Svatyně zapomnění

18. října 2014 v 16:35 | Levianth
V mezisálí opadla magická tma a prošla jsem se svojí armádou skrz velkou rozbořenou svatyni. Sloupoví podél stěn se sesouvalo k zemi a zub času se silně podepsal i na božských sochách, které teď tiše šeptali historii zašlé slávy. Mramorová podlaha byla místy rozdrcená a značná část byla pokryta krví a dalšími směskami tekutin z umučených těl. Na jedné velké hromadě v rohu svatyně ležely vybělené kosti. Tobiáškova práce dlouholetého uvěznění.
Za mnou se po podlaze plazila mrtvá těla, která následovala kámen, vedle mne po pravici kráčela vyzbrojená Nyat a po levé straně Loki. Na konci zástupu se pohyboval chumel těl, který nesl Marcovo tělo.
Venku již padla magická tma a vše od vchodu dál bylo černočerné.Jen v chrámu bylo jasno, neboť Fragosova nadvláda nad tímto územím padla. Tobiášek bázlivě vystrčil ruku ze dveří a zase ji rychle schoval. Nikdy nebyl venku a i přes touhu být pryč, se bál.
Venku bylo slyšet mručení smíchané se silným lijákem. Cítila jsem sílu tisíců nemrtvých těl, která byla povolána Toerem.
"Vier de muest!" zavelela Nyat a ukázala k obloze.
Nad plání se rozsvítila velká žlutá koule, která žhnula, jako čerstvě zapálená louč. Světle oranžová záře vycházející z magického světla dopadala společně s hustým deštěm na zem. Před námi se objevila armáda nemrtvých, kteří se klátili ze strany na stranu a několik opravdu hrůzně vypadajících slepených monster, která držela v ruce zlomené kmeny stromů.
"Gratmu vi sreats?" zeptala se mne Nyat.
"Nerfp, rika tasan," zakroutila jsem hlavou a zavelela jsem vojsku, aby zaútočilo v případě mého ohrožení.
Vystoupila jsem sama proti té mase mrtvých. Potřebovala jsem si vybít tu zlost a pokoření, které ve mně vřelo stejnou mírou, jako právě rozpálený olej.
Déšť mi omýval mé poničené tělo a veškeré hnusy, které na mě lpěly, pomalu stékaly dolů společně s mým klidem a rozvahou. Roztrhaná kombinéza na mém těle držela na tenkých nitkách a hrozila tím, že po dalším boji, bude nucena zcela opustit mé tělo.
V hlavě mi pulzovaly tisíce myšlenek a celý svět se smrskl do absolutního odporu vůči všem, kteří mne mohli kdy tahat za nos. Marcova smrt mi připadalo, jako to nejhorší ponížení a potrestání na celé téhle výpravě. A Fragosova slova mi vlila krev do žil a zběsilý tlukot mého polomrtvého srdce mne nutil udělat něco šíleného. Podala jsem hůl s kamenem Nyat a velmi vražedným pohledem jsem ji naznačila, že jestli se o něco pokusí, tak tuhle noc nepřěžije. V porozumění této tiché výhružky sklopila oči a pokývala hlavou.
V rukách mi vyrostly dva velké meče na jejichž koncích plál pekelný oheň. Mihotal se s hladovou radostí sem a tam. Otočila jsem se k hordě čelem.
"Nevear def guat!" zařvala jsem v démonštině a vyrazila jsem s rozběhem proti nim. Pochroumané tělo protestovalo, ale adrenalin, který mi koloval v žilách, jej přemlouval, aby bojovalo tak, jako nikdy předtím.
Nepřátelské mrtvoly se s hrčením rozběhli proti mně a obrovské koule vyrazili na mé vojsko.
"Hetre di volues!" Vytvořila Nyat vysokou ohnivou stěnu před nimi a dalšími pruhy oddělila mě, masové koule a moje oběti. Proběhla s Lokim skrz stěny a zaútočili na Hromotluky, kteří se mi dostali do mých zad.
Na mé tělo dopadaly stříkance mrtvolných šťáv, které následně milosrdně smil déšť. Sekala jsem do nich hlava nehlava a s neskutečnou radostí jsem je porcovala na malé nugetky.
Po chvilce, mi na pomoc přišla moje armáda, která byla osvobozena od vysokých ohnivých stěn, a zabíjela, co jí přišlo do cesty. Nyat si připoutala hůl na záda a svým propracovaným lukem oslepovala splácané mrtvé a poté je za pomoci Lokiho a několika mrtvých na mé straně, rozsekávala na původní těla.
Mohla bych to popsat, jako absolutní masakr. Nemrtví vojáci se přelévali sem a tam. Každý můj zabitý se vynořil u Nyat, jako můj služebný. Zbytek nebožtíků leželo nehnutě na zemi a poukazovali na tu zkázu, kterou jsem ochotna udělat, jen kvůli své vlastní pomstě.
A najednou tu už nebyl žádný mrtvý, který by se mi postavil.
Udýchaně jsem se svezla na zem a nechala jsem zmizet své meče. Stovky malých stříbrných dušiček se třepotaly vzduchem a vpíjeli se do mé kůže a vlasů, protože všechny nestíhaly nalézt ústa a mizet v mých útrobách.
Mrtvá vlna se přelévala přes poražená těla a držela si dostatečný odstup od mé maličkosti. Obtekla mne a blížila se ke schodům, kde na mě čekala stejně poslušně, jako kerberové.
Loki ke mně přiběhl a posadil se vedle mě. Byl silnější víc než jindy. Pod černou kůží mu pulzovaly ohnivé žíly a oči mu rudě žhnuly. Až teď jsem si všimla, že mu vyrostlo několik dalších očí a každé zvědavě ťekalo po okolí. Spokojeně oddechoval a usmíval se. Nyat stanula po druhém boku a hleděla svýma nebesky modrýma očima na vchod do Svatyně Zapomnění. V hlavě se jí konstruovaly plány na útok a v tom zamyšlení schovala své zbraně.
Velká budova vytesaná do skály na nás zamračeně shlížela dolů a světlo nad námi dodávalo samotné stavbě abnormálně strašidelný vzhled. Silně připomínala Whalosovy chrámy ve městech až na to, že značná část byla jen čistá skála. Whalosovi nadbožské sochy majestátně stály mezi sloupy a necitelně sledovali veškeré dění v Pekelných zahradách. Na konci dlouhého schodiště u vchodových dveří jsme spatřili zapálené pochodně. Čekali na nás. Bylo nadmíru jasné, kam povedou mé kroky.
"Jsi připravena na poslední střet, který nás čeká?" prolomila dešťové ticho Nyat a podávala mi Kámen mrtvých Lovců.
"Ne, ale to nebudu nikdy," zvedla jsem se ze země a uchopila hůl. Mrtvé moře se zavlnilo a začalo se přesouvat k prvním schodům Svatyně.
"Možná by bylo fajn si vykouzlit trochu oblečení…..pokud nechceš vést finální střet nahá," neodpustila si poznámku.
Musela jsem se začít smát. Byl to šílený smích smíchaný se zoufalstvím. Já tu stojím před možností své vlastní smrti a ona se mě ptá, jestli si vykouzlím nové oblečení. Znatelně sebou cukla v překvapení.
"Opravdu? Jedna z tvých posledních vět bude o tom, jestli si vykouzlím oblečení?" Rozesmála jsem se ještě víc.
"Rozhodně to není má poslední věta a ano, ptám se tě, jestli tam půjdeš nahá," podívala se na mě trochu skepticky a zároveň pobaveně. Déšť ustal a posledních pár kapek mi dopadlo do vlasů.
Zalovila jsem ve své mysli a nechala jsem se obléct do obláčkově bílých šatů, které připomínali ceremoniální šaty při přijímaní do stavu kněžek, avšak s tím rozdílem, že boční rozparky do výše boků, by nikdy neschválili. Na rukách se mi objevily sněhobílé rukavice s vyšitými znaky Átřiných kněžek. Nohy jsem si nechala bosé a bohužel obalené trochou bláta z rozmokřené země.
Spodní lem šatů se začal máchat ve směsce bahna kaluží ze zbytků mrtvol. Naprostá chuťvka.
Na krku se mi zahoupal řetízek, který mi matka darovala.
Uchopila jsem ho a chtěla ho strhnout. Ale zastavila jsem se. Ještě není konec. Padne společně s Toerem.
Stříbrné vlasy jsem uvolnila z rozpadlého culíku.

"Hmm…ta otrhaná verze byla zajímavější," rýpla si Nyat, " připomínáš mi mé nebeské příbuzné."
 

Kámen mrtvých lovců 3

10. října 2014 v 18:02 | Levianth
= Nečekaně jsem se probudila u Nyat.
Vyskočila jsem, jako pružina.
"Řekni mi celou pravdu ty ku*** jedna proradná!! Nedělej tu na mě ty svoje plány, nebo tě rozpářu v tvém vlastním pekle!!!" Křičela jsem vytočeně.
Nyat se zaskočeně zamračila a pokusila se mne svou mocí přikovat ke stěně.
Jenže já byla plná zloby a síly z právě zabitého Fragose, že jsem svým máchnutím praštila s jejím tělem o strop a pak ji prudce stáhla dolů na podlahu. Druhým máchnutím jsem ji přešpendlila na stěnu ke krbu a zlostně jsem ji praštila do břicha plnou silou.
Vydechla obláček černého dehtu a zlostně po mě blýskla pohledem. Ze spánku jí tekla černá tekutina a její pohled byl více než vražedný.
"Tyhle pohledy si nech!!! Nemáš nejmenší právo se na mne takhle dívat. Jsi jen obyčejná lůza, co nedokáže jednat férově a navíc jsi horší než samotný mor! Nenávidím tě, nenávidím tě tak moc, že mám chuť tě rozpárat a kousky tvého těla naházet do pekelného ohně. Nejraději bych udělala dohodu s Manosem a strčila tě na dno lávových řek, kde bys byla jen mřenka v tomhle zasr*** pekle !!! Rozumíš mi, co ti povídám?" Křičela jsem na ní a převrátila jsem svojí myslí její n postel s nebesy.
"Samozřejmě, že ti rozumím." Odpověděla jedovatě, ale přitom s pokorou.
"To doufám!! Všichni si ze mě děláte jen loutku a přehazujete si mě, jako horký kamen. Já přísahám, že až zabiju Toera, tak si přijdu pro tebe…dojdu si až sem a vlastnoručně ti ukážu obsah tvého těla!"
"Enyah!"
"Nemluv na mě, nechci nic slyšet. Vrať mě zpět k Marcovi!"
"Enyah, nech mě chvilku mluvit,"
Zavrtěla jsem hlavou a uhasila vzteky oheň v krbu. Místnost zahalila tma, která byla přerušovaná oranžovým světlem z venku.
"Já jsem byla povolána do tvého těla. Ano přivedl mě Toer, ale porušil smlouvu a chtěl tě zabít! To jen díky mě si přežila a dotáhla svou pomstu až sem! Nemohla jsem nijak zabránit Toerovi se vyspat s tvou matkou!!! Uvažuj trochu logicky. Jsem stejný pěšák jako ty. Bojuju jen s tím, co mám v rukách. Manos mě vytáhl z téhle díry na svět a dal mi tvé tělo! Ale Toer tě chtěl ovládat, nebo se tě zbavit a najít svého vlastního šampiona, co by donášel duše kamenu. To já tě chránila a vedla tam, kam jsi chtěla."
"Nevěřím nikomu, nikomu nevěřím…chcete mě zavít všichni….i matka…jste jen kreatury bez srdcí!" křičela jsem na ni.=
Nadechla se, aby mi řekla další z jejích lží, ale nestihla to. Před očima se mi objevila černota a cítila jsem, jak se moje duše přesouvá zpět na povrch země k mému tělu. Akorát to vzala malinko obklikou do nejvyššího paláce v samotném podsvětí.
Kolem mne se rozprostřel obrovský sál v barvách Drahystejského obsidiánu. Nejčernější černá, která snad existovala, se třpytila a jemně vlnila a přitom podlaha pod mýma nohama byla pevná a bez pohybu. V nejvyšším bodě tohoto sálu sálalo bílé světlo, které připomínalo slunce, ale místo tepla z něj chlad, který jemně štípal do kůže. Kromě honosného trůnu naproti mně, tu nebylo absolutně nic. Trůn se třytil a vlnil stejně, jako zbytek místnosti.
"Vítej smrtelníku, jenž nosíš jméno Enyah," zapředl zvonivý hlas místností.
Na černém trůnu se rozsvítili rudé žíly, které předtím nebyli vidět. Pulzovali v pravidelných intervalech, jako živý organismus. Protkávali ho naprosto celý.
Kolem něj se rozprostřel černý dým, který se přelil přes okraje opěrky a ustálil se na sedátku. Přímo před mýma očima se zhmotnila ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy mohla ve svém životě spatřit. A žádné z jejích podobizen v chrámech ji zdaleka nevystihovaly.
Dlouhé černé vlasy, které neměli konce, jelikož se u pasu měnily na jemnou tmavou mlhu, se točily v prsténkové záplavě podél nerozmlhovaných ladných křivek této ženy. Její obličej byl ostře řezaný a přitom jsem neviděla jemnější linie, které by mohla kterákoliv žena mít. Červené oči jemně žhnuly a zároveň se na mne usmívaly, jako čerstvě rozhořelý ohýnek.
Rudé rty na bílé tváři se ani nepohnuli a přesto se ten zvonivý hlas rozezněl znovu.
"Již dlouho sleduji tvé kroky a činy, kterými obdařuješ Pláně. Jsi neúnavný bojovník, který již párkrát unikl mému království, a přesto s mým jménem na rtech pokračuješ ve své cestě. Dnešní heroický výkon, jenž se doposud nikomu za ta léta nepovedl, mne přesvědčil o tvých kvalitách. Chtěla bych ti dopřát možnost, být mým šampionem a v mém jménu vracet do podsvětí všechny, kteří se z mého království dostali jakýmkoliv způsobem. Přijímáš mou nabídku smrtelníku?"
Podsvětí, krásná paní a tyto komnaty mohly znamenat pouze jednu osobu, která by mi tohle mohla nabídnout.
"Ty jsi Átra?"
"Ano, jsem ta, kterou mě označuješ. Mé jméno má tisíc podob a přitom ani jednu."
"A co znamená být tvým šampiónem? Budu muset plnit rozkazy, které si ty vymyslíš?"
"Čas od času budeš požádána o splnění nějakého poslání, avšak jinak půjdeš po své cestičce osudu. Ber, nebo nech být."
"Ještě poslední otázka…."
" Ber, nebo nech být….není nad čím přemýšlet."
"Přijímám tedy,"
"Na podstavci po tvé pravé straně leží má dýka. Kdykoliv s ní pošleš někoho do mého království, budeš si moci vyvolat malého pomocníka. Čím větší duše, tím větší pomocník. Jeden střídá druhého, nejde je shromažďovat, proto vol dobře. Od malých démonů, po arci démony. Tvé tělo je již při vědomí, tak běž a pošli mi sem mého nepřítele a já ti splním jedno malé přání."
Mávla rukou a po mé pravici se opravdu objevil podstaveček s větší stříbrnou dýkou. Měla tvar zvlněného hada. Její rukojeť připomínala opravdovou hadí hlavu a oči měla vykládané rudými drahokamy. Jakmile jsem ji vzala do ruky, tak sál kolem mě potemněl a já se přenesla zpět do svého těla. Tentokrát již doopravdy. =
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi a v jedné ruce jsem držela dar od Átry a v druhé jsem měla něčí ruku. Otočila jsem se směrem k ruce.
"MARCO!" vykřikla jsem a malátně jsem se zvedla. Mé tělo bylo díky Fragosově duši zcela zdravé a navíc ve mně pulzovala jeho energie. Odložila jsem dýku na zem a vzala jsem do náruče mého miláčka. Velice slabě jsem cítila jeho pulzující srdce. Naopak to mé zběsile bušilo. Zamumlala jsem tiše léčivou magii a snažila se jej vrátit zpět mezi živé a vitální lidi. Po tvářích si skrz špínu klestily slané slzy cestičku.
Otevřel malátně oči a tiše zamumlal : " Nemá to cenu Eny, cítím strašnou bolest v hrudi a sotva dýchám."
S prožívanou bolestí se ošklivě zašklebil, otočil se na stranu a vykašlal na podlahu krev. Jemně se zachvěl a schoulil se co nejblíže ke mně.
Rozhlédla jsem se. Nautil byl sežehnutý na uhlík a zbytky, které nebyli tak spálené spokojeně ožužlávala malá schoulená kostřička. Tobiášek s největší pravděpodobností. Nejprve jsem jej chtěla od těla odehnat, ale pak mi došlo, že mi nejspíše zachránil život a že Nautilovi je to beztak jedno. Kolem dokola leželi ta prohnilá torza a nedaleko ode mne ležela hůl s kamenem.
"To zvládneme Marco, mám spoustu energie a máme ten kámen…..,"
"Eny, tohle nezvládneme. Já to cítím, že je pozdě. Vem……….vem…ká….echmmm," vykašlal další krev a zavřel oči. Velmi slabě dýchal.
V hlavě mi najednou naskočil slabý hlásek Ragnora : "Uspějte, ale ne tak, jak byste chtěla. Dovolte mi dát jednu radu : Až potkáte stříbrného hada, tak neváhejte, jelikož život nebude Váš jediný spojenec."
Do očí se mi nahrnuli slzy. Bylo mi zcela jasné, co tím Ragnor myslel a na druhou stranu jsem to absolutně odmítala. Přece nemohu zabít Marca! Obětovat ho pro dokončení mé msty!! Poslat ho k samotné Átře do podsvětí.
Jeho srdce se pomalu zastavovalo a tep se stával nepravidelným. Celý svět se mi začal točit. Jsem tu sama, s Tobiášem a kamenem, který ovládá nemrtvé, které jsem sem sama přivedla. Nemám žádného bojovníka a ani nikoho, kdo by mi mohl krýt záda a jediný, kdo mi teď může pomoci je umírající Marco.
"Marco?" zašeptala jsem přes vzlyky a pustila jsem do něj proud léčivé energie.
Zachvěly se mu řasy na očích, ale neotevřel je.
"Marco, já to nechci udělat, ale musím…..tvá smrt mi přinese bojovníka…….ale slibuji ti, že tě dostanu zpět! Já si pro tebe dojdu a přivedu tě ke mně!" uklidňovala jsem jeho a zároveň i sebe. Átra mi něco slíbila za smrt Toera a já teď měla naprosto jasno, co od ní budu chtít……
Zašmátrala jsem po stříbrném hadovi. Avšak, jak mám zabít mého milovaného muže, aniž bych zničila jeho tělo? Musela jsem mu opatrně sundat hrudní plát osvícenské zbroje. Rozvázala jsem postranní šněrování a s kovovým cinknutím se plát svezl na zem. Během toho jsem mpouštěla do Marca oživovací energii, aby mi neumřel dřív, než bylo potřeba. Přes mé krokodýlí slzy se to dělalo velmi těžko, ale věděla jsem, že jinak jej nebudu moci vrátit zpět mezi živé. Rychle jsem se pomodlila k Átře a sedla jsem si na bok k Marcovi. Napřáhla jsem se a snažila jsem se ho trefit do srdce. Přes nekonečný příval slz, který mne zaslepoval, to bylo téměř němožné. Zadržela jsem dech a tiše naslouchala.
Marco naposled vydechl a jeho stříbrné vlákno se točivě přibližovalo k mé puse. Přijmula jsem jeho podstatu a začala jsem hystericky brečet a volat jeho jméno.
Moje tváře zmáčené od slz se trochu očistili od špíny a do mé mysli se pomalu vkrádalo šílenství. Mé modré oči se stříbrně leskly zlobou a absolutní prázdnotou ze ztráty milovaného muže. Marcovo jménu živě pulzovalo v mé mysli a bylo to jediné, co mě nakonec postavilo na nohy.
K pasu jsem si připnula stříbrného hada a do ruky jsem uchopila hůl s kamenem. Kámen žlutě zapulzoval a zpod jeho stínu se začali vynořovat služebníci, kteří padli mou rukou. Mrtvá těla se plazila kolem mě a s pokorou vyčkávala na rozkazy.
Na tváři se mi usídlil bezmyšlenkovitý výraz a leckdo by si mne mohl splést s mrtvolou. Tobiášek ustrašeně zalezl za nejbližší sloup a bázlivě vyčkával.
"Má paní, v jejíž jméně byl zabit tento muž, prosím o tvého služebníka, který by mě doprovázel k Toerovi," pronesla jsem tiše do mrazivého ticha.
Několik metrů ode mě vyrostl ze země vysoký černý stín. Z jeho černoty vystoupila Nyat. Měla sklopenou hlavu a byla absolutně tiše. Jakmile vystoupila celá ze stínu, tak poklekla.
Byla oblečena do rudé válečnické zbroje, která byla nejspíše zároveň sváděcím nástrojem, nebo alespoň omračovadlem mužské nenasytnosti. V ruce třímala větší zaoblené nože z adamitové oceli, které temně pulzovali a na zádech měla přidělaný obrovský luk. Nikde jsem neviděla toulec, ale s jejími schopnostmi magie, byl i zbytečný.
Nevědla jsem, jestli se mám smát, nebo ji strčit zpět do toho stínu, ale na druhou stranu mi teď sloužila. Měla možnost mi dokázat, že je stejně dobrá v boji, jako v intrikách. Alespoň mě nebude mrzet, když ji Toer rozpráší.
V hlavě jsem přikázala části mrtvé armády, aby jemně do sebe zabalili Marca a vzali ho sebou.
"Jsi volný Tobiášku, nikdo ti již nebude bránit jít ven," zavolala jsem na malého vystrašeného kostlivce a vyrazila vstříc konečnému střetu.

Kam dál

Reklama