Červen 2013

Dvě fáze života

18. června 2013 v 21:51 | Levianth |  Kousky střípků
Přijde mi velice zvláštní, jak se některé věci na tomhle světě mají.
Život, který mi probíhá před očima má občas charakter telenovely z TV a někdy přemýšlím nad tím, proč vlastně okolní svět vnímám.
Pokud se jedná o živé vystoupení mých přátel a bláznivé nápady, které realizuji převážně na základě popudů mých blízkých, tak se mi zdá můj svět živý a zcela v pořádku. Kolikrát ani nevím, jestli je to pro obohacení mých příběhů, jenž budu moci jednou vyprávět, nebo jestli to dělám z čisté provokace. Několikrát jsem se přistihla u toho, že závidím některým lidem jejich rozmanité bytí a snažím se ho svým způsobem dohnat. Je to smutný fakt, ale nejde ho přehlédnout. Ale jsem přesvědčena , že pokud je to zdravá závist, která mě žene dál, tak na to m není nic špatného. Bohužel se občas objeví i ta sklíčující a nežádoucí závist, která ve mně vyvolává protest a zbytečné rozvádění obyčejných věcí, které jsou z části pravdivé, ale docela barvitě obalené, aby dokázali zaujmout. Párkrát jsem se přistihla, že mne i některé příběhy baví takovým způsobem, že se jich nechci vzdát a volnomyšlenkářsky je šířím dál. Vedle toho jsou zase situace, které je lepší zase mírně pozměnit, aby nedošlo ke špatnému pochopení. Protože občas je lepší méně, než-li více. Avšak přesto vše,ať dobře či špatně myšlené, se pak cítím při životě a baví mě celý svět. Nepřemýšlím nad budoucností, nebo minulostí, protože přítomnost plyne velice rychle.

A pak přijdou dny, kdy doopravdy netuším ani základní jednoduchosti žití. Zkoušela jsem obměnit několik přátel, přeběhla do jiných koutů pracovních činností, zaměřila jsem se na zdraví a poodsunula staré bloky zrezivělosti. Jak je patrné z předešlé věty, tak zcela marně. Stále mě stíhají dny, které se vlečou jako lžíce vytahující se z medu. Všechno kolem mě mi přijde zbytečné a bez jakéhokoliv smyslu. Prostě se s čistou hlavou jen tak potloukám určitou linií života a exitence. Nejhorší to je, když musím být na místě, odkud nemohu jen tak odejít. Čas se začne zpomalovat na ultra pomalý mód a všeobecné tlachání všudypřítomných lidských bytostí je unavující. Každý má spoustu věcí na srdci a snaží se odlehčit svůj život nenápadným přenášením své nálady či názoru. Spojeno s tichou prázdnotou v hlavě, je to docela deprimující. Pak se stává, že jen tak tupě koukám na neexitující bod a dýchám. Nic víc a nic míň. Pro mě se to stalo mou osobní katatonií. Je mi zcela jasné, že jakékoliv moje pocity nemohou být specifikovány jako deprese. Nevešla bych se do kritérií doktorů, tudíž jsem asi jen pouze smutné děvče.

Když tě pohltí tma

18. června 2013 v 21:51 | Levianth
Na cestu jsme se vydali s jediným koněm, který přižil kerberovské řádění. K mému překvapení byl našich nepřátel. V jeho blízkosti jsem cítila povědomý zápach síry a mrtvé magie. Jeho nazelenalé oči zkoumavě prohlíželi okolí a z nozder mu nešla žádná pára. Byl ledově studený a jeho černá kůže mírně zapáchala rozkladem. Duše, jež do něj byla vložena, se občas škrábala přes tenkou kůži ven. Na Marcovi bylo vidět, že se ho velice štítí a musí překonat veškerou svou nechuť, aby na něj nasedl.
"Chápu tvou nedůvěru v mrtvého koně, ale pešky bychom tam byli za dlouho. Vezmeme si tam jiného,"uklidňoval jsem ho. Chvilku přešlapoval v tmavě zeleném mechu a lámal malý klacík, který ulomil na některém ze stromů. Hluboce se nadechl a nasedl na něj.
"Ber to z té lepší stránky, tenhle mrtvý kůň nepotřebuje odpočívat a jede rychleji, než kterýkoliv živý," usmála jsem se. A byla to pravda. Do dvou dnů jsme byli na kraji lesa a dívali se přes prašnou zem na černou siluetu Heaveru. Nejhorší město na pustinách a možná i ve městě. Počkali jsme na noční oblohu a vyrazili jsme směr Heaver. Marco použil magii Iluze na své roztrhané hadry a přeměnil si oblečení, jež teď vypadalo, jako oblečení městského vraha.
Moje ukořistěné nekromantské roucho přeměnil na velice svůdné až přespříliš sexisticky vypadající oblečení. Požadavek byl sice nesplynout s okolím, avšak tohle předčilo mé očekávání. Materiál se vysoce leskl a držel se mého těla jako druhá kůže. Rozhodně udělal dobře, protože i on na mě chvilku civěl, a když jsem se ho zeptala, co se děje, nebyl schopen celistvé věty. Čím méně otázek, tím lépe. A hlavně s takovým vzhledem se rychleji dostanu k tomu největšímu zloduchovi ve městě. Stříbrné vlasy jsem si rozpustila a na krk jsme si pověsila medailonek od mé matky. Před vstupem do města jsem vysála našeho nepotřebného koně. Byl naplněn velmi výživnou duší. Jakmile duše opustila své místo, rozpadl se kůň v prach.
Brána do města byla otevřená dokořán. Nikdo nepředpokládal útok, nebo nepřítele v těchto nehostinných končinách.
Můj nový společník šel za mnou ve vzdálenosti, která nasvědčovala tomu, že je můj osobní strážce. Kapuci si přetáhl přes hlavu a očkem sledoval situaci na ulici.
Jestli jsem někdy viděla žít Ashleadu, nebo nějaké jiné větší město, tak jsem doopravdy nevěděla, co to žít je. Všude žhnuly pouliční lampy, proudy opilých mužů se potáceli sem a tam po volném prostoru, veselé výkřiky děvěk se mísily s křikem bujarých zloduchů. Občas byla k vidění klec s otroky, kteří se těsnili co nejvíce ke stěnám svých vězení a moc se nerozhlíželi. Jakákoliv konfrontace s hrdlořezy znamenala mučení a horší věci než klec.
"Nazdar kočičko, za kolik bys šla?" Přišoural se ke mně jeden z odvážlivějších a evidentně i opilejších.
"Pokud máš milion septimů, tak by se dalo polemizovat o pozvání na sklenku vína," dodala jsem nejledovějším hlasem, který jsem dovedla vyloudit.
"Taková třída nejsi, ty špíno, budeš ráda za stovku," rozčílil se ubožák a chytl mne za ruku.
Nestačil udělat další pohyb a má osobní stáž jej bez přemýšlení chytla pod krkem. Odtáhl ho o pár metrů dál a uřízl mu ruku. Několik přihlížejících se začalo plácat po opasku, aby mohli pomstít újmu na otrapovi. Marco se stáhl zpět ke mně a připravil si nože k útoku. Slyšela jsem jemné mumlání z jeho úst, jak si připravoval čarovné formulace pro případnou obranu.
"Omlouvám se, můj stín je malinko impulzivní. Chtěla jsem pouze ochutnat jedno z vašich pověstných vín v té nejlepší krčmě, jež tu stojí. Mohl by mi některý z Vás milých pánů ukázat cestu?" V hlase jsem pocítila sílu sukubího vábení. Tak vida, přece mi tu nechala něco ze své lepší stránky. Okolní čumilové se začali strkat a hádat jeden přes druhého, kdo mě tam doprovodí a přitom odstrčili ty, kteří se chtěli se mnou pouštět do boje.
Z čista jasna se ozvalo několik výstřelů a první řada mých obdivovatelů padla obličejem k zemi. Za nimi stál vtipně oblečený muž. K jeho výšce a stavbě těla bych rozhodně volánky nevolila. A už vůbec ne zlaté vyšívání.
Rozprostřelo se ticho. Muž sebejistě vykročil ke mně a teprve teď jsem si všimla jeho pětičlenné osobní gardy.
"Paolo, k Vašim službám krásná paní. Byl bych poctěn, kdybych Vás mohl odvést do našeho nejlepšího podniku," uklonil se hluboce div jeho plešatá hlava nepolíbila zem.
"Myslím, že jsem si ani lepšího průvodce nemohla přát," usmála jsem se a v duchu jsme polykala smích.
Vedl mne uličkami do srdce města. Jakmile jsme prošli druhou bránou, jež oddělovala obyčejnou spodinu od vyšších lotrů, změnili se zcela domy do kulturního vzhledu. Rozmařilost slaboduchých příživníku byla tatam. Bylo už na oko poznat, že zde žije smetánka. Krásné domy plné spletitých ornamentů se linuly podél cesty, kterou jsme šli . Na upravených zahrádkách posedávali vyfintěné paničky a dopřávali mi nepřejícně opovržlivý pohled. Viditelný úspěch jsem sklízela u všech pánů, kteří se okatě otáčeli za mou postavou. Na všechny jsem se dívala s notnou dávkou laxnosti, aby jim bylo jasné, že mi jsou ukradení. po cestě jsem si n nechávala povídat různé hlouposti od mého průvodce a občas jsem se laškovně zasmála. Marco slídivě okukoval okolí a mapoval uličky kvůli strategickému úprku.
Paolo nás zavedl do nejluxusněji postaveného domu. Cedule na dveřích hlásala "ubytovnu" Heaver Drugos.
U stolů seděli bohatě odění mecenášové, kupci, zloduchové a mágové. Prostorem se linula hudba vyhrávající harfy od jedné z krásných Bardek. Doslova vybraná společnost intelektuálů. Paolo mne uvedl k jednomu z rohových stolů a nabídl mi posazení na jednom ze sametových polštářů, jež byly vyskládané na měkké pohovce. Marco si ostražitě stoupl na kraj sedačky a udělal si výhled na celou místnost.
"Mohl bych Vás pozvat na zmiňovanou sklenku vína?" uklonil se zdvořile můj společník.
"Dám si velmi ráda, ale varuji, jsem opravdu náročné děvče," zašvitořila jsem ledabyle.
"To je dobře, nemám rád jednoduché ženy," oplatil mi veselým tónem.
Odešel od stolu a já se nenuceně rozhlížela. Vyřezávaný nábytek z bukového dřeva byl potažen měkkými smetanovými potahy. Spodní nohy stolů se různily stůl od stolu. U jednoho to byl velký osekaný kořen stromu a další byla bytelná kovová váza. Na vyvýšeném pódiu po mé pravé straně seděla Bardka a ladně hrála na Velikou zlatou harfu. Vizuální doprovod svými těly dělali za krásné ženy oblečené do jemných závojů různých barev. Kruhová místnost skýtala dlouhý bar, jež byl naditý exotickými i domácími likéry a alkoholem. Z mohutných dveří vedle něj se se supěním vždy vyřítil sluha, který nosil talíře s přetékajícím jídlem ke stolům hostů.
Na můj stůl mi přinesli nakrájené maso se zeleninou a několika druhy placek. Hned vzápětí přiběhl další sluha a nabídl mi láhev vína. Pokynula jsem hlavou a nechal mu nalít do broušeného pohárku.
Chvilku jsem ochutnávala nabídku jídla. Víno mě příjemně hřálo v žaludku. Mělo ovocnou chuť lesních plodů, ale pro mě to byl obyčejný patok. Moje soustředění se zcela přeneslo na duše přítomných lidí.
K mému stolu vykročil rázným a sebevědomým krokem cizí muž.
"Dobrý večer, krásná paní. Jmenuji se Lukias a můj pokorný společník Paolo, mne obeznámil s vaší vzácnou přítomností," uklonil se zdvořile a přisednul si ke mně. Takže štafeta na mocnějšího, zajímavé. Dlouhé blonďaté vlasy svázané do culíku ho rozhodně odlišovali od všech černovlasých v této místnosti. Byl oblečen zcela obyčejně a přitom z něj vyzařovala aura nadřazenosti nad ostatními. Modré oči si mě zvědavě prohlíželi. Nenápadně se zastavily u mého poprsí a vrátili se zpět k mému obličeji.
"Dobrý večer i Vám milý pane Lukias. Jmenuji se Nyat de Warcry Prosím poděkujte za mne velice dobře vychovanému panu Paolovi, za doprovod, který mi poskytnul. Kdyby nebylo jeho, bylo by na předměstí spousta mrtvých těl, včetně toho mého," záhrala jsem si na chudinku s nonšalancí mazané lišky.
"Vyřídím. Co přivádí tak zajímavou ženu jako jste vy, do zatraceného Heaveru?" vzal si do ruky sklenku vína a pomalu upíjel.
"Mocní muži, jejich zlato a zážitky, které mi mohou dopřát jen ti nejlepší z nejlepších. Nesnáším nudný život a hledám ve svém životě trochu dobrodružství."
"Vaše otevřenost je až zarážející. Pokud máte ráda zážitky, tak bych Vás rád pozval na noční ringové zápasy našich otroků. Samozřejmě do první třídy s nejlepším výhledem."
"A je váš ring lepší, než ty ostatní?"
"Buďte si jista, že ano. A pokud vás to neohromí, pak jsem velmi špatný pořadatel těchto her a přenechám obstarávání zážitků jinému muži v tomto městě," zamrkal na mě vyzývavě.
"Nabídka, jež se nedá odmítnout. Kdy by jste chtěl vyrazit?"
"Klidně hned."
"Výborně. Jen bych si chtěla pronajmout pokoj a trošku se upravila. Přeci jen mám za sebou dalekou cestu."
"Nemusíte se o nic starat, již je pronajat. Jeden ze sluhů Vás tam odvede a až budete připravena, tak se setkáme pod hlavními schody. Kde máte zavazadla?"
"Velice dobře schovaná. Stačí mi ukázat pokoj. A chci něco vydatného k jídlu pro mého střážce."
Jeden z hotelních sluhů nás odvedl do velikého královsky zdobeného apartmánu. Tmavý nábytek vypadal těžce a červený samet na přehozech u postele tomu dodával ten pravý nádech. Velké okno bylo zahaleno dlouhou černou záclonou. Marcus hltavě snědl, co mu přinesli, div neokusoval tác.
"Mohl bys mi vykouzlit nějaké jiné oblečení? V tomhle bych nedokázala zaútočit, ani kdyby mi za zády hořelo. Výstřih evidentně funguje, ale brala bych dolu buď krátkou sukni, nebo klasické kalhoty. Protože s těmahle rozparkama bych za chvilku z těch šatů měla čtyři a ještě bych byla mrtvá."
"Stačí říct, ale moc si nezvykej, nejsem magická skříň," zasmál se pobaveně a já za chvilku měla krátkou sukni, která mi stoprocentně odhalovala kus zadku.
"Přidej pár centimetrů. Nehodlám dělat šou pro každýho pobudu," zmrazila jsem ho pohledem. Deset centimetrů bylo na světě.
"S tebou je radost kouzlit," usmála jsem se na něj a pohladila jsem ho po rameni.
"S tebou moc ne…já bych těch deset vůbec nedával," vrátil mi úsměv s očekáváním nějaké poťouchlosti.
Prohlédla jsem se raději kontrolně v zrcadle, jestli mi nevykouzlil nějakou neplechu. Všimla jsem si, že mne Marco z povzdálí pozoruje.
"Aby ti nevypadli oči," zasmála jsem se. Zčervenaly mu tváře a prudce se otočil.
Vyšli jsme z pokoje a nechali se odvést na slibované zápasy. Je pravdou, že jsem několik takových zápasů viděla. Byla to celkem dobrá příležitost si přivydělat nějaký septim navíc. Jednou jsem i zápasila v ženské odnoži a od té doby vím, že tam dole to není žádný med. Jakékoliv zaváhání vás může stát život, nebo v tom nejlepším případě zmrzačení navždy.
Seděli jsme v balkonové lóži a shlíželi do prozatím prázdné arény dolů. Okolní diváci divoce mávali vsazenými lístky a popíjeli alkohol. Většina z nich byli kupci a jejich ženské doprovody, které se nakrucovali a kontrolovali kvalitu šatů ostatních žen.
"Goooooonngg!!!" zazněl gong hlasitě.
"Dámy a pánové, připravte se na další z našich vyhlášených zápasů!!! V levé kobce povstal mrtvý muž jménem Dredol a v pravé kobce náš šikovný živáček Nautil! Nechť ten nejlepší zvítězí!" Uvedl podívanou hlasatel.
"Velice zajímavé. Vy používáte nemrtvé v bojích," pronesla jsem unešeně a ve skrytu duše jsem se otřásla odporem.
"Nejen obyčejné nemrtvé. Jsou to bojové mrtvoly, jestliže to mám správně popsat. Jejich mrtvá těla dostala dar nesmrtelnosti a ještě krvelačnosti. Jsou živi na lidské krvi. Tudíž, když jim pošleme dolů někoho živého, tak mají reálnou šanci se nakrmit a žít nějaký čas spokojeně. Abychom však trochu vyvážili poměr stran, tak živý má k dispozici zbraň a oblek, které si můžou před vstupem do arény vybrat. Po pěti vítězných zápasech jsou živý propuštěni do pustin. Takže jim vlastně dáváme možnost si zachránit život," vysvětlil mi zásady boje Lukias a nalil mi červeného vína do železného poháru.
"Vy je vypustíte a pak je zase chytnete zpět?"
"Ale , co Vás to napadá drahá!? Nejsme úplní nelidové. Pokud je puštěn, tak se o něj již nikdo nestará. Mimo to, dostávají na stehno vypálit malé označení bojovníka z arény. Dostanou deset stříbrných, láhev vody a zbytek je již jen na nich," usmál se Lukias a opřel se o opěrku dřevěného křesla.
Nautil obezřetně a pomalu kráčel podél stěny a v ruce držel křečovitě dlouhé kopí. Byl oděn do lehkého brnění bez hledí. Na druhé straně se ze stínů kobky vynořila celkem zachovalá mrtvola muže. Dredol šel v pokrčení a bylo vidět, že čmuchá všechen ten život kolem sebe. Jeho šedé oči těkali sem a tam, dokud nezaregistroval Nautila.
"Nautil je zde po čtvrté. Je to neskutečně šikovný chlap. To , co umí s kopím je až neuvěřitelné,"zatleskal nadšeně Lukias.
Usmála jsem se na něj a vrátila zrak dolů do arény. Doufala jsem, že Nautil bude šikovný i tuto hru. A přemýšlela jsem, jak bych mu mohla pomoci. Marcus čarovat nemůže, protože by tím jen uškodil.
Souboj mezi životem a smrtí začal. Nautil se obratně oháněl kopím a držel si mrtvolu dost daleko od těla. Každý pokus o úder Dredola byl výborně vykryt, nebo zcela potlačen. Jeho výhoda se však rázem vytratila, když jeho zbraň praskla vedví. Dredol se na něj vrhl a shodil ho na zem. Sápal se mu po krku a zběsile u toho naříkal.

Když se mrtvý svalil s ním na zem, tak jsem pocítila jeho vyvolanou podstatu. Jeho duše se jakoby zvětšila a těšila se na brzkou večeři. Ta možnost někoho zabít byla velice silná motivace. V duchu jsem projela všechny možné možnosti mé démonické síly. Pootevřela jsem ústa jakoby v údivu a prudce jsem se postavila. Zhluboka jsem se nadechovala a představila jsem si pomyslný most mezi mnou a Dredolem. Když jsem byla na můj vkus dostatečně blízko, tak jsem se ho pokusila vší svou mentální silou vyrušit. Nemohla jsem ho shodit, ani vysát, avšak jsem jej mohla na pár sekund zaneprázdnit a doufala jsem v duchapřítomnost Nautila. Dredol se opravdu na minutku zastavil a pootočil hlavu směrem ke mně. Nautil naštěstí nebyl v podobné situaci poprvé a přetáhl Dredola pod sebe. Několika tvrdými ranami ho dezorientoval a mezi tím v panice nahmatal jeden ze zlomených kousků kopí. Ostřejší koncem mu prohnal hlavou a unaveně se odkulil v dál. Stříbrné vlákno pomalu stoupalo z Drednola. Zachytilo stopu mého mostu a přesunulo se do mého těla.