Pandořina Duše 3

31. května 2013 v 17:21 | Levianth
Marco mě chytl za ruce a někam mne táhnul. Nemůžu říct, že by to bylo jakkoliv příjemné, ale proti dřívější bolesti, která mi rozežrala tělo, to bylo absolutní nic. Pak se evidentně rozhodl, že si mě přehodí přes rameno a s funěním si mě přehodil jak pytel brambor. Což nebyla dobrá volba a já mu to nemohla bohužel dostatečně rychle říct. Odměnou za jeho dobrodiní byl koláč vody na jeho oblečení. Chtěla jsem se omluvit. Jenže to by bylo ještě horší a tak jsem zarytě mlčela. Kdyby mě někdo hodil do odstředivky a prudce se mnou točil, tak by to bylo to samé jako teď, akorát že moje odstředivka sídlila čistě jen v mojí hlavě. Chtěla jsem to sabotovat spánkem, ale zjistila jsem, že to opravdu nejde. Odevzdaně jsem se klimbala ze strany na stranu.
Položil mě na něco měkkého. Hladil mě velice opatrně po vlasech. Pomalinku jsem otevřela oči. Ležela jsem v hlavním sále tvrze na měkké podestýlce u vyhaslého krbu. Z rozbitých vitráží sem pronikalo denní světlo.
Ve vzduchu bylo cítit mrtvé maso a spálenina. Poprvé za svůj život jsem cítila i něco jako magii. Její stopa se linula místností s lehkostí a tichoučkým praskáním se zastavovala o stěny. Rozhodně mi bylo mi lépe než předtím v cele, avšak fit jsem rozhodně nebyla. Při pokusu o zvednutí jsem se nepozvracela a s pomocí Marca jsem se i vrávoravě postavila. Podívala jsem se na své ruce. Byli bledé a moje nehty byli absurdně špičaté. Nikdy jsem si toho u mě nevšimla, že by mohli růst takhle. Vždy jsem si je pečlivě zapilovávala, aby mi nepřekáželi. Podívala jsem se na Marca. Jeho oblečení bylo silně potrhané. Z košile zbyli jen cáry, které si jistě narychlo svázal kolem dokola, aby tam neběhal zcela nahý. Vlasy měl slepené krví a přes spánek se mu táhla velká jizva směrem do vlasů. Vypadal hodně unaveně a ustaraně. Jeho nevinná kráse byla v mžiku vystřídána dospělým výrazem a ustaraností. Podle pohledu mu však nedělala starost jeho vzhled, ale můj.
"Co se děje?" zamumlala jsem a opatrně jsem se opřela o chladivou kamennou zeď.
"Eny, od tvého upadnutí do kómatu se toho docela dost stalo. A nejen události, ale i s tebou. Kdybych tu transformaci sám neviděl, tak bych nevěřil, že jsi to ty," díval se na mě smutně a hladil mě po ruce.
"Co to meleš? Jaká transformace? Jaké události? Jak dlouho jsem byla v kómatu, nebo spánku…," mluvila jsem pomalu a znaveně. Z ničeho nic mi zakručelo v břiše. Dost nahlas, že to muselo být slyšet i venku za dveřmi.
"Máš hlad viď…počkej…," odešel ke stolu a z divně vyšívané brašny vyndal nějaké sušenky. Chvilku se tam ještě hrabal a vytáhl i láhev s čirou tekutinou. Přinesl mi to.
Sušenky byly absolutně odporné, ale měla jsem takový hlad, že jsem to spořádala do posledního drobku. Vypila bych i celou láhev vody, ale všimla jsem si, že na ní koukal Marco docela lačně. Odepřela jsem si několik posledních doušků a podala mu ji.
"Já…já šla spát a zdálo se mi spoustu strašných věcí….o démonech a o mé smrti….já…já jsem se strašně bála a pak jsem chtěla umřít. Tak moc, že se to i stalo. Ale někdo mě vtáhnul zpět do života. A pak jsem byla někde v meziprostoru, nebo kde…absolutní chaos a nevědomí…jen šmouhy a tma…šmouhy….,"zamyslela jsem se.
"Když jsi upadla do spánku," začal mluvit Marco, " tak to trvalo dva týdny. V prvním týdnu jsem se ti snažil nějak pomoci. Oživovat, vymýtat a pak jsem tě musel jen léčit. Na těle se ti objevovali modřiny a krvavé šrámy. Přísahám, že jsem slyšel, jak ti několikrát křuply kosti. Strašně jsem se o tebe bál. Docházela mi už síla na tvé léčení, když se tu objevila nekromancerská hlídka a já…já…já jsem se musel schovat. Tebe jsem odtáhnout už nedokázal, tak jsem tě alespoň uspal. Risknul jsem to, že budou čekat, než se probudíš, aby z tebe dostali nějaké informace. Naštěstí byli zvědaví. Odtáhli tě sem do zajetí, což jsem nevěděl a pročesávali okolí. A pak jsem se pro tebe vrátil. Hledal jsem tě strašně dlouho ve všech možných místnostech a v jednu chvíli jsem už ani nedoufal, když jsem nacházel jen samé mrtvoly,"osvětlil mi situaci v realitě, zatím co jsem byla ve svém světě.
"Mám pořád hlad," zareagovala jsem na celé vyprávění. Neměla jsem chuť na nějakou rozsáhlou debatu. Tak nějak jsme tušila, kdo nekromancery zabil. Jen jsem ještě netušila, jak se to stalo. A moje snění by mělo zůstat jen v mé hlavě.
"Tak tu počkej, pokusím se nějaké jídlo najít."
Přinesl mi nespočet různých druhů jídel, co našel po nekromancerech, ale nic z toho mi nechutnalo. Ani mi to neubíralo na mém vzrůstajícím hladu.
"Něco zkusím, vydrž." Odběhl znovu na lov, ale tentokrát nešel rabovat tašky neživých.
Začala jsem se při dlouhé chvilce více rozhlížet po místnosti a zaznamenala jsem několik znaků boje s nepřítelem. Krvavé šmouhy na schodech a několik nedojedených končetin, potrhané cáry oblečení, rozházený nábytek. Sjela jsem pohledem na sebe. Moje oblečení spíše připomínalo bikinový model. Měla jsem zakryté jen intimní části těla různorodě roztrhanými zbytky oblečení. No, nejspíše nemá ani cenu se jakkoliv zakrývat, protože mě takto oděnou viděl, pomyslela jsem si.
Z přemýšlení mne vytrhnul Marcus s nějakým zvířetem v ruce. Sedl si ke mně do tureckého sedu a bez rozmýšlení rozřízl malého ptáčka podél břicha.
Chtěla jsem zaprotestovat, že z toho se leda pobliju, ale svoje slova jsem spolkla, hned jak z ptáčka vyprchal život. Ze zobáčku mu vyplul stříbrný obláček páry, který doprovázel slabý šepot spojený s cvrlikáním. Dívala jsem se na tohle představení s otevřenou pusou. Obláček páry se zakmital a prudce vyrazil ke mně. Snažila jsem se před ním ucuknout, ale nešlo to. Vdechla jsem ho.
"echmmhemm," vyvalila jsem překvapeně oči a zakuckala jsem se a chytla za hruď. Vzápětí se mi tělem rozlil teplý pocit a cítila jsem, jak můj hlad ustoupil. Cítila jsem se vitální a bez únavy.
"Můj bože!" zakryl si pohoršeně Marco ústa.
"Co je?!" vyděsila jsem se toho, co se stalo a jeho reakce.
"Slyšel jsem o tom spoustu pohádek, ale tohle jsem opravdu nečekal!"
"A co?"
"Ty jsi splynula s Nyat! Mělo mi to dojít, hned jak jsem tě viděl se přeměňovat, ale říkal jsem si, že to není možné, že to je jen v kronikách!"
"Splynula? Co to meleš? Nyat je mrtvá. Zemřela. Nejsem sama v sobě," zavrtěla jsem hlavou.
"To je mi líto, ale je to tak. Musela se vědomě do tebe vtělit, aby tě udržel naživu. Podívej," podával mi kus rozbitého skla, abych se na sebe podívala. Nevěřila jsem mu. Chytla jsem popuzeně sklo a podívala jsem se do něj. Můj obličej byl stejný jako předtím, jemné linie s vystouplou bradou. Ale moje oči a vlasy! Měla jsem stříbrné vlasy. Ne šedivé jako starší žena, ale kovově bílo stříbrné jako noční měsíc v plné síle. Mé oči byli modré s fialovým odleskem. A hluboké, strašně hluboké jako nejhlubší tůňka. Pleť byla porcelánové bílá, zmizelo veškeré mé opálení. Tak je to tak! Opravdu jsem se přeměnila a jsem vlastně Nyatin odraz smrti. Při vzpomínce na Nyat se mi v očích objevili slzy.
"Nebuď smutná! Teď se ti otevřeli neuvěřitelné možnosti! Máš sílu, jako by si mohl leckterý čaroděj přát! Nemusíš se pracně ovládat sílu, nebo ji násobit. Ty ji budeš už jen koncentrovat do myšlenek! Tak to je to, co zabilo ty nekromancery, to ty a tvoje moc! Bože…já snad umřu, ty jsi zázrak přírody…polodémon! Ukaž něco prosím, prosím!" Marco byl u vytržení. Jeho dobrá nálada vzrůstala s každým pohledem na mě. A mě bylo čím dál víc smutno. Už nejsem člověk. Jsem nestvůra. Měla jsem umřít! Zamračila jsem se.
"Nebudu tu dělat šaška, žádné ukázky něčeho, o čem nic nevím,"zavrtěla jsem hlavou v nesouhlas.
"Eny vím, že z toho nejsi nadšená. Někdo tobě velmi blízký kvůli tomu zemřel, ale kdyby nechtěla, abys na tomhle světě byla, tak by ti tu možnost nedala. Stáhla by tě prostě sebou do nicoty. Je to důkaz jejího přání. Máš dokončit to, co jsi udělat chtěla!" přemlouval mě Marco.
"Dala ti jen potřebnou sílu k dokončení. Nevím, co v tobě proběhlo, ale ona rozhodně nechtěla, abys všeho nechala a umřela." Teď se zamračil Marco.
"Dobře, musím uznat, že na tvých slovech něco je," povzdechla jsem si. Nyat jsem znala dost dlouho, abych si byla vědoma pravdy. Chtěla, abych ho zabila. Budoucnost musí být splněna a s její pomocí to půjde.
"Děkuju Nyat," zašeptala jsem.
"Pokud toužíš po kouzlech, tak prosím. Dearste di hauo jakiu ,"vyřkla jsem slova bez rozmyslu. Kolem mne rozprostřela temná aura a vzduch se zvlnil. Z mého stínu vystoupil statný černý pes.
"Dones něco k jídlu,"přikázala jsem mu a ukázala ke dveřím. Tiše vyběhl ven.
"Pes? Ty umíš vyčarovat psa?" uchechtl se mírně.
"Ten pes, kterému se směješ, pozabíjel nekromancery a zachránil mě před jistou smrtí. Je to jedna z Nyatiných zbraní," pronesla jsem ledovým hlasem. Úsměv mu okamžitě zmizel z úst.
Kerber, jak jsem ho trefně pojmenovala, mi přinesl polomrtvou srnku. Přitáhl ji za hřbet a položil ji přede mě. Sedl si na zadek a spokojeně mě pozoroval. Zabij ji, rozkázala jsem mu v duchu. Vůbec neváhal na d provedením mého příkazu. Jedním mohutným máchnutím tlapy jí přerazil vaz. Vše se opakovalo jako u ptáčka, až na velikost stříbrné duše. Když jsem ji pohltila, tak mě naplnilo větší uspokojení a síla. Bylo to poznat i na Kerberovi. Zmohutněli mu svaly a mírně zažhnuly oči.
=zpět´= vydala jsem rozkaz v hlavě. Okamžitě se zvednul a vplul do mého stínu.
"Tak to je hustý! Podle kroniky se krmí polodémoni dušemi mrtvých tvorů v okolí. Prý čím zkaženější, tím je silnější. Zkažený se myslí zlými činy….čím víc dotyčný znevažuje dobro, tím výživnější pro tebe je. Tahle zvířata, tě nakrmí jen na chvilku. Avšak takový zlý medvěd, nebo člověk vrah…ty krávo…to by tě mohlo naplnit na měsíce dopředu!!" Jeho nadšení opět vzrostlo. Možná ho mám raději, když je smutnější, nebo se bojí. Svázala jsem si proužkem látky vlasy do culíku. Vyskočila jsem na nohy. Moje tělo bylo lehounké. Necítila jsem jeho tíhu a ani omezení. To by mě zajímalo….
"Prašť mě marco," poprosila jsem ho.
"Cože?"
"Prašť mě, chci vědět, c o všechno mi zůstalo z lidského bytí."
"A nezabiješ mě potom, když tě to bude bolet?"
"Ne, ale rozhodně to udělám, když mě nepraštíš,"ujistila jsem ho.
Chvilku váhal a pak se napřáhnul a fláknul mi takovou facku, že jsem zavrávorala. A bolelo tě to fest. Dokonce jsem se musela držet, aby mi neušla slza.
"Jedno je jisté, bolest cítím," promnula jsem si čelist. Takže vize nepřemožitelnosti a nesmrtelnosti mě zcela opustila. Nevadí. Několik dní jsem si osvojovala své nové tělo a dovednosti. Krom vyvolávání Kerberů v malé smečce jsem dostala dar lehkosti pohybu. Byla jsem ladnější a lépe jsem se dokázala koordinovat v prostoru. A když nastala noc, tak moje síla vzrostla dvojnásobně. Bohužel stejnou rychlostí mi ubývala energie. Zvířectvo v okolí mi nedokázalo dát větší energii, která by nevyprchala hned po prvním vyvolávání. Marco mne naučil několik jednoduchých kouzel na omráčení nepřítele a na moje pořádání mě naučil uzdravovat. Jestli půjde Marco se mnou, tak to bude potřeba. Byla bych se toho naučila víc, ale většinu slov jsem slyšela poprvé a těžko se mi zapamatovávali delší formulace.
Po týdnu válení se a učení jsem uznala za vhodné se přesunout dále na naší cestě. Marcovi mě výmluvně dostrkal k odklonění naší trasy k jednomu z posledních měst v této pustině. Prý v něm bydlí ti nejhorší z nejhorších lidí a přežívají jen tím, že dovážejí otroky do Svatyně Zapomnění, Nekromanceři je pak nechávají na pokoji. Tak nějak mi bylo jasné, že dostávali víc než jen svůj život. Protože bylo známo, že nekromancerům zlato nechybí a je pro ně bezcenné. Posbírali jsme tedy váčky žlutých kováčků po tvrzi a vyrazili jsme vstříc dalšímu bodu v cestě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama