Ashlehada 2

23. února 2013 v 15:33 | nyat

"Tak to mám opravdu štěstí," pokusila jsem se laškovně usmát. Zalovila jsem ve váčku na peníze a podala mu požadovanou částku. Objednala jsem si na pokoj jídlo. Hostinský mě dovedl do mého pokoje, předal mi klíč a popřál hezký večer. Počkala jsem, než mi přinesli jídlo a pak jsem připravila pokoj na možný útok zlodějů. Tentokrát jsem usnula rychle a bez čekání.

= Dívám se do nebe a sleduji jemné prachové peří, jak se snáší pomalu k zemi. Nevím, odkud se vzalo, ale je ho plná obloha a pomalu klesá jako letní mrholení na louku, na které ležím. Když je dostatečně blízko k mému obličeji, tak zavřu oči a nechám se pošimrat na tváři. Jsem již dost zasypána, a přesto na sebe nechávám padat víc a víc peříček.
"Vsadím se, že kdyby ses zvedla, tak je pod tebou zmačkaná zelená tráva bez toho bílého pomatení" zasmála se Nyat.
Seděla za mnou, takže jsem na ni neviděla. Popravdě jsem ani nechtěla. Kdo by vlastně chtěl znát tvář svého démona. Třeba by mě to tak zklamalo, že moje představa o ní by se rozplynula a byla bych pak sama.
"Je jen jediná cesta jak to zjistit," usmála jsem se s přivřenými víčky.
"Hmmm," zamumlala " a je docela načase se zvednout."
"Cože?!" otevřela jsem oči a otočila se za jejím hlasem.
Spatřila jsem jen rozmazanou tmavou siluetu, jak utíká pryč. Peříčka se kolem ní jen vířila.
"BUCH!" země se otřásla.
Otočila jsem se zpět a vstala jsem. Několik metrů ode mne dopadl velký černý kámen. Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se mohla podívat na jeho vrchol, který rudě žhnul. Cítila jsem, jak se vzduch chvěje a kámen začal doutnat. Na jeho povrchu se objevili silné rudé tepny ohně. Celá bílá pokrývka v jeho okolí začala černat a doslova uhelnatět. Peříčka lehla popelem. I kolem mě se prohnala rychlá vlna horka a vše se rozpadlo v prach.
Kámen jakoby pukl a pak se rozevřel jako leknín. Dým s kouřem pomalu mizeli díky větru, který se přihnal spolu s mraky. Kam až oko dohlédlo se vznášel popílek a silný pocit smrti. V jeho otevřeném nitru se objevila drobná postava ženy.
"Co to je?" zhrozila jsem se.
"Nyat?!" zvolala postava.
"Jsem Enyah! "
"Tebe jsem se neptala! Nyat! Neschovávej se a vylez ven. Přece tu nenecháš toho svého služebníka jen tak!"
"Pokud je ti život milý, tak utíkej, jak nejrychleji můžeš,"zašeptala mi Nyat v hlavě.
"Ne! Chci vědět, co se to tu sakra děje! "
"Utíkej, nebo se to nikdy nedozvíš,"zašeptala důrazněji.
Otočila jsem se a běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla.
Vedle mě dopadl kus hořícího kamene.
"Ty…my….nikam…..neu….tečeš!!!" Vykřikla trhavě postava a kolem mě padaly kameny.
Musela jsem začít kličkovat jak králík. Teprve teď jsem si všimla, že jsem vlastně zcela nahá.
"Je čas se vzbudit Enyah, tohohle se nemusíš účastnit," uslyšela jsem křik v hlavě.
Plesk! Zakopla jsem o kus trsu a zapadla pusou rovnou do popela smíchaného s hlínou. =

"AUUUU!" chytla jsem se za nos a vyskočila jsem z postele. Hned jsem se zarazila. Byla jsem ve svém pokoji. Malým okénkem naproti posteli sem svítilo světlo z venku. Nejspíš už musel být den, podle intenzity.
Podívala jsem se na ruku a spatřila jsem v ní trochu krve. Zděšeně jsem přeběhla k zrcadlu. Naštěstí jsem nevypadala, jako bych před chvilkou ryla hubou v hlíně, ale znepokojoval mě proužek krve, který mi tekl z nosu skoro až po bradě.
"Budíček slečno, bude již poledne!" zaťukal někdo mocně na dveře.
"Jo, jo…už jsem vzhůru!" odpověděla jsem rozladěně.
Zkontrolovala jsem všechny své věci a uklidila nástrahy pro zloděje. Umyla jsem se v teplé vodě a pečlivě jsem zkontrolovala obličej, jestli mi někde nezůstala krev. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a píchala jsem si do něj ozdobnou jehlici s rubínovými květy a smaragdovými lístky. Na líce jsem si nanesla lehce růž, kterou jsem si schovávala na tyhle příležitosti. Své koženkové oblečení jsem vyleštila jak to jen šlo a po oblečení jsem zandala všechny nože a šipky, tam kam patřili. Je to sice palác osvícených, ale nikdy se nevyplácí chodit neozbrojená.
Čekala jsem na nějaký posměšný komentář od Nyat, ale byla ticho.
Do paláce jsem vyrazila nervózní a plná očekávání. Přeci jen jsem se měla dozvědět konečné místo Svatyně Zapomnění. Můj cíl cesty. Moje vysvobození.
Po několika minutách jsem vešla do Rangnarova bydlení. No bydlení. Byl to vysoký Whalosův Chrám, ve kterém pobíhali služebnice a staraly se o chod Chrámu. Na každém kroku stál, modlil se, nebo žebral člověk. Mezi nimi procházeli Osvícení a Svatí, kteří zdravili všechny lidi a žebrákům házeli balíčky s jídlem. Obrovské mramorové sloupy se táhnuly podél kruhového půdorysu hlavního chrámu. Mezi nimi stály majestátní sochy svaté pětky a u oltáře stála ta největší Whalosova. Místem se vznášel šepot, kadidla a vůně starých lidí. Na modlitebním koberci, jenž byl natažen po celé ploše vnitřku, bylo plno. Zrovna se přednášelo o nebi a posmrtném životě. Osvícený divoce rozhazoval rukama a kázal lidem pokoru a pracovitost. Zakroutila jsem jen hlavou. Ubohý to lid.
Prošla jsem okolo těchto lidí a pokračovala jsem do postraních dveří za prvním sloupem v řadě. Stráže před dveřmi mě pustili po identifikaci dovnitř. S instrukcemi od stráží jsem vyrazila velkou tichou chodbou. Její strop byl tak vysoký, že by se ani snad ani titán nemusel nijak moc krčit. Vysoká okna po pravé straně chodby zaručovali přes den neustálý přísun světla. Došla jsem k třetím dveřím na levé straně a zhluboka se nadechla.
Zaťukala jsem a otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř. Místnost oproti výšce chodby byla překvapivě malá. Snad i poloviční. Na zdech visely tmavě fialové gobelíny a volná místa doplňovaly velké stříbrné svícny. V místnosti byl pouze jeden psací stůl a dvě židle. Vedle stolu na silné železné tyči svítilo jasné bílé světlo, které dokázalo zcela nahradit světlo sluneční a přitom nevadilo svojí intenzitou očím. Akorát nedoporučuju koukat přímo do něj. Párkrát jsem slepě zamrkala a poslepu jsem dopátrala k židli. Pěkná blbost. Posadila jsem se a čekala, až mě slepota přejde.
"Nebojte, také se mi to občas stane. Je to velmi zvláštní světlo a vždy alespoň jednou za rok mě přiláká a já pak sedím jak slepec,"uslyšela jsem hluboký stařecký hlas.
Takže super! Viděl, jak jsme se tady plahočila. Reputace jak svině. Ale vždyť v křesle neseděl.
Položil mi ruku na rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama