Dvě fáze života

18. června 2013 v 21:51 | Levianth |  Kousky střípků
Přijde mi velice zvláštní, jak se některé věci na tomhle světě mají.
Život, který mi probíhá před očima má občas charakter telenovely z TV a někdy přemýšlím nad tím, proč vlastně okolní svět vnímám.
Pokud se jedná o živé vystoupení mých přátel a bláznivé nápady, které realizuji převážně na základě popudů mých blízkých, tak se mi zdá můj svět živý a zcela v pořádku. Kolikrát ani nevím, jestli je to pro obohacení mých příběhů, jenž budu moci jednou vyprávět, nebo jestli to dělám z čisté provokace. Několikrát jsem se přistihla u toho, že závidím některým lidem jejich rozmanité bytí a snažím se ho svým způsobem dohnat. Je to smutný fakt, ale nejde ho přehlédnout. Ale jsem přesvědčena , že pokud je to zdravá závist, která mě žene dál, tak na to m není nic špatného. Bohužel se občas objeví i ta sklíčující a nežádoucí závist, která ve mně vyvolává protest a zbytečné rozvádění obyčejných věcí, které jsou z části pravdivé, ale docela barvitě obalené, aby dokázali zaujmout. Párkrát jsem se přistihla, že mne i některé příběhy baví takovým způsobem, že se jich nechci vzdát a volnomyšlenkářsky je šířím dál. Vedle toho jsou zase situace, které je lepší zase mírně pozměnit, aby nedošlo ke špatnému pochopení. Protože občas je lepší méně, než-li více. Avšak přesto vše,ať dobře či špatně myšlené, se pak cítím při životě a baví mě celý svět. Nepřemýšlím nad budoucností, nebo minulostí, protože přítomnost plyne velice rychle.

A pak přijdou dny, kdy doopravdy netuším ani základní jednoduchosti žití. Zkoušela jsem obměnit několik přátel, přeběhla do jiných koutů pracovních činností, zaměřila jsem se na zdraví a poodsunula staré bloky zrezivělosti. Jak je patrné z předešlé věty, tak zcela marně. Stále mě stíhají dny, které se vlečou jako lžíce vytahující se z medu. Všechno kolem mě mi přijde zbytečné a bez jakéhokoliv smyslu. Prostě se s čistou hlavou jen tak potloukám určitou linií života a exitence. Nejhorší to je, když musím být na místě, odkud nemohu jen tak odejít. Čas se začne zpomalovat na ultra pomalý mód a všeobecné tlachání všudypřítomných lidských bytostí je unavující. Každý má spoustu věcí na srdci a snaží se odlehčit svůj život nenápadným přenášením své nálady či názoru. Spojeno s tichou prázdnotou v hlavě, je to docela deprimující. Pak se stává, že jen tak tupě koukám na neexitující bod a dýchám. Nic víc a nic míň. Pro mě se to stalo mou osobní katatonií. Je mi zcela jasné, že jakékoliv moje pocity nemohou být specifikovány jako deprese. Nevešla bych se do kritérií doktorů, tudíž jsem asi jen pouze smutné děvče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama