Pandořina Duše 2

28. května 2013 v 20:36 | Levianth
Probudilo mě prudké trhnutí a pulzující bolest na několika místech těla. Ležela jsem ve svém provizorním pokoji. Malým kulatým okýnkem vytesaným ve stěně sem proudil studený noční vzduch. Velice ztuha jsem se pohnula a zjistila jsem, že mě strašně bolí celé tělo. V puse jsem cítila pachuť zvratků.
"Nyat?" zašeptala jsem. Ticho. Žádná odezva.
"Marco?" vydechla jsem hlasitostí rozzlobeného vrabčátka a v hrudním koši se mi rozprskl ohňostroj útrpných muk. Omdlela jsem.
"Enyah! Enyah…vstávej…probuď se, hlavně neusínej…kdo ti to udělal? Pokud mě zkoušíš, jestli tě zabiju, tak já tě fakt zabiju, pakliže na mě nepromluvíš," zaslechla jsem Marcův hlas.
Chtěla jsem umřít. Strašně moc a doufala jsem, že Marco svá slova splní. Bylo mi, jakoby mi někdo trhal maso a pak ho sešíval zpět. Po čase jsem ani nevěděla, jestli doopravdy žiju, nebo je to posmrtný život. Pokaždé, když jsem otevřela pomyslné oči, tak jsem spatřila čistou krystalickou tmu. Ze všech míst kolem mne, mi do hlavy doléhaly hlasité skřeky a vibrující hromobití společně s nepravidelným tlučením krystalů tmy, aniž by byli na nich viditelné rány. Ale dala bych cokoliv za to, že se občas pohnuly. A po několika tisících marných pokusů přemlouvání sebe sama, abych se už rozhodla, co vlastně budu v téhle situaci dělat, se konečně něco stalo. Tma zbledla a místo ní se objevila šedivá mlha plná tmavých šmouh. Šmouhy poletovaly a přemisťovaly se jako baletky při finálním vystoupení Labutího jezera. Bolest začala mírně ustupovat a z vypěstované agónie se začala vynořovat malá dávka posměšného humoru. Podařilo se mi vymyslet dvacet pět vtipů o bolesti. Po dalším miliónu světelných let, kdy jsem převážně dřímala, nebo jsem si povídala se šmouhami kolem mě, se můj svět opět proměnil k něčemu veselejšímu.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem svůj provizorní pokoj. Rozhlédla jsem se. Nic se v něm nezměnilo, až na ty nové mříže místo dveří. Mříže?! Při hlasité myšlence se mi rozhučel varhaní čtyřtakt bláznivého faráře v hlavě. Zavřela jsem oči a rozdýchávala to.
"Enyah?" uslyšel a jsem šepot z některého z rohů místnosti.
"Hmm.," zmohla jsem se na odpoveď.
"Enyah!! Ty jsi na živu!" šepot nabral na síle, " nejraději bych tě obejmul, ale jsem v docela blbý situaci.
"Je mi strašně špatně, co jsi mi udělal?" zmohla jsem se na větu, kterou jsem vyslovovala skoro pět minut.
"Já nic, přísahám! Už týden tu ležíš na zemi a měníš se mi přímo před očima, spíš mi řekni ty, co se stalo!"
"Já….,"
"Pššt, už jsou tady," varoval mě hlas.
Chtěla jsem se zeptat ještě koho má na mysli, ale náhle na mě padla těžká únava. Do nosu mi vklouzla trocha vanilkového prachu. Uspávací kouzlo té nejlepší kvality, co víc si mohu přát, když jsem se právě probudila?
Nebo to byl taky sen?

Místností se ozval výstřel. Ohlušující ozvěna mi projela právě vytvořenou dírou ve spánku a hlava se mi zvrátila dozadu. Z dálky jsem musela vypadat jako opilý retard, který nedokáže udržet hlavu v pozoru.
Koukala jsem na malou prasklinku na stropě. Místo uvažování o tvaru a existence černé čárky, se mi rozhostilo v hlavě ticho.
Naprostý klid. Z kousků odtržené kůže na bocích mé tváře chrčela krev na má ramena a křiklavě modrá mikina dychtivě pila rudou tekutinu nepouštějíc nic k zemi. Cítila jsem, jak s průstřelem mizí tisíce mých malicherných myšlenek do vzduchu. Náhlá úleva tlaku v mé hlavě se projevila jako ukolébavka pro mou duši. Ústa se mírně pousmála a oči se zavřely na delší dobu.
Zbraň mi vyklouzla z prstů a má bezmoc ji položila na podlahu. Jemně sklouzla po neviditelné elipse a namířila si to ke dveřím.
Poslední tepy rozbušeného srdce, které se nechtělo smířit s tímto osudem. Jako by volalo o náplast a chtělo vrátit poslední chvilky. Mozkem se pomalu rozlévalo černo a vypínalo jednotlivé úseky nutné k životu. Každé dveře, které byly vždy plně v pohotovosti, se zavřeli a někdo na ně pověsil cedulku " mimo provoz ".
A pak v předem nalajnovaném ději jsem opravdu umřela. Žádné myšlenky, nebo varovné signály o možném činu.
Ani slavný film o mém životě. Prostě absolutní smrt se vším všudy.
Záblesk! A znovu!
Nechápala jsem. Neměla jsem přeci již vnímat nic. Tak to přeci bylo dané v každé příručce pro sebevrahy.
"Rychle, ještě může žít! "
Ale já nechci!! Neděla jsme všechny ty blbosti k tomu, abych žila. To mělo být i jasné každému, kdo mne našel.
Urputně jsem se držela té krásné temnoty, která mne obalila měkoučkým sametem nebytí.
A pak mě někdo pleskl přes prsty. Temnota se začala párat a posouvala mě blíže k té odporně šmouze života.
Na mé oživovatele jsem vzteky nefunkčním hrdlem volala, že nechci žádné oživení. Nebyla jsem zastřelena, ale zastřelila jsem se!!!! A pak to přišlo. Oči, které měli patřit mrtvole, se otevřeli ve zděšení dokořán. Do plic se dostal odporný vzduch reálného světa a hluboký nádech znamenal konec jakékoliv snahy zůstat na druhé straně.
Spatřila jsem vítězoslavné obličeje plné štěstí a radosti nad přemoženou smrtí. Cítila jsem se příšerně.
Jako vysypaný odpadkový koš, který někdo narychlo nahrnul zpět. Neměla jsem žádnou sílu vzdorovat jejich snaze mě předat do chatrných rukou života. Jen jsem naštvaně a smutně hleděla na jejich počínání. A pak se mi dostalo milosrdného spánku, který se tiše vynořil z nicoty. Veškeré mě rozezlení a vzdorování umlklo.
Dodneška si pamatuju, co mě tehdy probudilo. Bolest. Nevýslovná bolest hlavy.
"Že by špatně ucpaná díra? Nebude to průvanem třeba?" napadlo mne…žádná Nyat, jen můj hlas.
"Zmlkni" zamumlala jsem přes suché rty a napomenula sama sebe.
Tisíckrát jsem se přemlouvala, aby tohle byl sen a já byla mrtvá. Protože jestli to tak není, tak toho bude někdo litovat. Snažila jsem se namluvit očím, že se musím podívat na svět. Odmítali mě poslechnout. S těžkostí jsem pootevřela oči, abych si prohlédla, kde to jsem.
Spatřila jsem strop plný malých černých míčků na modravém podkladu. Zamrkala jsem. Ještě jednou. Nic se na mé vidině nezměnilo. Opatrně jsem otočila hlavu bokem. Viděla jsem jen modrou šmouhu. Hlava se mi zamotala a chtělo se mi strašně zvracet. Buď jsem ležela na kolotoči, nebo mi bylo neskutečně špatně. Kolotoč jsem vyloučila. Když jsem potlačila nutkání zvracet, tak jsem se pokusila pomalu, opravdu velmi pomalu, posadit. A to byla chyba. Okamžitě jsem začala zvracet na podlahu obsah mého žaludku, jelikož jsem tam nejspíše měla jen léky, tak to bylo velmi bolestivé. Otřela jsem si špinavou pusu zápěstím pravé ruky a nehnutá jsem ležela. Po dlouhém meditování a promítání návrhů zabití mých zachránců jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale jedno jsem poznala na 100%, míčky nezmizely. Zavřela jsem oči a modlila jsem se k Átře, aby byla milosrdná a nechala mě umřít.
"Nyat?" vydechla jsem.
Nic. Moje hlava zela prázdnotou. Žádná dopověď, nebo uštěpačná poznámka.
"Nyat!" vydechla jsem trošku hlasitěji. I když při poslechu to znělo spíše jak štěknutí mouchy.
Je pryč. Necítila jsem ji v sobě. Opravdu mě opustila. Poprvé doopravdy dodržela slib. Z koutků očí mi začali stékat slzy. Bylo mi to líto, opravdu líto. Po třiceti letech okupování mého těla a schovávání se před Xantiou byla pryč. Jenže mně to neudělalo radost. Věděla jsem, že teď jsem opravdu sama. Jen moje tělo a já. Prázdné torzo bez cenného obsahu. To už jsem regulérně brečela. Otočila jsem se s tíhou na bok a se stále zavřenýma očima jsem řvala jak malé dítě. Můj zlomený hlas se ozýval místností sem a tam a zvětšoval moje utrpení. Měla jsem umřít…umřít s ní. Proč mě nenechali, kdo jim dovolil mě oživit! Do těla se mi vlával hněv. Prudce jsem otevřela oči a spatřila promodralou místnost. Žádné míčky! Pomalu jsem se posadila a zahnala jsem pocit dávení. Prázdná cela. Pode mnou ležel pohozený poblitý hadr. Přitáhla jsem se ke stěně a s rychlostí šneka jsem se vyškrábala na nohy. Konečně jsem se postavila. Naproti mně se vynořily tmavě modré dveře.
"ááááááááááááááá!!!" Zařvala jsem, co mi plíce stačili. Zakymácela jsem se.
"Pusťte mě ven! Okamžitě!"
Zlost se ve mně přelévala jako voda v láhvi. Kolem mě se vytvořila černá aura. Vzduch se zvlnil a zčernal.
Žaludek protestoval a začala se mi motat opět hlava. Opilecky jsem se zakolébala. Cítila jsem naprostou bezmoc a vztek. Podél stěny jsem se doplazila ke dveřím. Unaveně jsem se o ně opřela. S posledními silami jsem zvedla ruku, že zaklepu, ale prsty mi jen sklouzli po chladném kovu.
"Dearste di hauo jakiu!" zašeptala jsem naprosto neznámá slova. Cítila jsem, jak se mi pod nohama zachvěla zem. Z podlahy se vyvalil černý dým a po chvilce tancování se ztvaroval do velkého černého psa. Přistoupil ke mně a otřel se mi hlavou o bok. Žalostně zakňučel a posadil se ke mně.
Kdybych byla zcela při smyslech, tak bych se lekla a asi i utekla na druhou stranu cely. Ovšem v této situaci jsem jen škytla a stála jsem na místě. Neměla jsem žádný strach. Naopak jsem k němu cítila sympatie. Znaveně jsem ho pohladila po čumáku.
"Tak nakonec tu budu se svojí fantazií," usmála jsem se a svezla jsem se k zemi.
Pes mě olízl dlouhým černým jazykem.
"Čím tě budu krmit kamaráde?.............mám už jen své maso……….kam……,"upadla jsem do bezvědomí.
Probudilo mě volání známého hlasu.
"Enyah, Eny. Vstávej! Panebože….a co s tebou udělali. Vydrž holka, vymyslím to!"
Slyšela jsem ještě dupot těžkých bot a někdo se mnou hýbal. Tak už si pro mě přišli. Teď mě dodělají. Po tváři se mi rozlil spokojený výraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama