Březen 2013

Co dělat

27. března 2013 v 12:00 | Levianth |  Raději neuvažovat
Měla bych být nejspíš strašně ráda za všechno a se vztyčenou hlavou jít naproti každému dni.
Jenže ten šíp mne zasáhl asi dost hluboko. Mám pocit, že to nejspíše schytalo srdce. Možná to bude tím, že jsem si ho tam nechala příliš dlouho, než jsem se odhodlala jej vytáhnout. Pokaždé, když napne své svaly, tak roní kapky krve a strašně bolí. Snažila jsem se několikrát na něj nalepit náplast, ale nepomáhá to. Je to jen na chvilku a pak jako by tam ta náplast vůbec nebyla. Chtěla jsem ho vyměnit za jiné, lepší. Nemělo by žádné vady, šrámy a dokonce ani moji povahu. Avšak nikde není k mání a ani by mi ho ani nevyměnili.Prý jedině to mě dělá člověkem
Kdybych věděla, jak hluboko ty šípy střílejí, tak bych si nikdy nestoupla do míst, kde se střílí. Vyhnula bych se mu obloukem a smála bych se všem, kteří se škrabou z jámy zahořklosti. Teď se jen snažím nesklouznout až na dno k těm ostatním, kteří již prohlédli. Přidržuji se kořenů staré naděje, jež již není tak silná. Druhou rukou si zakrývám oči, ale nedá mi to se občas nepodívat skrz tu škvíru nevědomosti. A to je ta chyba. Jakmile pohlédnu na strom reality, tak na mne slétnou tisíce ptáčků. Proklovávají mi svoje pochybnosti o mém postoji k věci a snaží se mi ukázat pravou tvář mé samé. A když jim nabídnu své srdce za trochu porozumění, tak se dočkám jen uštěpačného cvrlikání.
Nejspíš to je to, co mi má dojít. To, že jsem tady sama za sebe. Nikdo mi nepodá pomocnou ruku a nikdo nezašije rány v srdci. Budu tu na hraně, dokud nespadnu, nebo se nevyhrabu ven. Jednoduché rozhodnutí. Přitáhnout, či spadnout?

Mauriciovy Lesy 2

25. března 2013 v 22:56 | Levianth
V odpověď mi přišlo přenesení zpět. Začala jsem vidět šmouhy. Náhle se mi vrátil zrak a se zrakem i strašná bolest na žebrech a pravé ruce. Ruka byla provizorně zavázaná a přes bílý obvaz prosvítala krev. Bok jsem měla silně pohmožděný. Vsadím se, že pod oblečením se začala rozlévat tmavá modřina. Stála jsem v lese. Kousek od mého stanoviště, protože jsem viděla, jak oheň plápolá i odtud.
Naproti mně seděl v kozelci svázaný Marco. Měl v puse provizorní roubík a byl navíc připoutaný ke stromu. Po tváři se mu plazily zvlhlé tmavé vlasy. Nevypadal, že je při vědomí. Ale v šeru to bylo jen těžce poznat, takže jsme se raději nepřibližovala.
"Nyat?"zašeptala jsem v hlavě.
"Hmmm,"
"Žije? A pokud ano, tak proč?"
"Žije. A nechala jsem ho naživu, protože to bude dobrá návnada pro našeho nepřítele. Odpoutá od nás na chvilku pozornost. Nech ho tu a zítra ho vyzvedneme."
"Bude nás akorát zpomalovat!"
"Tak ho tu nech umřít."
"Ty ses zbláznila. Ty to neuděláš a já ho tu nechám napospas?!"
"Chtěl tě zabít?!"
"Ale nezabil….a ty jsi ho taky nezabila.ÁÁaaah," vzdechla jsem
"Jdi spát, ráno moudřejší večera."
"No teď už toho moc nenaspím."
"Neboj, je svázán pevně a nemyslím si, že by se jakkoliv uvolnil."
"Jasně…" brblala jsem.
Vrátila jsem se do tábořiště. Soli byly rozmetány a kůň neklidně přešlapoval. Zamuchlala jsem se do dek a pokusila jsem se usnout. Naštěstí se mi to povedlo, ač jsem pochvičce vždy otevřela oko, tak jsem usnula ještě na dlouho.
Vzbudila jsem se s dopoledním sluníček na obloze. Ptáci už začali švitořit a kůň odpočíval kousek opodál.
Protáhla jsem se. Tak co já s ním udělám? Opravdu se mi ho nechce tahat a ani se mi ho nechce tam nechávat. Proč já nemůžu být svině…fakt…
"Hmjkjk….," mrmlala jsem a sbalila jsem se. Ohniště jsem poctivě udusala a připravila koně.
Dojela jsem s koněm k místu, kde jsem si myslela, že leží Marco. Netrefila jsem se o pár metrů. Byl stále svázán, akorát, že plně při vědomí. Snažil se vyprostit z provazů. Roubík už sundal.
"Přeji dobré ráno, vrahu," pozdravila jsem ho sedíc na koni.
"Nejsem vrah. Jsem pouze vykonavatel vůle Whalosovi,"odpověděl a díval se mi do očí.
"Každý má pro své činy omluvu. Někdo silnou, někdo směšnou. Přesto otázkou zůstává, co s tebou."
"Pustit?"
"Docela odvážné slovo. Včera jsi mě chtěl ubodat k smrti a dnes mi říkáš, ať tě pustím."
"No, vzhledem k tomu, že nemám šanci Vás jakkoliv zabít, pokud jste vzhůru, tak nevidím problém. A ve spánku mi to taky moc nejde. A myslím, že teď, když víte, že existuju, tak to nebude o nic snazší. A včera mi bylo celkem přesvědčivě doporučeno, abych už nic takového nedělal."
"Hmmm…..dobře. A ty jsi přilevitoval, nebo máš koně?"
"Koně, levitace je skoro nemožná na tak velkou vzdálenost. Je přivázán u staré tvrze, kterou jste minula."
"Dobře. Hned jsem zpět a doporučuji ti, pokud chceš žít, abys se ani nehnul a zůstal přivázán."
Dojela jsem pro jeho koně a vrátila se zpět. Samozřejmě tam nebyl.
"A pak někomu věř," zakroutila jsem hlavou.
"Omlouvám se, ale bylo to silně nepohodlné a měl jsem křeče. Klidně mě zabijte, pokud Vám to půjde líp, když už nejsem svázaný," ozvalo se nalevo ode mě. Stál tam s provazy v ruce. Měl zbroj od krve a viditelně se držel za pravý bok. Z jeho plných rtů mu musela včera téct krev. Ještě tam měl zaschlou šmouhu.
"Aha," chtěla jsem ho zabít hned a na místě. Jenže, to bych musela být Nyat, která se neozývala.
"Chápu, že jsme měli asi blbý start, ale možná bych dokázal změnit názor na tvoje zabití, když mě necháte jet na koni."
"A kam bys chtěl jet?" Jak mě včera rozčiloval, tak mě dneska opravdu bavil. Opravdu jsem se chtěla začít smát.
"No s Vámi do Svatyně. Nebo zpět do města. Jak řeknete. Úkol jsem nesplnil a obojí dvojí je jasná smrt."
Tak buď mi lže, nebo je to šašek, co si spletl povolání.
"Nelže. Smrt ho doopravdy čeká na obou cestách. Rada ho potrestá a pošle jiného. Ragnor viděl nejspíše hodně, ale ne dost," zamumlala Nyat. Podle hlasu byla dost vyčerpaná. Mám věřit mému Démonovi, který neumí zabít ani blbého mága.
"Chm….dělej si co chceš. Ale další útok na mou osobu bude tvá smrt. A pokud se mi bude zdát, že mě zabít chceš, tak tě zabiju taky. A každého, kdo se o to pokusí," rozhodla jsem se.
"Budiž. Já pojedu s Vámi. Ještě jsem nikdy Svatyni neviděl. Tedy ne naživo," zvesela vykročil ke koni.
"No počkej, všechny tvé nože a zbraně hoď na zem. Nebudeš se mnou cestovat ozbrojen. Magie je její starost a zbraně vadí mě, nebo se otoč na podpatku a vyraz směr Ashelada," zastavila jsem ho.
Pokrčil rameny a vyhazoval ze svého obleku zbraně.
"Zabal to do téhle deky a podej mi to," hodila jsem po něm deku s provazem.
Něco zahudroval a zabalil to. Podal mi balíček a odcházel ke svému koni.
"Ještě jeden nůž."
"Cože?!"
"Vyhazoval jsi jich 6 a zabalil 5." Vrátil se zpět a podal mi ho.
Na nic jsem nečekala. Ještě dřív, než nasedl, tak jsme pobídla Akiru, abychom vyjeli. Nechtěla jsem se moc v lese zdržovat. Mám raději volné prostranství, než stísněný les. Po celou dobu cesty jsem se přemlouvala, abych se neotočila a nepodívala se na něj. Absolutně jsem ho ignorovala. To jsem opravdu potřebovala mít v patách chlapa, co mě chtěl zabít a v hlavě démona, co si ze mne dělá srandu. No to je zase den. Jeli jsme den a půl bez prohození slova. K večeru druhého dne Akira protestovala a dala mi jasně najevo, že jestli ujede ještě metr, tak umře a já půjdu pěšky.
"Vidím obrys staré tvrze, můžeme tam přespat. Můj kůň už také nemůže," promluvil Marco.
Rozhlédla jsem se. Bez odpovědi jsem slezla z Akyri a vedla k přespávacímu bodu. Marco za námi poslušně poklusával. Po hodině chůze jsme došli k celkem zachovalému strážnímu postu. Byl místy porostlý mechem a na pravý bok mu útočil velký smrk. Vypadalo to, jako by se o něj chtěl opřít. Kulatý vchod na nádvoříčko byl bez dveří. Vešli jsme dovnitř. Na zemi se v slabém vánku kroutila jemná vysoká tráva. Vytáhla jsem jeden z větších nožů a pokoušela jsem se vysekat cestu k vchodovým dveřím do věže.
"Jestli dovolíte," poodstrčil mě Marco. Na co si to hraje? To musí být opravdu šašek. Galantní vrah. Tak to opravdu…
Něco zašeptal a tráva před ním v rovném pruhu lehla k zemi. Díky tomuto triku nám byl uvolněn cesta až k věži.
"Bych zvládla sama,"zabručela jsem. A ač jsem mu byla trochu vděčná, že mne ušetřil práci, tak jsem si nedovolila mu projevit vděčnost. Prošli jsme uličkou až k ocelovým dveřím.
Větší kulatá místnost nás přivítala s ledovým tichem. Uprostřed stál ztrouchnivělý stůl a jeho desku zdobilo rozházené nádobí. Židle sotva stály a divila jsem se, že pod nánosem prachu nejsou ještě rozprsklé na zemi. Na stěnách vyseli potrhané tapiserie. Na pohaslých svících zaplápolala oheň a hlavní lustr osvětlil tmavou místnost. V krbu naproti nám zapraskal na starém dřevě oheň a rozhořel se slabým plamenem.
"Ještě ubrousku prostři se a fakt se poseru," rýpla jsem si. Marco moji poznámku přešel a postavil svého koně do rohu. Odstrojil ho a dal mu napít. Já jsem udělala to samé, ale na druhé straně místnosti.
Pak jsme prozkoumali všechna čtyři patra, jestli se někde neschovává nemilé překvapení. Našli jsme jen spoustu dřeva do krbu, staré haraburdí, propadlé postele a rozviklané skříně. Při obhlídce jsme našli několik postraních místností. Pouze jedna ve třetím patře měla uzavíratelné dveře. Rozhodla jsem se, že se pro tuto noc stane mojí ložnicí. Přenesla jsem si do pokoje všechny své věci spolu s Marcovymi zbraněmi. Akiru jsem bohužel musela nechat dole, protože by se přes občasné propady v točitých schodech nedostala. Leda, že by byla kouzelný Pegas.
Když jsme si pokojík připravila ke královskému spaní, tak jsem sešla dolů za Marcem. Přeci jen jsme měli ještě pár dní spolu cestovat a mě se opravdu nechtělo mlčet, když jsem se mohla dozvědět nějaké informace. Třeba ví o Svatyni víc, než na co vypadá. Přeci jen patří k Ragnorovi.
Marco v přízemí nebyl. Pouze jeho kůň s věcmi. Pomalým loudavým krokem jsem přešla ke krbu a ohřívala jsem se. Pak jsem se otočila čelem místnosti a oči mi zabloudili k jeho koutku. Měl tam svůj batoh. Hlavou se mi začali rozbíhat scénáře na průzkum. Kdo ví, kdy odešel. Třeba je to chvilka a vrátí se pozdě. Nebo je pryč už dlouho a vrátí se brzo. No….pohupovala jsem se na špičkách a div jsem si u toho nepískala. Nenápadným přešlapováním jsem se sunula k batohu.
Hlavní dveře se otevřeli a dovnitř vešel Marco. V ruce držel mrtvého zajíce. Zvesela si pobroukával . Přišel ke mně docela blízko, než si mne všiml. Malinko se lekl, zavrtěl hlavou a pak se usmál.
"Přinesl jsem večeři," napnul prsa hrdě.
"Tak to je super, to přeju dobrou chuť."
"Tak jste konečně porušila bobříka mlčení? Škoda, vsadil jsem se s Akirou o pytel slámy. No naštěstí neřekla termín dodání," zasmál se a položil králíka na stůl.
"Ty ses vsadil s mojí kobylou o pytel sena, že nepromluvím?" Vykulila jsem oči. No to si dělá opravdu srandu! Kdo to kdy viděl, sázet se s koněm.
"A s kým jsem se měl vsadit? Vy jste mlčela, ta vaše démonka se nebaví a můj kůň rezignoval," ohradil se.
Hlavně se nerozčilovat. Jedna, dva, tři, čtyři….
"Musím uznat, že tady po okolí moc zvěře není," přešel k batohu a chvilku tam štrachal, " jestli chcete večeři, tak mi budete muset půjčit na chvilku nůž."
"No to ani náhodou, jsi přeci kouzelník," zamávala jsem rukou a držela jsem pomyslnou hůlku.
"No, asi to bude znít neuvěřitelně, ale na škole nás opravdu neučili jak stáhnout zajíce a připravit ho na rožeň s pomocí kouzel. Na to jsme měli loveckou školu a bez nože to zatím ještě nikdo nedělal. Ale budiž. Jestli máte chuť na ty přepálené placky z Ashehady, tak prosím. Já bych si dal opečené maso s kapkou dobrého červeného vína."zatvářil se důležitě a po očku mě sledoval, jak budu reagovat.
Vytáhla jsem opasku jeden z mých ostřejších nožů. Došla jsem ke králíkovi a zabodla ho do stolu. Pak jsem opatrně krok po kroku odcházela s upřeným pohledem na Marca.
"Jen pomyslíš, tak jsi mrtvý," varovala jsem ho a vzala jsem si za zády do ruky ten nejostřejší nůž s černou sametovou rukojetí.
"Už se stalo a stále tu stojím," zašklebil se.
Celou dobu, co stahoval a zpracovával zajíce, jsem ho sledovala napjatá jak struna. Sice jsem stála opodál připravená k obraně, ale zároveň jsme se modlila, aby to nedělal.
Když byl hotov, tak zabodl otřený nůž do stolu a zajíce přenesl ke krbu, kde jej nabodl na již opálenou rožeň. Sedl si na rozloženou deku u svého batohu. Zalovil v něm a vytáhl tenkou hnědou láhev bez etikety. Odšpuntoval ji a silně si loknul. Na tváři se mu rozlil spokojený výraz.
"Dáte si taky? " zeptal se s nezmatněným výrazem v tváři.
"Měla bych říct, že ne. Ale myslím, že jedním lokem nic nezkazím."
Slyšela jsem Nyat jak se směje , " tak tebe utáhne na blbýho zajíce a starou láhev vína?"
Já s ním nechci spát, jen nějaké informace by se mi hodily. Ospravedlňovala jsem se v duchu

Mauriciovy Lesy

12. března 2013 v 8:07 | nyat
= Seděla jsem na okraji kamenné fontány, ve které tekla křišťálově čistá voda. Skrz střešní okna na fontánu svítily paprsky letního slunce a v tekoucí vodě se občas objevila barevná duha. Brouzdala jsem prsty ve vodě a přidávala jsem z klína do ní jasmínové květy, které ji měli ozdobit a provonět místnost. V záhybech bílého obřadního roucha mi utkvívali květy a schovávali se před vhozením do vody.
"Eny, dítě moje. Budeš celá mokrá a v mokrých šatech se nemůžeš přeci dostavit na přijímání mezi sestry Whalose." Pohladila mne po zádech matčina ruka. Podíval jsem se na ni. Byla tu. Plná života a krásná. Dlouhé lokny havraních vlasů se jí plazily po ramenech. Zamrkala zvesela na mě svýma modrýma očima. Měla tu nejkrásnější tvář ze všech žen ve městě a já jí považovala za Anděla.
Voda ve fontáně se proměnila v oheň a já odskočila. Šaty mi ztrouchnivěli a zbyli z nich jen cáry. Všude kolem místnosti byl slyšet křik.
"Mami!" vykřikla jsem polekaně. Od místa kde stála se táhla krvavá šmouha ke dveřím. Vyběhala jsem v tom směru.
Spatřila jsem Vysokého pohublého kněze v tmavě zeleném rouchu s emblémem Nekromancera. Držel mou matku pod krkem a něco na ni křičel. Pak ji odhodil stranou a odcházel pryč.
"Vstávej Eny!!" vykřikl někdo v dálce. Byla jsem zmatená, vždyť já jsem vzhůru. Rozběhla jsem se k ní.
"Mami!" křičela jsem žalostně. Klekla jsem si k ní a vzala jí hlavu do klína. Byla celá potrhaná. Tělo bylo od krve a chyběl jí kus obličeje.
"Ochraň ji….a nebo ji zabij, ale nedávej mu ji….nedá…," nechrčela přes zbytek pusy a umřela.
Někdo mě vytáhl za týl do vzduchu. Kopala jsem a strašně jsem se bránila.
"Je čas jít za tou běhnou…," zašeptal někdo.
=

Probudila jsem a k mému zděšení mě opravdu někdo držel, ale pod krkem. Druhou rukou se připravoval k zabodnutí nože.
"Co…," vytřeštila jsem oči.
"No konečně jsi vzhůru!" zavřeštěla Nyat.
V těle mě zabrnělo a zamotala se mi hlava. Neznámý útočník mě pustil, jako by ho něco popálilo. Upadla jsem na zem. Kolem jeho těla se zavlnil vzduch a začal doutnat. Poplašeně se oplácával a zděšeně křičel nějaká zkomolená slova. Dým ustal a Nyat zaklela. Pak jsem ucítila její hněv, jak se nahromadil v mém nitru a odhodila nešťastníka na nejbližší strom. Tvrdě do něj narazil bokem a svezl se k zemi. Bolestivě vykřikl a začal zase něco mumlat.
"Zab ho! Okamžitě ho zab!" Začala nepříšerně křičet v mojí hlavě.
Vstala jsem a vytáhla z boty nůž. Rychlým krokem jsem k němu přešla a připravila se k zabodnutí nože do jeho těla.
"Nedělej to! Neposlouchej ji! Je to démon! Chci ji jen z tebe dostat!" Odstupoval neznámý a držel v ruce malý nůž. An sobě měl lehkou Osvícenskou zbroj.
"Ani se nehni, nebo z tebe vymlátíme duši!" zavelela jsem. Zastavil se, ale byl stále ve střehu. Začal si zas něco mumlat.
"Ať přestane mluvit…zab ho…neposlouchej ho...to je nepříjemný…ať zmlkne!" svíjela se Nyat a při posledním slově muž zase odlétl a dopadl na pištící soli. Ty okamžitě reagovaly a začali naléhavě pištět. Chytnul se za hlavu a pracně se odkulil dál.
Vykročila jsem za ním a pár skoky jsem byla u něj. Bez rozmyslu jsem mu přiložila nůž na krk a přitiskla ho k zemi.
"Jedno špatné slovo nebo pohyb a je po tobě. Ať jsi osvícenej, či ne."
"Žádné rozhovory….chtěl tě zabít..okamžitě ha zabij!"
"Dost! Budete oba ticho!"
"Já ho zabiju teda sama!"
"Skus to a vymítím tě já osobně!"
"Jste jen odporné lidské krysy…že jsem se s Vámi zapletla," uraženě zahudrovala.
"Ty mi teď řekneš, kdo jsi a odkud o ní víš. Kdo tě poslal a o co si myslíš, že jsi dělal! A varuju tě, nemám moc silné nervy!"
"Já,….já…,"začal koktat. Přitlačila jsem na nůž.
"Já…já jsem Marco a jsem poslán panem Ragnorem! Byl jsem pověřen…..pově…ehm….pověřen eliminací vašeho démona. A byl mi doporučen," pokl a vytřeštil oči ještě víc , " jen jeden způsob."
"Proč by mě Ragnor chtěl zabít?! To ti mám věřit?! Vždyť mě mohl zabít snad sám u sebe!"
"Já nevím paní, " zajíkl se.
"Kde jsi vzal tu směšnou zbroj!"
"Tu mám odjakživa paní,já….já jsem vstoupecen Osvícenců a jejich pravou rukou. Cožpak jste o nás nikdy neslyšela?!"
"Kdybych o Vás slyšela, tak se snad neptám ty snůško falešnosti!"
Samozřejmě, že jsem slyšela o vykonavatelích Osvícenské vůle. Whalosovi muži měli skoro stejnou moc jako mágové, ale byli spíše připraveni pro boj, než mudrcování. Ale nikdo je nespatřil od dob války Mrtvých.
"Co ti Ragnor o ní řekl?! A mluv pravdu….ona pozná, když lžeš! "
"Vůbec se s ním nevybavuj a bodni ho," řekla Nyat
"Já….já mám v náprsní tašce zprávu, mohu Vám ji ukázat," ukázal si na prsa a čekal na povolení.
"Já si ji sama vyndám,"zaštrachala jsem mu v kapse a vytáhla složený papír. Sakra.
Viditelně se pohnul. Zatlačila jsem na nůž, až mu na pár místech začala téct krev.
"Já Vám to rozbalím…,"omluvil se. Začal me štvát jaký je to posera.
"Tak dělej."
Zvedl pomalu ruce a začal jej rozbalovat. Náhle jsem měla v očích bílý prášek a strašně mě pálily oči. Upustila jsem nůž a on mě odkopl. Začalo mě brnět tělo a cítila jsem Nyat, jak se dere ven. Nebránila jsem se jí. Ať ho zabije. Upadla jsem do bezvědomí. Obklopila mne tma. Ležela jsem ve tmě, která po mě klouzala jako nejjemnější hedvábí. Slyšela jsem slabé zvuky zápasu těch dvou. Věřila jsem její síle a čekala jsem až se vrátím zpět. Po několika minutách jsem začal být nervózní, nevěděla jsem , co se tam děje a neviděla jsem žádné náznaky výhry.
"Nyat?"

Přehlédnutá

4. března 2013 v 16:49 | nyat |  Raději neuvažovat

Myslela jsem, že sním. Zaplavoval mě pocit štěstí, když jsem jej spatřila. Otočil se na mne a vesele zamrkal. Každé mávnutí jeho sametovými řasami mě dostávalo do kolen. Byl tak krásný, že se za ním otočilo několik slečen, kolem kterých prošel. Rošťáčky zakýval hlavou a usmál se na mě. Věděl, že mě má ve své moci a jiskra v oku mi potvrdila, že se mnou má něco v plánu. Tisíce motýlů mi vlétlo do břicha a nejistý úsměv se mi objevil na tváři. Konečně! Všimnul si mě!
Jenže jsem vzápětí měla zjistit, že opravdu jen sním.
Sebejistě vykročil mým směrem a já jsem se jak praštěná usmívala. Už jsem se nadechovala k pozdravu, když jsem si všimla, že nezpomaluje. Hluboce jsem tedy vydechla a on prošel kolem mě.
Obejmul vysokou štíhlou slečnu za mnou. S radostí se k ní přitulil a já se musela přinutit na to nezírat.
Měla jsem chuť se rozběhnout a běžet strašně daleko, jenže to by mi pak ujel ten autobus, na který jsem tak dlouho čekala. Zatnula jsem zuby a zahnala slzy, jež se mi draly do očí.

Ashlehada 4

4. března 2013 v 16:47 | nyat

Mapu jsem si přitiskla k tělu jako bych držela právě narozené dítě. Byla jsem silně rozrušená a klepaly se mi kolena. Konečně se můj cíl přiblížil do roviny skutečnosti. Ve velké chodbě jsem se držela, ale jakmile jsem opustila Chrám, tak jsem téměř utíkala. Moje spěšné kroky směřovaly zpět k Sedrikovy.
Hned jak jsem přišla do pokoje, tak jsem zatarasila dveře malou prázdnou komodou. Musela jsem ji sice přešoupat přes půlku pokoje, ale nemohla jsem to neudělat. Prošla jsem si celý pokoj, jestli se někde neschovává nějaké nemilé překvapení. Teprve po ujištění, že se nemůže stát nic, co by mne mohlo překvapit, jsem si stoupla ke stolu.
S posvátnou úctou jsem položila mapu na stůl a rozprostřela ji. Byl na ní zobrazen jen kousek z naší země. Avšak byl to pro mě ten nejdůležitější údaj za posledních pět let. Uprostřed mapy byla zakreslena Aslehada. Podle zobrazení, bych ji spíše tipovala na menší město, než na hlavní základnu Osvícených. Od doby zakreslení této staré mapy se opravdu nejspíše dost změnilo, avšak ne tak moc, abych se nemohla dostat do Svatyně. Bylo mi jasné, že to nebude za humny, ale i tak mě malinko zklamala ta velká dálka, jež mě čeká. Jen vstup Svatyně byl schován v pravém dolním rohu. Dnes se již na žádnou mapu neoznačovala. Byl to zapovězený kus země, kde vládla smrt a strach. V jejím okolí nestálo žádné město a ani strážná věž. Ač si myslím, že by věž proti nemrtvým nic velkého nezmohla. Nejvíce věží je spíše u obydlené oblasti.
"A víš že, dříve to bylo posvátné místo plné různých kněží, kteří vyznávali život a jeho radosti, avšak jen díky své nenasytnosti a honbě za nekromancery, přišli o tak krásné území v takzvané válce Mrtvých. Protože jakýkoliv schopný nekromág ve Vaší zemi vyrazil do boje za rovnoprávnost magie. Srovnali Svatyni se zemí a na jejích ruinách postavili novou. Z mrtvých nepřátel si udělali pomocníky a ochránce jejich území. A hlavním samozvaným králem se stal Taul. Nejhorší, nejbezcitnější a nejsurovější člověk na zemi." Sdělila mi Nyat k mapě.
Sevřela jsem pěti a udeřila vzteky do stolu.
"Je mi jedno, co se tam stalo! Jde mi o to, co se tam stane!" vykřikla jsem rozrušeně.
"Nevěděla jsem, že trocha historie dokáže lidi tak rozčílit,"zasmála se Nyat.
"Víš moc dobře, proč se rozčiluji. Tak dlouho čekám na odplatu a ty jméno toho vraha říkáš s takovou úctou, jako když se vyprávějí dětem pohádky. Je to ten nejhorší člověk na světě a vsadila bych svoji duši, že je sám mrtvý! Ale až potká mě, tak bude mrtvý nadobro a žádný z těch jeho připosluhovačů ho nezvedne z hrobu, ani kdyby se u toho posrali!"
"Samozřejmě, že tě v tom plně podporuji a velmi doufám, že jej zabiješ. Nebylo by to jen pro tebe zadostiučinění. Ale musíš mít stále v té své malé makovičce vyvěšenou cedulku - nebezpečí! Taul se nestal Vrchním nekromágem kvůli tomu, že by olízal dost mrtvých řití. On opravdu ovládá mrtvou magii mistrovsky a od malička ho nic jiného nezajímalo."
"Ty o tom nějak moc víš,"sedla jsem si vyčerpaně na postel.
"Jsem sukuba Enyah. Viděla jsem takové věci, které by tu tvou malou skořepinku, dávno rozmetaly na kusy. I ten tvůj Ragnor se musel posadit, když jsem mu část svého já promítla do té jeho přesvěcené hlavy. A velice ráda ti pomůžu se dostat co nejblíže k Taolovi, ale i já jsem omezena. Zvlášť v té tvé hlavě."
"A můžeš mi říct proč, až po tolika letech se mnou mi tohle sděluješ? Ptala jsem se tě? Celou dobu mě jen sekýruješ a směješ se mi! Nikdy jsem si nevšimla, že bys mi s něčím pomáhala. Dokonce ani ve snu…."
"Čím míň o mě víš, tím víc si chráněná. Ber to jako fakt. A teď se laskavě seber! Taula svými řečičkami nezabiješ!"
Rozhodla jsem se neodpovídat. Přece se nebudu hádat sama se sebou. Nechala jsem si přinést jídlo do pokoje a sledovala jsem každý zakreslený záhyb na mapě. Propočítávala jsem cestu a náročnost. Budu muset koupit více placek.



Mauriciovy lesy
Vyřídila jsem všechny potřebné věci v Aslehadě a jsem vyrazila s dobrou náladou na cestu. Za poslední peníze jsem si pořídila koně. Sice od velmi podivného a pochybného překupníka, ale za tu cenu, co mi nabídlo, bych nikdy koně nezískala. A hlavně ne už osedlaného. Jen co mu dopadli mince na ruku, tak se skoro vypařil z místa, abych si to náhodou nerozmyslela. Raději jsem nad koupí moc nepřemýšlela. Unavená Akira stála přede mnou a spokojeně oddechovala. Na pyskách jí ještě vysela nedojedená tráva. Nepoznám sice, kolik je koni let, ale ona do kategorie puberťák už jistě nespadala. Dřevo ve stodole tiše zavrzalo.
"Konečně společník, co toho moc nenamluví," rýpla jsem si.
"Hele, kdyby sis mnou nepovídala, tak by ses jistě už dávno zbláznila. Jsem to nejlepší, co jsi mohla v téhle zemi dostat. Necamrdám se vedle tebe a nezdržuju tě. Kvalitní konverzace vždy zaručena a ještě navíc mám silné hlasové charisma," ohradila se.
"Ne má milá, já už jsem se zbláznila, když si povídá pro sebe a nemyslím si, že ty bys byla zrovna přínos pro zlepšení mé diagnózy. A pak má raději živého společníka, než hlas v hlavě. To musíš pochopit i ty."
"Já mám živého společníka a nikoho v hlavě nic takže nechápu o čem je řeč,"
"Tvá pohotovost je opravdu úžasná,"
"Jen si stěžuj. Jestli chceš jít pěšky stačí říct,"
"to jako nechápz proč bych měla jít pěšky, když mám Akiru?"
"Ukážu ti kouzlo,"
V konečkách prstů mě začalo brnět a rozbolela mě hlava. Akira nervózně přešlápla. Po chvilce už couvala a divoce na mě valila oči.
"Klid malá, klid," snažila sjem se ji konejšit a čím blíž jsem byla, tím víc se stávala nepříčetnou.
"Ať děláš, co děláš, tak přestaň!!!" vykřikla jsem naštvaně.
Brnění zmizelo a bolest hlavy zmizela s rychlostí blesku.
Teprve teď se mi podařilo uklidnti Akiru a pohladit ji na krku.
"To bylo co?"
"Zvířata cítí všechny druhy démonů. Pokud se dokážu dobře zamaskovat, tak mě cítí jen slabě a tolik je to nerozhodí, ba to přejde jako šálení. Ale když se vliju do tvého těla, tak máš utrum. Čím více síly v tobě ze mě bude, tím větší zvíře dokážu odlákat až zabít."
"No…tak to už prosím nedělej, pokud mě nebude zvíře ohrožovat, ale tohle docela potřebuju,"zamračila jsem se.
"Rozkaz," zachichotala se a zmizela.
Naložila jsem Akiru potřebnými věcmi. Mapu jsem si schovala do koupeného tubusu, abych ji po cestě neztratila, nebo nezničila. Tubus jsem připevnila k sedlu. Nasedla jsem a hluboce jsem se nadechla.
"Tak vzhůru k lepším zítřkům Akiro," pobídla jsem ji a vyjeli jsme ze stodoly otevřenými dveřmi ven. Stodola stála vedle hradeb venku, takže už jsem mohla od volné přírody. Jeli jsme téměř vyhlídkovou chůzí. Tráva, jež byla ještě pokrytá zmrzlou jinovatkou, křupala pod kopyty. Od pusy mě i Akiře stoupaly obláčky páry a odplouvaly studeným vzduchem za nás.
Měli jsme za sebou dva dny jízdy a začalo se smrákat, když jsme dorazili k okraji jižní části Mauriciova lesa. Bezpečnější cesta sice vedla kolem lesa, ale byla to tak velká objížďka, že jsme se rozhodla pro přímý průjezd lesem. Utábořila jsem se hned na kraji, abychom mohli brzy ráno vyrazit a co největší kus lesa přejet bez zastávek.
Kolem tábora jsem rozsypala trochu pištící soli. Rozdělala jsem oheň, abych se malinko večer zahřála a Akiru jsem přivázala pevně ke stromu.
Lehla jsem si do připraveného lůžka a zachumlala jsem se. Na krku jsem nahmatala stříbrný přívěšek, který jsem dostala od mojí maminky a bezmyšlenkovitě jsem jej mnula.