Pandořina Duše

22. května 2013 v 20:21 | Levianth
V malé umývárničce, jež byla v nejodlehlejším koutě tvrze, jsem se trochu opláchla a zkontrolovala svá zranění.
Na několika místech mé kůže se krásně vybarvily modřiny do duhových odstínů. Rána na pravé ruce se hezky hojila a vypadalo to, že budu mít další přírůstek k mé sbírce jizev. Tři větší jizvy se mi táhly na pravém stehně. To díky mé pomalé reakci na rozzlobeného Rysa. Jedna se smála na břiše ,což je moje památka na přijímání mezi Temné vody. Byl to zdlouhavý výcvik pro život a také dost nebezpečný, protože Temné vody si do svých řad slabochy nebrali. Teď mám dohromady 4 na rukách po různých útocích nožů a vrahů. Avšak největší a nejošklivější se táhly na zádech. Doživotní potrestání bičem ze svatyně Thalose za veřejné rouhání. Nebyl na ně sice hezký pohled, ale já jsem je nosila s hrdostí a byla jsem na ně pyšná. Byl to důkaz prohnilosti a úpadku systému, který ovládal tuto zem.
Nové pohmožděniny jsem ošetřila mastí, aby se rychle ztratily. Rozčesala jsem si vlasy a rozhodla se jim dnes dopřát svobodu. Malinko mě zarazilo, že je mám dlouhé až k bedrům. Pokud bude příležitost, tak je nechám ostříhat. Vyčistila jsem si oblek od špíny oblekla si náhradní. Přemístila jsem se do své místnosti na spaní.
Akira už podřimovala. Tiše jsem rozmístila po místnosti všechny ochranné nástrahy. Polorozpadlé dveře jsem zajistila připraveným kusem dřeva.
Spokojeně jsem se uvelebila na provizorním lůžku. Chvilku jsem přemítala o večeru a Marcovy. Třeba to přeci jen nebude tak špatné.

= Procházela jsem se svěže zeleným lesem. Odpolední slunce se svými paprsky opíralo do vysokých smrků, které se pomalu nakláněli podle taktu přírody. Našlapovala jsem opatrně do mechu a vyhýbala se větším kopičkám větviček. Vlasy mi mírně poletovali ve vánku. Měla jsem na sobě černé přiléhavé šaty s nevkusně velkým výstřihem. Pousmála jsem se tomu, to byla jistě práce Nyat. Uslyšela jsem napravo ode mne křupnutí dřeva. Překvapeně jsem sebou trhla.
"Konečně, jsem tě našla. Po tolika letech schovávání a převtělování se jsi tady." Pronesl ženský hlas za mými zády.
Mým tělem projel silný záchvěv odporu a vzteku. Zvláštní na tom bylo, že to nebyl můj pocit, ale Nyatin. Uslyšela jsem tiché opovržlivé odfrknutí a nespokojený vzdech. Chtěla jsem se otočit, ale byla jsem zcela paralyzovaná. Nemohla jsem se pohnout a mohla jsem koukat jen upřeně před sebe do temného keře.
"No v tom případě ti musím pogratulovat. Najít jednoho démona po šesti tisíciletích je jistě značný výkon a budeš určitě náležitě odměněna. Jen mám takový malinký vtíravý pocit, že jsi asi výplatní den za mou maličkost trochu zameškala. Nebylo to minulé století, nebo tisíciletí….už si ani nevzpomínám." Vysmívala se ženě Nyat.
"V první řadě chci poděkovat za gratulaci a v druhé bych si dovolila lehce usměrnit tvůj pohled na věc. Za tvou bezvýznamnou zatracenou duši nebyl vypsán ani cent. Mé pronásledování je dáno čistě zvědavostí a touhou po pořádku. Nebylo ti uděleno povolení pro opuštění pekla, tudíž se budeš muset vrátit."
"Dojímá mě tvá zvědavost a touha po spravedlnosti , obzvláště když je nad slunce jasné, že já zpět nepůjdu. Nikdy jsem žádný zavazující papír nepodepsala, tudíž jsem svobodná. Pokud mi má paměť dobře slouží, tak jsem ani nesložila žádnou přísahu Vyššímu."
"Mohlo by to být bráno v potaz, kdybys neutekla v den skládání přísah." Přiostřila žena za mnou.
"Opravdu? No to mě neskutečně mrzí, bohužel jsem na to asi zapomněla. Nikdy bych si nedovolila nepřijít včas."
"Bylo dost slovíčkaření Nyat, vzdej se a tvé otrokyni se nic nestane. Možná budeme na tebe shovívaví v pekle, když se dobrovolně vdáš ve prospěch urousané duše."
"Vidím, že ti pobyt na povrchu země zatemnil mozek Xantie. Nikdy bych se ti nevzdala kvůli bezcennému kusu masa a obláčku kouře, který stejně patří peklu."
"Tvoje škoda," zavrčela Xantie.
Paralýza pominula, ale místo touženého útěku jsem byla mrštěna zády o kmen vysoké borovice. Tělem mi projela nevýslovná bolest. Kdyby mě obr praštil palicí, tak by to nejspíše vyšlo na stejno.Zamžilo se mi před očima a snažila jsem se chytit dech. Sbírala jsem se ze země jak rozsypaná popelnice.
Kolem mě se prohnal jeden ze psů a s vrčením se vrhl ve směru Xantie. Za ním běžel další a další. Byla to celá smečka a po chvilce se je nedalo počítat, jak se jejich stín rychle míhal kolem mě. Byla jsem si zcela vědoma, že musím někam utéct. Tady nebudu Nyat nic platná a možná se mi někde v klidu podaří i probudit se.
"Vzbuď se Eny, vzbuď se," drmolila jsem si tiše pro sebe. Byla jsem téměř na nohách, když mě smetlo černé tělo mrtvého psa. Odkutálela jsem se jak míček na golfovým hřišti o několik metrů v dál. Další náraz. A při gymnastických parakotoulech, za které by se nemusela stydět žádná světová gymnastka, jsem zahlédla, jak psi útočí na drobnou blonďatou ženu. Teda spíše se snažili zaútočit. Kličkovali před vzdouvajícími trsy trávy a vyhýbali se plazícím se kořenům , které je při nebezpečném kontaktu tělo na kůru chňapli a stáhli pod zem. Plácla jsem sebou obličejem do mechu. Kdybych neviděla tu strašnou scénu za mými zády, tak bych možná i zvažovala nad chvilkovým odpočinkem v měkké podestýlce.
"Šleh!" ozvalo se těsně vedle mě.
Kořeny se doplazily až ke mně a dostali zálusk na trochu lidského masa. Ten, co se připlazil nejblíže po mě seknul svým tenkým koncem. Vypadal jak slepýš, který hledá potravu.
"Je to tvůj sen Enyah!" Vykřikla Nyat a vystoupila zpoza keře. Měla krásné zářivé fialové vlasy. Každý pramen se jemně klouzal na proudech energie, která z ní sálala v pravidelných intervalech. Stříbnýma očima upřeně sledovala svojí sokyni a něco si tiše mumlala. Svými prsty ve vzduchu tvořila různé obrazce, které posílala ke Xantii. Musel to být nějaký druh útoku, protože když se přiblížil k ní, tak se bránila jinými znaky. Občas se Nyat podařilo Xantii zasáhnout svými znaky, ale rozhodně spíše dostávala na prdel. Z jejího stínu se rodili noví a noví psi. Vypadalo to sice, jako když vylovíte zdechlinu z bažiny, ale jakmile stoupli do mechu, tak se přeměnili v pevná zvířata a okamžitě vystartovali směrem k nepříteli.
Nechápala jsem, co myslela tím, že je to můj sen. Copak to může něco ovlivnit?! Počkat! Může to ovlivnit hodně…můžu se vzbudit! Zavřela jsem oči a usilovně myslela na to, že se chci vzbudit. Jenže to nešlo. Nedokázala jsem se přimět při tom probíhajícím boji soustředit na vstávání. Nedokázala jsem se soustředit na nic. Krom toho, že umřu a Nyat také.
Ruku mi ovanul horký vzduch a vedle mě dopadlo něco velmi těžkého. S mírným zajíknutím jsem otevřela oči. Vedle mě se rozprskl na tisíc kouřových kousků další mrtvý pes. Podívala jsem se zděšeně před sebe. Dva trhači se snažili zastavit vzdouvající se kořeny, které měli evidentně spadeno na moje maso.
Vyškrábala jsem se na nohy rychlostí světla. Okolní mlha zhoustla tak, že jsem téměř nic neviděla. Zakopávala jsem snad o všechny výstupky, co v tomhle lese můžou být. Slyšela jsem, jak za mnou praskají kořeny a snaží se mě dohnat a zabít.
"Lup"!
Jeden z kořenů se vynořil z mlhy. Chytnul mě za nohu a vymrštil do výšky. Druhý mě silně šlehl přes záda a já spadla velmi těžce do kapradí. Ještě párkrát si mě vytáhli nahoru a přehazovali jako míč při házené. Když je to přestalo bavit, tak mě mrštili do nejbližšího trnového keře.
"Je to tvůj sen….ty jsi tu….ehhh…," zaznělo slabě v mé hlavě.
Přiběhli dva noví psi a pustili se do boje s mrštnými šlahouny. Věděla jsem, že to je oddych jen na chvilku. Bylo mi to upřímně i jedno. Chtěla jsem prostě umřít. Čekala jsem na poslední rány, které by ukončili tohle přetahování. Přitom by stačilo mít svoje nože. Zřídila bych je takovým způsobem, že by je jejich mateřský strom nepoznal. Nože! Sesbírala jsem doslova poslední zbytky své síly a vylezla jsem se srdcervoucím křikem z keře ven. Jako by se mi s touto myšlenkou vylili nové síly do žil. Srdce mi zahořelo nadějí a ve velmi krátkém okamžiku se moje očekávání smrti přehodilo do režimu bít se do posledního dechu.
"Tohle je přece můj sen!" Vykřikla jsem nahlas.
Rozběhla jsem se k útočícím útvarům přírody a zapojila jsem veškerou svou představivost. Přesvědčila jsem se, že držím jedny z mých nejlepších nožů v rukách. Nepřemýšlela jsem nad tím, že bych je neměla, nebo že umřu, ale nad tím, že ty malé plazící svině rozřežu na malé nudličky a dám si je s mechem k snídani.
Bez rozmýšlení jsem sekla rukou po prvním z kořenů a přesekla ho. Začala jsem zběsile mávat noži ve svém okolí, dokud nepadl poslední kořen.
"Potřebuji pomoc!" rozlehl se lesem zoufalý výkřik Nyat.
Nečekala jsem na nic. Rychlými skoky jsem šla ve směru, který jsem považovala za správný. Chtěla jsem se vyhnout konfrontaci s nepřítelem , neboť jsem věděla, že mě to zdrží. Avšak některé kořeny cítili potřebu být třískami. S radostí jsem jim jejich přání splnila. Není nic krásnějšího než skomírající zvuk obživlé rostliny.
Přiběhla jsem k zádům Nyat. Několika kroky jsem stála vedle ní a posoudila stávající situaci.
Můj démon měl rozšlehané maso do krve a přesto se snažil unavenými pohyby dál útočit. Psi již nebyli tak uhlově černí, ale průsvitní. Útlé Xantino tělo mělo ohořelou bílou pavučinovou róbu a některé části jejího těla byli černé na uhel. Přesto stála vzpřímeněji, než Nyat. Její útočníci byli sice také slabší, ale přesto drtivě ničili útočící spojence. Její ledově modré vlasy jí ležely klidně na ramenech a v kočičích zorničkách se leskla nenávist.
Nečekala jsem na jakékoliv pobídnutí a vykročila jsem proti nepříteli. V rukách se mi zhmotnili dlouhé zahnuté nože. Místo nehtů mi narostly krátké nožíky a musím uznat, že jsem vypadala jako neuvěřitelná kreatura. Polonahá přeostřená polodémonka s divokým pohledem a rozvířenými vlasy.
Sekala jsem a čtvrtila ty vzdouvající se obranáře a rozprášila jakýkoliv odpor. Několikrát se samozřejmě podařilo šlahounkům mě zranit a v těch nešťastnějších případech mi odkrojili kus masa.
Takhle budu vypadat jak ořezaný gyros, pomyslela jsem si. Chtěla jsem si vytvořit i nějaký pevný oblek, ale nestíhala jsem přemýšlet. Dokázala jsem se jen rychle otáčet a zachraňovat si život.
"O co se snažíš ty lidská špíno! " vykřikla Xantie a vztekle po mě mrštila silný kořen. To byla pravá chvíle na útok od Nyat, která toho náležitě využila. Poslala jí jedno ze silnějších kouzel i za cenu toho. Že prohraje, pokud se tomu Xantia vyhne s protiútokem. Naštěstí jsem ji dokázala vytočit natolik, že si všimla příliš pozdě útočící runy.
Při doteku s její obranou mohutně vybuchla a malá tlaková vlna mě odhodila o několik metrů zpět. Překvapeně jsem dopadla na prdel a několik sekund jsem tak i setrvala.
Z oblaku po výbuchu se vynořila již zcela nahá Xantia. Její tělo vypadalo jako dřevo právě vytažené z ohně. Místy dokonce ještě hořela. Vypadalo to jako vítězství. Ležela na zemi a nehýbala se.
Z radosti z blízkého konce bitvy mne vytrhlo srdceryvné zavytí za mnou. Nyat byla svázaná kořeny.
"Zab ji Eny, Zab ji hned!" vysoukala ze sebe Nyat a s každým slovem z pusy jí vytekla trocha tmavé krve.
Zvedla jsem se a vyrazila ke Xantie. Pár slabých kořínků mi vyrazilo na odpor. Velice slabý odpor. Bylo zjevné, že ani ona už nemá sílu k dalšímu boji. Jediné, co mě odrazovalo se k ní přiblížit, byly zvuky, které vycházely z lisované Nyat.
"Udělej ještě pár kroků a zabiju ji!" syčela zraněná Xantia. Neohrabaně se snažila postavit. Její modré vlasy zmizely společně s půlkou obličeje. Byla odporná. Žádná kráska jako předtím. Zbylo jen zdevastované torzo.
"Zabiješ jí tak či tak, nemá smysl vyhrožovat!"
"Vrátím ti duši matky, když mě necháš na živu!" změnila tón hlasu.
"Duši mojí matky?!" zarazila jsem se a nechala klesnout ruce s ostrými noži.
"Lže…" zachroptěla nyat.
Opravdu jsem se zarazila. Moje zbraně zmizeli ve víru snu. Duše mojí matky je v pekle?! Ale jak?! Musí lhát!
"Duše mojí matky je v nebi svině," rozhodla jsem se oponovat a zvedla opět ruce s novými noži. Bez delšího přemýšlení či poslouchání jejích dalších lží, jsem jí nemilosrdně utnula hlavu a usekala všechny končetiny. Za mnou se v tu chvíli ozvalo hluboké zapraskání. Kořeny roztrhali Nyat na několik velkých krvavých kusů. Poslední útočné gesto našeho společného nepřítele.
"Moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka není v pekel, moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka…"drmolila jsem si v duchu a sedla jsem si na zadek do krvavé kaluže. Nepřítomně jsem koukala kolem sebe a těkala očima po kusech mojí mrtvé démonky.
"Moje matka není v pekle."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama