Mauriciovy Lesy 2

25. března 2013 v 22:56 | Levianth
V odpověď mi přišlo přenesení zpět. Začala jsem vidět šmouhy. Náhle se mi vrátil zrak a se zrakem i strašná bolest na žebrech a pravé ruce. Ruka byla provizorně zavázaná a přes bílý obvaz prosvítala krev. Bok jsem měla silně pohmožděný. Vsadím se, že pod oblečením se začala rozlévat tmavá modřina. Stála jsem v lese. Kousek od mého stanoviště, protože jsem viděla, jak oheň plápolá i odtud.
Naproti mně seděl v kozelci svázaný Marco. Měl v puse provizorní roubík a byl navíc připoutaný ke stromu. Po tváři se mu plazily zvlhlé tmavé vlasy. Nevypadal, že je při vědomí. Ale v šeru to bylo jen těžce poznat, takže jsme se raději nepřibližovala.
"Nyat?"zašeptala jsem v hlavě.
"Hmmm,"
"Žije? A pokud ano, tak proč?"
"Žije. A nechala jsem ho naživu, protože to bude dobrá návnada pro našeho nepřítele. Odpoutá od nás na chvilku pozornost. Nech ho tu a zítra ho vyzvedneme."
"Bude nás akorát zpomalovat!"
"Tak ho tu nech umřít."
"Ty ses zbláznila. Ty to neuděláš a já ho tu nechám napospas?!"
"Chtěl tě zabít?!"
"Ale nezabil….a ty jsi ho taky nezabila.ÁÁaaah," vzdechla jsem
"Jdi spát, ráno moudřejší večera."
"No teď už toho moc nenaspím."
"Neboj, je svázán pevně a nemyslím si, že by se jakkoliv uvolnil."
"Jasně…" brblala jsem.
Vrátila jsem se do tábořiště. Soli byly rozmetány a kůň neklidně přešlapoval. Zamuchlala jsem se do dek a pokusila jsem se usnout. Naštěstí se mi to povedlo, ač jsem pochvičce vždy otevřela oko, tak jsem usnula ještě na dlouho.
Vzbudila jsem se s dopoledním sluníček na obloze. Ptáci už začali švitořit a kůň odpočíval kousek opodál.
Protáhla jsem se. Tak co já s ním udělám? Opravdu se mi ho nechce tahat a ani se mi ho nechce tam nechávat. Proč já nemůžu být svině…fakt…
"Hmjkjk….," mrmlala jsem a sbalila jsem se. Ohniště jsem poctivě udusala a připravila koně.
Dojela jsem s koněm k místu, kde jsem si myslela, že leží Marco. Netrefila jsem se o pár metrů. Byl stále svázán, akorát, že plně při vědomí. Snažil se vyprostit z provazů. Roubík už sundal.
"Přeji dobré ráno, vrahu," pozdravila jsem ho sedíc na koni.
"Nejsem vrah. Jsem pouze vykonavatel vůle Whalosovi,"odpověděl a díval se mi do očí.
"Každý má pro své činy omluvu. Někdo silnou, někdo směšnou. Přesto otázkou zůstává, co s tebou."
"Pustit?"
"Docela odvážné slovo. Včera jsi mě chtěl ubodat k smrti a dnes mi říkáš, ať tě pustím."
"No, vzhledem k tomu, že nemám šanci Vás jakkoliv zabít, pokud jste vzhůru, tak nevidím problém. A ve spánku mi to taky moc nejde. A myslím, že teď, když víte, že existuju, tak to nebude o nic snazší. A včera mi bylo celkem přesvědčivě doporučeno, abych už nic takového nedělal."
"Hmmm…..dobře. A ty jsi přilevitoval, nebo máš koně?"
"Koně, levitace je skoro nemožná na tak velkou vzdálenost. Je přivázán u staré tvrze, kterou jste minula."
"Dobře. Hned jsem zpět a doporučuji ti, pokud chceš žít, abys se ani nehnul a zůstal přivázán."
Dojela jsem pro jeho koně a vrátila se zpět. Samozřejmě tam nebyl.
"A pak někomu věř," zakroutila jsem hlavou.
"Omlouvám se, ale bylo to silně nepohodlné a měl jsem křeče. Klidně mě zabijte, pokud Vám to půjde líp, když už nejsem svázaný," ozvalo se nalevo ode mě. Stál tam s provazy v ruce. Měl zbroj od krve a viditelně se držel za pravý bok. Z jeho plných rtů mu musela včera téct krev. Ještě tam měl zaschlou šmouhu.
"Aha," chtěla jsem ho zabít hned a na místě. Jenže, to bych musela být Nyat, která se neozývala.
"Chápu, že jsme měli asi blbý start, ale možná bych dokázal změnit názor na tvoje zabití, když mě necháte jet na koni."
"A kam bys chtěl jet?" Jak mě včera rozčiloval, tak mě dneska opravdu bavil. Opravdu jsem se chtěla začít smát.
"No s Vámi do Svatyně. Nebo zpět do města. Jak řeknete. Úkol jsem nesplnil a obojí dvojí je jasná smrt."
Tak buď mi lže, nebo je to šašek, co si spletl povolání.
"Nelže. Smrt ho doopravdy čeká na obou cestách. Rada ho potrestá a pošle jiného. Ragnor viděl nejspíše hodně, ale ne dost," zamumlala Nyat. Podle hlasu byla dost vyčerpaná. Mám věřit mému Démonovi, který neumí zabít ani blbého mága.
"Chm….dělej si co chceš. Ale další útok na mou osobu bude tvá smrt. A pokud se mi bude zdát, že mě zabít chceš, tak tě zabiju taky. A každého, kdo se o to pokusí," rozhodla jsem se.
"Budiž. Já pojedu s Vámi. Ještě jsem nikdy Svatyni neviděl. Tedy ne naživo," zvesela vykročil ke koni.
"No počkej, všechny tvé nože a zbraně hoď na zem. Nebudeš se mnou cestovat ozbrojen. Magie je její starost a zbraně vadí mě, nebo se otoč na podpatku a vyraz směr Ashelada," zastavila jsem ho.
Pokrčil rameny a vyhazoval ze svého obleku zbraně.
"Zabal to do téhle deky a podej mi to," hodila jsem po něm deku s provazem.
Něco zahudroval a zabalil to. Podal mi balíček a odcházel ke svému koni.
"Ještě jeden nůž."
"Cože?!"
"Vyhazoval jsi jich 6 a zabalil 5." Vrátil se zpět a podal mi ho.
Na nic jsem nečekala. Ještě dřív, než nasedl, tak jsme pobídla Akiru, abychom vyjeli. Nechtěla jsem se moc v lese zdržovat. Mám raději volné prostranství, než stísněný les. Po celou dobu cesty jsem se přemlouvala, abych se neotočila a nepodívala se na něj. Absolutně jsem ho ignorovala. To jsem opravdu potřebovala mít v patách chlapa, co mě chtěl zabít a v hlavě démona, co si ze mne dělá srandu. No to je zase den. Jeli jsme den a půl bez prohození slova. K večeru druhého dne Akira protestovala a dala mi jasně najevo, že jestli ujede ještě metr, tak umře a já půjdu pěšky.
"Vidím obrys staré tvrze, můžeme tam přespat. Můj kůň už také nemůže," promluvil Marco.
Rozhlédla jsem se. Bez odpovědi jsem slezla z Akyri a vedla k přespávacímu bodu. Marco za námi poslušně poklusával. Po hodině chůze jsme došli k celkem zachovalému strážnímu postu. Byl místy porostlý mechem a na pravý bok mu útočil velký smrk. Vypadalo to, jako by se o něj chtěl opřít. Kulatý vchod na nádvoříčko byl bez dveří. Vešli jsme dovnitř. Na zemi se v slabém vánku kroutila jemná vysoká tráva. Vytáhla jsem jeden z větších nožů a pokoušela jsem se vysekat cestu k vchodovým dveřím do věže.
"Jestli dovolíte," poodstrčil mě Marco. Na co si to hraje? To musí být opravdu šašek. Galantní vrah. Tak to opravdu…
Něco zašeptal a tráva před ním v rovném pruhu lehla k zemi. Díky tomuto triku nám byl uvolněn cesta až k věži.
"Bych zvládla sama,"zabručela jsem. A ač jsem mu byla trochu vděčná, že mne ušetřil práci, tak jsem si nedovolila mu projevit vděčnost. Prošli jsme uličkou až k ocelovým dveřím.
Větší kulatá místnost nás přivítala s ledovým tichem. Uprostřed stál ztrouchnivělý stůl a jeho desku zdobilo rozházené nádobí. Židle sotva stály a divila jsem se, že pod nánosem prachu nejsou ještě rozprsklé na zemi. Na stěnách vyseli potrhané tapiserie. Na pohaslých svících zaplápolala oheň a hlavní lustr osvětlil tmavou místnost. V krbu naproti nám zapraskal na starém dřevě oheň a rozhořel se slabým plamenem.
"Ještě ubrousku prostři se a fakt se poseru," rýpla jsem si. Marco moji poznámku přešel a postavil svého koně do rohu. Odstrojil ho a dal mu napít. Já jsem udělala to samé, ale na druhé straně místnosti.
Pak jsme prozkoumali všechna čtyři patra, jestli se někde neschovává nemilé překvapení. Našli jsme jen spoustu dřeva do krbu, staré haraburdí, propadlé postele a rozviklané skříně. Při obhlídce jsme našli několik postraních místností. Pouze jedna ve třetím patře měla uzavíratelné dveře. Rozhodla jsem se, že se pro tuto noc stane mojí ložnicí. Přenesla jsem si do pokoje všechny své věci spolu s Marcovymi zbraněmi. Akiru jsem bohužel musela nechat dole, protože by se přes občasné propady v točitých schodech nedostala. Leda, že by byla kouzelný Pegas.
Když jsme si pokojík připravila ke královskému spaní, tak jsem sešla dolů za Marcem. Přeci jen jsme měli ještě pár dní spolu cestovat a mě se opravdu nechtělo mlčet, když jsem se mohla dozvědět nějaké informace. Třeba ví o Svatyni víc, než na co vypadá. Přeci jen patří k Ragnorovi.
Marco v přízemí nebyl. Pouze jeho kůň s věcmi. Pomalým loudavým krokem jsem přešla ke krbu a ohřívala jsem se. Pak jsem se otočila čelem místnosti a oči mi zabloudili k jeho koutku. Měl tam svůj batoh. Hlavou se mi začali rozbíhat scénáře na průzkum. Kdo ví, kdy odešel. Třeba je to chvilka a vrátí se pozdě. Nebo je pryč už dlouho a vrátí se brzo. No….pohupovala jsem se na špičkách a div jsem si u toho nepískala. Nenápadným přešlapováním jsem se sunula k batohu.
Hlavní dveře se otevřeli a dovnitř vešel Marco. V ruce držel mrtvého zajíce. Zvesela si pobroukával . Přišel ke mně docela blízko, než si mne všiml. Malinko se lekl, zavrtěl hlavou a pak se usmál.
"Přinesl jsem večeři," napnul prsa hrdě.
"Tak to je super, to přeju dobrou chuť."
"Tak jste konečně porušila bobříka mlčení? Škoda, vsadil jsem se s Akirou o pytel slámy. No naštěstí neřekla termín dodání," zasmál se a položil králíka na stůl.
"Ty ses vsadil s mojí kobylou o pytel sena, že nepromluvím?" Vykulila jsem oči. No to si dělá opravdu srandu! Kdo to kdy viděl, sázet se s koněm.
"A s kým jsem se měl vsadit? Vy jste mlčela, ta vaše démonka se nebaví a můj kůň rezignoval," ohradil se.
Hlavně se nerozčilovat. Jedna, dva, tři, čtyři….
"Musím uznat, že tady po okolí moc zvěře není," přešel k batohu a chvilku tam štrachal, " jestli chcete večeři, tak mi budete muset půjčit na chvilku nůž."
"No to ani náhodou, jsi přeci kouzelník," zamávala jsem rukou a držela jsem pomyslnou hůlku.
"No, asi to bude znít neuvěřitelně, ale na škole nás opravdu neučili jak stáhnout zajíce a připravit ho na rožeň s pomocí kouzel. Na to jsme měli loveckou školu a bez nože to zatím ještě nikdo nedělal. Ale budiž. Jestli máte chuť na ty přepálené placky z Ashehady, tak prosím. Já bych si dal opečené maso s kapkou dobrého červeného vína."zatvářil se důležitě a po očku mě sledoval, jak budu reagovat.
Vytáhla jsem opasku jeden z mých ostřejších nožů. Došla jsem ke králíkovi a zabodla ho do stolu. Pak jsem opatrně krok po kroku odcházela s upřeným pohledem na Marca.
"Jen pomyslíš, tak jsi mrtvý," varovala jsem ho a vzala jsem si za zády do ruky ten nejostřejší nůž s černou sametovou rukojetí.
"Už se stalo a stále tu stojím," zašklebil se.
Celou dobu, co stahoval a zpracovával zajíce, jsem ho sledovala napjatá jak struna. Sice jsem stála opodál připravená k obraně, ale zároveň jsme se modlila, aby to nedělal.
Když byl hotov, tak zabodl otřený nůž do stolu a zajíce přenesl ke krbu, kde jej nabodl na již opálenou rožeň. Sedl si na rozloženou deku u svého batohu. Zalovil v něm a vytáhl tenkou hnědou láhev bez etikety. Odšpuntoval ji a silně si loknul. Na tváři se mu rozlil spokojený výraz.
"Dáte si taky? " zeptal se s nezmatněným výrazem v tváři.
"Měla bych říct, že ne. Ale myslím, že jedním lokem nic nezkazím."
Slyšela jsem Nyat jak se směje , " tak tebe utáhne na blbýho zajíce a starou láhev vína?"
Já s ním nechci spát, jen nějaké informace by se mi hodily. Ospravedlňovala jsem se v duchu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama