Únor 2013

Ashlehada 3

26. února 2013 v 15:44 | nyat

"Za chvilku to zmizí, ale podruhé bych to dnes už nedělal," usmál se evidentně.
"Už se to určitě nestane," ubezpečila jsem ho. Jedno oko začalo mžourat.
"Pročpak jste vážila tak dalekou cestu k vetchému starci?"ztěžka se posadil do křesla.
"Myslím, že víte vážený Ragnore," druhé oko začalo mžourat a já pomalu a jistě spatřovala jeho siluetu.
"Nevím. Nosím již dlouhou dobu na svých rukách rukavice, které mě chrání před některými zbytečnostmi. A občas je hezké se věci dozvědět od lidí, než z lidí,"
"Aha, jsem Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium a přišla jsem se Vás vážený Ragnore zeptat, kudy se mám vydat do Svatyně Zapomnění. Vím, že cestu znáte Vy a pár dalších. Ovšem většina dalších již není mezi námi živými. A já bych velice nerada sháněla nekromancera,abych zjistila to, co byste mi mohl říct i Vy."
"Hmmmmm, zajímavá otázka. A to je vše, co chcete vědět? Žádný jiný důvod Vás sem nepřivádí?"
"Ne, nic jiného mě nenapadá,"samozřejmě, že jsem měla tisíc otázek, ale tahle byla nejhlavnější. Zrak se již zaostřoval, ale ještě jsem neviděla ostře.
"Dobře tedy. Velice těžko by se mi vysvětlovala cesta do Svatyně mláděti jako vy. A hlavně se jistě již spousta věcí mohla změnit. Dám Vám přesnou kopii mé mapy, která Vám stručně vysvětlí kudy kam. Mohl bych Vám samozřejmě lhát, ale nemám důvod, proč Vám nepomoci, když po tom tak toužíte. A mrtvé bych nechal raději prozatím spát. Jen si nemyslím, že Vás tam čeká něco dobrého. Jistě víte, že je to vyhlášená nekropole všech nekromancerů, kteří se schovávají před světem. Koho ve Svatyni nepotkala smrt, tak jej bylo minimálně doživotní šílenství."
"To bych nikdy nedopustila. Stačí, že si povídá se mnou," zašvitořila mi Nyat v hlavě.
"Toho se nebojím. Chci se tam jen setkat s jedním starým známým. Je to pro mě až smrtelně důležité."
"Inu, pak není tedy pochyb, že tu mapu potřebujete. Musím říci, že jste mě zaujala. Smím se Vás dotknout? Slibuji, že Vám nesdělím nic, co byste nechtěla vědět." Zvážněl.
"Pokud Vám to pomůže a myslím, že Vám to za mapu budu přeci jen dlužna."
Židle zapraskala, když se zvedal. Několika kroky stál u mě. Viděla jsem jeho šedý fous a tmavý plášť. Stáhnul si rukavici a dotknul se mého spánku. Chvilku tak setrval. Potom se zprudka nadechl a s puštěním zavrávoral.
Spěšně si nasadil rukavici. Opřel se unaveně o dřevěný stůl a obešel jej ke svému křeslu.
"Vidím, že vedete pestrý život," velmi namáhavě promluvil. Oči se mi spravily a já uviděla starého muže schouleného na židli. Byl oblečen do černého hábitu. Žádné zlato, šperky či výšivky.
"Moc se nezastavím. Ale to k Poutníkovi patří. Vám již nemusím nic vysvětlovat, nebo snad máte nějakou otázku?"
"Popravdě bych se možná rád zeptal. Již když jste vstoupila, cítil jsem přítomnost ještě jedné řekněme osoby. Je tu s Vámi?"
"Jééé….on mě cítí…hmm…kdyby byl o pár set let mladší…,"zasmála se Nyat.
"Ano je tu se mnou."
"Jak dlouho ji či jeho znáte?"
"Od narození prý. Ale začala s ní cloumat puberta snad dřív, než se mnou, tudíž ji znám tak od 15."
"Jaké sprosté pomluvy!" smála se znovu.
"Žena," zadumal se, " a Anděl to asi nebude," usmál se.
"Do toho má daleko, to souhlasím. Ale vždy mi byla přítelkyní a nikdy jsem necítila jakékoliv ohrožení z její strany."
"Anděl, to tak. To bych musela držet bobříka mlčení a ve všem ti nechat vyráchat hubu. A pak kdo je z zlý," rozčílila se.
"Nepochybně. Cítím se celkem unaven, máte ještě nějakou otázku, než Vám dám mapu?"
"Uspěji?"
"Ano, ale ne tak jak byste chtěla. Dovolte mi dát jednu radu: Až potkáte stříbrného hada, tak neváhejte, jelikož život nebude Váš jediný spojenec."
"Hada?!"
"Hada?! Na co to myslí, prase jedno!" smála se.
"Promiňte. Víc Vám neřeknu. Nemohu a ano nechci." Ukončil debatu Ragnor. Dveře se za mnou otevřely a dovnitř vešel lokaj s mapou v ruce. Podal mi ji.
"Dobře ji opatrujte. Žádnou jinou již nedostanete. Přeji hodně štěstí Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium."
"Děkuji." Uklonila jsem se a odešla jsem pryč.

/Dveře se za mnou zavřeli/
"Marco, nalij mi prosím to nejsilnější víno, co tu máme. A posaď se"
/cinkot broušených skleniček a nalévání vína/

Ashlehada 2

23. února 2013 v 15:33 | nyat

"Tak to mám opravdu štěstí," pokusila jsem se laškovně usmát. Zalovila jsem ve váčku na peníze a podala mu požadovanou částku. Objednala jsem si na pokoj jídlo. Hostinský mě dovedl do mého pokoje, předal mi klíč a popřál hezký večer. Počkala jsem, než mi přinesli jídlo a pak jsem připravila pokoj na možný útok zlodějů. Tentokrát jsem usnula rychle a bez čekání.

= Dívám se do nebe a sleduji jemné prachové peří, jak se snáší pomalu k zemi. Nevím, odkud se vzalo, ale je ho plná obloha a pomalu klesá jako letní mrholení na louku, na které ležím. Když je dostatečně blízko k mému obličeji, tak zavřu oči a nechám se pošimrat na tváři. Jsem již dost zasypána, a přesto na sebe nechávám padat víc a víc peříček.
"Vsadím se, že kdyby ses zvedla, tak je pod tebou zmačkaná zelená tráva bez toho bílého pomatení" zasmála se Nyat.
Seděla za mnou, takže jsem na ni neviděla. Popravdě jsem ani nechtěla. Kdo by vlastně chtěl znát tvář svého démona. Třeba by mě to tak zklamalo, že moje představa o ní by se rozplynula a byla bych pak sama.
"Je jen jediná cesta jak to zjistit," usmála jsem se s přivřenými víčky.
"Hmmm," zamumlala " a je docela načase se zvednout."
"Cože?!" otevřela jsem oči a otočila se za jejím hlasem.
Spatřila jsem jen rozmazanou tmavou siluetu, jak utíká pryč. Peříčka se kolem ní jen vířila.
"BUCH!" země se otřásla.
Otočila jsem se zpět a vstala jsem. Několik metrů ode mne dopadl velký černý kámen. Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se mohla podívat na jeho vrchol, který rudě žhnul. Cítila jsem, jak se vzduch chvěje a kámen začal doutnat. Na jeho povrchu se objevili silné rudé tepny ohně. Celá bílá pokrývka v jeho okolí začala černat a doslova uhelnatět. Peříčka lehla popelem. I kolem mě se prohnala rychlá vlna horka a vše se rozpadlo v prach.
Kámen jakoby pukl a pak se rozevřel jako leknín. Dým s kouřem pomalu mizeli díky větru, který se přihnal spolu s mraky. Kam až oko dohlédlo se vznášel popílek a silný pocit smrti. V jeho otevřeném nitru se objevila drobná postava ženy.
"Co to je?" zhrozila jsem se.
"Nyat?!" zvolala postava.
"Jsem Enyah! "
"Tebe jsem se neptala! Nyat! Neschovávej se a vylez ven. Přece tu nenecháš toho svého služebníka jen tak!"
"Pokud je ti život milý, tak utíkej, jak nejrychleji můžeš,"zašeptala mi Nyat v hlavě.
"Ne! Chci vědět, co se to tu sakra děje! "
"Utíkej, nebo se to nikdy nedozvíš,"zašeptala důrazněji.
Otočila jsem se a běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla.
Vedle mě dopadl kus hořícího kamene.
"Ty…my….nikam…..neu….tečeš!!!" Vykřikla trhavě postava a kolem mě padaly kameny.
Musela jsem začít kličkovat jak králík. Teprve teď jsem si všimla, že jsem vlastně zcela nahá.
"Je čas se vzbudit Enyah, tohohle se nemusíš účastnit," uslyšela jsem křik v hlavě.
Plesk! Zakopla jsem o kus trsu a zapadla pusou rovnou do popela smíchaného s hlínou. =

"AUUUU!" chytla jsem se za nos a vyskočila jsem z postele. Hned jsem se zarazila. Byla jsem ve svém pokoji. Malým okénkem naproti posteli sem svítilo světlo z venku. Nejspíš už musel být den, podle intenzity.
Podívala jsem se na ruku a spatřila jsem v ní trochu krve. Zděšeně jsem přeběhla k zrcadlu. Naštěstí jsem nevypadala, jako bych před chvilkou ryla hubou v hlíně, ale znepokojoval mě proužek krve, který mi tekl z nosu skoro až po bradě.
"Budíček slečno, bude již poledne!" zaťukal někdo mocně na dveře.
"Jo, jo…už jsem vzhůru!" odpověděla jsem rozladěně.
Zkontrolovala jsem všechny své věci a uklidila nástrahy pro zloděje. Umyla jsem se v teplé vodě a pečlivě jsem zkontrolovala obličej, jestli mi někde nezůstala krev. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a píchala jsem si do něj ozdobnou jehlici s rubínovými květy a smaragdovými lístky. Na líce jsem si nanesla lehce růž, kterou jsem si schovávala na tyhle příležitosti. Své koženkové oblečení jsem vyleštila jak to jen šlo a po oblečení jsem zandala všechny nože a šipky, tam kam patřili. Je to sice palác osvícených, ale nikdy se nevyplácí chodit neozbrojená.
Čekala jsem na nějaký posměšný komentář od Nyat, ale byla ticho.
Do paláce jsem vyrazila nervózní a plná očekávání. Přeci jen jsem se měla dozvědět konečné místo Svatyně Zapomnění. Můj cíl cesty. Moje vysvobození.
Po několika minutách jsem vešla do Rangnarova bydlení. No bydlení. Byl to vysoký Whalosův Chrám, ve kterém pobíhali služebnice a staraly se o chod Chrámu. Na každém kroku stál, modlil se, nebo žebral člověk. Mezi nimi procházeli Osvícení a Svatí, kteří zdravili všechny lidi a žebrákům házeli balíčky s jídlem. Obrovské mramorové sloupy se táhnuly podél kruhového půdorysu hlavního chrámu. Mezi nimi stály majestátní sochy svaté pětky a u oltáře stála ta největší Whalosova. Místem se vznášel šepot, kadidla a vůně starých lidí. Na modlitebním koberci, jenž byl natažen po celé ploše vnitřku, bylo plno. Zrovna se přednášelo o nebi a posmrtném životě. Osvícený divoce rozhazoval rukama a kázal lidem pokoru a pracovitost. Zakroutila jsem jen hlavou. Ubohý to lid.
Prošla jsem okolo těchto lidí a pokračovala jsem do postraních dveří za prvním sloupem v řadě. Stráže před dveřmi mě pustili po identifikaci dovnitř. S instrukcemi od stráží jsem vyrazila velkou tichou chodbou. Její strop byl tak vysoký, že by se ani snad ani titán nemusel nijak moc krčit. Vysoká okna po pravé straně chodby zaručovali přes den neustálý přísun světla. Došla jsem k třetím dveřím na levé straně a zhluboka se nadechla.
Zaťukala jsem a otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř. Místnost oproti výšce chodby byla překvapivě malá. Snad i poloviční. Na zdech visely tmavě fialové gobelíny a volná místa doplňovaly velké stříbrné svícny. V místnosti byl pouze jeden psací stůl a dvě židle. Vedle stolu na silné železné tyči svítilo jasné bílé světlo, které dokázalo zcela nahradit světlo sluneční a přitom nevadilo svojí intenzitou očím. Akorát nedoporučuju koukat přímo do něj. Párkrát jsem slepě zamrkala a poslepu jsem dopátrala k židli. Pěkná blbost. Posadila jsem se a čekala, až mě slepota přejde.
"Nebojte, také se mi to občas stane. Je to velmi zvláštní světlo a vždy alespoň jednou za rok mě přiláká a já pak sedím jak slepec,"uslyšela jsem hluboký stařecký hlas.
Takže super! Viděl, jak jsme se tady plahočila. Reputace jak svině. Ale vždyť v křesle neseděl.
Položil mi ruku na rameno.

cvičení

19. února 2013 v 18:42 | nyat |  Zabookmarkováno
http://www.bodyrock.tv/



Ashlehada

17. února 2013 v 22:22 | nyat

Aslehada

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že dojdu po svých až do Aslehady, tak bych se mu vysmála do očí a poslala ho do močálů Hariazu. Můj dřívější způsob života by se dal popsat jako velice radostný a bezstarostný. Mojí největší starostí bylo doplňování chrámové vody, kolik květin dám Whalosovi k nohám, kdy si poslechnu stížnosti chudiny a péče o královskou morálku. Je až neskutečné, jak se vše může ve vteřině změnit. Předtím to bylo všechno jednodušší. Teď je vše komplikované a k nasrání.


Moje kroky z pustin vedli do města Aslehada. Čekal tu na mě velmi důležitý muž, který by nejspíš mohl i hrát klíčovou roli v mé cestě. Je to největší mág Světla a patří do předních řad Whalosových osvícenců. Jeho jméno je Ragnor. Říkalo se, že když se Vás dotkl, tak viděl vaši blízkou budoucnost. Dokázal z vás vytáhnout jakoukoliv pravdu a navíc měl odhalit váš největší strach. Přední bojovníci Aslehady museli projít přes něj a potom složit zkoušky, které byli samozřejmě obohaceny o to nejstrašnější, co se vám mohlo stát. Kolikrát to byli banality. Vzpomínám si na jednoho generála, který nedokázal pít po někom z poháru, aniž by hned druhý den neonemocněl nějakou strašlivou nemocí, kterou si samozřejmě vsugeroval.
Měla jsem s Ragnorem sjednanou schůzku na zítřejší den, což bylo jen mé štěstí, že jsem dokázala přijít včas.
Stála jsem před železnými branami s velkou kamennou hradbou, jež chránila město a byla jsem sledována monumentálními kamennými sochami Whalose, které střežili vchod. Stáli majestátně a tiše na bocích brány. Jejich smaragdové oči se leskly v západu slunce. Výhružně drželi v rukách meče a mračili se. Slunce už téměř zapadal za obzor a já měla již jen málo času ke vpuštění do města. Vstoupila jsem na kamenný kruh vyšší ochrany a čekala na vyzvání. Každý návštěvník, který by chtěl po večerních hodinách do města, by musel projít kruhem a to pouze do západu slunce, pak by si musel počkat do rána. Přes den fungovaly sochy Whalose, které svým zrakem snímali každého příchozího i jeho povozy, či cestovní tašky. Nic jim nezůstalo u bran skryto. Co by člověk také očekával od města, kde sídlí Osvícení. V kruhu zapraskala magie. Jemné šumění a svit z okrajů kruhu vypovídal aktivaci.
"Jméno," zaznělo mi v hlavě hlas strážného.
"Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium"
"Důvod návštěvy"
"Schůzka s váženým otcem Ragnorem, Mágem Světla ve Whalosových řadách Osvícenců"
"Den schůzky"
"Zítra při odbytí poledne"
"Počet zbraní, které nesete sebou"
"25"
"Vstup povolen, ohlaste se krčmě U Sedrika"Část podstavce na pravé straně stojícího Whalose se otevřel. Vešla jsem do úzké tmavé chodby, která by nejspíše v mysli klaustrofobika vyvolala silný záchvat a smíchu by to rozhodně nebyl. Po pár krocích se za mnou podstavec zavřel a já musela minutku počkat, než se mi otevřely dveře do města.
Ovanul mě zápach ulice a starých omítek. Spíše mě to málem porazilo a omlátilo mi to hlavu o dlažbu. Malinko jsem se otřepala a několikrát hluboce nadechla. V ulicích bylo prázdno a přesto hlučno. Z veřejných domů se ozýval převeselý smích a opilecké hlášky. Z krčem a hospod muzika a občas se podařilo potkat pomateného občana, jak si plete veřejný květináč s domácím záchodem. Zítra jistě nebude mít radost, až mu stáže zaklepají na dveře.
Procházela jsem ulicí a snažila se procházet nejstinnějšími místy, aby mne nebylo tolik vidět. Takto jsem se proplížila městem až Sedrikově krčmě. Musela to snad být jediná krčma, kde se nekřičelo a oslnivě nesvítilo světlo do ulic.
Téměř jsem se až lekla, že mají zavřeno a že budu muset hledat nové místo na přespání. A že v tomhle městě to býval dříve docela velký problém. Váhavě jsem otevřela dveře. Přívítalo mě příjemné šero a tiché rozhovory štamgastů.
Bez zaváhání jsem vykročila k baru. Dveře za mnou se zaklaply.
"Dobrý večer"
"Dobrý večer"
"Měla bych tu mít rezervovanou postel na jméno Enyah"
"Ano ještě tu je, ale máte to o fous. Za pár minut by byla již obsazena. Poprosím 15 serimů. "

Nikdy se nevzdávej 3

17. února 2013 v 22:21 | nyat

Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadala klidně a bez života. Nechtělo se mi pouštět do dalších šarvátek s kýmkoliv, kdo by se zde mohl schovávat. Rozhodla, že tuto mrtvou díru opustím a nebudu raději pátrat po dalších možných nebezpečích. Odplížila jsem se opatrně skrz stoly a židle ke dveřím, které vedli ven.

S katanou v ruce a lajdáckým krokem jsem se procházela lesem. Vždy jsem si zde připadala víc v bezpečí, než v lidských obydlích. Nebylo tu tolik zla a hlavně většina predátorů měla více práce, než mě sledovat a lovit. Občas jsem narazila na ohnivé oči ve tmě, které však po chvilce zmizeli, aby si vyhlídli méně smrtelnou oběť.
Když jsem si byla jista vzdáleností od té odporné hospody, tak jsem pohodila batoh na zem. Odpočítala jsem si deset kroků od plánovaného postavení provizorní přespávárny. A udělala jsem z trochy pištící soli obranný kruh. Pištící soli byli velmi lukrativní zboží. Byli tak drahé, že se za ně většinou platilo životem. Stačila špetka dát na místo, jež mělo být chráněno a nášlap na ní by vzbudil i medvěda ze zimního spánku. Za mojí sůl zaplatil jeden kupec ve stanu svým životem. Kdyby se se svým majetkem nechlubil opilý v hospodě, tak by nejspíše ještě žil.
Sestavila jsem si malý přístřešek přeživších a zachumlala jsem se co nejvíce do nasbíraného jehličí. Naštěstí tu nebylo příliš sněhu a zima byla teprve na počátku. Až bude chladněji, tak se budu potýkat s vážným problémem prochladnutí. Uvelebila jsem se a připravila zbraně do pozoru, aby nedošlo k další mýlce. Zde jsem neměla problém rychle usnout. A bylo to znát. Jen co jsem zavřela oči, tak jsem spala.


Probudilo mě ševelení stromů a hryzavý zvuk kousek od mé hlavy. Otevřela jsem otráveně oči a zaměřila se na místo, kde si někdo brousil pilně zoubky. Veverka. Velká zrzavá Veverka. Když si všimla, že se na ní koukám, tak se zastavila. Podívala se na mě. Odhodila ohryzaný oříšek a vyskákala na nejbližší strom.
"Nesnáším Veverky, " povzdychla jsem si.
Jako odpověď mi na hlavě přistál oříšek. Paráda. Ovládla mě chuť tu Veverku zabít a upéct si ji ke snídani. Ale kdo by se za takovou malou flundrou honil.
Posadila jsem se a složila si hlavu do dlaní. Promnula jsem si oči a spravila rozcuchaný copánek, který mi pevně svazoval vlasy, aby si ledabyle nevládli, kde je napadne. Hodila jsem pár černých vlasů, co mi zbyli v ruce, na mech.
Zkontrolovala jsem zbraně a uklidila je na příslušná místa. V žaludku mi provokativně zakručelo. Že by nakonec přeci jen lov na veverky započal? S úšklebkem jsem z batohu vylovila kus tvrdého chleba.
S chlebem v ruce jsem se protáhla a vyrazila na další cestu. Není čas, ztrácet čas. Při chůzi jsem statečně ožužlávala chleba. Pohled na mě by byl v tu chvíli k nezaplacení.

Nikdy se nevzdávej 2

14. února 2013 v 13:49 | nyat

Téměř celou hodinu jsem se snažila usnout a zároveň jsem naslouchala všem zvukům, které by mohly být případnou předzvěstí nečekaného vpádu do mého pokoje.
Sedím na verandě starého cihlového domu obehnaného břečťanem a houpám se ve starém dřevěném vyřezávaném křesle. Při každém zhoupnutí zavrže podlaha, jako by sténala nad tíhou svého bytí. Úponky břečťanu se vždy prudce napnou a snaží se udržet si vládu na křeslem. Některé šlahounky to již vzdali a s tichým prasknutím se odmrštili na podlahu.
Rukou jsem přejížděla po ornamentech ve dřevě a přemýšlela jsem nad jejich významem. Proč si někdo dal tolik práce s kusem dřeva, aby vytvořil něco takového. Pro radost? Z nezbytnosti? Pro další generace?
"myslím, že pro radost a kapku pro zkrácení volné chvíle"
Ozve se mi za hlavou veselý hlas Nyat.
"mám takový pocit, že se tě nikdo na nic neptal."
"člověk se kolikrát nemusí ptát a stejně je mu odpovězeno. Někdy je přeci jen lepší, když ti někdo řekne proč, než když se dožaduješ a není ti řečeno."
"to ano, ale některé věci je lepší nevědět. Život je pak mnohem jednodušší."
"nevědomost je sladká, ale nebezpečná"
"stejně jako vědět. Neboť vědění přináší prozření a prozření může znamenat smrt nebo povznesení."
"nikdy bych neřekla, že nám půjde filozofování. Ač teď na to m nezáleží. Vzbuď se."
"vzbuď se? Já jsem vzhůru."
"ne nejsi…vzbuď se. Někdo tu je!"


Křeslo i dům zmizeli. Nahradila je černá tma v mém hostinském pokoji.
Křupinky zapraskali. Uslyšela jsem tiché zajíknutí a zároveň se někomu zrychlil dech. Opravdu tu někdo je. Bohužel mé oči si nedokázali po krátkém spánku rychle zvyknout na tmu, takže jsem nehybně ležela a čekala, jestli mě někdo napadne, nebo jestli ho patřím dřív, než udeří.
Nastalo ticho. Předlouhé ticho. Slyšela jsem tlukot svého srdce a mělký dech, který jsem se snažila kontrolovat, aby se podobal oddechování spícího člověka. Nakonec se moje oči trochu přizpůsobily a já jsem v rohu místnosti spatřila silnější siluetu. Předpokládám, že je to muž, jelikož jsem na žádnou ženu večer po cestě nenarazila a nevzpomínám si, že bych někoho navíc viděla dole v krčmě. Útočník tam stál jako přikovaný a čekal, co se bude dít. Když viděl, že jsem se nepohnula a nijak nereaguji na křupání, tak se odvážil udělat malý posun ke mně. Ještě jeden krůček ke mně blíž. Křup! Opět ticho.
Záměrně jsem se pohnula na posteli a pootočila, abych na něj měla lepší výhled. Povzdechla jsem si a přivřela víčka.
Nahmatala jsem nůž pod polštářem. Opět ticho a čekání. Místo modlení jsem si odpočítávala kroky k útoku a pečlivě zvažovala jak a kam udeřit. Základním pravidlem boje je nikdy nepodceňovat toho druhého. Zvlášť, když nevíte kdo ten druhý je. Začali mi bolet nepružené svaly a měla jsem chuť vyskočit a něco udělat. Cokoliv. Hlavně tu neležet a nečekat jak odsouzenec.
"trpělivost je nejlepším přítelem bojovníka" zašeptala nyat v mé hlavě.
Muž zvolil taktiku šoupání se po podlaze. Křupinky opatrně přesouval nohou, aby na ně nemusel našlapovat.
Byl již dostatečně blízko. Moje netrpělivost se vystupňovala do nejvyšších možných měřítek. Nevydržela jsem a zaútočila jsem první.
Dýka spolu s pouzdrem mu políbili jeho oblek. Bohužel ve své netrpělivosti jsem zapomněla sundat kryt.
Muž byl na chvilku zaskočen, ale moment překvapení velmi rychle opadl. Nůž se zableskl ve tmě a zasáhl mě do pravé ruky. Ucítila jsem ostrou bolest a teplo, jak mi stekla krev po ruce.
Bohužel při pohybu vpřed z postele se nedalo jakémukoliv dalšímu zranění vyhnout. Zvlášť, když jsem musela sundat ještě ten příšerný kryt.
Inkasovala jsem další ránu do stejné ruky. Bolest jsem absolutně ignorovala a soustředila jsem se čistě jen na to jak, co nejdříve eliminovat vetřelce.
Udělala jsem výpad s konečně odhaleným ostřím a zasáhla jsem ho do původně nedotčeného místa. Zavrávoral.
Nečekala jsem na jeho další reakci a rovnou jsem mu zasadila ránu do stehna. Bolestí zavyl a sesunul se na zdravou nohu. S hlavou upřenou na mě zůstal jen pár sekund. Dala jsem mu pěstí do spánku. Spadl na zem úplně. Zachrochtal bolestí. Vrazila jsem mu nůž do zad a odskočila. Doufala jsem, že jsem se trefila dostatečně dobře. Nerada bych se ještě víc namáhala. Nejsem žádný zabiják a každá bitva po tmě mě docela vyčerpává a hlavně mi srdce bušilo až v hlavě a oči mi na chvilku přestali sloužit.
"Jistě, kdyby to byl charakter, tak ti k tomu rozsvítí" zasmála se Nyat.
Tak a co teď. Muž hrající si na mrtvolu tu leží na zemi a někde v krčmě na něj možná čeká kumpán. Mám si rozsvítit, nebo tu šmátrat ve tmě. Rozhodla jsem se opatrně zapálit svíčku, abych si mohla útočníka prohlédnout a abych se pořádně připravila na další možné kolo v nižším patře krčmy. Celou dobu jsem sledovala muže na podlaze. Neviděla jsem žádné známky života. Zvoneček byl stále na klice.
Oblékla jsem si věci, které byli ještě na posteli. Připravila jsem si všechny své vrhací nože a do ruky jsem si vzala svou katanu. Pouzdro jsem si srolovala do batohu, abych byla připravena. Zkontrolovala jsem, zda-li jsem na nic nezapomněla. Batoh jsem si vzala do ruky a připravila si krabičku na zbylé nepopraskané kuličky a speciální sáček na zvoneček.
Prohledala jsem mrtvému muži kapsy v černé přiléhavé bundě. A že jich bylo nespočet. Kalhoty žádné kapsy neměli. Měli matnou černou barvu stejně jako bunda a jediné, co se zdálo ještě být cenné, byl měšec, jež měl na opasku.
Při otevření se v něm zablýskalo pár mincí.
Prohlédla jsem si jeho zbraň, jestli by se mi nehodila do mé sbírky. Byl to obyčejný zlodějský nůž. Takže žádný nájemný zabiják a žádné doplnění sbírky. Ulevilo se mi. Kdyby to byl zabiják, tak by byl boj mnohem delší, nebo by také nebyl vůbec, protože by mě zabil díky mé chybě.
Sice mi nešlo do hlavy, jak se dostal přes zvoneček, ale důležité bylo, že ho alespoň kuličky zastavily. Posbírala jsem většinu nepopraskaných zpět do krabičky a tu vložila do batohu. Sebrala jsem opatrně zvonek a zabalila jej do sáčku, který dokázal jeho zvonění zcela utišit, dokud zase nebude venku. Batůžek jsem si hodila na záda a pevně jsem ho přitáhla k tělu, aby mi nepřekážel při pohybu.
Chtěla jsem se klíčovou dírkou podívat, jestli někdo nestojí za dveřmi, ale ta byla řádně zacpaná. Přikrčila jsem se tedy na maximum a připravila katanu do bojové pozice.
"ninja hadr a máš čepel bez pouzdra doufám" zašeptala Nyat.
Pootevřela jsem dveře. Mihotavé světlo vycházelo zpoza rohu u schodů do krčmy a v uličce bylo prázdno a ticho.
Jediné dveře, které byly s mými na patře, byli zavřené. Odplížila jsem se k nim a zkusila zabrat za kliku. Zamčeno.
Otočila jsem se směrem ke schodišti, co nejvíc tiše jsem se snažila k němu připlížit. Nakoukla jsem za roh dolů.
Mírně šerá místnost vypadala stejně pustě, jako když jsem přišla. Jediné světlo, které dole bylo, muselo pocházet z krbu. Slyšela jsem dřevo líně praskat a oheň si tiše zpíval svoji píseň.
Sestupovala jsem opatrně schod po schodu níž a níž. Kontrolovala jsem co nejvíce tlukot srdce, aby nepřehlušil okolní zvuky.
Došla jsem až na poslední schod.

Perníková chaloupka

14. února 2013 v 10:14 | nyat |  Ozkoušeno, nezničeno
U perníkové chaloupky nebudu psát recept, protože ji rok, co rok dělám jinak, jelikož se mi ještě nic neosvědčilo a většinou ji dělám i na 3x :D
Ale zase výsledek pak stojí zato....

Domácí krtkův dort

14. února 2013 v 10:10 | nyat |  Ozkoušeno, nezničeno
1 zralý banán
2ks 250ml šlehačky na šlehání
želatinový ztužovač, který Vám vyhovuje(já dělám s DR.Oetkerem)
20g cukr moučka + na oslazení krému
3 ks banánu
100ml oleje
80g cukru moučka
0,5 balíčku prášku do pečiva
2 balíčky čokoládového pudingu
2 vejce


Horkovzdušnou troubu zapneme, aby se vyhřála na 180 °C. Nachystáme si formu na dort. Vytřeme ji tukem a vysypeme hrubou moukou. Já používám formu o průměru 22 cm.
V míse smícháme sypké suroviny (čokoládové pudinky, prášek do pečiva, moučkový cukr), pak vmícháme vejce a olej (nejlépe elektrickým mixérem). Těsto vlijeme do nachystané formy a dáme péct do předehřáté trouby. Těsto pečeme asi 20 minut. Upečený korpus poznáme tak, že se lehce odklápí od dortové formy a že se těsto nelepí na špejli.
Než se těsto upeče, nachystáme si krém. Šlehačky ušleháme do tuha. Přidáme tvaroh a zakysanou smetanu. Smícháme to se želatinovým stužovačem( tady to chce rychle a hlavně neotálet, jinak budou v krému cucky), zasypeme to moučkovým cukrem podle chuti.Takto připravený krém dáme asi na 30 minut do lednice, aby před použitím ještě trochu ztuhl.
Upečený korpus necháme zchladnout. Poté ho přendáme na talíř a lžící vydlabeme asi 1,5 cm do hloubky a necháme asi 1 cm široký okraj. Vydlabanou část korpusu v misce rozdrobíme. Vydlabaný korpus poklademe banány rozkrájenými na půlky, rozkrojenou částí dolů. Použila jsem víc banánů, proto jsem je na korpus dala celé/kulaté). Šlehačkový krém navršíme na korpus kopulovitě až k okraji a posypeme rozdrobeným korpusem. Domácí krtkův dort dáme do lednice a necháme alespoň 3 hodiny ztuhnout.
Domácí krtkův dort podáváme vychlazený.

Já přidala živé květy na dozdobení:)


Kuře na plechovce

14. února 2013 v 9:56 | nyat |  Ozkoušeno, nezničeno
Vetší kuře omyjeme a prosolíme. Česnek očistíme a nakrájíme na plátky. Pak si připravíme marinádu, kterou dáme asi na dvě minuty prohřát na pánvi.
Kuře dáme do misky, přelijeme trochu vychladlou omáčkou z pánve a necháme minimálně jednu hodinu nebo až do druhého dne odležet.
Potom otevřeme plechovku piva, deci upijeme nebo odlijeme a ostrým nožem uděláme další dva otvory, aby pivo mohlo lépe odcházet. Kuře narazíme na plechovku, postavíme na plech a pečeme podle velikosti asi 80 minut při 180 °C. Během pečení poléváme zbylou omáčkou.
Po upečení sundáme kuře z plechovky a můžeme servírovat. Opilé kuře na plechovce podáváme s přílohou podle chuti a přeléváme vypečenou šťávou.


Kam jsem dříve psala

14. února 2013 v 9:48 | nyat |  Zabookmarkováno
http://www.nokturno.net/