Nikdy se nevzdávej 2

14. února 2013 v 13:49 | nyat

Téměř celou hodinu jsem se snažila usnout a zároveň jsem naslouchala všem zvukům, které by mohly být případnou předzvěstí nečekaného vpádu do mého pokoje.
Sedím na verandě starého cihlového domu obehnaného břečťanem a houpám se ve starém dřevěném vyřezávaném křesle. Při každém zhoupnutí zavrže podlaha, jako by sténala nad tíhou svého bytí. Úponky břečťanu se vždy prudce napnou a snaží se udržet si vládu na křeslem. Některé šlahounky to již vzdali a s tichým prasknutím se odmrštili na podlahu.
Rukou jsem přejížděla po ornamentech ve dřevě a přemýšlela jsem nad jejich významem. Proč si někdo dal tolik práce s kusem dřeva, aby vytvořil něco takového. Pro radost? Z nezbytnosti? Pro další generace?
"myslím, že pro radost a kapku pro zkrácení volné chvíle"
Ozve se mi za hlavou veselý hlas Nyat.
"mám takový pocit, že se tě nikdo na nic neptal."
"člověk se kolikrát nemusí ptát a stejně je mu odpovězeno. Někdy je přeci jen lepší, když ti někdo řekne proč, než když se dožaduješ a není ti řečeno."
"to ano, ale některé věci je lepší nevědět. Život je pak mnohem jednodušší."
"nevědomost je sladká, ale nebezpečná"
"stejně jako vědět. Neboť vědění přináší prozření a prozření může znamenat smrt nebo povznesení."
"nikdy bych neřekla, že nám půjde filozofování. Ač teď na to m nezáleží. Vzbuď se."
"vzbuď se? Já jsem vzhůru."
"ne nejsi…vzbuď se. Někdo tu je!"


Křeslo i dům zmizeli. Nahradila je černá tma v mém hostinském pokoji.
Křupinky zapraskali. Uslyšela jsem tiché zajíknutí a zároveň se někomu zrychlil dech. Opravdu tu někdo je. Bohužel mé oči si nedokázali po krátkém spánku rychle zvyknout na tmu, takže jsem nehybně ležela a čekala, jestli mě někdo napadne, nebo jestli ho patřím dřív, než udeří.
Nastalo ticho. Předlouhé ticho. Slyšela jsem tlukot svého srdce a mělký dech, který jsem se snažila kontrolovat, aby se podobal oddechování spícího člověka. Nakonec se moje oči trochu přizpůsobily a já jsem v rohu místnosti spatřila silnější siluetu. Předpokládám, že je to muž, jelikož jsem na žádnou ženu večer po cestě nenarazila a nevzpomínám si, že bych někoho navíc viděla dole v krčmě. Útočník tam stál jako přikovaný a čekal, co se bude dít. Když viděl, že jsem se nepohnula a nijak nereaguji na křupání, tak se odvážil udělat malý posun ke mně. Ještě jeden krůček ke mně blíž. Křup! Opět ticho.
Záměrně jsem se pohnula na posteli a pootočila, abych na něj měla lepší výhled. Povzdechla jsem si a přivřela víčka.
Nahmatala jsem nůž pod polštářem. Opět ticho a čekání. Místo modlení jsem si odpočítávala kroky k útoku a pečlivě zvažovala jak a kam udeřit. Základním pravidlem boje je nikdy nepodceňovat toho druhého. Zvlášť, když nevíte kdo ten druhý je. Začali mi bolet nepružené svaly a měla jsem chuť vyskočit a něco udělat. Cokoliv. Hlavně tu neležet a nečekat jak odsouzenec.
"trpělivost je nejlepším přítelem bojovníka" zašeptala nyat v mé hlavě.
Muž zvolil taktiku šoupání se po podlaze. Křupinky opatrně přesouval nohou, aby na ně nemusel našlapovat.
Byl již dostatečně blízko. Moje netrpělivost se vystupňovala do nejvyšších možných měřítek. Nevydržela jsem a zaútočila jsem první.
Dýka spolu s pouzdrem mu políbili jeho oblek. Bohužel ve své netrpělivosti jsem zapomněla sundat kryt.
Muž byl na chvilku zaskočen, ale moment překvapení velmi rychle opadl. Nůž se zableskl ve tmě a zasáhl mě do pravé ruky. Ucítila jsem ostrou bolest a teplo, jak mi stekla krev po ruce.
Bohužel při pohybu vpřed z postele se nedalo jakémukoliv dalšímu zranění vyhnout. Zvlášť, když jsem musela sundat ještě ten příšerný kryt.
Inkasovala jsem další ránu do stejné ruky. Bolest jsem absolutně ignorovala a soustředila jsem se čistě jen na to jak, co nejdříve eliminovat vetřelce.
Udělala jsem výpad s konečně odhaleným ostřím a zasáhla jsem ho do původně nedotčeného místa. Zavrávoral.
Nečekala jsem na jeho další reakci a rovnou jsem mu zasadila ránu do stehna. Bolestí zavyl a sesunul se na zdravou nohu. S hlavou upřenou na mě zůstal jen pár sekund. Dala jsem mu pěstí do spánku. Spadl na zem úplně. Zachrochtal bolestí. Vrazila jsem mu nůž do zad a odskočila. Doufala jsem, že jsem se trefila dostatečně dobře. Nerada bych se ještě víc namáhala. Nejsem žádný zabiják a každá bitva po tmě mě docela vyčerpává a hlavně mi srdce bušilo až v hlavě a oči mi na chvilku přestali sloužit.
"Jistě, kdyby to byl charakter, tak ti k tomu rozsvítí" zasmála se Nyat.
Tak a co teď. Muž hrající si na mrtvolu tu leží na zemi a někde v krčmě na něj možná čeká kumpán. Mám si rozsvítit, nebo tu šmátrat ve tmě. Rozhodla jsem se opatrně zapálit svíčku, abych si mohla útočníka prohlédnout a abych se pořádně připravila na další možné kolo v nižším patře krčmy. Celou dobu jsem sledovala muže na podlaze. Neviděla jsem žádné známky života. Zvoneček byl stále na klice.
Oblékla jsem si věci, které byli ještě na posteli. Připravila jsem si všechny své vrhací nože a do ruky jsem si vzala svou katanu. Pouzdro jsem si srolovala do batohu, abych byla připravena. Zkontrolovala jsem, zda-li jsem na nic nezapomněla. Batoh jsem si vzala do ruky a připravila si krabičku na zbylé nepopraskané kuličky a speciální sáček na zvoneček.
Prohledala jsem mrtvému muži kapsy v černé přiléhavé bundě. A že jich bylo nespočet. Kalhoty žádné kapsy neměli. Měli matnou černou barvu stejně jako bunda a jediné, co se zdálo ještě být cenné, byl měšec, jež měl na opasku.
Při otevření se v něm zablýskalo pár mincí.
Prohlédla jsem si jeho zbraň, jestli by se mi nehodila do mé sbírky. Byl to obyčejný zlodějský nůž. Takže žádný nájemný zabiják a žádné doplnění sbírky. Ulevilo se mi. Kdyby to byl zabiják, tak by byl boj mnohem delší, nebo by také nebyl vůbec, protože by mě zabil díky mé chybě.
Sice mi nešlo do hlavy, jak se dostal přes zvoneček, ale důležité bylo, že ho alespoň kuličky zastavily. Posbírala jsem většinu nepopraskaných zpět do krabičky a tu vložila do batohu. Sebrala jsem opatrně zvonek a zabalila jej do sáčku, který dokázal jeho zvonění zcela utišit, dokud zase nebude venku. Batůžek jsem si hodila na záda a pevně jsem ho přitáhla k tělu, aby mi nepřekážel při pohybu.
Chtěla jsem se klíčovou dírkou podívat, jestli někdo nestojí za dveřmi, ale ta byla řádně zacpaná. Přikrčila jsem se tedy na maximum a připravila katanu do bojové pozice.
"ninja hadr a máš čepel bez pouzdra doufám" zašeptala Nyat.
Pootevřela jsem dveře. Mihotavé světlo vycházelo zpoza rohu u schodů do krčmy a v uličce bylo prázdno a ticho.
Jediné dveře, které byly s mými na patře, byli zavřené. Odplížila jsem se k nim a zkusila zabrat za kliku. Zamčeno.
Otočila jsem se směrem ke schodišti, co nejvíc tiše jsem se snažila k němu připlížit. Nakoukla jsem za roh dolů.
Mírně šerá místnost vypadala stejně pustě, jako když jsem přišla. Jediné světlo, které dole bylo, muselo pocházet z krbu. Slyšela jsem dřevo líně praskat a oheň si tiše zpíval svoji píseň.
Sestupovala jsem opatrně schod po schodu níž a níž. Kontrolovala jsem co nejvíce tlukot srdce, aby nepřehlušil okolní zvuky.
Došla jsem až na poslední schod.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama