Co dělat

27. března 2013 v 12:00 | Levianth |  Raději neuvažovat
Měla bych být nejspíš strašně ráda za všechno a se vztyčenou hlavou jít naproti každému dni.
Jenže ten šíp mne zasáhl asi dost hluboko. Mám pocit, že to nejspíše schytalo srdce. Možná to bude tím, že jsem si ho tam nechala příliš dlouho, než jsem se odhodlala jej vytáhnout. Pokaždé, když napne své svaly, tak roní kapky krve a strašně bolí. Snažila jsem se několikrát na něj nalepit náplast, ale nepomáhá to. Je to jen na chvilku a pak jako by tam ta náplast vůbec nebyla. Chtěla jsem ho vyměnit za jiné, lepší. Nemělo by žádné vady, šrámy a dokonce ani moji povahu. Avšak nikde není k mání a ani by mi ho ani nevyměnili.Prý jedině to mě dělá člověkem
Kdybych věděla, jak hluboko ty šípy střílejí, tak bych si nikdy nestoupla do míst, kde se střílí. Vyhnula bych se mu obloukem a smála bych se všem, kteří se škrabou z jámy zahořklosti. Teď se jen snažím nesklouznout až na dno k těm ostatním, kteří již prohlédli. Přidržuji se kořenů staré naděje, jež již není tak silná. Druhou rukou si zakrývám oči, ale nedá mi to se občas nepodívat skrz tu škvíru nevědomosti. A to je ta chyba. Jakmile pohlédnu na strom reality, tak na mne slétnou tisíce ptáčků. Proklovávají mi svoje pochybnosti o mém postoji k věci a snaží se mi ukázat pravou tvář mé samé. A když jim nabídnu své srdce za trochu porozumění, tak se dočkám jen uštěpačného cvrlikání.
Nejspíš to je to, co mi má dojít. To, že jsem tady sama za sebe. Nikdo mi nepodá pomocnou ruku a nikdo nezašije rány v srdci. Budu tu na hraně, dokud nespadnu, nebo se nevyhrabu ven. Jednoduché rozhodnutí. Přitáhnout, či spadnout?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama