Nikdy se nevzdávej

13. února 2013 v 14:13 | nyat
Prolog

Tento den patril mezi jedny z tech, ktere se zdali byti nejteplejsimi v cele zime
Vlocky tise brouzdaly vzduchem smerem k zemi a vitr zaval jen obcas
Vzhledla jsem k nebi a zavrela jsem oci. Premytala jsem o cele sve existenci a nechala sebou proudit silu Nyat
V mysli se mi rozvil obraz okoli, jez me obklopovalo, ale v obdobi leta. Byla to jeji mysl s mym pocity.Skrz ni jsem se dotykala prsty smaragdove travy a nechala je po ni klouzat. Neznost doteku se mi vracela jemnym lechtanim do polstarku prstu. Nebe se nahle zamracilo a z belostnych oblacku se staly tezke destove mraky. Uslysela jsem tlumeny predzvest deste v podobe jemneho svistu protinaneho vzduchu. Prvni kapky na sebe nenechaly dlouho cekat. Nejdrive dopadaly kolem me, avsak nakonec nasli i me telo. Spustil se lijak. Nyat!
Otevrela jsem oci. Po spanku mi stekla studena kapicka
"Sakra" pomyslela jsem si, ale i pres tuto neprijemnost jsem si byla ted jista. Jdu sprave.
Otrepala jsem se, jako bych chtela vse vyhnat z hlavy. Zatla jsem pesti a povolila, parkrat jsem to zopakovala, abych se ujistila, ze mi jesce zcela nestuhly svaly. Vlozila jsem ruce do kapes sve sedive bundy a vykrocila smerem na sever. Blize k zime a duvodu meho putovani.

Kapitola 1

Hlavně se nevzdávat

"Dobrej!" zahuhlal opuchly oblicej za barem.
"Dobrej," odpovedla jsem automaticky.
Co by take mohl cekat clovek na kraji pustiny v takove hospode. Zvlaste, kdyz se jmenovala mirne znepokojive Mrtva Dira.
"Co chcete?" nezaobiral se oblicej zdvorilostmi.
"Postel a jidlo."
"Za noc 50 serimu a 10 za jidlo."
"Tak to leda ve snu. Dam vam 25 za noc a 5 za jidlo."
"Jdete k certu"
"Pujdu, je videt, ze penize Vam nechybi," ušklíbla jsem se nad polorozpadlém nábytkem a viditelně zanedbanou krčmou.
"Chrmmmehjmm," zamumlal si něco pod těch par stetin, co mu rostlo nad rty " , k večeři je chleba s gulášem a korbel piva. Dveře nalevo." natáhl obtloustlou ruku zpoza pultu a cekal na peníze.
Dala jsem mu je na bar. Udělalo se mi víc než spatne z toho, ze bych se mela jakkoliv dotknout toho ohavy. Sebral peníze z pultu a odkráčel kamsi do tmavých koutu putyky.
"Hnus….podpálit!" ozvalo se mi v hlavě.
Rada, bych to udělala, ale musela bych zase spát někde venku a na to zrovna dnes nemám náladu. Sedla jsem si na židli k rozdělanému krbu a nasála trochu vůně páleného dřeva. Teplo se mi zakouslo do oblečení a pomalu prosakovalo k mému zkřehlému tělu. Ne, dnes se opravdu nic pálit nebude!
Přede mě dopadl hodně otřískaný korbel s talířem nějaké břečky. Hned vedle toho přistál dost starý chleba. Ucítila jsem zápach potu,moči a zatuchlého oblečení. Zvedl se mi žaludek.
"Večeře," zavrčel Opuchlík a odkulhal se zpět za bar.
Paráda…Už teď jsem věděla, že to bude hodně odporné, ale můj žaludek by teď vzal zavděk cokoliv. Od žížal po tvrdou hlínu.
Sundala jsem si kožené rukavice a odložila jsem si na stůl i svojí jelení čepici. Sice pěkně stará, ale přesto splnovala to, co jsem potřebovala. Rozepla jsem si šedivou bundu a přehodila přes židly.
Příbory se evidentně ztratily někde po cestě ke stolu. Šáhla jsem po chlebu. Byl na omak přesně takový jaký vypadal na pohled. Tvrdý jako kámen. Možná, že kdybych ho nechala tyden ležet v té břečce, tak změkne.
Hladově jsem se ho snažila ožužlávat a ohlodávat v systematických pohybech, abych ho alespoň přeměnila v poživatelnou strouhanku. Občas jsem si usrkla té tzv. polévky, která chutnala, jako když si někdo vylouhuje staré boty v horké vodě. O kouscích něčeho, co by mělo být maso, vůbec nemluvím. Jediný na co jsem se těšila bylo stejně pivo a to dokonce i jako pivo chutnalo. Konečně! Nějaká světlá chvilka v tomto dni.
Když jsem se v rámci možností nasytila, tak jsem si vzala věci, strcila zbytek chleba do brasny a ještě chvilku jsem se vyhrivala v blizkosti kamen.

V dálce bylo slyšet vytí vlků a zvuky dalších nočních yvířat, jež vyrazili na lov do nehostinné přírody. Zalezla jsem do dveří nalevo a zamkla za sebou dveře. Na zem jsem naházela křupinakty a na kliku jsem přivázala zvoneček z Rehynaldu. Pro všechny případy,kdyby si se mnou někdo v noci chtěl zahrát na bubáky. Pod polštář jsem si střčila nůž a všechny své cennosti a oblečení jsem naskládala za má záda ke stěně. Člověk nikdy nesmí věřit jen tak někomu a hlavně ne Opuchlíkům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama