Ashlehada 4

4. března 2013 v 16:47 | nyat

Mapu jsem si přitiskla k tělu jako bych držela právě narozené dítě. Byla jsem silně rozrušená a klepaly se mi kolena. Konečně se můj cíl přiblížil do roviny skutečnosti. Ve velké chodbě jsem se držela, ale jakmile jsem opustila Chrám, tak jsem téměř utíkala. Moje spěšné kroky směřovaly zpět k Sedrikovy.
Hned jak jsem přišla do pokoje, tak jsem zatarasila dveře malou prázdnou komodou. Musela jsem ji sice přešoupat přes půlku pokoje, ale nemohla jsem to neudělat. Prošla jsem si celý pokoj, jestli se někde neschovává nějaké nemilé překvapení. Teprve po ujištění, že se nemůže stát nic, co by mne mohlo překvapit, jsem si stoupla ke stolu.
S posvátnou úctou jsem položila mapu na stůl a rozprostřela ji. Byl na ní zobrazen jen kousek z naší země. Avšak byl to pro mě ten nejdůležitější údaj za posledních pět let. Uprostřed mapy byla zakreslena Aslehada. Podle zobrazení, bych ji spíše tipovala na menší město, než na hlavní základnu Osvícených. Od doby zakreslení této staré mapy se opravdu nejspíše dost změnilo, avšak ne tak moc, abych se nemohla dostat do Svatyně. Bylo mi jasné, že to nebude za humny, ale i tak mě malinko zklamala ta velká dálka, jež mě čeká. Jen vstup Svatyně byl schován v pravém dolním rohu. Dnes se již na žádnou mapu neoznačovala. Byl to zapovězený kus země, kde vládla smrt a strach. V jejím okolí nestálo žádné město a ani strážná věž. Ač si myslím, že by věž proti nemrtvým nic velkého nezmohla. Nejvíce věží je spíše u obydlené oblasti.
"A víš že, dříve to bylo posvátné místo plné různých kněží, kteří vyznávali život a jeho radosti, avšak jen díky své nenasytnosti a honbě za nekromancery, přišli o tak krásné území v takzvané válce Mrtvých. Protože jakýkoliv schopný nekromág ve Vaší zemi vyrazil do boje za rovnoprávnost magie. Srovnali Svatyni se zemí a na jejích ruinách postavili novou. Z mrtvých nepřátel si udělali pomocníky a ochránce jejich území. A hlavním samozvaným králem se stal Taul. Nejhorší, nejbezcitnější a nejsurovější člověk na zemi." Sdělila mi Nyat k mapě.
Sevřela jsem pěti a udeřila vzteky do stolu.
"Je mi jedno, co se tam stalo! Jde mi o to, co se tam stane!" vykřikla jsem rozrušeně.
"Nevěděla jsem, že trocha historie dokáže lidi tak rozčílit,"zasmála se Nyat.
"Víš moc dobře, proč se rozčiluji. Tak dlouho čekám na odplatu a ty jméno toho vraha říkáš s takovou úctou, jako když se vyprávějí dětem pohádky. Je to ten nejhorší člověk na světě a vsadila bych svoji duši, že je sám mrtvý! Ale až potká mě, tak bude mrtvý nadobro a žádný z těch jeho připosluhovačů ho nezvedne z hrobu, ani kdyby se u toho posrali!"
"Samozřejmě, že tě v tom plně podporuji a velmi doufám, že jej zabiješ. Nebylo by to jen pro tebe zadostiučinění. Ale musíš mít stále v té své malé makovičce vyvěšenou cedulku - nebezpečí! Taul se nestal Vrchním nekromágem kvůli tomu, že by olízal dost mrtvých řití. On opravdu ovládá mrtvou magii mistrovsky a od malička ho nic jiného nezajímalo."
"Ty o tom nějak moc víš,"sedla jsem si vyčerpaně na postel.
"Jsem sukuba Enyah. Viděla jsem takové věci, které by tu tvou malou skořepinku, dávno rozmetaly na kusy. I ten tvůj Ragnor se musel posadit, když jsem mu část svého já promítla do té jeho přesvěcené hlavy. A velice ráda ti pomůžu se dostat co nejblíže k Taolovi, ale i já jsem omezena. Zvlášť v té tvé hlavě."
"A můžeš mi říct proč, až po tolika letech se mnou mi tohle sděluješ? Ptala jsem se tě? Celou dobu mě jen sekýruješ a směješ se mi! Nikdy jsem si nevšimla, že bys mi s něčím pomáhala. Dokonce ani ve snu…."
"Čím míň o mě víš, tím víc si chráněná. Ber to jako fakt. A teď se laskavě seber! Taula svými řečičkami nezabiješ!"
Rozhodla jsem se neodpovídat. Přece se nebudu hádat sama se sebou. Nechala jsem si přinést jídlo do pokoje a sledovala jsem každý zakreslený záhyb na mapě. Propočítávala jsem cestu a náročnost. Budu muset koupit více placek.



Mauriciovy lesy
Vyřídila jsem všechny potřebné věci v Aslehadě a jsem vyrazila s dobrou náladou na cestu. Za poslední peníze jsem si pořídila koně. Sice od velmi podivného a pochybného překupníka, ale za tu cenu, co mi nabídlo, bych nikdy koně nezískala. A hlavně ne už osedlaného. Jen co mu dopadli mince na ruku, tak se skoro vypařil z místa, abych si to náhodou nerozmyslela. Raději jsem nad koupí moc nepřemýšlela. Unavená Akira stála přede mnou a spokojeně oddechovala. Na pyskách jí ještě vysela nedojedená tráva. Nepoznám sice, kolik je koni let, ale ona do kategorie puberťák už jistě nespadala. Dřevo ve stodole tiše zavrzalo.
"Konečně společník, co toho moc nenamluví," rýpla jsem si.
"Hele, kdyby sis mnou nepovídala, tak by ses jistě už dávno zbláznila. Jsem to nejlepší, co jsi mohla v téhle zemi dostat. Necamrdám se vedle tebe a nezdržuju tě. Kvalitní konverzace vždy zaručena a ještě navíc mám silné hlasové charisma," ohradila se.
"Ne má milá, já už jsem se zbláznila, když si povídá pro sebe a nemyslím si, že ty bys byla zrovna přínos pro zlepšení mé diagnózy. A pak má raději živého společníka, než hlas v hlavě. To musíš pochopit i ty."
"Já mám živého společníka a nikoho v hlavě nic takže nechápu o čem je řeč,"
"Tvá pohotovost je opravdu úžasná,"
"Jen si stěžuj. Jestli chceš jít pěšky stačí říct,"
"to jako nechápz proč bych měla jít pěšky, když mám Akiru?"
"Ukážu ti kouzlo,"
V konečkách prstů mě začalo brnět a rozbolela mě hlava. Akira nervózně přešlápla. Po chvilce už couvala a divoce na mě valila oči.
"Klid malá, klid," snažila sjem se ji konejšit a čím blíž jsem byla, tím víc se stávala nepříčetnou.
"Ať děláš, co děláš, tak přestaň!!!" vykřikla jsem naštvaně.
Brnění zmizelo a bolest hlavy zmizela s rychlostí blesku.
Teprve teď se mi podařilo uklidnti Akiru a pohladit ji na krku.
"To bylo co?"
"Zvířata cítí všechny druhy démonů. Pokud se dokážu dobře zamaskovat, tak mě cítí jen slabě a tolik je to nerozhodí, ba to přejde jako šálení. Ale když se vliju do tvého těla, tak máš utrum. Čím více síly v tobě ze mě bude, tím větší zvíře dokážu odlákat až zabít."
"No…tak to už prosím nedělej, pokud mě nebude zvíře ohrožovat, ale tohle docela potřebuju,"zamračila jsem se.
"Rozkaz," zachichotala se a zmizela.
Naložila jsem Akiru potřebnými věcmi. Mapu jsem si schovala do koupeného tubusu, abych ji po cestě neztratila, nebo nezničila. Tubus jsem připevnila k sedlu. Nasedla jsem a hluboce jsem se nadechla.
"Tak vzhůru k lepším zítřkům Akiro," pobídla jsem ji a vyjeli jsme ze stodoly otevřenými dveřmi ven. Stodola stála vedle hradeb venku, takže už jsem mohla od volné přírody. Jeli jsme téměř vyhlídkovou chůzí. Tráva, jež byla ještě pokrytá zmrzlou jinovatkou, křupala pod kopyty. Od pusy mě i Akiře stoupaly obláčky páry a odplouvaly studeným vzduchem za nás.
Měli jsme za sebou dva dny jízdy a začalo se smrákat, když jsme dorazili k okraji jižní části Mauriciova lesa. Bezpečnější cesta sice vedla kolem lesa, ale byla to tak velká objížďka, že jsme se rozhodla pro přímý průjezd lesem. Utábořila jsem se hned na kraji, abychom mohli brzy ráno vyrazit a co největší kus lesa přejet bez zastávek.
Kolem tábora jsem rozsypala trochu pištící soli. Rozdělala jsem oheň, abych se malinko večer zahřála a Akiru jsem přivázala pevně ke stromu.
Lehla jsem si do připraveného lůžka a zachumlala jsem se. Na krku jsem nahmatala stříbrný přívěšek, který jsem dostala od mojí maminky a bezmyšlenkovitě jsem jej mnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama