Cesta k rozhodnutí

13. února 2013 v 14:14 | nyat |  Kousky střípků
I když jsem byla obyčejným člověkem, tak jsem dostala nabídku k soužití na nebi lidí, kteří mou někoho mít rádi.
A já jsem vlétala do nebes sem a tam a nechala své tělo hladit paprsky zamilovanosti a přivírala víčka před jakýmkoliv stínem, který by mě mohl zakrýt. Spala jsem na oblacích ozdobených červánky jeho touhy a hodovala v síni pro milované lehkou ambrózii, jež mi obtěžkala mysl nesmyslným vnímáním.
A díky mé neopatrnosti mě pohltilo mračno těžkého deště s příchutí smutku, který protrhal svou silou má křídla, která mi na chvilku propůjčili andělé opojnosti.
Přesto jsem se nezlobila na ta mračna, protože ta tu byla dávno přede mnou, ale na jejich počin, který stál tak moc.
Stál mě mé bělostné peří, které bylo utkáno za stovky dnů s mravenčí vytrvalostí a uměleckou trpělivostí nymfami lásky. Nosilo mne s lehkostí vášně a štěstí nad obyčejnou zemí, která je stvořena pro realitu.
A já teď stojím uprostřed pláně šlehána bezcitným větrem sebekázně a nad hlavou mi krouží supy, čekající na příležitost k urvání kousku duše, jež by je nakrmila.
Nevím, čím jsem si to tuhle situaci zasloužila, avšak není důležité proč, ale jak to budu řešit.
Posbírala jsem tedy zbytky křídel a přikryla jsem si s nimi hlavu, aby mi déšť, který se stále linul, nebránil v rozhledu a já mohla své tělo přesunout někam jinam. Suchá hlína smíchaná s vodu mě táhla zpět, jakoby nechtěla pustit chycenou oběť. A ač z nebe již nespadla ani kapka, tak mě bahno pořád zdržovalo.
V dáli jsem spatřila uslzenými očima statný strom, který v tuto chvíli pro mě znamenal vše a napůl nic, protože byl dost daleko.
Křídla bylo nutné odhodit, protože mi byla již k ničemu. Pouze se na mě lepila šeptavým hláskem se snažila doprosit odpuštění za takovou zradu a to díky tomu, že byla udělána z lásky.
Mé plazivé kroky směřovali k prozatímní záchraně, která s jistotou měla společné jen zvuk vyslovení. Pochopila jsem, že za cenu několika měsíců štěstí se bude platit několik let strádání a příkoří. Ale komu za to vynadat? Na koho mohu křičet jako lapená siréna? S bezmocí se dostavily i obávané slzy, které mi nic neusnadňovaly.
Místy jsem narazila na rádoby travnaté trsy, které mi dopřávali trochu útěchy a odpočinku na mé cestě. Tráva mě lechtala po zbytcích čisté kůže a chlácholivě mě uklidňovala, že vše bude zase v pořádku. Že si mě jistě z nebe někdo všimne a pomůže mi zpět. A tak jsem s nadějí v srdci pokračovala v cestě. Naděje sice umírá jako poslední, ale nakonec umře a nezbude nic než prázdno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama