Prvotní výchova

13. února 2013 v 14:40 | nyat |  Pochod srdce do tmy
Spánek a večerní čas je od nepaměti relaxací pro všechny živé tvory. Mladí lidé hledají zábavu v barech, na diskotékách a podobně. Pro mne je to něco jiného. Noc je můj živel, a tak vycházím ven a nacházím smrt a večeři. Jak málo je na tyto věci lidský život stavěný. Lehce jim zlomíš srdce, vaz i víru. S touto zranitelností je nacházím všude.
Tak pojď se mnou a podívej se do mého světa.

Obrácený život
Na čisté noční obloze se třpytily hvězdy spolu s měsícem. Měl jsem plnou hlavu myšlenek a mé nohy mě donesly ke starému hřbitovu. Tlusté zdi byly metr vysoké. Kameny ve zdi se pod měsíčním světlem zdály být ledově bílé. U branky na hřbitov rostly mohutné buky, jejichž větve zvaly ke vstupu dovnitř. I uvnitř hřbitova za zdí rostly stromy. Vešel jsem a hledal nějaký vhodný hrob k posezení. Pamětní desky trčely ze země spolu s různými kamennými anděly. Našel jsem konečně klid a ticho. Nevím proč, ale cítil jsem se tu v bezpečí víc než kdekoliv jinde. Bylo mi tu příjemně. Sedl jsem si na jeden z hrobů. Kámen mě začal studit. Nevnímal jsem to. Díval jsem se na hroby a četl si jména mrtvých. A zjišťoval, jak legrační můžou být. Zpod náhrobních desek i z mého těla pomalu stoupala pára a začala klesat mlha. Kolem mě prolétlo pár hnědých listů, jež padly z podzimních stromů. Moje hnědá bunda zašustila při pohybu.
Vytáhl jsem z kapsy zajištěnou zbraň. Ještě trochu hřála, jak by ne, když před chvílí vystřelila. Její přítomnost mě naplňovala zvláštním pocitem. Byl stejný, jako když jsem mířil na svou matku. Lehké vzrušení, šílený tlukot srdce spojený s prázdnem v očích mé oběti. Zmáčkl jsem spoušť a kulka projela jejím hrdlem. Tolik krve, tolik její bolesti. Netušil jsem, že to bude tak jednoduché. Ano přiznávám, pár chvil jsem hořce litoval, ale život jde dál. A já vím, co teď přijde.
"Nesnáším tyhle lidi!" zašeptal jsem do nočního ticha. Vzduch houstnul a mlha měnila noc v mléčnou kaši. Podíval jsem se znovu na zbraň. Necítil jsem sice nic než kov, ale v tuhle chvíli mi přišla jako nejlepší přítel.
"Přineseš mi klid," pohladil jsem ji. Přiložil jsem si jí k hlavě a zavřel oči. Stačí jen stisknout spoušť.
"Počkej! Nedělej to. Přece nebudeš hrobníkům přidělávat práci," zastavil mě mužský hlas vycházející ze tmy.
"Co?! Nech mě na pokoji a zmiz, jestliže nechceš být první, kdo tu potká kulku," odháněl jsem ho pryč. Nikdo mi nebude říkat jestli mám, nebo nemám zemřít.
"Rád budu první, jestli máš náboj navíc. Nebo mám lepší nápad. Pokud mě zastřelíš budou mít hrobníci práci navíc, pokud ne, půjdeš se mnou a budeš mi dělat společnost," nenechal se odradit a z mlhy vyšel mladý kluk. Stál tak pět kroků ode mě. Tak dvacet let bych mu odhadoval. Tmavý plášť až na zem. Mlha se dotkla země a přikryla svou tajemností okolní náhrobky.
"Seš trochu divnej ne? Co je to za nabídku? Jak chceš," nebudu mu přece bránit. Namířil jsem na jeho hlavu. Jeho tvář se ani nepohnula. Mrtvý výraz. Měl určitě tmavé vlasy. Křídově bílá pleť a takový sladký kukuč. Až se mi z té jeho krásy chtělo zvracet. No vlásky ti cuchat nebudu, potrap se, když chceš umřít. Sklonil jsem hlaveň a vystřelil do oblasti hrudníku. Měl jsem ve skrytu duše radost, že se zbavím toho otrapy. Těšil jsem se na svou smrt.
Jenže můj plán nevyšel. Žádné představení válení se po zemi ve vlastní krvi. V klidu stál dál.
"Už si střílel? Já to jaksi nepostřehl," zeptal se nevinně. Podíval se na svůj plášť a nahmatal díru po kulce, "jo, myslím, že už je ve mně," zavtipkoval a usmál se. Udělal krok ke mně. Mlha kolem něj se lehce rozvířila. Nabývala pomalu větší bělost. Připadal jsem si jako v nějaké knížce. Ticho mě skličovalo, mlha s tmou mi bránily vidět kolem sebe.
"To snad!" vystřelil jsem ještě jednou. Nemohl jsem minout! Mířil jsem naprosto přesně. Vždyť …
"Čekáš až umřu? Dohoda platí." Udělal další krok. Nijak rozrušený dvěma kulkami, jež se do něj zakously. Děla, jako bych vůbec nevystřelil.
"Co jsi sakra zač?" posunul jsem se na hrobu od něj dál. Nerad to přiznávám, ale začínám se bát. "K sakru jsem hříčka přírody. A ty teď patříš mně." Udělal dva kroky. Z této blízkosti jsem poznal krátké vlasy. Nechápu jak to udělal. Jak mohl ustát dvě kulky z takové blízkosti?
To tedy ne! Nikam nejdu. Chtěl jsem se zastřelit a taky to udělám. Přiložil jsem si hlaveň ke spánku. Než jsem stačil stisknout spoušť, stál neznámý u mě a otočil hlaveň jiným směrem. Výstřel a moje poslední kulka byly tam, kde slunce nesvítilo hodně dlouho.
"Tak lehce se mě nezbavíš. Přijal jsi mou nabídku, a mimo to tě hledá policie. Tvou matku už sousedka našla. Řvala docela nahlas. Nedivím se jí, ona krev po celým pokoji s kousky mozku po stěně není pro lidi uklidňující prostředek," povídal a přitom mi zkroutil ruku.
Ve městě začaly znít sirény. Nechci sedět ve špinavé cele. Jenže nemůžu si být jist, že mě tento chlap nezradí. Zvuk se blížil. Někdo mne tedy viděl jak sem jdu.
"Cela nebo já?" zeptal se mě. Jeho tvář zůstala kamenná doposud. Žádný náznak citu, myšlení. "Co když mě jen krmíš? Co když policie neví, kde jsem a ty jsi mě jen tak našel? Mimo to, co mi může divouš jako ty nabídnout?" nechtěl jsem k policii a ani k němu, nezdál se mi věrohodný. Vůbec.
"Úkryt a pár drobností. Beztak není jiná možnost kromě policie." Otočil se a šel pomalu skrz mlhu pryč. Siréna se přiblížila mnohem blíž. I přes mlhu jsem spatřil modro červené světlo.
"Beru to, nechci do cely. Pokud mě ale zradíš, tak …" souhlasil jsem. Neznámý pomalu mizel v mlze. Možná, že to bude lepší. Ucítil jsem na své tváři pár kapek vody spolu se studeným závanem větru. Rychle jsem se zvedl z hrobu. Šel jsem za neznámým do mlhy. Po několika krocích jsem narazil na zeď. Kam šel? No, nejspíš přelezl. Počkat, vždyť za zdí je sráz dolů!!! Na druhou stranu jiná cesta tu není. Chytl jsem se okraje a zapřel jsem se, abych na ní mohl vylézt. Vylezl jsem na ní a posadil se. Rozhlédl jsem se. Spatřil jsem stromy a prudký sráz dolů.
"Nečekám, pojď." Zavolal muž. Snad nemá v úmyslu mě nechat skutálet kolem těch stromků dolů? To by nebyla příjemná smrt. To už jsem si to vymyslel lépe s tou zbraní. Přede mnou najednou stál ten muž a chytl mě za ruku. Stáhl mě ze zídky k sobě na sráz. Zavřel jsem oči a čekal bolest a větvičky v obličeji. Nic z toho se nekonalo, teda až na pár much. Slyšel jsem rychle šustění větru a šepot spousty lidí. A taky jsem zjistil, že nestojím nohama na zemi.
"Nedívej se. Myslím to dobře a jen ve tvém zájmu." Upozornil mne ten muž. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem ho pro jistotu poslechl, i když mě lákalo otevřít oči. Po chvíli šustot přestal.
"Můžeš otevřít oči." Povolil mi. Přišel mi jako můj otec. Nelíbilo se mi to.
Přesto jsem otevřel oči. Stáli jsem na okraji neznámého města. Dal bych cokoliv za to, že to moje rodné městečko není. Moment! Jak jsme se tady ale objevili? Vždyť … mám neblahý pocit, že si mě vzal do parády superman. Bohužel to asi nebude ono. Kolečkové brusle jsem díky stromkům a kilometrům vyloučil hned.
"Na to nepřijdeš. Ne teď můj nový kamaráde," přerušil mé namáhavé myšlení, "No raději se budeme oslovovat jmény. Přijde mi to mnohem zdvořilejší … Jsem Alex," uklonil se Alex div nepolíbil zem. Kolem nás stálo pár vysokých stromů a vítali nás ke vstupu do města.
"Já jsem Chester. Příjmení není snad důležitý ne? Mohl bys mi říct kde jsme, nebo jak jsme se sem dostali?" zeptal jsem se na místo, který mi naprosto nic neříkalo. Odtud nevypadalo příliš velice, ale určitě bylo rozlehlé. Neboť tu kolem stálo mnoho rodinných domků.
"Řekne ti něco název Samaelská říše?" odpověděl otázkou.
"Měl by?" odpověděl jsem stejně. Samaelská říše mi opravdu vůbec nic neříkala. Mimo to jsem netušil, že se ještě něco říší nazývá. To snad bylo za středověku nebo tak nějak.
"Nevadí. Stejně jsem si myslel, že to vědět nebudeš. Nacházíme se v městě Siera, i když je to naprosto nepodstatné," díval se mi do očí. Jeho oči mě děsily svou modrou vybledlostí. Hezčí jsou hnědé, jako mám já.
Jenže město Siera mi vůbec nic neříkalo. No, bude to asi tím, že žiji v tak velkém státu, jako je Ameriky. Ale stejně …
"Siera jasně, to zná každej," potvrdil jsem mu jeho slova. Nechtěl jsem být za naprostého debila. Stejně to určitě vycítil, takže co.
Alex mě vedl městem Sierou. Chodili jsme tmavými, neuklizenými uličkami, a i když mi noc zakrývala jejich malou prostornost cítil jsem se uvězněn. S malým srdcem a vystrašeným výrazem jsem se pokoušel následovat neustále kráčejícího Alexe.V hlavě jsem slyšel tiché škrábavé zvuky, které vycházely odevšad. Nechtěl jsem pomyslet na to, co to je, natož jestli to je někde blízko.Výpary z kanálů připomínaly bílé postavy, jež mi na odvaze nepřidávaly. Marně jsem hledal nějaké světlo, jenž by mi usnadnilo cestu. Alex měl určitě zrak jako kočka, neboť nezakopl o nic.Zato já se potácel přes staré krabice, povyházené věci a nejednou jsem se vyválel v čemsi těžce definovatelném. Zpozoroval jsem , že se úmyslně vyhýbáme osvětleným ulicím, pouličním světlům a posledním lidem, kteří se nestačili do této doby dostat domů. Na jednu stranu se mi tohle vyhýbání líbí. Neznám důvod, proč to tak je, a tak se bojím dalších kroků.
Náhle Alex zastavil. Otočil se ke mně a díval se, jak se ho snažím dojít. Zrovna jsem se zvedal ze země, oklepával svou zašpiněnou bundu a tiše nadával na kulatou plechovku. Došel jsem pomalu k němu a přemýšlel, proč po takové dlouhé době zastavil. Alex zvedl beze slov ruku a prstem ukázal na napůl rozpadlý dvoupatrový dům. Kdybych jej měl zhodnotit dostal by 0 bodů z 10. trčela z z něj různá prkna a vypadal téměř na spadnutí. I přes tmu bych mu hádal pár prožitých staletí.
"Tvůj byt? Pěknej, takovej zachovalej.",zav­tipkoval jsem trochu, přestože jsem se cítil sklíčeně. Kdyby jen Alex věděl, jak je mi doopravdy.
Alex se neusmál, natož aby dal znát co si o tom myslí. Projel jsem si nervózně rukou ve vlasech. Ten holič měl pravdu, pět centimetrů byla dokonalá délka do všech počasí.
"Milý Chestere, kdybys použil alespoň část mozku, tak by sis povšiml, že ukazují do té uličky za něj. Snad vidíš ten svítící nápis?! A mimochodem, dříve jsem zde bydlel. Ale to už je pár staletí",setřel mne Alex. A já si hned říkal, že je ten dům divný. Moment asi jsem se přeslechl, říkal staletí? Néé, to mám už uši ucpané z toho válení po zemi.
Zaměřil jsem tedy svůj zrak do míst, kam ukázal. Opravdu tam svítil nějaký nápis. Mlha jej rozmazávala do barevných šmouh, takže jsem ho nemohl přečíst. Po pravdě řečeno mě to malé rozmazané světélko velmi uklidnilo.
Alex se dal znovu do pohybu a já naštěstí znal směr jeho chůze. Proto jsem šel najisto k tomu světlu. Čím blíž jsem přicházel, tím jasněji jsem rozeznával písmenka na poutači.
"Es, té, o, er a em,"hláskoval jsem jednotlivá písmenka, jako bych nemohl uvěřit, co tam bylo psáno, "Storm",vyslovil jsem celý název. Poutač hrající veselými barvami naznačoval, že někde poblíž nejspíš stojí bar, klub nebo schovaná diskotéka. Alex vystoupal po malých kamenných schůdkách a otevřel dveře od domu bez oken. Nikdy bych ho netypoval za dům sloužící pro jakékoliv pobavení. Jeho hladké zdi bez oken a jiných otvorů, by mě nechaly chladným a prošel bych bez myšlenkovitě dál. Přesto jsem Alexe následoval do vnitř domu. Zavřel jsem za sebou dveře a ocitl jsem se ve tmě ještě větší než venku. Otočil jsem se a chtěl jsem otevřít dveře, abych sem dostal trochu světla z poutače.
"Cvak",ozvalo se ve tmě. Alex tu nejspíš nebyl poprvé ,věděl kde je na v tomto domě vypínač a rozsvítil. Část úzkosti z mého srdce zmizela, to díky té naprosto obyčejné žárovce uprostřed stropu ve vybílené místnosti. Místo úzkosti se do mě vloudil pocit zmatení. Žádný nábytek, žádný naznak možného života. Jediné, co zde rušil dojem prázdnoty byly druhé dřevěné dveře natřené na rudo. Barva z nich pomalu opadávala. Alex je otevřel a pokynul mi, abych šel dál. Nesměle jsem ho uposlechl. Za dveřmi byly další. Pomalu jsem k nim došel. Zvedl jsem ruku a s napětím, co bude za nimi, jsem uchopil za kliku a pootevřel jsem dveře.
"Hej, hej, hej….!!!"zazněla mi v&# ích nahlas puštěná muzika. Otevře jsem plně dveře. Muzika od Prodigy nabrala sílu a já téměř ohluchl. Alex do mě jemně strčil. Několika rychlými kroky jsem vešel. Alex si stoupl za mě. Zavřel dveře.
"Majitelé si nechali vystavět zvukotěsnou stěnu, aby je vyloučily možné nadávky lidí v okolí na hlasitou hudbu. Dům se může otřásat v základech a ani hláska nevyjde ven. Tedy, pokud za sebou rychle zavřeš dveře,"vysvětlil mi to ticho v předchozí místnosti.
"Chodí sem jen lidi, kteří ví, kde Storm je. A věř mi, že jich moc není. Přesto zde nemají o lidi nouzi,"řekl mi velmi zřetelným hlasem, až jsem se divil, jak ho můžu přes tu hudbu slyšet.
Místnost měla klasický čtvercový tvar o velikosti velké sportovní haly. Alex mne vedl skrz lidi okolo malých skleněných stolečků, jež stály u stěn. Prodíral jsem se za ním a snažil jsem se ho mezi lidmi neztratit. Nechápal jsem, jak o tomto místě může vědět jen pár lidí, když se tady nedá ani projít. Alex si stoupl k tepanému železnému zábradlí, které oddělovalo stoly od kruhového parketu. Všiml jsem si, že prostor pode mnou je o něco níž. Hlavy tanečníků mi dosahovaly po kolena. Alex mi poklepal na rameno. Posadili jsem se k jednomu z mála neobsazených stolů. Muzika hlasitě hrála a lidé na parketu divoce tancovali. Kouř z cigaret dělal jemnou clonu mezi lidmi a mísil se s pachem zpocených těl a deodorantů. Oči mi ozařovalo blikající světlo z parketu. Na druhé straně od nás jsem viděl stál bar. Ani by mě nezaujal, kdyby u něj nestálo podium s tyčemi. Okolo těch železných tyčí tancovaly dívky v latexových oblečcích. Tohle se mi líbí. Vypadá to tu jako v ráji. V mém ráji.
Když jsem odpoutal svůj zrak od těch holek. Alex mi začal vyprávěl o sobě. Nevím jaký k tomu měl důvod. Tehdy ne. Vysvětloval mi, co je zač. Mluvil o upírech, vlkodlacích, kouzlech a čárech, až jsem se musel začít smát. Smál jsem se do té doby, než mi ukázal svůj dar na lidech. Prokousnutá hrdla sice nebyla tou ukázkou, ale našel způsob jak mi upírství dokázat. Učil mne o chování v lidské společnosti , také způsob oblékání, aby po mě holky šly. Využíval mého, ale i svého šarmu k získávání obětí. Nosil jsem mu jídlo a on mě zkušenosti ze života. Stal se doopravdy mým přítelem s temným povoláním. Velmi snadno jsem zapomněl na místo našeho setkání a i na matku.
Z malého zoufalce se stal vychovaný a uznávaný muž. Neříkám, že jsem se občas nenaparoval. Naštěstí mne Alexova ruka vždy snesla zpět do reality. Poznával jsem život z druhé strany. Konečně jsem si ho mohl začít užít života.
Uběhlo pár měsíců od hřbitova. A já pochopil mnoho věcí týkajících se Alexe. Umožnil mi nahlédnout na otázky lidí a i tak si zachovat chladný úsudek, neboť hodně takto obdarovaných se dokázalo zbláznit. Člověk by snad nikdy neuvěřil, dokud by neviděl. Za tu dobu jsem spatřil více než někdo za celý svůj život.
S Alexem jsme se často potloukali po večerech Sierou a nejen jí. Přespávali jsme v zapadlejších hotelech a nebo starých opuštěných domech. Podle Alexe jsme měli prostě zůstat nepoznaní a tiší. Toto pravidlo platilo všude, kromě Stormu. Tam jsem měl volné ruce ve všem. Díky příchozím upírům a jejich přátelům, kteří nikde nikdy neprozradili toto místo. Nemyslím tím, že už se nedožili dalších dní, ale platila zde určitá společenská etika. Ta umožňovala vodit sem lidi a nevyužít je jako krabici džusu. Pro mne celkem překvapivé. Nejspíš to bude přečtenými knihami a filmy. Protože Alex zdaleka nebyl mistr Drákula a nebo podobné krvelačné stvoření.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama