu je na sebe upozornit a případně napadnout. Bohužel to stojí docela dost sil."
"A proč jsi to udělala, nic ti po tom Nautilovy není!?"
"Bylo mi ho líto. Umřít pod krvežíznivou potvorou pro zábavu ostatních, když jsem to mohla změnit."
"Doufám, že to bude k dobré věci a v příštím kole neumře mnohem horší smrtí. Slyšel jsem, že v posledním kole dostávají mrtvoly dvě." Zamračil se Marco.
"Dvě……," hlesla jsem tiše.
"Nevěděla jsi to. Hlavně nezačni vymýšlet nějaký plán na osvobození!" Chytl mi bradu do ruky a zvedl mi ji. Podíval se mi zblízka do očí. Jeho oříškové hnědé oči vypadaly velice klidně, ale věděla jsem, že to myslí zcela vážně.
"Ne, nebudu dělat plán na jeho záchranu. Ale rozhodně se tu nakrmím, než půjdu do Nekropole."
"To doufám Enyah." Pustil mi bradu a vrátil se na druhou stranu postele.
Vyvolala jsem jednoho Kerbera, aby hlídal v noci vchod. Neměla jsem náladu rozhazovat své drobnosti po pokoji a nechtěla jsem ani ukazovat Marcovi svůj arzenál. Nemusí vědět zatím vše. Natáhla jsem se na svoji stranu postele a přikryla jsem se nadýchanou peřinou. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad Nautilem, nemrtvými, Marcem a Nyat. Nejvíce jsem přemítala o Nyat. Stále se mi nechtělo věřit, že je pryč a smutně jsem volala do své duše, jestli se neozve. Bohužel se neschovávala za žádnými z dveří v mém mozkovém labyrintu. Tiše jsem si povzdechla a zadržela slzu, jež mi už šimrala okraje oka.
Druhý den jsem se nechala Lukiakem provést krásami města. Ukázal mi téměř vše od nejlepších restaurací až po přelidněné věznice.
"Bylo by možné se setkat s tím včerejším hrdinným vítězem? Chtěla bych mu popřát štěstí v dalším finálním boji. Pokud to tedy není problém." Usmála jsem se nevinně na Lukia.
"A co dostanu na oplátku za svou velkorysost?"
"Co by jste si představoval?"
"Jeden večer ve vaší přítomnosti bez vaší stáže?"
"Ujednáno. Jediná podmínka je, že musí být v domě, ve kterém se budu nacházet já."
"Jsme tedy dohodnuti."
Vešli jsme s Lukiasem a jeho pěti poskoky do starého kamenného domu, jež byl v tomto městě věznicí. Jeho oprýskaná omítka na venkovní fasádě velice přesně poukazovala na stav vnitřní části. Rezavé mříže už na pohled postrádaly jakoukoliv stabilitu. Ty nejrozpadlejší místnosti byli proto využívány spíše jako sklad věcí. V zachovalejších prostorách posedávali a polehávali tlupy unavených mužů. Vzduchem se nesl silný odér výkalů a ztuchlého vzduchu.
"Pojď blíž kurvičko, ti ukážu jak vypadá chlap!"
"Zesvleč se, nebo zmiz ty krávo!" a další podobné hlášky se ozývali ze všech stran od mužů, kteří zaregistrovali mou přítomnost. Nečekala jsem, že mě uvítají tak vřelými slovy.
Nautil měl poslední celu na pravé straně. Jeho mříže byli téměř jako nové. Seno na zemi bylo viditelně čerstvě doplněné a na provizorním stolečku stál velký džbán s talířem naloženým masem a chlebem. Připomínalo to VIP celu. Přeci jen, měl na to právo po tolika bojích a před velkým finále.
"Poklekni otroku v přítomnosti dámy!" křikl na Nautila Lukias.
"V přítomnosti dámy bych vstal, ale jinak by to mělo být obráceně," zahuhlal Nautil, aniž by vzhlédl od talíře s jídlem.
"Ty, jeden….," rozčílil se Lukias a pokývnul na jednoho z mužů. Ti otevřeli dveře do cely a chtěli mu udělit lekci.
"Nemyslím, že to je nutné. Slova prostého otroka mne nemohou rozčílit ani urazit. Je to pouho pouhé zvíře vyjící ve své cele," zarazila jsem přicházející nakládačku.
Nautil vzhlédl od jídla a přeměřil si mě pohledem. Pokud ho můj přístup překvapil, tak to rozhodně nedal najevo. Pokud mě chtěl za ten proslov zabít, tak to rozhodně dokázal zakrýt také.
"A navoněná panička se přišla podívat na mé skromné bytí. Chcete provést, nebo zvládnete prohlídku sama?" rýpnul si naštvaně.
"Je mi líto, že vás má návštěva naštvala. Chtěla jsem se podívat na muže, který dokázal tak bravurně skolit několik nemrtvých a má před posledním bojem," odpověděla jsem zvesela.
"To je od vás velmi milé paničko, že jste se chtěla podívat na otroka. Bohužel mě ještě nenaučil žádným velkolepým kouskům, takže…..,"pokračoval v klidu s jídlem. Jeden z poskoků ho prudce udeřil do zad dřevěným klackem. Nautil se zakuckal a zlostně se ohnal po poskokovi. Na zápěstí jsem zaregistrovala malé tetování. Strhla se malá a zcela zbytečná bitka. Nautil byl několika dobře mířenými ranami uzemněn. Holt když je vás pět na jednoho, tak je to vždycky sranda.
"Myslím, že jsme viděli víc, než dost," uzavřel naši návštěvu Lukias.
"Myslím, že máte pravdu. Jen bych se ráda podívala tomu budižničemovi na jeho pravé zápěstí. Má tam nějaký cejch."
Chlapy jej chytly, aby se nemohl jakkoliv bránit a jeden z nich mi natočil jeho zápěstí, abych se mohla podívat na jeho označení. Překvapeně jsem zamrkala. Měl vytetovaného malého draka s roztaženými křídly, který měl na hrudi runu smrti. teď jsem věděla moc dobře kdo to je a o to víc mě překvapilo, jak se sem dostal a že je ještě za těmito mřížemi.
"Co to je?!" Vyštěkl na něj Lukias.
"To je přece erb starého rodu Strakhů, patřím jim. Jsem jejich otrok," odpověděl Nautil dobře naučenou lež.
"Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale musí to být chytří lidé, když si označují své stádečko. Tobě je to tady, ale zcela na nic," zakroutil vítězoslavně hlavou Lukias a pokynul svým mužům, aby jej pustili. Byl čas odejít.
"I přes vaši drzost a neomalenost bych vám chtěla popřát hodně štěstí v dalším boji. Vězte, že i drak může prohrát, jestliže ztratí svoji věž s pokladem," popřála jsem mu štěstí a odcházela jsem pryč.
"Děkuji paničko, ale poklad není pro draky to hlavní ," poděkoval Nautil. Jeho tvář jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že se usmíval. Měl by.
Nechala jsem se odvést do svého pokoje za Marcusem. Poschovávala jsem si pod oblečení několik nožů pro případ nejvyšší nouze a ohrožení v domě Lukiase.
"Marco musím ti něco říct," sedla jsem si do čalouněného křesla vedle malého kulatého stolečku.
"Hmm…," připravoval si Marco svůj arzenál pro případné nesnáze a balil si věci rozložené na posteli.
"Slyšel jsi někdy o bojovnících Dračích run?"
"Něco málo jo. To jsou bojovníci, kteří věří v draky a uctívají jeho kult. Jsou to prý obyčejní vrazi, proč?"
"Tak to je jedna z lží, kterou jsem přesně čekala. Takové pomluvy šíří Thalosův chrám už dlouho. Bojovníci Dračích run jsou jedni z nejlépe cvičených assasinů. A nejsou vycvičeni v duchu bezhlavé eliminace, ale ničí nebezpečné lidi, kteří by chtěli rozpoutat války. Dračí runy mají jasný řád. Nejváženějšími jsou Dračí křídla, pod nimi jsou Tygří drápy, Hadí zuby, Orlí křídla a Lidské stíny. Každá tato skupina je cvičena podle přísných pravidel mistrů. Můžeš se vyšplhat na jakoukoliv úroveň, ale jediná podmínka je neopustit chrám po dobu cvičení. Ten kdo zvládá vše je označen Drakem s runou smrti. A ten otrok, který je dole ve vězení je Drak s runou smrti. Nemůže to být náhoda, že tu je. A zavřen! "
"Co?! Sice v tom mám trochu zmatek, ale ty mi jednoduše chceš říct, že tu mají zajmutého jednoho z nejlepších vrahů? A nepokusil se o útěk. Je, či sebe zabít? Třeba byl jen opilý a nechal si vytetovat něco, co viděl v jednom z jiných lochů."
"Znal heslo. Nemohl to být podvodník. Značení si mohl vymyslet, ale určitě ne Hesla."
"Hesla?! Jak ty kruci můžeš vědět nějaká hesla. Hele přiznej mi tu, že se ti líbí a budeme zachraňovat, protože z něj máš vlhké sny?!"
"Co to?! Ty snad žárlíš?! ……..z nikoho vlhké sny nemám! Nepotřebuju nějakého muže, aby mi pak vyčítal takové kraviny, když potřebuju pomoct. Říkal jsi, že chceš pravdu a teď se tu za pravdu zlobíš. Je to Drak s runou smrti a je pravý. Zná hesla pro upozornění, že je stále neodhalen a zná frázi potřebnou k přijmutí nabídky pomoci," vstala jsem prudce z křesla a našponovala jsem se vztek proti Marcusovi.
"Já nežárlím, na co bych asi tak měl? Na potrhaného polonahého zabijáka zombií a pomatenou polodémonku, co jde zabíjet Nekromancery?! To zní šíleně!! " odmlčel se a stál se sklopenou hlavou.
"To tedy zní šíleně, avšak zatím mi nedokazuješ nic jiného," zmírnila jsem hlas.
"A co když žárlím? Co když tě mám bohužel rád a nelíbí se mi tu ta pohádka o dračím princi, kvůli kterému bych měl vsázet svůj život," díval se stále na postel.
"Marcusi, přísahám na svůj život, že se mi nelíbí a že si nevymýšlím pohádky. Dračí runy existují. Jsem živým příkladem toho, že jsou. Trvalo mi rok, než mě přijali a dokázala jsem se vypracovat jen na Lidský stín. Tři roky mého života jsem nechala za zdmi hradu rodu Strakhů. Dračí runy neopouštějí hrad, pokud k tomu nejsou donuceni……a já v přísaze slíbila, že nenechám nikoho z vyšších ve štychu. Rozhodně bych nenasazovala tvůj život kvůli bezcennému člověku. Já………," ztratila jsem hlas a sedla jsem si do křesla. Má pravdu. Jak ho vlastně chci zachránit? Původní myšlenka byla dokonalá. Vysát pár duší ve městě a vypařit se.
"Aréna! Můžu ovlivnit mrtvé a nechat ho zvítězit! Propustí ho sami a já splním svůj slib. A pak můžeme dokončit svůj vlastní úkol," navrhla jsem s malou nadějí v hlase.
Marcus přešel místnost a kleknul si k mému křeslu.
"Pokud jsi si jistá, že tě nemohou odhalit a pomůžeš mu, tak to zkusíme. Já budu připraven. Ale až vyhraje, tak se soustředíme na to svoje. Slib mi to Enyah."
"Neodhalí a pak půjdeme svou cestou," slíbila jsem. Pohladila jsem ho po kudrnách a dala mu pusu do vlasů.