Květen 2013

Pandořina Duše 3

31. května 2013 v 17:21 | Levianth
Marco mě chytl za ruce a někam mne táhnul. Nemůžu říct, že by to bylo jakkoliv příjemné, ale proti dřívější bolesti, která mi rozežrala tělo, to bylo absolutní nic. Pak se evidentně rozhodl, že si mě přehodí přes rameno a s funěním si mě přehodil jak pytel brambor. Což nebyla dobrá volba a já mu to nemohla bohužel dostatečně rychle říct. Odměnou za jeho dobrodiní byl koláč vody na jeho oblečení. Chtěla jsem se omluvit. Jenže to by bylo ještě horší a tak jsem zarytě mlčela. Kdyby mě někdo hodil do odstředivky a prudce se mnou točil, tak by to bylo to samé jako teď, akorát že moje odstředivka sídlila čistě jen v mojí hlavě. Chtěla jsem to sabotovat spánkem, ale zjistila jsem, že to opravdu nejde. Odevzdaně jsem se klimbala ze strany na stranu.
Položil mě na něco měkkého. Hladil mě velice opatrně po vlasech. Pomalinku jsem otevřela oči. Ležela jsem v hlavním sále tvrze na měkké podestýlce u vyhaslého krbu. Z rozbitých vitráží sem pronikalo denní světlo.
Ve vzduchu bylo cítit mrtvé maso a spálenina. Poprvé za svůj život jsem cítila i něco jako magii. Její stopa se linula místností s lehkostí a tichoučkým praskáním se zastavovala o stěny. Rozhodně mi bylo mi lépe než předtím v cele, avšak fit jsem rozhodně nebyla. Při pokusu o zvednutí jsem se nepozvracela a s pomocí Marca jsem se i vrávoravě postavila. Podívala jsem se na své ruce. Byli bledé a moje nehty byli absurdně špičaté. Nikdy jsem si toho u mě nevšimla, že by mohli růst takhle. Vždy jsem si je pečlivě zapilovávala, aby mi nepřekáželi. Podívala jsem se na Marca. Jeho oblečení bylo silně potrhané. Z košile zbyli jen cáry, které si jistě narychlo svázal kolem dokola, aby tam neběhal zcela nahý. Vlasy měl slepené krví a přes spánek se mu táhla velká jizva směrem do vlasů. Vypadal hodně unaveně a ustaraně. Jeho nevinná kráse byla v mžiku vystřídána dospělým výrazem a ustaraností. Podle pohledu mu však nedělala starost jeho vzhled, ale můj.
"Co se děje?" zamumlala jsem a opatrně jsem se opřela o chladivou kamennou zeď.
"Eny, od tvého upadnutí do kómatu se toho docela dost stalo. A nejen události, ale i s tebou. Kdybych tu transformaci sám neviděl, tak bych nevěřil, že jsi to ty," díval se na mě smutně a hladil mě po ruce.
"Co to meleš? Jaká transformace? Jaké události? Jak dlouho jsem byla v kómatu, nebo spánku…," mluvila jsem pomalu a znaveně. Z ničeho nic mi zakručelo v břiše. Dost nahlas, že to muselo být slyšet i venku za dveřmi.
"Máš hlad viď…počkej…," odešel ke stolu a z divně vyšívané brašny vyndal nějaké sušenky. Chvilku se tam ještě hrabal a vytáhl i láhev s čirou tekutinou. Přinesl mi to.
Sušenky byly absolutně odporné, ale měla jsem takový hlad, že jsem to spořádala do posledního drobku. Vypila bych i celou láhev vody, ale všimla jsem si, že na ní koukal Marco docela lačně. Odepřela jsem si několik posledních doušků a podala mu ji.
"Já…já šla spát a zdálo se mi spoustu strašných věcí….o démonech a o mé smrti….já…já jsem se strašně bála a pak jsem chtěla umřít. Tak moc, že se to i stalo. Ale někdo mě vtáhnul zpět do života. A pak jsem byla někde v meziprostoru, nebo kde…absolutní chaos a nevědomí…jen šmouhy a tma…šmouhy….,"zamyslela jsem se.
"Když jsi upadla do spánku," začal mluvit Marco, " tak to trvalo dva týdny. V prvním týdnu jsem se ti snažil nějak pomoci. Oživovat, vymýtat a pak jsem tě musel jen léčit. Na těle se ti objevovali modřiny a krvavé šrámy. Přísahám, že jsem slyšel, jak ti několikrát křuply kosti. Strašně jsem se o tebe bál. Docházela mi už síla na tvé léčení, když se tu objevila nekromancerská hlídka a já…já…já jsem se musel schovat. Tebe jsem odtáhnout už nedokázal, tak jsem tě alespoň uspal. Risknul jsem to, že budou čekat, než se probudíš, aby z tebe dostali nějaké informace. Naštěstí byli zvědaví. Odtáhli tě sem do zajetí, což jsem nevěděl a pročesávali okolí. A pak jsem se pro tebe vrátil. Hledal jsem tě strašně dlouho ve všech možných místnostech a v jednu chvíli jsem už ani nedoufal, když jsem nacházel jen samé mrtvoly,"osvětlil mi situaci v realitě, zatím co jsem byla ve svém světě.
"Mám pořád hlad," zareagovala jsem na celé vyprávění. Neměla jsem chuť na nějakou rozsáhlou debatu. Tak nějak jsme tušila, kdo nekromancery zabil. Jen jsem ještě netušila, jak se to stalo. A moje snění by mělo zůstat jen v mé hlavě.
"Tak tu počkej, pokusím se nějaké jídlo najít."
Přinesl mi nespočet různých druhů jídel, co našel po nekromancerech, ale nic z toho mi nechutnalo. Ani mi to neubíralo na mém vzrůstajícím hladu.
"Něco zkusím, vydrž." Odběhl znovu na lov, ale tentokrát nešel rabovat tašky neživých.
Začala jsem se při dlouhé chvilce více rozhlížet po místnosti a zaznamenala jsem několik znaků boje s nepřítelem. Krvavé šmouhy na schodech a několik nedojedených končetin, potrhané cáry oblečení, rozházený nábytek. Sjela jsem pohledem na sebe. Moje oblečení spíše připomínalo bikinový model. Měla jsem zakryté jen intimní části těla různorodě roztrhanými zbytky oblečení. No, nejspíše nemá ani cenu se jakkoliv zakrývat, protože mě takto oděnou viděl, pomyslela jsem si.
Z přemýšlení mne vytrhnul Marcus s nějakým zvířetem v ruce. Sedl si ke mně do tureckého sedu a bez rozmýšlení rozřízl malého ptáčka podél břicha.
Chtěla jsem zaprotestovat, že z toho se leda pobliju, ale svoje slova jsem spolkla, hned jak z ptáčka vyprchal život. Ze zobáčku mu vyplul stříbrný obláček páry, který doprovázel slabý šepot spojený s cvrlikáním. Dívala jsem se na tohle představení s otevřenou pusou. Obláček páry se zakmital a prudce vyrazil ke mně. Snažila jsem se před ním ucuknout, ale nešlo to. Vdechla jsem ho.
"echmmhemm," vyvalila jsem překvapeně oči a zakuckala jsem se a chytla za hruď. Vzápětí se mi tělem rozlil teplý pocit a cítila jsem, jak můj hlad ustoupil. Cítila jsem se vitální a bez únavy.
"Můj bože!" zakryl si pohoršeně Marco ústa.
"Co je?!" vyděsila jsem se toho, co se stalo a jeho reakce.
"Slyšel jsem o tom spoustu pohádek, ale tohle jsem opravdu nečekal!"
"A co?"
"Ty jsi splynula s Nyat! Mělo mi to dojít, hned jak jsem tě viděl se přeměňovat, ale říkal jsem si, že to není možné, že to je jen v kronikách!"
"Splynula? Co to meleš? Nyat je mrtvá. Zemřela. Nejsem sama v sobě," zavrtěla jsem hlavou.
"To je mi líto, ale je to tak. Musela se vědomě do tebe vtělit, aby tě udržel naživu. Podívej," podával mi kus rozbitého skla, abych se na sebe podívala. Nevěřila jsem mu. Chytla jsem popuzeně sklo a podívala jsem se do něj. Můj obličej byl stejný jako předtím, jemné linie s vystouplou bradou. Ale moje oči a vlasy! Měla jsem stříbrné vlasy. Ne šedivé jako starší žena, ale kovově bílo stříbrné jako noční měsíc v plné síle. Mé oči byli modré s fialovým odleskem. A hluboké, strašně hluboké jako nejhlubší tůňka. Pleť byla porcelánové bílá, zmizelo veškeré mé opálení. Tak je to tak! Opravdu jsem se přeměnila a jsem vlastně Nyatin odraz smrti. Při vzpomínce na Nyat se mi v očích objevili slzy.
"Nebuď smutná! Teď se ti otevřeli neuvěřitelné možnosti! Máš sílu, jako by si mohl leckterý čaroděj přát! Nemusíš se pracně ovládat sílu, nebo ji násobit. Ty ji budeš už jen koncentrovat do myšlenek! Tak to je to, co zabilo ty nekromancery, to ty a tvoje moc! Bože…já snad umřu, ty jsi zázrak přírody…polodémon! Ukaž něco prosím, prosím!" Marco byl u vytržení. Jeho dobrá nálada vzrůstala s každým pohledem na mě. A mě bylo čím dál víc smutno. Už nejsem člověk. Jsem nestvůra. Měla jsem umřít! Zamračila jsem se.
"Nebudu tu dělat šaška, žádné ukázky něčeho, o čem nic nevím,"zavrtěla jsem hlavou v nesouhlas.
"Eny vím, že z toho nejsi nadšená. Někdo tobě velmi blízký kvůli tomu zemřel, ale kdyby nechtěla, abys na tomhle světě byla, tak by ti tu možnost nedala. Stáhla by tě prostě sebou do nicoty. Je to důkaz jejího přání. Máš dokončit to, co jsi udělat chtěla!" přemlouval mě Marco.
"Dala ti jen potřebnou sílu k dokončení. Nevím, co v tobě proběhlo, ale ona rozhodně nechtěla, abys všeho nechala a umřela." Teď se zamračil Marco.
"Dobře, musím uznat, že na tvých slovech něco je," povzdechla jsem si. Nyat jsem znala dost dlouho, abych si byla vědoma pravdy. Chtěla, abych ho zabila. Budoucnost musí být splněna a s její pomocí to půjde.
"Děkuju Nyat," zašeptala jsem.
"Pokud toužíš po kouzlech, tak prosím. Dearste di hauo jakiu ,"vyřkla jsem slova bez rozmyslu. Kolem mne rozprostřela temná aura a vzduch se zvlnil. Z mého stínu vystoupil statný černý pes.
"Dones něco k jídlu,"přikázala jsem mu a ukázala ke dveřím. Tiše vyběhl ven.
"Pes? Ty umíš vyčarovat psa?" uchechtl se mírně.
"Ten pes, kterému se směješ, pozabíjel nekromancery a zachránil mě před jistou smrtí. Je to jedna z Nyatiných zbraní," pronesla jsem ledovým hlasem. Úsměv mu okamžitě zmizel z úst.
Kerber, jak jsem ho trefně pojmenovala, mi přinesl polomrtvou srnku. Přitáhl ji za hřbet a položil ji přede mě. Sedl si na zadek a spokojeně mě pozoroval. Zabij ji, rozkázala jsem mu v duchu. Vůbec neváhal na d provedením mého příkazu. Jedním mohutným máchnutím tlapy jí přerazil vaz. Vše se opakovalo jako u ptáčka, až na velikost stříbrné duše. Když jsem ji pohltila, tak mě naplnilo větší uspokojení a síla. Bylo to poznat i na Kerberovi. Zmohutněli mu svaly a mírně zažhnuly oči.
=zpět´= vydala jsem rozkaz v hlavě. Okamžitě se zvednul a vplul do mého stínu.
"Tak to je hustý! Podle kroniky se krmí polodémoni dušemi mrtvých tvorů v okolí. Prý čím zkaženější, tím je silnější. Zkažený se myslí zlými činy….čím víc dotyčný znevažuje dobro, tím výživnější pro tebe je. Tahle zvířata, tě nakrmí jen na chvilku. Avšak takový zlý medvěd, nebo člověk vrah…ty krávo…to by tě mohlo naplnit na měsíce dopředu!!" Jeho nadšení opět vzrostlo. Možná ho mám raději, když je smutnější, nebo se bojí. Svázala jsem si proužkem látky vlasy do culíku. Vyskočila jsem na nohy. Moje tělo bylo lehounké. Necítila jsem jeho tíhu a ani omezení. To by mě zajímalo….
"Prašť mě marco," poprosila jsem ho.
"Cože?"
"Prašť mě, chci vědět, c o všechno mi zůstalo z lidského bytí."
"A nezabiješ mě potom, když tě to bude bolet?"
"Ne, ale rozhodně to udělám, když mě nepraštíš,"ujistila jsem ho.
Chvilku váhal a pak se napřáhnul a fláknul mi takovou facku, že jsem zavrávorala. A bolelo tě to fest. Dokonce jsem se musela držet, aby mi neušla slza.
"Jedno je jisté, bolest cítím," promnula jsem si čelist. Takže vize nepřemožitelnosti a nesmrtelnosti mě zcela opustila. Nevadí. Několik dní jsem si osvojovala své nové tělo a dovednosti. Krom vyvolávání Kerberů v malé smečce jsem dostala dar lehkosti pohybu. Byla jsem ladnější a lépe jsem se dokázala koordinovat v prostoru. A když nastala noc, tak moje síla vzrostla dvojnásobně. Bohužel stejnou rychlostí mi ubývala energie. Zvířectvo v okolí mi nedokázalo dát větší energii, která by nevyprchala hned po prvním vyvolávání. Marco mne naučil několik jednoduchých kouzel na omráčení nepřítele a na moje pořádání mě naučil uzdravovat. Jestli půjde Marco se mnou, tak to bude potřeba. Byla bych se toho naučila víc, ale většinu slov jsem slyšela poprvé a těžko se mi zapamatovávali delší formulace.
Po týdnu válení se a učení jsem uznala za vhodné se přesunout dále na naší cestě. Marcovi mě výmluvně dostrkal k odklonění naší trasy k jednomu z posledních měst v této pustině. Prý v něm bydlí ti nejhorší z nejhorších lidí a přežívají jen tím, že dovážejí otroky do Svatyně Zapomnění, Nekromanceři je pak nechávají na pokoji. Tak nějak mi bylo jasné, že dostávali víc než jen svůj život. Protože bylo známo, že nekromancerům zlato nechybí a je pro ně bezcenné. Posbírali jsme tedy váčky žlutých kováčků po tvrzi a vyrazili jsme vstříc dalšímu bodu v cestě.

Pandořina Duše 2

28. května 2013 v 20:36 | Levianth
Probudilo mě prudké trhnutí a pulzující bolest na několika místech těla. Ležela jsem ve svém provizorním pokoji. Malým kulatým okýnkem vytesaným ve stěně sem proudil studený noční vzduch. Velice ztuha jsem se pohnula a zjistila jsem, že mě strašně bolí celé tělo. V puse jsem cítila pachuť zvratků.
"Nyat?" zašeptala jsem. Ticho. Žádná odezva.
"Marco?" vydechla jsem hlasitostí rozzlobeného vrabčátka a v hrudním koši se mi rozprskl ohňostroj útrpných muk. Omdlela jsem.
"Enyah! Enyah…vstávej…probuď se, hlavně neusínej…kdo ti to udělal? Pokud mě zkoušíš, jestli tě zabiju, tak já tě fakt zabiju, pakliže na mě nepromluvíš," zaslechla jsem Marcův hlas.
Chtěla jsem umřít. Strašně moc a doufala jsem, že Marco svá slova splní. Bylo mi, jakoby mi někdo trhal maso a pak ho sešíval zpět. Po čase jsem ani nevěděla, jestli doopravdy žiju, nebo je to posmrtný život. Pokaždé, když jsem otevřela pomyslné oči, tak jsem spatřila čistou krystalickou tmu. Ze všech míst kolem mne, mi do hlavy doléhaly hlasité skřeky a vibrující hromobití společně s nepravidelným tlučením krystalů tmy, aniž by byli na nich viditelné rány. Ale dala bych cokoliv za to, že se občas pohnuly. A po několika tisících marných pokusů přemlouvání sebe sama, abych se už rozhodla, co vlastně budu v téhle situaci dělat, se konečně něco stalo. Tma zbledla a místo ní se objevila šedivá mlha plná tmavých šmouh. Šmouhy poletovaly a přemisťovaly se jako baletky při finálním vystoupení Labutího jezera. Bolest začala mírně ustupovat a z vypěstované agónie se začala vynořovat malá dávka posměšného humoru. Podařilo se mi vymyslet dvacet pět vtipů o bolesti. Po dalším miliónu světelných let, kdy jsem převážně dřímala, nebo jsem si povídala se šmouhami kolem mě, se můj svět opět proměnil k něčemu veselejšímu.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem svůj provizorní pokoj. Rozhlédla jsem se. Nic se v něm nezměnilo, až na ty nové mříže místo dveří. Mříže?! Při hlasité myšlence se mi rozhučel varhaní čtyřtakt bláznivého faráře v hlavě. Zavřela jsem oči a rozdýchávala to.
"Enyah?" uslyšel a jsem šepot z některého z rohů místnosti.
"Hmm.," zmohla jsem se na odpoveď.
"Enyah!! Ty jsi na živu!" šepot nabral na síle, " nejraději bych tě obejmul, ale jsem v docela blbý situaci.
"Je mi strašně špatně, co jsi mi udělal?" zmohla jsem se na větu, kterou jsem vyslovovala skoro pět minut.
"Já nic, přísahám! Už týden tu ležíš na zemi a měníš se mi přímo před očima, spíš mi řekni ty, co se stalo!"
"Já….,"
"Pššt, už jsou tady," varoval mě hlas.
Chtěla jsem se zeptat ještě koho má na mysli, ale náhle na mě padla těžká únava. Do nosu mi vklouzla trocha vanilkového prachu. Uspávací kouzlo té nejlepší kvality, co víc si mohu přát, když jsem se právě probudila?
Nebo to byl taky sen?

Místností se ozval výstřel. Ohlušující ozvěna mi projela právě vytvořenou dírou ve spánku a hlava se mi zvrátila dozadu. Z dálky jsem musela vypadat jako opilý retard, který nedokáže udržet hlavu v pozoru.
Koukala jsem na malou prasklinku na stropě. Místo uvažování o tvaru a existence černé čárky, se mi rozhostilo v hlavě ticho.
Naprostý klid. Z kousků odtržené kůže na bocích mé tváře chrčela krev na má ramena a křiklavě modrá mikina dychtivě pila rudou tekutinu nepouštějíc nic k zemi. Cítila jsem, jak s průstřelem mizí tisíce mých malicherných myšlenek do vzduchu. Náhlá úleva tlaku v mé hlavě se projevila jako ukolébavka pro mou duši. Ústa se mírně pousmála a oči se zavřely na delší dobu.
Zbraň mi vyklouzla z prstů a má bezmoc ji položila na podlahu. Jemně sklouzla po neviditelné elipse a namířila si to ke dveřím.
Poslední tepy rozbušeného srdce, které se nechtělo smířit s tímto osudem. Jako by volalo o náplast a chtělo vrátit poslední chvilky. Mozkem se pomalu rozlévalo černo a vypínalo jednotlivé úseky nutné k životu. Každé dveře, které byly vždy plně v pohotovosti, se zavřeli a někdo na ně pověsil cedulku " mimo provoz ".
A pak v předem nalajnovaném ději jsem opravdu umřela. Žádné myšlenky, nebo varovné signály o možném činu.
Ani slavný film o mém životě. Prostě absolutní smrt se vším všudy.
Záblesk! A znovu!
Nechápala jsem. Neměla jsem přeci již vnímat nic. Tak to přeci bylo dané v každé příručce pro sebevrahy.
"Rychle, ještě může žít! "
Ale já nechci!! Neděla jsme všechny ty blbosti k tomu, abych žila. To mělo být i jasné každému, kdo mne našel.
Urputně jsem se držela té krásné temnoty, která mne obalila měkoučkým sametem nebytí.
A pak mě někdo pleskl přes prsty. Temnota se začala párat a posouvala mě blíže k té odporně šmouze života.
Na mé oživovatele jsem vzteky nefunkčním hrdlem volala, že nechci žádné oživení. Nebyla jsem zastřelena, ale zastřelila jsem se!!!! A pak to přišlo. Oči, které měli patřit mrtvole, se otevřeli ve zděšení dokořán. Do plic se dostal odporný vzduch reálného světa a hluboký nádech znamenal konec jakékoliv snahy zůstat na druhé straně.
Spatřila jsem vítězoslavné obličeje plné štěstí a radosti nad přemoženou smrtí. Cítila jsem se příšerně.
Jako vysypaný odpadkový koš, který někdo narychlo nahrnul zpět. Neměla jsem žádnou sílu vzdorovat jejich snaze mě předat do chatrných rukou života. Jen jsem naštvaně a smutně hleděla na jejich počínání. A pak se mi dostalo milosrdného spánku, který se tiše vynořil z nicoty. Veškeré mě rozezlení a vzdorování umlklo.
Dodneška si pamatuju, co mě tehdy probudilo. Bolest. Nevýslovná bolest hlavy.
"Že by špatně ucpaná díra? Nebude to průvanem třeba?" napadlo mne…žádná Nyat, jen můj hlas.
"Zmlkni" zamumlala jsem přes suché rty a napomenula sama sebe.
Tisíckrát jsem se přemlouvala, aby tohle byl sen a já byla mrtvá. Protože jestli to tak není, tak toho bude někdo litovat. Snažila jsem se namluvit očím, že se musím podívat na svět. Odmítali mě poslechnout. S těžkostí jsem pootevřela oči, abych si prohlédla, kde to jsem.
Spatřila jsem strop plný malých černých míčků na modravém podkladu. Zamrkala jsem. Ještě jednou. Nic se na mé vidině nezměnilo. Opatrně jsem otočila hlavu bokem. Viděla jsem jen modrou šmouhu. Hlava se mi zamotala a chtělo se mi strašně zvracet. Buď jsem ležela na kolotoči, nebo mi bylo neskutečně špatně. Kolotoč jsem vyloučila. Když jsem potlačila nutkání zvracet, tak jsem se pokusila pomalu, opravdu velmi pomalu, posadit. A to byla chyba. Okamžitě jsem začala zvracet na podlahu obsah mého žaludku, jelikož jsem tam nejspíše měla jen léky, tak to bylo velmi bolestivé. Otřela jsem si špinavou pusu zápěstím pravé ruky a nehnutá jsem ležela. Po dlouhém meditování a promítání návrhů zabití mých zachránců jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale jedno jsem poznala na 100%, míčky nezmizely. Zavřela jsem oči a modlila jsem se k Átře, aby byla milosrdná a nechala mě umřít.
"Nyat?" vydechla jsem.
Nic. Moje hlava zela prázdnotou. Žádná dopověď, nebo uštěpačná poznámka.
"Nyat!" vydechla jsem trošku hlasitěji. I když při poslechu to znělo spíše jak štěknutí mouchy.
Je pryč. Necítila jsem ji v sobě. Opravdu mě opustila. Poprvé doopravdy dodržela slib. Z koutků očí mi začali stékat slzy. Bylo mi to líto, opravdu líto. Po třiceti letech okupování mého těla a schovávání se před Xantiou byla pryč. Jenže mně to neudělalo radost. Věděla jsem, že teď jsem opravdu sama. Jen moje tělo a já. Prázdné torzo bez cenného obsahu. To už jsem regulérně brečela. Otočila jsem se s tíhou na bok a se stále zavřenýma očima jsem řvala jak malé dítě. Můj zlomený hlas se ozýval místností sem a tam a zvětšoval moje utrpení. Měla jsem umřít…umřít s ní. Proč mě nenechali, kdo jim dovolil mě oživit! Do těla se mi vlával hněv. Prudce jsem otevřela oči a spatřila promodralou místnost. Žádné míčky! Pomalu jsem se posadila a zahnala jsem pocit dávení. Prázdná cela. Pode mnou ležel pohozený poblitý hadr. Přitáhla jsem se ke stěně a s rychlostí šneka jsem se vyškrábala na nohy. Konečně jsem se postavila. Naproti mně se vynořily tmavě modré dveře.
"ááááááááááááááá!!!" Zařvala jsem, co mi plíce stačili. Zakymácela jsem se.
"Pusťte mě ven! Okamžitě!"
Zlost se ve mně přelévala jako voda v láhvi. Kolem mě se vytvořila černá aura. Vzduch se zvlnil a zčernal.
Žaludek protestoval a začala se mi motat opět hlava. Opilecky jsem se zakolébala. Cítila jsem naprostou bezmoc a vztek. Podél stěny jsem se doplazila ke dveřím. Unaveně jsem se o ně opřela. S posledními silami jsem zvedla ruku, že zaklepu, ale prsty mi jen sklouzli po chladném kovu.
"Dearste di hauo jakiu!" zašeptala jsem naprosto neznámá slova. Cítila jsem, jak se mi pod nohama zachvěla zem. Z podlahy se vyvalil černý dým a po chvilce tancování se ztvaroval do velkého černého psa. Přistoupil ke mně a otřel se mi hlavou o bok. Žalostně zakňučel a posadil se ke mně.
Kdybych byla zcela při smyslech, tak bych se lekla a asi i utekla na druhou stranu cely. Ovšem v této situaci jsem jen škytla a stála jsem na místě. Neměla jsem žádný strach. Naopak jsem k němu cítila sympatie. Znaveně jsem ho pohladila po čumáku.
"Tak nakonec tu budu se svojí fantazií," usmála jsem se a svezla jsem se k zemi.
Pes mě olízl dlouhým černým jazykem.
"Čím tě budu krmit kamaráde?.............mám už jen své maso……….kam……,"upadla jsem do bezvědomí.
Probudilo mě volání známého hlasu.
"Enyah, Eny. Vstávej! Panebože….a co s tebou udělali. Vydrž holka, vymyslím to!"
Slyšela jsem ještě dupot těžkých bot a někdo se mnou hýbal. Tak už si pro mě přišli. Teď mě dodělají. Po tváři se mi rozlil spokojený výraz.

Horor

22. května 2013 v 20:30 | Levianth |  Kousky střípků

Litry lidí, temná místnost.
Strach a nemrtví lidé.
Mám strach.
Tenhle pocit se rozplynul,
hlavní hrdina se změnil v prach.
Teď čumím do prázdný telky.
Tohle byl ten nejlepší horor co znám.
Přimrazil mě až do křesla.
Ale mám pocit že to z toho nebude.
Něco mě zpoza telky sleduje.
Červené oči.
To mě zabije.
Nemohu se ani hnout.
Nic se neděje.
Ticho je tu.
teď mě opustila naděje.
Co tu po mě zůstane?
Pomalu se pohnu,
Duše ve mně zmírá.
Ovladač na zem spad.
Modrá barva ze šumu.
Vzadu stojí můj budík,
Vesele se červená.
A tohle zavinila epizoda
Krugera.

Pandořina Duše

22. května 2013 v 20:21 | Levianth
V malé umývárničce, jež byla v nejodlehlejším koutě tvrze, jsem se trochu opláchla a zkontrolovala svá zranění.
Na několika místech mé kůže se krásně vybarvily modřiny do duhových odstínů. Rána na pravé ruce se hezky hojila a vypadalo to, že budu mít další přírůstek k mé sbírce jizev. Tři větší jizvy se mi táhly na pravém stehně. To díky mé pomalé reakci na rozzlobeného Rysa. Jedna se smála na břiše ,což je moje památka na přijímání mezi Temné vody. Byl to zdlouhavý výcvik pro život a také dost nebezpečný, protože Temné vody si do svých řad slabochy nebrali. Teď mám dohromady 4 na rukách po různých útocích nožů a vrahů. Avšak největší a nejošklivější se táhly na zádech. Doživotní potrestání bičem ze svatyně Thalose za veřejné rouhání. Nebyl na ně sice hezký pohled, ale já jsem je nosila s hrdostí a byla jsem na ně pyšná. Byl to důkaz prohnilosti a úpadku systému, který ovládal tuto zem.
Nové pohmožděniny jsem ošetřila mastí, aby se rychle ztratily. Rozčesala jsem si vlasy a rozhodla se jim dnes dopřát svobodu. Malinko mě zarazilo, že je mám dlouhé až k bedrům. Pokud bude příležitost, tak je nechám ostříhat. Vyčistila jsem si oblek od špíny oblekla si náhradní. Přemístila jsem se do své místnosti na spaní.
Akira už podřimovala. Tiše jsem rozmístila po místnosti všechny ochranné nástrahy. Polorozpadlé dveře jsem zajistila připraveným kusem dřeva.
Spokojeně jsem se uvelebila na provizorním lůžku. Chvilku jsem přemítala o večeru a Marcovy. Třeba to přeci jen nebude tak špatné.

= Procházela jsem se svěže zeleným lesem. Odpolední slunce se svými paprsky opíralo do vysokých smrků, které se pomalu nakláněli podle taktu přírody. Našlapovala jsem opatrně do mechu a vyhýbala se větším kopičkám větviček. Vlasy mi mírně poletovali ve vánku. Měla jsem na sobě černé přiléhavé šaty s nevkusně velkým výstřihem. Pousmála jsem se tomu, to byla jistě práce Nyat. Uslyšela jsem napravo ode mne křupnutí dřeva. Překvapeně jsem sebou trhla.
"Konečně, jsem tě našla. Po tolika letech schovávání a převtělování se jsi tady." Pronesl ženský hlas za mými zády.
Mým tělem projel silný záchvěv odporu a vzteku. Zvláštní na tom bylo, že to nebyl můj pocit, ale Nyatin. Uslyšela jsem tiché opovržlivé odfrknutí a nespokojený vzdech. Chtěla jsem se otočit, ale byla jsem zcela paralyzovaná. Nemohla jsem se pohnout a mohla jsem koukat jen upřeně před sebe do temného keře.
"No v tom případě ti musím pogratulovat. Najít jednoho démona po šesti tisíciletích je jistě značný výkon a budeš určitě náležitě odměněna. Jen mám takový malinký vtíravý pocit, že jsi asi výplatní den za mou maličkost trochu zameškala. Nebylo to minulé století, nebo tisíciletí….už si ani nevzpomínám." Vysmívala se ženě Nyat.
"V první řadě chci poděkovat za gratulaci a v druhé bych si dovolila lehce usměrnit tvůj pohled na věc. Za tvou bezvýznamnou zatracenou duši nebyl vypsán ani cent. Mé pronásledování je dáno čistě zvědavostí a touhou po pořádku. Nebylo ti uděleno povolení pro opuštění pekla, tudíž se budeš muset vrátit."
"Dojímá mě tvá zvědavost a touha po spravedlnosti , obzvláště když je nad slunce jasné, že já zpět nepůjdu. Nikdy jsem žádný zavazující papír nepodepsala, tudíž jsem svobodná. Pokud mi má paměť dobře slouží, tak jsem ani nesložila žádnou přísahu Vyššímu."
"Mohlo by to být bráno v potaz, kdybys neutekla v den skládání přísah." Přiostřila žena za mnou.
"Opravdu? No to mě neskutečně mrzí, bohužel jsem na to asi zapomněla. Nikdy bych si nedovolila nepřijít včas."
"Bylo dost slovíčkaření Nyat, vzdej se a tvé otrokyni se nic nestane. Možná budeme na tebe shovívaví v pekle, když se dobrovolně vdáš ve prospěch urousané duše."
"Vidím, že ti pobyt na povrchu země zatemnil mozek Xantie. Nikdy bych se ti nevzdala kvůli bezcennému kusu masa a obláčku kouře, který stejně patří peklu."
"Tvoje škoda," zavrčela Xantie.
Paralýza pominula, ale místo touženého útěku jsem byla mrštěna zády o kmen vysoké borovice. Tělem mi projela nevýslovná bolest. Kdyby mě obr praštil palicí, tak by to nejspíše vyšlo na stejno.Zamžilo se mi před očima a snažila jsem se chytit dech. Sbírala jsem se ze země jak rozsypaná popelnice.
Kolem mě se prohnal jeden ze psů a s vrčením se vrhl ve směru Xantie. Za ním běžel další a další. Byla to celá smečka a po chvilce se je nedalo počítat, jak se jejich stín rychle míhal kolem mě. Byla jsem si zcela vědoma, že musím někam utéct. Tady nebudu Nyat nic platná a možná se mi někde v klidu podaří i probudit se.
"Vzbuď se Eny, vzbuď se," drmolila jsem si tiše pro sebe. Byla jsem téměř na nohách, když mě smetlo černé tělo mrtvého psa. Odkutálela jsem se jak míček na golfovým hřišti o několik metrů v dál. Další náraz. A při gymnastických parakotoulech, za které by se nemusela stydět žádná světová gymnastka, jsem zahlédla, jak psi útočí na drobnou blonďatou ženu. Teda spíše se snažili zaútočit. Kličkovali před vzdouvajícími trsy trávy a vyhýbali se plazícím se kořenům , které je při nebezpečném kontaktu tělo na kůru chňapli a stáhli pod zem. Plácla jsem sebou obličejem do mechu. Kdybych neviděla tu strašnou scénu za mými zády, tak bych možná i zvažovala nad chvilkovým odpočinkem v měkké podestýlce.
"Šleh!" ozvalo se těsně vedle mě.
Kořeny se doplazily až ke mně a dostali zálusk na trochu lidského masa. Ten, co se připlazil nejblíže po mě seknul svým tenkým koncem. Vypadal jak slepýš, který hledá potravu.
"Je to tvůj sen Enyah!" Vykřikla Nyat a vystoupila zpoza keře. Měla krásné zářivé fialové vlasy. Každý pramen se jemně klouzal na proudech energie, která z ní sálala v pravidelných intervalech. Stříbnýma očima upřeně sledovala svojí sokyni a něco si tiše mumlala. Svými prsty ve vzduchu tvořila různé obrazce, které posílala ke Xantii. Musel to být nějaký druh útoku, protože když se přiblížil k ní, tak se bránila jinými znaky. Občas se Nyat podařilo Xantii zasáhnout svými znaky, ale rozhodně spíše dostávala na prdel. Z jejího stínu se rodili noví a noví psi. Vypadalo to sice, jako když vylovíte zdechlinu z bažiny, ale jakmile stoupli do mechu, tak se přeměnili v pevná zvířata a okamžitě vystartovali směrem k nepříteli.
Nechápala jsem, co myslela tím, že je to můj sen. Copak to může něco ovlivnit?! Počkat! Může to ovlivnit hodně…můžu se vzbudit! Zavřela jsem oči a usilovně myslela na to, že se chci vzbudit. Jenže to nešlo. Nedokázala jsem se přimět při tom probíhajícím boji soustředit na vstávání. Nedokázala jsem se soustředit na nic. Krom toho, že umřu a Nyat také.
Ruku mi ovanul horký vzduch a vedle mě dopadlo něco velmi těžkého. S mírným zajíknutím jsem otevřela oči. Vedle mě se rozprskl na tisíc kouřových kousků další mrtvý pes. Podívala jsem se zděšeně před sebe. Dva trhači se snažili zastavit vzdouvající se kořeny, které měli evidentně spadeno na moje maso.
Vyškrábala jsem se na nohy rychlostí světla. Okolní mlha zhoustla tak, že jsem téměř nic neviděla. Zakopávala jsem snad o všechny výstupky, co v tomhle lese můžou být. Slyšela jsem, jak za mnou praskají kořeny a snaží se mě dohnat a zabít.
"Lup"!
Jeden z kořenů se vynořil z mlhy. Chytnul mě za nohu a vymrštil do výšky. Druhý mě silně šlehl přes záda a já spadla velmi těžce do kapradí. Ještě párkrát si mě vytáhli nahoru a přehazovali jako míč při házené. Když je to přestalo bavit, tak mě mrštili do nejbližšího trnového keře.
"Je to tvůj sen….ty jsi tu….ehhh…," zaznělo slabě v mé hlavě.
Přiběhli dva noví psi a pustili se do boje s mrštnými šlahouny. Věděla jsem, že to je oddych jen na chvilku. Bylo mi to upřímně i jedno. Chtěla jsem prostě umřít. Čekala jsem na poslední rány, které by ukončili tohle přetahování. Přitom by stačilo mít svoje nože. Zřídila bych je takovým způsobem, že by je jejich mateřský strom nepoznal. Nože! Sesbírala jsem doslova poslední zbytky své síly a vylezla jsem se srdcervoucím křikem z keře ven. Jako by se mi s touto myšlenkou vylili nové síly do žil. Srdce mi zahořelo nadějí a ve velmi krátkém okamžiku se moje očekávání smrti přehodilo do režimu bít se do posledního dechu.
"Tohle je přece můj sen!" Vykřikla jsem nahlas.
Rozběhla jsem se k útočícím útvarům přírody a zapojila jsem veškerou svou představivost. Přesvědčila jsem se, že držím jedny z mých nejlepších nožů v rukách. Nepřemýšlela jsem nad tím, že bych je neměla, nebo že umřu, ale nad tím, že ty malé plazící svině rozřežu na malé nudličky a dám si je s mechem k snídani.
Bez rozmýšlení jsem sekla rukou po prvním z kořenů a přesekla ho. Začala jsem zběsile mávat noži ve svém okolí, dokud nepadl poslední kořen.
"Potřebuji pomoc!" rozlehl se lesem zoufalý výkřik Nyat.
Nečekala jsem na nic. Rychlými skoky jsem šla ve směru, který jsem považovala za správný. Chtěla jsem se vyhnout konfrontaci s nepřítelem , neboť jsem věděla, že mě to zdrží. Avšak některé kořeny cítili potřebu být třískami. S radostí jsem jim jejich přání splnila. Není nic krásnějšího než skomírající zvuk obživlé rostliny.
Přiběhla jsem k zádům Nyat. Několika kroky jsem stála vedle ní a posoudila stávající situaci.
Můj démon měl rozšlehané maso do krve a přesto se snažil unavenými pohyby dál útočit. Psi již nebyli tak uhlově černí, ale průsvitní. Útlé Xantino tělo mělo ohořelou bílou pavučinovou róbu a některé části jejího těla byli černé na uhel. Přesto stála vzpřímeněji, než Nyat. Její útočníci byli sice také slabší, ale přesto drtivě ničili útočící spojence. Její ledově modré vlasy jí ležely klidně na ramenech a v kočičích zorničkách se leskla nenávist.
Nečekala jsem na jakékoliv pobídnutí a vykročila jsem proti nepříteli. V rukách se mi zhmotnili dlouhé zahnuté nože. Místo nehtů mi narostly krátké nožíky a musím uznat, že jsem vypadala jako neuvěřitelná kreatura. Polonahá přeostřená polodémonka s divokým pohledem a rozvířenými vlasy.
Sekala jsem a čtvrtila ty vzdouvající se obranáře a rozprášila jakýkoliv odpor. Několikrát se samozřejmě podařilo šlahounkům mě zranit a v těch nešťastnějších případech mi odkrojili kus masa.
Takhle budu vypadat jak ořezaný gyros, pomyslela jsem si. Chtěla jsem si vytvořit i nějaký pevný oblek, ale nestíhala jsem přemýšlet. Dokázala jsem se jen rychle otáčet a zachraňovat si život.
"O co se snažíš ty lidská špíno! " vykřikla Xantie a vztekle po mě mrštila silný kořen. To byla pravá chvíle na útok od Nyat, která toho náležitě využila. Poslala jí jedno ze silnějších kouzel i za cenu toho. Že prohraje, pokud se tomu Xantia vyhne s protiútokem. Naštěstí jsem ji dokázala vytočit natolik, že si všimla příliš pozdě útočící runy.
Při doteku s její obranou mohutně vybuchla a malá tlaková vlna mě odhodila o několik metrů zpět. Překvapeně jsem dopadla na prdel a několik sekund jsem tak i setrvala.
Z oblaku po výbuchu se vynořila již zcela nahá Xantia. Její tělo vypadalo jako dřevo právě vytažené z ohně. Místy dokonce ještě hořela. Vypadalo to jako vítězství. Ležela na zemi a nehýbala se.
Z radosti z blízkého konce bitvy mne vytrhlo srdceryvné zavytí za mnou. Nyat byla svázaná kořeny.
"Zab ji Eny, Zab ji hned!" vysoukala ze sebe Nyat a s každým slovem z pusy jí vytekla trocha tmavé krve.
Zvedla jsem se a vyrazila ke Xantie. Pár slabých kořínků mi vyrazilo na odpor. Velice slabý odpor. Bylo zjevné, že ani ona už nemá sílu k dalšímu boji. Jediné, co mě odrazovalo se k ní přiblížit, byly zvuky, které vycházely z lisované Nyat.
"Udělej ještě pár kroků a zabiju ji!" syčela zraněná Xantia. Neohrabaně se snažila postavit. Její modré vlasy zmizely společně s půlkou obličeje. Byla odporná. Žádná kráska jako předtím. Zbylo jen zdevastované torzo.
"Zabiješ jí tak či tak, nemá smysl vyhrožovat!"
"Vrátím ti duši matky, když mě necháš na živu!" změnila tón hlasu.
"Duši mojí matky?!" zarazila jsem se a nechala klesnout ruce s ostrými noži.
"Lže…" zachroptěla nyat.
Opravdu jsem se zarazila. Moje zbraně zmizeli ve víru snu. Duše mojí matky je v pekle?! Ale jak?! Musí lhát!
"Duše mojí matky je v nebi svině," rozhodla jsem se oponovat a zvedla opět ruce s novými noži. Bez delšího přemýšlení či poslouchání jejích dalších lží, jsem jí nemilosrdně utnula hlavu a usekala všechny končetiny. Za mnou se v tu chvíli ozvalo hluboké zapraskání. Kořeny roztrhali Nyat na několik velkých krvavých kusů. Poslední útočné gesto našeho společného nepřítele.
"Moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka není v pekel, moje matka není v pekle, moje matka není v pekle, moje matka…"drmolila jsem si v duchu a sedla jsem si na zadek do krvavé kaluže. Nepřítomně jsem koukala kolem sebe a těkala očima po kusech mojí mrtvé démonky.
"Moje matka není v pekle."

Rozchod

5. května 2013 v 16:57 | Levianth |  Kousky střípků
Ač nezdá se můj pocit důležitým býti,
Pak musím tvé tvrzení vyvrátiti.
Každý nádech je myšlenkou na tebe provázen.
Ráno, co ráno na tebe vzpomenu si
A připadám si jako blázen.
Je to dlouhý běh zakončený vražením hlavou do zdi.
Lany sebeúcty se svazuji k poslednímu místu záchrany.
Jelikož pohled na tebe ruší všechny mé zábrany.
Pod dotekem teču jako řeka.
Jen škoda, že už není, co bych ti řekla.